Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hadrová panenka
datum / id30.11.2002 / 68200Vytisknout |
autorZilla
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1925x
počet tipů10
v oblíbených0x
Prolog
Tentokrát snad ani ne...
Hadrová panenka

Oči má jak špendlíkový hlavičky a pořád si olizuje rty. Kazeťák řve na plný pecky a v pokoji je hroznej bordel. Právě si totiž uklízí. Prohrabává věci na zemi a rozděluje je na dvě hromádky – jedna putuje do koše, druhá do krabice a pod postel. Teď zrovna chytí starýho plyšáka. Po dlouhém rozmýšlení s ním mrskne do koše. A v závěsu za ním pár fotek, usušenou růži a ručně dělaný náramek. Šťastnější přívěsek s hvězdičkou, deníček, přání k Valentýnovi a malé mýdlo v podobě srdíčka uloží do krabice. Tu se jí pod ruku dostanou jakési staré regionální noviny. Nejdřív na ně nechápavě zírá. Najednou si vzpomene. Zbledne, oči jí potemní a stiskne rty. Zachvátí ji zuřivost. Chytne noviny, zmačká je do kuličky a mrští je do koše. Sedne si na postel a schoulí se do klubíčka. Sedí tak dobrých deset minut, pak prudce vstane, hodí na sebe bundu, všechno nechá tak, jak je, vyjde a práskne za sebou dveřmi. 

 <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

O 5 hodin později:

Rychle přejde pokoj až k odpadkovému koši, ze kterého vytáhne zmačkané noviny. Uhladí je

a pomale otevře. Listuje jimi, až najde to, co hledala. Začne číst:

 

Kupuji červené víno a vydávám se za kámoškou. Za holkou, která toho hodně zkusila, zažila a má zkušenosti s drogami, především s peřím, pikem, perníkem, spisovně řečeno s pervitinem. Nedávno jsem ji požádala o rozhovor a ona k mé radosti svolila.

Zanedlouho už zvoním u jejích dveří, ona otvírá a uvádí mě do pokoje. Pije se víno, hraje hudba a zpověď může začít.

„Vykládej od začátku, proč jsi s tím začala, jak to probíhalo, proč ses s tím rozhodla skončit, prostě všechno,“ rozjíždím to, když už jsou jazyky dostatečně rozvázané. 

„Tak jo. V patnácti jsem začala chodit s klukem. Přes něho jsem se dostala do party lidí, kteří brali drogy, čadili, prostě to pro ně bylo úplně normální. Tak jsem se s tím postupně seznamovala a poprvé jsem piko zkusila v patnácti. Chtěla jsem to vyzkoušet, byla jsem zvědavá – jsem prostě typ člověka, kterej zkusí všechno. Ten můj kluk to vytáhl a dali jsme si čáru. A mně se to líbilo. Objevila jsem, že nedokážu být jenom taková, jak je ten normální svět, bylo to něco jinýho – nepotřebovala jsem spát, nepotřebovala jsem jíst, pořád jsem jenom vykládala, soustředila jsem se na toho, kdo se se mnou bavil,  na ty jeho problémy, a dokázala jsem mu parádně odpovědět, řešit ty jeho problémy. A to bych normálně nedokázala. Až pozděj jsem si uvědomila, že jsem vlastně ty lidi neposlouchala, jenom tak na půl ucha a další den jsem si to už třeba vůbec nepamatovala, nevěděla jsem, jestli se mi to jenom nezdálo.

No, a tak se mi to zalíbilo a už to jelo -  za čtrnáct dní další čára, pak zas další...Ty dávky jsem pořád zvyšovala. Začala jsem na půlce, pak to byla jedna čára, pak dvě, tři,“ odmlčí se a napije se vína. Pak pokračuje: „Mezi těma lidma to bylo pořád stejný, stejný problémy - sehnat prachy, dát si čáru, sehnat prachy, dát si čáru, sehnat prachy na géčko (gram), rozdělit to géčko, prodat to géčko. To se vždycky rozdělilo na deset čár, na půlky, to se míchalo, abys toho měla co nejvíc a vytěžila z toho úplný maximum, a ten zbytek, co jsme z toho odlili, se sjel. To bylo každej den, já jsem prostě nebyla den čistá. I když samozřejmě tam byly nějaký přestávky, ale dá se říct, že od těch patnácti do sedmnácti jsem to pořád brala. To už mi připadalo úplně normální, a když jsem to neměla, tak jako bych ani nežila.

