Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se- trable s Vieweghem -
Autor
Konstantinidisová
* * *
"Tomu neuvěříš!!" Přiběhla ke mně udýchaná kámoška, když jsem stála před školou a vykuřovala před ranním vyučováním.
"Tomu FAKT neuvěříš!" Zdůraznila svá předchozí slova.
"Víš, kdo k nám přijede příští tejden na besedu?" Zeptala se přestože musela vědět, že odpověď
znát nebudu."Ne - to nevim," řekla jsem.
"Ten - ten spisovatel, víš s těma brejličkama, je docela mladej, víš, ten - jak mu natočili ty filmy - ty léta a tak…"
"Nemyslíš náhodou Viewegha?"
"Jo -jo - to bude von. To je skvělý, ne?" Zářily jí oči.
"Co je na tom skvělýho?" Zeptala jsem se.
"No, že přijede, ne?" Podivila se mému klidu.
"A o čem tu chce besedovat?" Zajímalo mě.
"No - prostě přijede a pokecáme s ním, ne?" V obličeji měla takový ten tázavě prosebný výraz a na čele se jí rýsovaly horizontální vrásky.
"Pokecat? A o čem asi?"
"Ježiši, proč seš taková!? Aspoň tu bude nějaký to vzrůšo! Dyť je to známej člověk," dořekla a poprosila o cígo.
"Na. Sklidni si hormóny, budeš je ještě potřebovat," usmá
la jsem se.
* * *
"Táto?" Volala jsem do prázdna v hale našeho domu.
"Táto?" Nic. Ticho. Neozýval se a tak jsem vyšla do patra podívat se, jestli není náhodou v pracovně.
Otec seděl před svou oblíbenou velkou skartovačkou se štosem papírů. Tohle dělal vždycky, když se potřeboval uklidnit. Všichni kolem chodili relaxovat na ryby, ale otec si pořídil skartovačku.
"Tati?" Pokusila jsem se mu pokud možno nerušeně oznámit, že v místnosti není sám.
"Stalo se něco?" Zeptal se aniž by se otočil mým směrem.
"Chtěla bych jít do kina, tati,
" šeptla jsem s obavami, aby nevyletěl. Uměl se rozzuřit, když chtěl. Zvláště ve své pracovně, kam nikoho nikdy nepouštěl."Co ti v tom brání?" Divil se mému přání a dál jen bral jeden list za druhým (a pečlivě si před každým olízl prst) a zíral na hrdlo skartovačky.
"Je konec měsíce, tati," naznačila jsem absenci posledního kapesného.
"Co si myslíš o Vieweghovi?" Zeptal se, aniž by reagoval na to, co jsem řekla.
"Nic," odpověděla jsem.
"NIC?" Zvrásčil svůj obličej a stočil ho směrem ke mně.
"MÁŠ VŮBEC PŘEDSTAVU, NA KOHO SE TĚ TU PTÁM?" Tázal se vážným hlasem.
"Jo - na toho nejprodávanějšího českýho spisovatele, co kdy žil. Příští týden má u nás ve škole čtení," pozvedla jsem ramena nad touto pro mě nedůležitou informací.
"Jak ho vůbec můžou pustit na vaše výběrové gymnázium?? A co tam bude dělat? Rozdávat třešně??" Zajímal se s nehranou hrůzou v obličeji.
"Bude předčítat nějaký svý povídky nebo co já vím," já na to.
"Bude vám předčítat ledatak svý levičácký kecy!" Zaječel hystericky. Papíry se nějak zasekly ve skartovačce a ta začala vydávat strašné zvuky.
"Tati, víš, chtěla bych jí dneska toho kina," zopakovala jsem mu důvod svého příchodu do pracovny začala litovat své zmínky o nějakém čtení.
"Tvoje generace je tak nezodpovědná! Měli byste se stydět! Takhle si nevážit tvrdě vymožený svobody, to kdybys zažila, co já jsem zažil…"
"To stačí táto," přerušila jsem ho a otočila
se k odchodu z místnosti, když v tom zařval."Do prdele, do prdele, do prdele!!" Křičel a já viděla jeho ruku uvízlou v hrdle mašiny a kolem listy papírů potřísněné krví.
