Sebevrahův první máj

Sebevrahův první máj

Byl pozdní večer, první máj  - tradičně čas lásky,

v rozpáleném městě – tradičně bez citu,

 uspěchané starostmi o jedno nic navíc

(zda vydělat hovna tři nebo čtyři)..

 Lidé padají unaveně na pohovky

 a hluboko ze vzpomínek jim matně

 vyplouvají úryvky Máchových veršů.

Pak je přepadá melancholie a vzpomínají

  na své mládí se směsí nostalgie a studu,

taky s pocity naivnosti a snů,

  které utopili v práci či v alkoholu,

sny odsunuté do nevědomí pro svou čistotu

  a sílu, pro něž není mezi dospělými místo.

Tápající manželé se pokouší vzít

  ztrápené ženy za ruku, políbit je

na procházce kolem rybníka,

   kde je tak divně prázdno

- vždyť doma čeká večeře a noviny ,

zato tady je jen spousta milenců,

 (kopie nás samotných před sto lety,

strávenými chozením okolo horké kaše

    zbabělosti);

tak tedy skřípající pokus o večer při svíčkách,

 kdy manželky podezírají své muže

  z nevěry či špatného svědomí a sami sebe

   z radosti, kterou se učí stále potlačovat,

     obdobně jako všechno příliš opravdové,

příliš ostré pro sklivec společnosti,

 beztvarý bílý rosol, zamlžující nejasné tvary,

ze strachu držící pohromadě

   velké oko, kterým se ale dívá někdo jiný…

Bojí se samoty a odvržení, proto se perou

   o lepší místo v lepkavém slizu,

ale zároveň toužebně čekají na někoho,

kdo by je vedl a na koho by svalili

  všechnu vinu, včetně zrození.

Když se důstojní pracující opijí,

  odváží se i sprostých vtipů a historek

  o sexu, někdo dokonce ukáže i spodní prádlo,

které skrývá to, co jsme zdědili po předcích,

  ale co nám už dávno nepatří.

Fantazii ubíjí heslem „realita“,

 naději a touhu pocitem povinnosti (ke komu?),

    čekají na štěstí, které nikdy nepřijde –

 a kdyby se náhodou objevilo,

      utečou před ním.

.A já vím, že neuteču před osudem, vidím,

že jsem stejný jako oni, že jediná

    cesta je smrt, která se nesmí,

protože vyžaduje ze všech činů

        nejvíce odvahy…