Byly víkendy, kdy se to piko nepřivezlo. To bylo hrozný, i když absťák byl minimální, protože to ještě nebyla ta strašná závislost. To jsem vlastně celej víkend brečela, měla jsem úzkostný stavy, potila jsem se, říkala jsem si: co to je, do prdele, vždyť to nemůžu připustit, aby se to dělo! A pak přišel den, kdy to zase přivezli, zas jsem si dala a pocítila jsem v sobě ten život.“

„A co tvá rodina? Oni to nevěděli?“ přeruším ji otázkou.

„Ne. Oni nic nepoznali. Jenom měli podezření, jestli nekouřím trávu, ale že beru piko, to je ani nenapadlo. Já jsem jim taky hrozně lhala. To už mi vlastně bylo sedmnáct, kdy to vyvrcholilo. V sedmnácti ten můj kluk odjel na vojnu a já jsem zjistila, že na to nemám peníze. Do té doby jsem to vlastně měla zadarmo a teď jsem si to najednou musela kupovat. Ale pořád jsem se pohybovala mezi těma lidma a když nebyly prachy, tak se musely někde sehnat. A vždycky se nějak sehnaly, ani nevím jak. Hlavně že jsem měla svou dávku. Tím jsem se do té bandy dostala ještě hloub a k té droze jsem měla skvělej přístup. Pořád jsem byla najetá.“

„Jaký má vlastně piko účinky?“

To chlastáš a necítíš žádnou opilost, seš ukecaná, plná energie, zorničky jak špendlíkový hlavičky, furt si olizuješ rty, ty gesta - to prostě hned poznáš. Teda aspoň ten, kdo s tím má nějaký zkušenosti, to hned pozná,“ dodá, když vidí můj pohled.

„Skrz peří jsem měla taky problémy ve škole. Měla jsem spoustu zameškanejch hodin, z toho aspoň polovinu neomluvenejch, oni už mě chtěli vyrazit! Třeba jsem místo vyučování seděla na nádraží nebo jsem byla u někoho doma. Nebo jsem třeba ve škole čekala, až skončí první hodina, pak jsem šla na hajzl, rozbalila pságo (kus papíru, tzv. psaníčko, do kterého je piko zabalené), sjela jsem to a pak už jsem byla v pohodě, mohla jsem zase normálně fungovat, i když teda jsem se někdy třepala a stihovala.

Někteří spolužáci ve škole to věděli, nadávali mi, že jsem praštěná a ať toho nechám. Třeba když jsem přišla po čtrnácti dnech do školy a viděla jsem ty jejich pohledy… Oni ale věděli, že vymlouvat mi to nemá smysl. Protože takovýmu člověku absolutně nemá cenu to vyčítat, nemá smysl mu říkat: Prosim tě, nech toho, je to na hovno! Toho člověka to totiž vůbec nezajímá. Ho zajímá jenom ta droga.“

„A je teda nějakej způsob, jak z toho člověka dostat?“ skočím jí do řeči.

„Není,“ zní hrozivě stručná a nesmlouvavá odpověď.

„To si ten člověk prostě musí sám uvědomit, sám chtít. Ať jsou  nějaký ty protidrogový centra nebo něco podobnýho,  je to na hovno. Pokud to v tom člověku není, pokud chce ty drogy brát, tak je brát bude, bude v tom centru vyhledávat |možnost, aby se sjel. A ta možnost se vždycky najde…Kdyby můj brácha nebo někdy moje děcka do toho spadli, tak jim asi řeknu svůj příběh. Kdyby byli inteligentní, tak si z toho něco odnesou a kdyby ne, tak jim nepomůže ani svěcená. To vím z vlastní zkušenosti – i kdyby naši dělali nevím co, tak dokud bych nechtěla skončit sama, nezmůžou nic. Já jsem svýma rodičema byla vychovaná k samostatnosti, že si musím poradit sama, a za to jsem jim vděčná. Kdyby mi pořád stáli za prdelou, tak nevím.“

Pijeme, posloucháme hudbu a přemýšlíme o tom.

„Zkusila sis někdy šlehnout?“ přeruším ticho.

„Ne. V těch letech jsem nedokázala najít odvahu a střelit si to – díky bohu! Měla jsem k tomu strašně moc příležitostí, ale nikdy jsem to neudělala. I když si třeba ostatní píchali, já jsem tu svou dávku vždycky vysosla. Taky mi díky tomu dost tekla z nosu krev. Ale pořád lepší, než mít rozpíchaný žíly. Já jsem si říkala, že to v životě neudělám, že si píchnu a skončím.“

Zase nastalo ticho.

