Noční přízrak

?Můj králi,? před trůn předstoupil sluha se skloněnou hlavou. ?Jakýsi mladík z vesnice si přeje okamžitou audienci.? Sluha krčil hlavu mezi ramena a bylo vidět, že se mu zrovna nechce do oznámení důvodu návštěvy.

Král Frederik se se zájmem jednou rukou opřel o opěrku trůnu a pozoroval pokorného sluhu. Návštěvy nemíval často a když, tak šlo o urozené pány, nebo rytíře.

?Tvrdí,? pokračoval sluha, ?že je to v zájmu Vašeho veličenstva??

Zase nějaký vtipálek, který si chce přivydělat, pomyslel si Frederik. Nejspíš mi jde oznámit, že našel zlatého draka.

??a naší nejjasnější princezny.? Sluha v očekávání hněvu hluboce sklonil hlavu a nedýchal.

Král stiskl opěrky až zapraskaly, na rukou mu naběhly žíly rozčilení. Zájmy mé dcery, ha, vesničan a hájí zájmy MÉ dcery. Půjde obratem do kobky, rozhodl jako již tolikrát.

?Co je to za ničemu?!? rozkřikl se. Sluha leknutím nadskočil. ?Ihned mi ho sem přiveďte!?

Mladík ve starých, rozpadajících se šatech o mnoha vrstvách, že nebylo vidět kde má ruce, předstoupil před krále. Poklekl na koleno, sklonil hlavu na pozdrav a povstal. Držel se zpříma a nepokrytě si krále prohlížel. Během několika příštích minut musí odhadnout, jakým způsobem s ním jednat, aby král splnil JEHO přání. Jediný špatný pohyb a mohl by skončit v temné díře o chlebu a vodě. Jediné špatné slovo a král by nemusel chtít déle poslouchat. Mlčel.

Ošklivý chlapec, král se mračil a prohlížel si hocha, kterému nemohlo být víc než dvacet let. Vysoký byl a hubený jak lunt. Šaty na něm visely splihle jako na věšáku. Ostře řezanými rysy v obličeji, povadlými koutky očí a netečnými rty budil dojem smutku a vzbuzoval lítost. Nebyla v něm jediná jiskřička života. Jak mohlo tohle zvíře jen pomyslit na mou dceru?

?Půjdeš sedět,? začal ostře, ?sám uvidíš, jak snadné je tam dole,? teatrálně se podíval na podlahu, ?zapomenout.?

Mladík s nezájmem poslouchal. Králova slova naň, zdá se, nijak nezapůsobila. Nebojácný, rozený vládce, uvažoval, v zemi má pořádek, nesmlouvá, vždy si udržuje odstup, je obezřetný. Samozřejmě, jinak by nemohl vládnout tak dlouho. Ale také impulzivní, na svém území se cítí nezranitelný. Chyba. Malé představení jej vyvede z omylu. Bude mě poslouchat. Přenesl váhu z pravé nohy na levou a čekal.

Frederik čekal rozhodně jinou reakci. Mladík se měl bránit, začít prosit o milost, nebo v lepším případě spílat a zatracovat. Těšil se, že se před večeří pobaví, poníží vesničana před zraky měšťanů. Nechat ho vysvléci a pověsit za nohu z okna, to by nebyl špatný nápad. Děti by se do něj trefovali kamením a vůbec by byla legrace. Takový vesničan umí pobavit i krále. Avšak chlapcova lhostejnost a dokonce jakási znuděnost, která byla takřka hmatatelná, vzala králi veškerou chuť a náladu na hraní.

?Odveďte ho,? křikl.

Z každé strany k němu přistoupil jeden voják. Chtěli ho chytnou za ruce, ale mladík je překvapil a když překračoval jejich těla, nebyly schopni si uvědomit jak se to stalo. Udělal ještě jeden krok ke králi a podíval se mu zpříma do očí. Bojí se? Spíš je zaskočen, neumí se bát. To je dobře, překvapení je vládcem myšlenky. Překvapený otrokem okamžiku.

Král se zavrtěl, ale přísný výraz nepolevil. Zřejmě místní rváč. Hlupák, který se bezhlavě postaví stovce ozbrojených mužů. Nejvyšší čas dát mu lekci.

?Stráže!? Do dveří vběhli muži, kteří před tím stáli jako sochy v dlouhé chodbě. ?Odveďte ho třeba po částech, ale ať už mi zmizí z očí.?

Šest mužů obklopilo nebezpečného mladíka. Tasili, ale nebyli schopni se dohodnout, kdo půjde první. Nechápavě po sobě pokukovali. Co s ním, je neozbrojený. Docela zapomněli na rozzuřeného Frederika.

?TAK?!? ozval se burácivý, velitelský králův hlas.

Dva vojáci vyrazili ihned, ostatní za okamžik po nich.