Vzala jsem sluchátko a zavolala okamžitě sanitku.
"Já ti říkala, že si máš koupit
ten novej typ s tou bezpečnostní pojistkou," vyčítala jsem mu.Ukazováček se mi podařilo vytáhnout celý, ale prostředníček mu tam uvázl po délku celého nehtu. Na pohotovost ho vezli i s jeho masožravou skartovačkou.
* * *
"Víš, co se stalo? Tomu neuvěříš!!" Přilítla za mnou po týdnu kámoška, když jsem zrovna -jako každé školní ráno - kouřila před školou.
"Ne - nevim," řekla jsem popravdě.
"Představ si - šláp mi na nohu a řek promiň!" Zajásala.
"Viewegh?"
"Jo - jo, to bude von, ten spisovatel."
"Máš snad erotogenní zóny na chodidlech nebo co?" Podivila jsem se.
"No," zarazila se, "nestává se přeci každej den, aby ti někdo tak slavnej šláp na nohu a navíc se omluvil, ne??" Řekla.
"Jo, to asi jo," dala jsem jí za pravdu.
"Dáš si?" Vytáhla jsem krabičku kamelek z bundy a nabídla.
"Jo, že váháš."
* * *
"Kdybych ho někde potkal, vrazil bych mu takovou, že by ho vlastní matka nepoznala," notoval si můj otec cestou do Prahy pár dní potom, co mu přišili zpátky půl centimetru jeho prostředníčku nebo spíš jeho část.
"Mám hlad táto," řekla jsem.
"Udělalas mi radost, že jsi na to čtení nešla," pronesl a v
jeho hlase byla téměř hmatatelná otcovská hrdost."Můžem někde zastavit na jídle?" Zeptala jsem se důrazněji. Nezmínila jsem se tátovi, že na to čtení jsem nešla jen proto, že mě teď bere hlavně Miller a Buk. To by táta nepochopil - to by mě snad radši zabil.
"Jo, proč ne. Třeba tady." Ukázal rukou vlevo a řekl řidiči, aby zastavil.
Vešli jsme do opravdu pěkné restaurace někde na nábřeží. Číšník nás usadil až na druhé straně místnosti, v rohu, takže jsme měli vynikající rozhled.
Otec si objednal těstoviny, jediné jídlo z celého menu, které mohl jíst jen jednou rukou. A já si
dala kuře po peruánsku nebo něco na ten způsob.Byli jsme uprostřed hovoru na téma mé budoucí vysokoškolské vzdělání přitom čekání na jídlo, když zrovna vešel pan spisovatel. V tu chvíli jsem uvěřila frázi, že svět je malý. Otec si všiml mého výrazu a podíval se ke dveřím. Nepřítel mého otce č.1 s nějakou ženou usedli vedle nás do druhého rohu místnosti, takže jsme na ně dobře viděli. Polil mě studený pot, netušila jsem, čeho je můj otec schopen.
Přivolal číšníka.
"Můžu se vás na něco zeptat?" Zeptal se vážně.
"Jistě pane," usmálo se to mládě.
"Ten pán v rohu," šeptal a jedním očkem nenápadně hodil směrem do druhého rohu, "to je ten spisovatel Viewegh, že ano?"
"Ano, to je on." V očích mého otce byly již znatelné jiskry vzrušení, můj otec se zapřel zdravou rukou o stůl, aby mohl vstát, když v tom číšník pokračoval:
"Je to fakticky drsňák, pane…,"
"co tím máte na mysli?" přerušil ho můj otec
"na vlastní voči sem viděl, jak tu před pár týdny na ulici plný lidí zbušil jednoho týpka tak, že pro něj musela přijet sanita, pane," řekl.
Můj otec povolil ruku a zpátky se uvolněně usadil zpátky do židle. Pravděpodobně usoudil, že jednou rukou by nemusel na spisovatelovo vymakané tělo stačit. Díkybohu.
"Budete si ještě něco přát, pane?" Optal se mladík.
"Myslím, že zaplatíme."
* * *