„Jó, bylo to prostě strašný období,“ pokračuje, „Škola v hajzlu, doma taky v prdeli kvůli škole, já jsem byla úplně vyřízená. Hloupá, hloupá, strašně hloupá. To jsem si vlastně tak poprvé uvědomila, že si ničím celej svůj život. No a do toho přijel ten můj kluk z vojny a hned na mně poznal, že v tom pořád jedu. On tam totiž byl čistej. A teď mi začal vyhrožovat, že to řekne našim a že mě pošlou na léčení, tak jsem se začala trochu vzpamatovávat. Ale pořád jsem brala. Už ne tak často, ne každej den nebo každej druhej den, to už třeba jenom víkendově. Ale řešení to právě nebylo. To jsem prostě celej ten týden žila jenom tím, že se těším, až si dám a jak to pak bude úplně v pohodě. To jsem se už odpoutala od těch lidí, od těch dealerů a začala jsem být s jinou partou. Ti to taky brali, ale nebyli už přímo u zdroje, ti si to od nich museli kupovat. No, a to už jsem si na to ty peníze musela nějaký sehnat. Já jsem nedostávala kapesný, tak jsem je brala mamě z peněženky a tak.

Pak jsem se ale vrátila znovu k těm dealerům, kvůli prachům, a vegetili jsme. A bylo mi fajn. To už pak vyloženě žiješ jenom tou drogou.

Ale potom mě osvítil asi duch svatej nebo co. To už se dostalo do takové krajnosti, že jsem si říkala: Takhle to dál nejde. To není život, to je něco hroznýho. Vždyť já si nevážím takovejch základních věcí jako je láska mých rodičů, mýho kluka, starost mých kamarádů ze školy, co mi to pořád vyčítají. Konec, konec, konec! Takhle už nemůžu dál žít.“

„A předtím tě to nenapadlo? Nebo chtěla jsi s tím skončit už někdy dřív, ale…“

„Nechtěla,“ skočí mi do řeči, „protože se mi to líbilo. Já jsem si pořád myslela, že mi to něco dává, a přitom mi to jenom bralo. Něco mi to určitě dalo, když už nic jinýho, tak aspoň zkušenosti, ale když to srovnám s tím, co to bere, tak je to směšný. Drogy z člověka udělaj totálně někoho jinýho, vlastně ho odrovnaj…No, půl roku jsem nedávala nic. Nechodila jsem mezi ty lidi, nechodila jsem ven, nechodila jsem nikam. Ty stavy byly šílený, hrozný, ale naši to naštěstí nezpozorovali. Já jsem se před něma dost přetvařovala.“

„A jak se ty stavy projevovaly?“

„Mně se nezdálo, že bych měla nějakej velkej absťák, jak se třeba popisuje v nějakejch těch knížkách nebo časopisech. Já jsem měla schize, úzkostný schize. Nedokážu to popsat, prostě pořád jsem hrozně brečela, všechno mě bolelo. Musela jsem nosit rifle a dlouhej rukáv, protože to peří ti zbarví krev nebo co. Já jsem prostě měla obarvený tělo, nohy i ruky bílý a vidělas tam každou žílu, modrý, fialový, vystouplý, prostě humus. Bolelo mě břicho a pořád jsem nebyla schopná nic jíst. Šíleně jsem se potila. Měla jsem deprimující bolesti hlavy a hlavně jsem pořád byla v nechutné depce a brečela.“

„A tos neměla chuť jít ven a znovu si dát?“

„Ale jo. Úplně strašnou. Říkala jsem si: Pudu ven a dám si. Není to problém. Vím, kde jsou ty lidi, vím, kde to sehnat. Prachy jsem nepotřebovala. Ale pak jsem si vždycky řekla, že nemůžu. A zůstala jsem doma. Až teda po tom půl roce jsem šla znovu ven a náhodou jsem se setkala s těma lidma, s tím prostředím. A hned: Nedáš si, nedáš si? A já jsem si myslela, že už to mám všechno za sebou a taky už mě to přestalo lákat. Tak jsem řekla: Jo, zkusím, co mi to udělá. A najednou jsem zjistila, že je to úplně stejný jak předtím. Pane bože, to nemůžu! Po půl roce! A od té doby je to má poslední dávka. Už je to rok a něco, co nedávám. Ale kolikrát mám chuť, když vidím ty některý lidi, jak jsou najetí, tak si řeknu: Ježíš, já bych si dala, já bych to chtěla zase! Nechat to projet nosem, cítit, jak to projede hlavou, cítit to v krku, spolknout to a potom frčet, frčet, frčet…Pak mě to přejde, ale pořád to ve mně je, i když je to už přes rok. Pořád to mám v sobě.“

