23. listopadu 2002 - sobota

23. listopadu 2002 - sobota

Dnes poprvé jsem se odvážil přečíst si stránky, které jsem za ten týden zplodil. A cítím, jak na mě doléhá výkonnostní krize. Zprvu jsem byl do projektu nadšen. Bylo to jistě umocněno i skutečností, že do psaní jsem se pustil v době, kdy už normálně spávám. Teď jsem maličko na rozpacích. Ne, nechci to úplně zatratit. Připadá mi totiž, že deník se už za těch pět dní někam posunul. Snažil jsem se hledat jakési téma dne. Středeční kokot či páteční auto dodaly psaní jakýsi středobod. Nebylo to jen tlachání. Vytrhnout ten středobod, rozvinout ho, rovnalo by se však psaní něčeho jiného. Už bych byl zpět u fejetonků, možná i nějaká povídečka by z toho vznikla. Jenže ať jsem se pokusil o jedno či druhé, skončil jsem někde, kde jsem nechtěl být. Všichni mě ztotožňovali s Horákem, s takovým Horákem, jakého jsem jim předestřel. Všechny mé povídky měly pointu. Pointu našroubovanou na nějaký můj zážitek či zážitek někoho jiného. A když ji neměly, kdekdo si postěžoval.

Mám fakt chuť aspoň chvíli psát něco jiného. Mám chuť psát hodně, takže jsem se po letech pustil do každodenního deníku. Žádná měsíční shrnutí nad prvním až pátým pivem. Hezky disciplínka.

Mohl bych se už pustit do dnešního dne. Tentokrát bude asi středobodem vlastní deník, zdá se. A bodejť by ne, když je to o něm a o mně. Když teď napíšu, co jsem celý den dělal, tak to nikdo nebude číst, protože kde kdo v sobotu dopoledne vařil a odpoledne slavil s tchýní její padesátku. A každý to zvládne napsat, když ho to bude bavit.

Musím na tomto místě kajícně přiznat, že jsem sice napsal přes osmdesát deníků, ale zřejmě jsem jich ani polovinu nečetl. Najít v té záplavě každodenních školních povinností, výčtu televizních seriálů, přehledů vánočních dárků a seznamů kamarádů zúčastněných na té které akci kloudnou myšlenku, to je teda problém. Já sám ji často nenašel a možná to za několik dní budu chtít po jiných, protože již vím, že deníky dám do Písmáka.

A hned je tu další mínus současného psaní. Deník nikdy nezobrazuje objektivní realitu. Pomiňme, že se v něm autor už sám pro sebe dělá hezčím. Můj deník si už přes deset let čte moje žena. Už deset let se dělám nejhezčím z hezkých. Někdy teda pěkně kecám. Jednou jsem si vymyslel celý den úplně, aby nebylo poznat, kde jsem byl ve skutečnosti. A hlavně, co jsem tam dělal. Nyní se chystám nabídnout deník miliónům čtenařů napojeným na internet. Budu teď tím nejhezčím z nejhezčích.

Ode dneška nekadím, nešidím čištění zubů, neonanuji, nemyslím na své kolegyně či dokonce studentky. Ve svých komentářích vynechám bolševickou minulost a promiskuitní součastnost svých kolegů.

Myslím, že těch pár týdnů, po které chci zveřejňovat své deníky, bude časem hledání jakési formy. Trochu mi to připomíná HBO, když se před Vánoci vetře na obrazovku v nabídce předražené kabelovky.