Král se s úžasem divil, jak nemožné měl vojáky na svou obranu. S jakou lehkostí a elegancí je mladík odzbrojil a nechal padnout na zem, jakoby ani neuměli chodit v těch vysokých botách. Cosi z chlapcova výrazu se změnilo. Už nebudil dojem lenosti a těžkopádnosti. A oči, ty oči již nebyly mrtvé a smutné, ale plály životem. Teď je zahlédl jasně, vyšlehl z nich plamen, duši spalující plamen.

Nevzpomínal si, že by u něj viděl meč. Nyní s ním však chlapec živě mával, i když byla čepel stále schovaná v pochvě, vypadal životu nebezpečně. Král začal přemýšlet. Přišel mě snad zabít? Nebo si přišel pro Elišku? Chce mě zesměšnit, chce se večer v hospodě vytahovat, že byl až u krále a ?

Všichni vojáci leželi v omráčení jeden přes druhého. Mladík se otočil ke králi.

?Dobrá, dobrá,? ukončil Frederik zatýkání. ?Vyslechnu tě.?

Mladík se podíval po sbírajících se vojácích  a pak kývnul hlavou ke dveřím.

?Nechte nás,? Frederik vstal a nakopnul zvlášť líného muže, jemuž přilba sklouzla do obličeje a teď se jí nemohl zbavit. Aby dokázal, že je tu stále pánem, vykopal jednoho po druhém z místnosti. ?Vypadněte už. Běžte si lízat rány jinam. Potrestám vás později.?

Když osaměli.

?Jmenuji se Relik, vaše veličenstvo a přišel jsem vám nabídnout své skromné služby.? Měl čistý hlas a bylo znát, že i dobré vychování. Frederik se uklidnil. Poznal, že se v mladíkovi zmýlil.

?Vidím,? král vzal pohár a naléval si víno, ? že máš co nabízet.? Usadil se na trůn a dlouze se na Relika zadíval.

Je sebejistý. Bude se snažit dokázat, že je mým pánem. Ačkoli bude poslouchat on mě, bude to vypadat, jako jeho vůle. Zkušený panovník.

Relik doplnil poslední kousek do mozaiky poznání a mohl se s klidným dechem soustředit na svou část úkolu.

?Proč si ale myslíš,? začal filozofovat, ?že bych tě měl potřebovat? Válku nechystám a draci mě netrápí. Povídej.?

?Již delší dobu pronásleduji nebezpečného démona, noční přízrak. Vím, že má namířeno sem, vím že chce vaši dceru a vím také, že přijde dnes v noci.?

?Dnes?? král byl rozčarován. ?A co je to za démona, který loví v bezměsíčné noci? Dnes máme zatmění a já neznám žádnou bytost, která by mohla ohrozit tak dobře střežený hrad v novu. Hm?? Král se samolibě usmíval. Myslel si, že mě podvede. Že dostane zaplaceno za hlídání v noci, kdy se nic nestane. Myslí si snad, že jsem hlupák?

?Nechci peníze předem. Dnes přenocuji tady a zítra dořešíme zbytek.?

Král si zamyšleně mnul vousy na bradě. ?Dobrá. Ale chci tě mít stále pod dozorem. Nebudeš se mi tu toulat. Od teď až do rána budeš v hodovním sále. Co sníš a vypiješ, to si odpracuješ. Společnost ti bude dělat deset nejlepších vojáků, ti nejsou jako tahle chamraď,? gestem přejel po podlaze, kde se ještě před chvílí váleli stráže. ?Ti si s tebou poradí, kdyby se ti zachtělo mě oklamat.?

Bezpochyby.

*  *  *

Ve svitu pochodní se mihnul cíp černé látky. Zatřepotal se jako netopýr, přelétl vodní příkop a zmizel ve stínu hradeb. Bylo slyšet jen vítr v korunách stromů. Odněkud shora spadnul úlomek kamene. Na strážní věži se zavlnila temnota. Ozvalo se dvojí šplouchnutí.

Kapitán Jarin byl zrovna nad padacím mostem. Obcházel hradby se džbánem vína v jedné a pochodní ve druhé ruce. Na okamžik se zarazil a poslouchal, jestli znovu neuslyší tlumené zaúpění, které se tak náhle vpilo do ticha. Oddálil pochodeň ? hořela moc hlasitě ? avšak než dokončil pohyb, zhasla a vypadla z bezvládné ruky. Jarin se s rozříznutým hrdlem odporoučel za ní.

*  *  *

V hodovní síni utichl hovor. Přítomní na sebe pohlédli, někteří těžce polkli.

?Je tady,? řekl napůl tázavě jeden z vojáků. Nikdo se ani nepohnul. Všichni s napětím sledovali cizince, který celý večer nic nejedl, nemluvil a pil jen vodu. Vstal a se zasyčením vytáhl meč z pochvy. Pokynul ostatním, nebylo třeba nic říkat. Vojáci se chopili zbraní ? mečů, seker a štítů, ohromných palic nebo dlouhých kopí, dopili víno z číší, nasadili helmice a natáhli rukavice. Po pěti vykročili dvěma protiběžnými chodbami.