„Takže kdyby ti někdo nabídl, tak si vezmeš?“

„Ne. Měla jsem už několikrát možnost, jednou když jsem viděla, jak si to jeden kluk připravuje na alobale, tak jsem zdrhla, abych se na to nemusela dívat. Ale nevzala bych si. I když ta chuť tam pořád je. Ještě nad tím nemám vyhráno, rozumíš. Já si myslím, že jsem pořád ještě schopná si dát. Poslouchej, když jsem to přestala brát, tak jsem ve škole cítila, jak jsem vygumovaná. Úplně jsem cítila, jak jsem zhloupla, jak mi ta droga sežrala mozkový buňky. Na peří ti učení totiž leze do hlavy samo, připadáš si jako inteligent. To ti hrozně pálí, protože tvůj mozek je okysličenej, překysličenej, to jedeš. A když s tím přestaneš, zjistíš, že je to naopak, že se z tebe stal magor. No, pak jsem začala číst a postupně se to dalo do normálu. A kvůli tomu jsem s tím chtěla začít znovu. Taky jsem ztloustla patnáct kilo – další důvod, proč s tím začít. Kdybych si začala znovu dávat, zhubnu, učení mi zase půjde… Ale pak jsem si uvědomila i ty druhý, špatný věci a překonala jsem to. Teď už jsem docela v pohodě, taky hodně díky svýmu klukovi. S tamtím debilem jsem se rozešla, když jsem odvykala, protože udělal něco strašnýho. Ale o tom nechci mluvit.“

„Já to chápu. Ještě by mě zajímalo, jestli se změnil nějak tvůj pohled na svět a život, jestli to dokážeš říct.“

„Strašně. Strašně moc. To je tak na dvě hodiny než bych to všechno řekla.“       

„Tak nějak stručně.“

„To nejde stručně. Já to teď nedokážu zformulovat. Ale je jasný, že to teď vidím jinak. Třeba odsuzuju ty mladý lidi, i když jsou mladí, kteří vyhulej ze tři šlukny trávy a myslej si, jak jsou skvělí, a ještě s tím machrujou. To já nenávidím. Oni o tom nevěděj vůbec nic a to je právě blbý, protože pak do toho spadnou, ani nebudou vědět jak. Já jsem si z těch drog odnesla to, že bych už tomu strašně ráda nepodlehla. Ale já jsem strašně slabá osoba, fakt slaboch.“

„Podle mě slaboch nejsi, podle mě bys slaboch byla, kdybys v tom pořád lítala.“

„No jo, ale co když do toho znovu spadnu?“

„Vždyť jsi tomu dokázala odolat a když jsi to dokázala jednou, tak to dokážeš i podruhé.“

„Snad jo. Ale vím, že ještě nemám vyhráno. S takovejma drogama si není radno začínat.“ 

„To rozhodně. Tak jo, moc dík. Máš to u mě,“ ukončuju. Víno už je dávno vypité, hodin taky není málo, a proto se loučíme a já nastupuju ne zrovna krátkou zpáteční cestu. Ale aspoň mám čas o tom pořádně popřemýšlet a přebrat si to.

 

 

Už dávno dočetla a pořád sedí a hledí na stránku před sebou. Písmenka pod očima se jí rozmazávají přívalem slz. Složí hlavu do dlaní a rozbrečí se naplno

