CESTA NA VLAK

Tato povídka vychází ze skutečnosti

V to ráno bylo u Nováků v bytě dosti rušno ,neboť celá rodina se chystala na cestu na chatu.
„Tet si čistit boty ,když jsme na odchodu to fakt dokážeš jen ty.“pravila Iveta svému manželovi.
„Je dost času autobus jede ,až za čtvrt hodiny a zastávku máme přímo před nosem.“oponoval Petr.
„Než se vykýblujeme ,tak pojede za pět minut.“řekla mu ostře a on raději dočistil boty začal se rychle oblékat.
Zdárně se vypravili a za včas došli na autobusovou zastávku.
„Mami já si zapomněla doma brýle.“ozvala se na zastávce ,jejich dcera Markéta.
„No to je hezký.Já ti říkala ,aby sis včas vše připravila.“vyřkla Iveta a zadívala se na Petra ,jenž měl namířeno k novinovému stánku.
„Petře to stihneš.Za pět minut jsi zpátky.Ty brýle budou v jejím pokoji na stole.“pravila hned.
„Co to mám běžet pro ty brejle?“zeptal se s protaženým obličejem Petr.
„Doktorka říkala ,že je má nosit.Dům máš před nosem.Noviny si koupíš na nádraží.“
Petr se zachmuřil a sundal si batoh ze zad rozebíhaje se k nedalekému domu.
Opravdu za necelých pět minut byl na zpět s pouzdrem od brýlí.
Brýle,však v pouzdru nebyly.
„Tohle nebudu radši komentovat.“pravila.
„Já za to nemůžu.To pouzdro je dost těžký.“řekl Petr a snažil se neposlouchat ,jak se rozeběhl rozhovor mezi Ivetou a Markétou o tom ,kde se doma nalézají brýle a byl rád ,když přijel autobus do něhož nastoupili.
Autobus byl vcelku prázdný a tak se usadili na třech sedadlech vzadu a zdálo se že cesta na nádraží proběhne v naprostém klidu ,ale po deseti minutách se cestující v autobuse začali dívat překvapeně z oken.
„Hele kam ten autobus jede?“pravila Iveta a Petr též zpozorněl a zadíval se pátravě ven.
„Asi je nějaká objížďka.“mínil on.
„Jedeme úplně nějak nesmyslně.“řekla a ve stejný okamžik se ozvaly hlasitě i cestující.
„Já se omlouvám ,ale já tu jedu poprvé a neznám cestu.Mohl by mě jste někdo navigovat?“pravil řidič.
„Takhle ten vlak nestihneme.“pravila Iveta.
Autobus na nepříliš široké silnici se nemohl otočit na zpět a tak pokračoval dále v jízdě ,až dojel před vrata jakési továrny k údivu vrátných s nímž začal mluvit řidič i dva cestující diskutovat.
Krátce na to vrátný otevřeli bránu a autobus začal jel dále a projel po chvíli velkou halou ,kde na něho užasle hleděli muži v montérkách ,aby pak se otevřela druhá brána ,kterou vyjeli na silnici po niž vedla ,již trasa autobusu.
„No vida a jsme zase tam ,kde máme byt.“řekl Petr.
„Jo ale podívej kolik je hodin.“pravila Iveta.
Řidič byl ,již naváděn ,až na konečnou a po vystoupení z něho se dali všichni co měli namířeno na nějaký vlak úprkem k nádražní budově.
„Kup lístky my jdeme na před.“pravila Iveta a Petr chvatně se zařadil na konec fronty u pokladny a po jejím vystání se rozeběhl k nástupišti slyšeje hlášení ,jenž oznamovalo ukončení nástupu do toho vlaku ,jímž měli jet.
Byl posledním ,kdo nastupoval do vlaku ,jenž se za chvíli rozjel.
„Tak jsem to stihl na vteřinu přesně.“řekl a usadil se v kupé.
„Ještě ,že tě nenapadlo kupovat si noviny.“
„No byla to zvláštní cesta na vlak.“pravil.
„Doufám,že máš klíče od chaty při ruce, abys je nehledal po celým batohu ,jako posledně.“
„Já klíče nebral.Myslel jsem ,že jsi je vzala ty.“řekl a jak jemu tak jí ztuhl obličej a příští zastávka byla pro ně výstupní a téma vzrušeného dialogu jim vydrželo ,až do návratu domu.

---