čtyřicet jedna

čtyřicet jedna

název čtyřicet  v záhlaví se zdá být naprosto jednoznačný a jasný: sbírka  obsahuje čtyřicet číslovaných básní. navíc ji autor  začal psát krátce po čtyřicátých narozeninách a dokončil krátce před narozeninami jednačtyřicátými. takže žádná záhada, ani pokud se týká podnětu, ze kterého  sbírka vzešla. u příležitosti čtyřicítky provedl autor bilanci života. a tečka.

autorovi  ale  je sebeanalýza protivná, namísto odhalování  nitra se raději  balí do dalších a dalších  převleků a masek. kdo je vlastně autor sbírky? tulák? mystik? pastevec? beduín? obyvatel města či pouště? dne či noci? sadista nebo masochista? ne, ani jedno. je především chameleónem,  legitimující se rimbaudovským „já je někdo jiný“.  ptát se po jeho totožnosti je nutně zavádějící, protože  autor nechce prozradit nic.  krouží v neustávajícím pohybu, rozvichřuje  matoucí vír závojů, ve snaze  sugerovat čtenáři, čím vším lze být. jeho pravou tváří je mnohost. a zde jsme zpět u čísla čtyřicet, jež je v semitské tradici synonymem pro mnoho. „řekl jsem ti už čtyřicetkrát,“ řekne vám arab namísto našeho obvyklého „nejmíň stokrát“. jestliže musel alibaba bojovat se čtyřiceti loupežníky, znamená to, že bojoval proti mnohonásobné přesile. jestliže ježíš strávil v poušti čtyřicet dní, znamená to, že tam byl dlouho. jestliže izraelský národ po čtyřicet let putoval  pouští, značí to celou věčnost.

blízkovýchodní symbolika  počtu čtyřicet  určila také 1. geografický prostor sbírky, 2. její personální obsazení a 3. časovou strukturu a způsob řazení motivů.

ad 1. prostorem  je ve většinou poušť a moře, tedy  prostředí autorovi  osobně  velmi vzdálená, se kterými nemá osobní zkušenost. není beduínem ani námořníkem.  poušť i moře jsou symboly, imaginární prostor čiré fantazie, nepoznamenané  banalitou  každodennosti.  jistěže jsou  další  významové přesahy, vyplývající z tradičního kulturního hodnocení těchto symbolů, ty ale je zbytečné vyjmenovávat, ať se laskavý čtenář ráčí jejich shledáváním bavit sám.  snad jich  dokonce objeví   víc než autor a jeho sbírku vlastní četbou ještě zhodnotí.  jako jsou  moře i poušť otevřenými prostory k putování i bloudění, tak i tato sbírka  je otevřeným prostorem k interpretaci i dezinterpretaci. autor odmítá vynášet soud, co z toho odpovídá jeho záměru víc. výše zmíněné prostory buďtež rovněž vnímány jako pocta  milovaným autorům: a. rimbaudovi, t. s. eliotovi a saint-john perseovi, kteří  (krom  mnoha jiných) byli  v textu  rovněž citováni a parafrázováni.

ad 2.  postavy pohybující se či statující  v prostorech čtyřicítky jsou jednak ikony kultury, do níž byl autor vrozen (světci, chopin,  odysseus), jednak erbovní figury, poukazující k jiným ikonám,  zahaleným. klíčovými zvířaty jsou osel a vůl, klíčovým stromem fíkovník. tyto  jsou atributy  ikony  středové a nejzářivější.

ad 3. s touto ikonou  souvisí  také časové řazení  čísel sbírky.  výchozí situací je advent, cílem je svátek   mrtvých. mezi  těmito body se rozprostírá široká cesta  jednoho  roku. ne  kteréhokoli zaměnitelného, ale roku 2002.  roku, kdy autor psal sbírku a souběžně překládal  knihu hugo friedricha  struktura moderní lyriky. kdy se okouzlen básní la luna blanca od j. r. jiméneze a  el crío od f. garcíi lorcy začal učit španělsky. kdy průběžně celou dobu četl první čtyři díly pijoanových  dějin umění.  kdy v hukotu  dyje  se stejnou úzkostí hleděl na mosty  stržené i odolávající. kdy zemřel j. kolář, překladatel saint-john perse, autor koláží a dnů v roce a roků ve dnech. vešlo to do čtyřicítky?  bůh suď, každopádně v každém jiném roce by musela vzniknout  docela jiná kniha.

a ještě k formě básní. s přihlédnutím  k již  téměř  stopadesátileté existenci moderní poezie není nijak  překvapující, je spíš tradiční.  substantivní  vyjadřování převažuje nad  verbálním, genitivní metafora nad přirovnáním,  hojně se vyskytuje oxymóron. obsah je temný, autor se ho snaží potopit ještě víc do tmy. není krásnějšího pohledu než na černé bubliny stoupající z temného močálu metafor nad utopenou  hlavou  myšlenky. autor  vyhledává  paradox a grotesku.  pro zajímavý zvuk je ochoten  rozbít jakýkoli význam.  nemá rád sentiment, nenávidí duchaplnou  pointu.  jazyk a sdělení jsou v ustavičné opozici, jdou si navzájem po krku nebo si ze sebe aspoň  sarkasticky střílejí.  spřežky se vytrhávají  z postrojů  a volná slova se rozbíhají s divokým řehotem  po řádcích.  krok slov je rytmický, nikoli však  monotónní.  rým se objevuje nedopatřením.  ostré, zraňující plochy na základě autorovy zlomyslnosti a krutosti.

hlavní  chyba  této knihy?  že není knihou sonetů.

jsem rád, že mě přestala tížit.

s úctou

                        váš vyjan