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.07.2008 19:39:29dát kritice tipMorče11
Je to dost smutné, ale pravdivé - takový je život. Tahle povídka se mi moc líbí - svou jednoduchostí, ale zároveň rozepsáním...
!Tip!
16.06.2004 00:00:00dát kritice tipAleya
opravdu povedné, a moravský slang chválím, nechutné pražismy už mi lezou krkem:))
11.04.2003 00:00:00dát kritice tip_NoBody_
Velmi působivé............ běhá z toho mráz po zádech....
06.12.2002 00:00:00dát kritice tipToxman
Uff... už jsem se lekl, že řekne, že nám to už zůstane :o)))
06.12.2002 00:00:00dát kritice tipFil
cha cha cha cha cha
05.12.2002 00:00:00dát kritice tipZilla
Hele, vy dva, tak sem to vůbec nemyslela a vy to moc dobře víte!:o) No počkejte! Jestli sebe zabiju jako první (což je úplnej nesmysl, protože sebevraždu naprosto odsuzuju), tak vás pak budu chodit strašit!!! Tak bacha na to a moc se na mě nesmějte - to vám nepomůže!;o))
05.12.2002 00:00:00dát kritice tipToxman
File, v tom ji musíme zabránit za každou cenu ! Vždyť ona chce spáchat sebevraždu !! :o)))
05.12.2002 00:00:00dát kritice tipFil
To jo,ale to dílo co o tom pak napíše:-)))))))
04.12.2002 00:00:00dát kritice tipZilla
m11: Tak to s tebou musím mocně nesouhlasit! Sice se nedívám na seriály na nově, ani nevím, jak mluví feťáci, který znáš ty (podle mě taky dost záleží na tom, odkud jsou, je to stejný jak s nářečím...), ale tahle holka mluvila tak, jak je to napsaný v téhle povídce. Je to naprosto věrný a přesně tohle mi ta holka říkala - ani slovo jsem nezměnila!


04.12.2002 00:00:00dát kritice tipToxman
Zillo, Zillo, zase autobiografie ? :o))*
04.12.2002 00:00:00dát kritice tipFil
viz Toxman-minule alkohol,teď drogy....hmmmm kam pak nám to děvče spěje:-))))))
04.12.2002 00:00:00dát kritice tipZilla
Jo, a v další povídce mi už z toho chlastu a drog přeskočí a stane se ze mě psychopatickej vrah. A hádejte, koho zabiju první...?;o)))
03.12.2002 00:00:00dát kritice tipm11
sakryš proč každej kdo píše o drogách, používá slang, kterej je k slyšení v kriminálních seriálech na nově.............jenže moc feťáků tímhle slangem nemluví..................................
03.12.2002 00:00:00dát kritice tipdes_te_meer
m11 > nemam tenhle pocit-ze by tam byl slang ze serialu na nove... ale mozna mame kazdy trochu jine okoli... :)
02.12.2002 00:00:00dát kritice tipBarbar
Já jsem svýma rodičema byla vychovaná k samostatnosti, že si musím poradit sama, a za to jsem jim vděčná. Kdyby mi pořád stáli za prdelou, tak nevím.“
To se snad nedá odposlouchat, to se musí zažít.
...................s tipem BARBAR
01.12.2002 00:00:00dát kritice tipZilla
Mozart: něco ničivého na city? Nevím, zas bych to nechtěla přehnat...Někdy míň znamená víc...Ale díky, vážím si tvýho názoru...:o)
fungus2: Díky...:o)))
des_te_meer: přesný to je, ta holka si prožila svoje, ale teď už je v pohodě!:o)))
01.12.2002 00:00:00dát kritice tipdes_te_meer
Zilla > tak to ma moc krasny:) jeste aby se to tak darilo vsem osubkam.....
eeee -- no dost filosofovani, rada jsem si to precetla:)
30.11.2002 00:00:00dát kritice tipPavson
Pěkný dílko ( ty moravský "děcka" raději komentovat nebudu )
*

30.11.2002 00:00:00dát kritice tipFil
tak tohle je už jiná!řekl bych přímo precizní novibářská práce:-)máš ho mít*
30.11.2002 00:00:00dát kritice tipFil
jeee já zapomněl zatrhnou,tak teď:-)
30.11.2002 00:00:00dát kritice tipZilla
Děkuju vám
Pavsone, díky, že ses zdržel komentáře...:o)) Anebo víš co? Já to opravím, aby zase všichni nerejpali...;o)))
Fil: ó, díky! Nestuduju holt nadarmo...!:o)))
30.11.2002 00:00:00dát kritice tipMozart
líbilo... dobře se to čte... námět působivý, ačkoliv podobných zpovědí jsem četl mnoho... a asi by tomu neuškodil posun někam dál... pokusila si se o to pointou... ale ta k těmto zpovědím patří taky... možná ji více prohloubit.. třeba něco ničivého na city. stylisticky je to opravdu velmi seriózní, tomu bych nedokázal nic vytknout. popis závislosti na P. je také velmi přesný. dávám tip. líbilo.
30.11.2002 00:00:00dát kritice tipfungus2
Tak tohle je velmi dobře napsané!!
30.11.2002 00:00:00dát kritice tipdes_te_meer
hm, moc presny,... dobre napsany--> tip:)
***


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor