Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČeká budoucnost na naši přítomnost?
Výběr: AAA_AAAB
30. 11. 2002
35
9
11830
Autor
StvN
Byl tam dlouho, ale jak se tam dostal nevěděl. Nepamatoval se na začátek, prostě se objevil.
Chlapec, ještě dítě, se nechápavě díval skrz drátěný plot do dálky. Stál na rozbahněné zemi, za ním dlouhé, nízké ubytovny ze ztrouchnivělého dřeva.
Dírami v plotě si prohlížel rozlehlou krajinu. Volné louky, lesy v dálce, potůček. Bylo mu, jako by vnímal každý detail, smrkovou šišku v mraveništi, datla ve výši. Království lidskou rukou netknuté.
Stál vedle vyhublého mužíčka, trosky s propadlými tvářemi, vyhaslýma očima. Shrbeného pod tíhou utrpení, zlomeného věčným strádáním. Schovaného v myšlenkách, nepřítomně bdícího.
„Proč je tady ten plot?“ nevinný hlásek zvídavého dítěte vyrušil mužíčka ze snění.
„Abychom nemohli utéct,“ odpověděl nepřítomně.
Chlapec nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Nelíbí se mi tady.“
Mužíček lítostivě pokrčil rameny.
„Nemusíš tu být.“
Konečně mu pohlédl do očí.
„Ty tady být nemusíš.“
„A vy?“ pravil nejistě.
„Já už nemám sílu. Zůstanu.“ Rozechvělou rukou postrčil chlapce dopředu.
„Jen jdi,“ řekl otcovsky. „Vidíš?“
Chlapec se podíval zpět na plot, na pavučinu neviditelných vláken, sen ve snu.
„Vidím, že mohu odejít.“ Otočil se za sebe. Část ubytovny se zřítila.
„Půjdu,“ řekl na rozloučenou a prošel plotem, slabostí okamžiku, iluzí reality a bez ohlížení se rozběhl do lesa.
Za lesem bylo letiště. Nepřehlédnutelná rovina šedi. Plochá jednoduchost, jež nenabízela jiné východisko, přímé koleje vedoucí zpátky na začátek, ale kdo to pozná?
Drobnými krůčky došel až k letadlu. Sednul si do vysokého křesla a čekal, až se letadlo naplní cestujícími. Netrvalo dlouho a letadlo se vzneslo lehce jako vlas ve větru. Muž, který seděl vedle byl dvakrát větší a pořád se smál.
„Bojíš se?“ ptal se chlapce. „Vypadáš docela vyděšeně.“
„Nikdy jsem neletěl, co když spadneme?“
„To se nestane, věř mi. Létám tudy pořád a ještě jsme nikdy nespadli.“ Měl hluboký, uklidňující hlas. S ním se nikdo nemohl bát.
„Kam letíme?“
„Až na konec a zase zpátky,“ pravil vesele. „Baví nás létat.“
„Mě moc ne, raději bych byl na zemi.“
„Na zemi je nuda. Uvidíš, za chvíli vlítneme do víru a budeme se točit jako na kolotoči. Bude se ti to líbit.“
Letadlo vlétlo do vzdušného víru a začalo se točit a dělat kotrmelce. Cestující se odpoutali a začali létat vzduchem z jednoho konce na druhý, naráželi do sebe a neustále se smáli.
„Uf,“ vydechl muž, když se znovu usadil. „To byla legrace, viď?“
„Nevím. Asi půjdu jinam.“ Chlapec vstal a šel k východu.
„Počkej, půjdu s tebou, stejně nemáš padák.“
Muž jedním pohybem odjistil dveře, připoutal si chlapce na břicho a trochu se předklonil.
„To bude legrace,“ hlásil, když pocítil sílu zemské přitažlivosti.
Vyskočili a letadlo jim zmizelo z dohledu. Trvalo jim jen chvilku, než se srovnali. Blížili se světu, neuvěřitelnou rychlostí míjeli události, skutky, veličiny, nezpomaleni jejich působením, lhostejni jejich existenci. Přesto se chlapci zdálo, že stojí na místě, ztěžklý únavou, neschopen pohybu, volby směru, odkázán na jedinou stezku, tlačen neznámým směrem, předurčen nevyhnutelnému.