Cizinec, s šednoucím, obouručním mečem ze staré oceli s dlouhou, tenkou čepelí, zhasil svíce na stolech. Sednul si na okraj, nohama na židli, s mečem v klíně. S dlouhými prameny vlasů spadajícími na ramena a před obličej, seděl stejně líně a netečně jako vždy, když čekal na svůj okamžik. Nepřemýšlel.

Pětici vojáků, obezřetně postupujících dlouhou chodbou, vyrušila temná, inkoustová kaňka v dálce před nimi. Snažili se zaostřit, ale spíš jen hádali, jak démon vypadá. V tu stejnou chvíli se po bocích letícího přízraku objevili dvě lesknoucí se mžitky, které vzápětí hladce prošly dvěma těly. Vojáci byli silou odhozeni vzad. Noční přízrak se plynulým pohybem přenesl za hromadu obránců, dlouhým pláštěm stíníce světlo pochodní, uvrhnul je do zmatku. Aniž by se viditelně zpomalil, běžel dál a za ním zhasínala jedna pochodeň za druhou. Prorazil dveře do sálu a namířil si to rovnou k Relikovi.

Nesetkali se. Relik sklonil hlavu a muž v černém se přes něj přenesl k protějším dveřím, kde zhasil dvě pochodně po stranách, odtud se odrazil znovu ke stolu, od něj k jiné stěně, kde zase pouhým vírem vzduchu od vlajícího pláště zhasil další pochodeň. Po chvíli je pohltila naprostá tma.

Relik seskočil a neslyšně se přemístil na opačný konec stolu. Černý muž se hbitě pohyboval tmou. Když se chvíli nic nedělo a muž dokonce dvakrát zvířil vzduch v těsné Relikově blízkosti, bylo jasné, že ani jeden z nich tmu neprohlédne. Když se ale jejich ostří konečně setkala, došlo jim stejně rychle a zřetelně, že to ani jednomu z nich neubere na síle a zručnosti.

S jiskrným cinkotem se oťukávali, napadali a uhýbali. Černý muž jako dravec, šelma, která nezná oddechu, dokud svou oběť neužene. Útočil oběma zbraněmi v neúnavném rytmu. Každým úderem síly příboje ohrožoval Relikovy končetiny. Jediný zásah by znamenal smrt.

Relik se naproti tomu pohyboval nanejvýš úsporně, šetřil síly. Útoky nevykrýval, ale letmým dotekem čepele nebo přečnívajícím koncem rukojeti měnil jejich směr, uhýbal, uskočil a přetočil se mimo protivníkův dosah. Tmou zasyčelo několik mylných úderů, ale vzápětí se jejich zbraně opět setkaly.

Za světla by byla zřetelná podobnost mezi oběma bojovníky. Pohyby jejich nohou, těl a rukou tvořily kruhy, kroužky nebo osmičky, které se proplétaly v šíleném tanci smrti.

Celý souboj trval nanejvýš několik vteřin, které potřebovali vojáci k návratu. Se zvukem tříštících se dveří se ozval ještě jeden, nenápadný, ale osudný. Relik odvrátil několik dalších, zlomek vteřiny trvajících úderů. Když ucítil, že se chodidlem opřel o nohu židle, uskočil a kopnul ji proti černému muži, ten včas zareagoval a nadskočil, ale již nestačil zpozorovat, že se Relik stočil za židlí a tím se mu dostal do zad.

*  *  *

Když se vrátili vojáci s pochodněmi a místnost se opět zbarvila do červena, našli Relika líně sedícího na židli, pod ním na zemi ležely dva kusy černé látky.

Frederik se dostavil s nepatrným zpožděním. ?Co se stalo?? Vběhl do sálu a šel přímo k Relikovi. ?Kde je tělo?? ptal se při pohledu na zbytky černého pláště. Relik ukázal k vysklenému oknu. Vojáci se tam seběhli. Král je odstrčil a vyklonil se do tmy.

?Támhle je,? hlásil jeden z vojáků, který si uhájil místo u okna.

?Já vidím,? Frederik ho nevybíravě odstrčil. ?Pád z takové výšky nemohl přežít,? liboval si, když se vracel k Relikovi. ?Vidím, že jsi měl pravdu. Pokoj pro hosty,? nařídil unavenému sluhovi a odešel.

Ráno si Relik vybral odměnu a odkráčel neznámo kam. Nad hlavní branou pozdravil vystavenou hlavu nepřítele. Kdyby král věděl?

*  *  *

??že to byl jeho voják,? smál se Kilián, když se laskal se zlaťáky, které s bratrem přes noc vydělali. ?Jeho vlastní voják,? smál se až mu tekly slzy. 

 <center> <img src=http://www.bromart.com/gallery/DarkPast/images/nightbells1.jpg /> </center>