Rozevřený padák zacloumal siamskou dvojicí, ale vzápětí se uvolnil a zůstal vysoko nad nimi. Chlapec netušil co se děle. Letěl stále stejně, ani si nevšiml, že je muž na jeho zádech nervózní a křečovitě sebou mele. Nepodařilo se mu otevřít ani jeden padák.
„Poletím sám,“ řekl chlapec do větru a odpoutal se od muže. Pozvolna přešel ze střemhlavého letu do mírného stoupání. Letěl zády k zemi, břicho si hřál na sluníčku a se zavřenýma očima chutnal doušky svobody, mizivé chvíle samostatnosti. Odpoután od těla a všech jeho malicherných problémů.
Přistál nedaleko hloučku rozčilených, živě gestikulujících lidí. Tísnili se v chumlu a svorně se sklopenými hlavami hleděli na zem. Šel se podívat blíž.
Na zemi ležel muž, kterému se nepodařilo otevřít padák.
„Co jsi to udělal?“ Rozkřikl se na chlapce postarší pán.
Nechápavě pokrčil rameny.
„Proč jsi ho nezachránil?“ Ptal se nesmlouvavě tentýž člověk. Ostatní chlapce obklopili a přísně si ho prohlíželi.
„Nevěděl jsem, že neumí létat,“ vykoktal zdvořile.
„Nevěděl. Slyšíte ho?“ ptal se muž nahlas. Mluvil dál, jako řečník. Rozhazoval rukama a lidé mu pilně přikyvovali. Když se chtěl znovu obrátit na chlapce, nemohl ho najít.
Bloudění. Celou dobu, od začátku až do konce hledání cesty, prohlížení možností. Výběr koření, které by ji zpříjemnilo, nebo zmírnilo sílu její skutečnosti.
Napadlo ho, že neví kam jde. Snadno zapomínal, co nechal za sebou. Ale to nebylo důležité. Trápilo jej, že neví, co je před ním, co následuje a čeká na jeho přítomnost. Věděl, že musí jít někam, kde se znovu připomene – sám sobě. Na důvěrně známé místo, pevně ukotvené v čase, neměnné a hojivé. Kdesi hluboko tušil, kde se nachází, ale nedokázal to vyslovit. Hlavně se nesmí zastavit. Nemá smysl stát na místě.
Šeď starých domů a zaprášených ulic velkoměsta se ve slunečném dni měnila v záplavu barev parkových květin, průzračného jezírka s fontánkou. Vzduch netížil na plicích, voněl domovem.
Domov, to je to místo, kam celou dobu směřuje. Pocit, který je základem všeho ostatního. Soukromý vesmír.
V nádražní hale byly davy lidí, napadlo jej, že by se jim mohl vyhnout po stropě. Vyskočil a hlavou dolů si prohlížel komicky pobíhající človíčky, zahálející vlastní důležitostí. Jako mravenci, kteří nikdy neviděli svou královnu. Usmál se nad nimi a namířil si to k pokladnám. U jedné nikdo nestál. Seskočil rovnou k okýnku. Paní za sklem úlekem vypískla, div, že nespadla ze židle.
„Jeden lístek na vlak,“ oznámil jí s úsměvem.
„Kam to bude?“ zeptala se zase ve své kůži.
„Domů.“
„A to je?“
„No,“ zamyslel se, „kde vy máte domov?“
„Maminka bydlí v Přelouči.“
„Tak do Přelouče,“ řekl zcela logicky, jakoby jí to nemohlo napadnout samotnou.
S lístkem v ruce se vyvezl po zábradlí nad schody a pružným krokem plným naděje procházel mezi lidmi. Byli ustaraní, svorně upírali zraky nad své nízké hlavy a mračili se. Otočil se za jejich pohledy a uviděl velikou tabuli se jmény měst. V jednom řádku se písmena točila. Nechápal, co na tom bylo smutného.
„Prosím,“ oslovil mladou slečnu v sukni, „jedete taky vlakem?“
„Jedu,“ odvětila pobaveně, „proč se ptáš?“
„Nechci jet sám a vy se mi líbíte. Nemračíte se jako ostatní.“
„Ale jak víš, kterým vlakem jedu?“
„Sám nevím, jakým mám jet,“ řekl trochu zklamaně. „Jedete domů?“ napadla ho spásná otázka.
„Ano.“
„Tak to musíme jet stejným vlakem,“ výskal s pocitem štěstí, že nepojede sám.
„Asi ano.“ Líbil se jí. Rozesmíval ji. Ukázal jí chůzi po stropě a byl rád, že není jako ostatní.
„Jsi ještě malý, nebojíš se sám cestovat?“
Neměl rád, když mu říkali, že je malý, ale od ní to znělo jako pochvala.
„Jedu přece s vámi. Nejsem sám.“
Měla ráda děti. Jeho upřímnost a bezprostřednost jí dovolila zapomenout na vše kolem. Byl tak bezstarostný a šťastný.
„Už budu muset jít.“
„Kampak?“ překvapil ji svým tvrzením.
„Budu vystupovat.“
„Ale tohle je rychlík a staví až v Brně, to je za hodinu.“
„Já jedu jen do Přelouče. Podívejte,“ ukázal z okna. Pod modrou oblohou se táhlo nekonečné pole rozkvetlých slunečnic. „Dám vám dárek, abyste nezapomněla.“
Odešel jí z dohledu a vrátil se s malou slunečnicí v dlaních.
„Děkuju ti,“ obdivně se mu zahleděla do očí.
Tělíčkem mu projela vlna horkosti. Dal jí pusu na tvář a odběhl. Na konci vagónu otevřel dveře a vystoupil na Přeloučské nádraží. Zhluboka se nadechl a šel domů
Zastavil se až před nízkým stavením, skromným domkem s doškovou střechou. Z oken vlály záclony a vůně bábovky. Je na konci, je doma.
Prošel brankou a potichounku vzal za kliku domovních dveří. Vstoupil do chodby, rozpřáhl ruce a zvolal: „Maminko! Jsem doma.“
Vyběhl do prvního patra, na koberci rozpřáhl ruce a zvolal: „Maminko! Jsem doma.“
Dům byl tichý. Neuvěřitelně veliký a tichý. Stěny se roztahovaly, strop rostl. Kouty ztmavly, světlo se schovalo.
Se zavřenýma očima vběhl do kuchyně, rozpřáhl ruce a zvolal: „Maminko! Jsem doma.“
Nebyla ani v obýváku, nespala v ložnici, ani si nemyla vlasy v koupelně. Neodpočívala v křesle, nezpívala kanárkovi. Stál uprostřed mrtvého domu, opuštěný a bezmocný. Z vysokého stropu na něj padala tíseň, tlačila ho dolů, mačkala mu srdíčko a on krvácel – na duši. Kleknul si na kolena, zalknul se a na tvářích ucítil první slzy. Nešly zastavit, tlačily se ven jako vzpomínky, které se nevrátí. Byl těžší a těžší, už by nevyskočil na strop. I létání bylo jen škádlivým snem. Lehl si a schoulil se do klubíčka. Obličej do dlaní a tiše, unaveně se rozplakal a plakal a plakal.
* * *
Tichá místnost. Na židli spící žena sebou znenadání trhla. Otevřela oči a tiskla si ruce na prsa. Tam uvnitř ji něco bodlo, úzkost přímo do srdce. Vstala a přešla k posteli. Pod peřinou ležel chlapec, po tvářích se mu kutálely slzy, víčka měl úplně mokrá. Přitáhla si židli, vlhkým kapesníkem mu setřela pot z čela. Láskyplně, ale trochu smutně si prohlížela slzavé tvářičky. Do teplých dlaní uchopila jeho ruku a šeptala mu do snů:
„Neplakej, miláčku, neplakej. Máma je u tebe.“
Epilog
Ať už na konci naší cesty uznáme smysl svého života za smysluplný, nebo dojdeme zklamání, je nám souzeno, a to je jediný skutečný osud, nechat se překvapit, čeká-li na nás věčnost zapomnění, anebo štěstí, které bdělo nad naším životem a mělo nás rádo stejně jako vlastní matka.
9 názorů
Květoň Zahájský
07. 10. 2008
Na tom také celá povídka stojí. Dík za čtení i v takovém neutěšeném stavu.
...a ten konec by míň pateticky nešel?
jinak pro mě je vrcholem tenhle dialog:
"Proč je tady ten plot?"
"Abychom nemohli utéct."
"Nelíbí se mi tady."
- na tomhle by se dala postavit celá povídka...
jinak nevím, co to mělo vyvolat za pocit, na mě to působí tak mile absurdně...a jestli jsem měl při čtení nějakej znepokojivej pocit, tak ho ten konec smazal
Napínavé čtení. Pořád jsem byla zvědavá, jak to dopadne. To, že chlapec spal a že se mu vše zdálo, bylo a současně nebylo nasnadě. Moc dobře napsíno. líbilo se mi to. T**********
ani v průběhu čtení ani na konci to ve mně nevyvolává vůbec nic, zůstává jen mlhavé pojetí něčeho v dáli. Děj snad ani není tak důležitý
Vypíchl jsem část tvého příspěvku a - ano, v tobě text nic nevyvolává. Dobře. Už to vím:) Jinak děj je naopak velice důležitý.
Jsem rád, že sis to přečetl, třebaže ti to nesedlo, možná o to více.
Pan Bukkake
29. 05. 2007
Otázníky vyměnil Big Brother za uvozovky. Za to já nemohu. Díky za čtení. Tohle už jsem překonal a tobě přeju to samé.
Dost mi to připomíná Malého prince.. Některé pásaže se mi moc líbily, ale jinak, celkově to ve mně hlubší dojem nenechalo.. Strašně mě taky štvou Tvé, pro mě nepochopitelně umístěné otazníky! ;) To se ti nechci nijak mstít! Ale už asi chápu, proč se ti nelíbila moje povídka, máme prostě úplně rozdílný styl a vkus...
na něco je představivost krátká--něco se musí zažít, sétévé, jinak to vypadá jen jako další plytká blasfémie.
Jestli se pamatuju dpbře, tak o epilogu tu byla taky jedna diskuse. Já na něm netrvám. A skutečně je asi navíc. Teda určitě, protože původně tam nebyl.
A dík za čtení a za dlouhou kritiku. Já taky nechápu, co pořád všichni maj s Malým princem a s křečovitostí. Je to jenom hra, ne?
Ten přišel až potom a má především spojitost s mým jménem než s tvorbou nebo tim, že bych Malého prince o sobě zbožňoval.
fakt... tak to tedy klobouk dolu... ja jsem byl ovlivnenej tvym obrazkem nahore... neco jako volna asociace...
no právě, že je to dílo s myšlenkou... ta myšlenka z toho úplně sálá, jako by ta povídka sama říkala, "haloooo ja jsem dílo s myšlenkou..." a to se mě nelíbí, připadá mě dost ovlivněná Malým princem, a taky tím, že se až moc snažíš něco nanásilne říct... a taky trochu dětinský... takovýhdle věcí sem viděl spousty... je to strašně těžký číst...
bez urážky... Nějaké věci mi tam připadají samoůčelné, je to celkově takové "ufňukané", dalo by se říct patetické (to už tu bylo, že...?) ...závěr tam opravdu nemusel být... napsané je to fakt dobře, ale není to můj šálek Jihlavanky...
nóóó...je asi taková, že za těch dva a půl roku se o ní dá ještě pořád mluvit...
*
z kritik mě nejvíc pro tebe podnětný připadlo to od boba_es o jisté jednoduchosti alá malý princ a coelhův alchymista - to je v jistém smyslu dost limitující obzor. už když jsem to četla, napadalo mě, že ta jednoduchost, zdánlivá ukončenost a celistvost věcí, "tak jak se dějou a že tak jak mají" svádí k symboličnosti, archetypálnosti, to bych ti odpustila i nějaké to klišé, jak ti bylo oprávněně vyčítáno viz výše. Pakliže to čtu takhle, vnímám to jako sousto, který se ti ani nevešlo do pusy, natož ho trochu oslintat, což teprve rozkousat a spolknout...takže takhle to teda číst nebudu, říkám si..
*
...ale ty tematizuješ jakousi "životní filozofii člověka", tu reflexi svýho Života, Hledání a Nacházení - aby byl s velkými písmeny a ne jen tak, takže si to vlastně vynucuje - tento "celostní" způsob čtení a tímto způsobem to u mě neobstojí. I jak tě znám z kritik a trochu z hovorů a je to vidět v téhle povídce hodně - tebe to takhle trápí - tajemství, nedořečeno, všechny ty věci, co jsou "za rohy" bezpečně poznatelného a nás přesahujícího, ale přistupuješ k tomu jako technik, řadíš a skládáš, především se snažíš popsat a vysvětlit, usouvstažnit a vytvořit tak malý "bezpečný a tišivý" řád - příběh, dáš se do toho celou svojí nějakou podstatou a když se do toho dám stejně já tou svojí, cítím hodně to montérství a když přemýšlím, snažím se jít za věci tak cítím, že ten příběh se o mě jen otírá, ale není můj - proto o tom takhle mluvím, že je napsán tak obecně, s jasnými odkazy "k společným věcem člověka" - kdyby neměl takovouhle formu, nenasadím na něj tenhle přístup - myslím, že sis tak trochu na sebe ušil oprátku.
*
jinak co se týče formy a stylu, už to tu padalo, slušel by ti víc experiment a míň bezpečnosti osvědčených konstrukcí
*
jinak to není marný, myslím, že se ti tady v kritikách pěkně objevily slabiny, když jsem na tebe nastavila takhle kritickej rastr - moje gusto to teda není, chtělo by to prohloubit a víc ctít velká tajemna, ale to bych to pak mohla napsat já a ne ty, že jo a třeba by to zas nepochopil nikdo...
*
snad ti alespoň nějaká moje připomínka přijde zajímavá, pochopitelná a srozumitelná a jelikož mě to vysílilo, tu druhou si nechám na zítra:-)
Přesně takovou kritiku jsem si představoval a přesto, že si pro sebe myslim, že se dílo má číst třetím způsobem, který tě nenapad, s tebou souhlasím. Tady je možná víc než jinde vidět, že nestačí číst slova, že je potřeba zvolit přístup a jestli jsem to nenapsal na jedničku, jakože ne, to vim sám, pak je to ale směr, kterej stojí za to zdokonalit. Takže dík.
Hmm, tady je už těžko co dodat, Malý princ mi kouká přes rameno a souhlasně přikyvuje. Se šibui souhlasím, z tvých děl je vidět, k čemu se snažíš přiblížit (i když teď už to tak zase nebude, že pane nepostihnutelný ;-) ).
Každopádně se mi líbí. *
Nepostihnutelný.
Ani nevíš jak moc. Sám se nestíhám.
Dík. Se divim, žes to nečet už dřív.
Čet, vzpomínám si na to, jenom jsem se nevyjádřil, protože jsem to chtěl nechat uležet a pak se seběhlo moc věcí najednou. Dílek z téhle sbírky jsem četl víc, ale projdu si ji celou...
Docela sem koumal a dílko je také příjemné, ne převratné, ale opravdu příjemné. Ale ten epilog je na prd a vůbec... Vynechám epilog a dam tipa
Není inspirována Malým princem.
Epilog je skutečně pouze klíč.
Myšlenka pro sebe? Sobče. Pochlub se.
Dík za návštěvu.
inspirace vs. fascinace snad tyto pojmy rozlišuješ;)
formální inspirace je asi produktem té fascinace, když vědomost popíráš.. na mysli je zde samozřejmě formální (stylistická) a nikoliv obsahová podobnost..
(i když minimálně ten hlavní hrdina..:o) no už v tom nebudu rejpat:)
Nejlepší bude, když si vezmeš znovu Malého prince a přečteš si ho. Uznáš sám, že ani styl, ani postavy ani příběh si nejsou moc podpobné.
nevim jak bys definoval míru "moc", postavu jsem taky zmínil jen jednu a příběh vůbec, ale m. p. jsem si na pomoc samo vzal;o) nehledě na to, že si z něj něco pamatuju ..ale tak jasně, že jde jen o subjektivní pocit, takže končím s diskuzí
(a bacha na argumentační chyby) ááááádiééééé
hezká *
některé metafory nejsou moc korektní, ale to je asi úkor atmosféry. vytknul bych až moc okatou fascinaci (a formální inspiraci) malým princem. neškodilo by být víc svůj:)
moc mi v tom nesedly konkrétní místní názvy, řekl bych že do takové povídky nepatří, závěr je fajn a epilog poněkud nadbytečný, protože stejně nekryje všechny možnosti (proč by mohly být na konci jen dvě alternativy - nevědomí nebo štěstí?), jeho smysl asi spočívá jen v naznačení klíče k povídce.
jedna myšlenka se mi tam vyloženě líbila, ale nechám pro sebe:)
1. Proč se bál že letadlo spadne, když uměl létat?
2. Jestliže ho létání nebavilo (jak sám říká), tak proč tam nastupoval, když nikam letět nemusel?
3. „jedním pohybem odjistil dveře, připoutal si chlapce na břicho“ logický by byl obrácený postup a to se nebudu zabývat čím si ho na to břicho připoutal a jak by přistávali.
4. „To bude legrace, hlásil, když pocítil sílu zemské přitažlivosti“ (bylo to při skoku z letadla) Takže předtím gravitaci nepociťoval? A paradoxně právě při volném pádu nepociťuješ gravitaci, jen odpor vzduchu.
5. Ty znáš „místo pevně ukotvené v čase“? A jak se k němu dostaneš je-li prostor a čas nedělitelný je nutné ho chápat jako celek? A i všeobecně: Jak se můžeš dostat na místo, která je ukotvené (kupříkladu) na jednu vteřinu? Jako obrat je to hezké, ale postrádá to jakoukoliv logiku.
6. A ta došková střecha také nesedí proti době „zaprášených ulic velkoměsta“, vlaků a letadel. Ale vadí mi ze všeho nejmíň.
Takže můj čistě soukromý názor (který nikomu nevnucuji) je, že je to fantasmagorie napsaná "z jedné vody načisto".
1. nevěděl, že umí létat
2. tady se začínáš odklánět od smyslu díla - je to alegorie, v podstatě - proč nastupoval, když ho létání nebavilo? - jde o to, se někam dostat, ty taky děláš věci, které tě nebaví, někdy musíš přeběhnout po žhavým uhlí, aby ses dostal tam, kde bude zase dobře, celé dílo je vlastně metafora života, proto ty narážky na místa ukotvená v čase a spousta drobných metafor, kterým jsi neporozuměl, protože jsi totálně minul smysl díla, hledáš logiku tam, kde lidi logicky nejednají, zkus se na cestu chlapce dívat jako na cestu člověka od zorzení ke smrti, možná už nebudeš tak zklamaný a nebudeš si myslet, že jde o psaní z vody.
Nejde o "psaní z vody" (tedy prázdné psaní), ale o psaní "z jedné vody načisto" (tedy o prvotní napsání bez jakýchkoliv dalších zásahů). Literatura (v daném případě alegorie) si může dovolit poněkud "popustit uzdu fantazie", ale ani tam (stejně jako v "technické zpávě o převodovce") nejsem ochotný tolerovat hrubé chyby v logice. Omlouvám se. Uznávám že máš v tento okamžik 26 tipů a tudíž se tvá práce nejspíš ostatním líbí, ale já jsem zklamán.
Líbí se, protože v ní našli něco, co je zasáhlo. Tys v tom našel pouze nelogičnosti. Kdybych je odstranil, nenapsal bys nic. Smysl díla by se nezměnil a ty bys ho minul.
1. Stavu beztíže nedocílíš když se letadlo dostane do "kotrmelců" ve vzdušných vírech ale při parabolickém letu. Jestliže ten pán uměl létat uvnitř toho letadla, proč to neuměl i venku?
2. Zkus se sám zamyslet nad tím, co by se stalo, kdyby někdo narušil hermetičnost trupu (třeba otevřel dveře) u letícího letadla (kniha Mayday když už mluvíš o té literatuře).
3. Když se "mu nepodařilo otevřít ani jeden padák", tak co to tedy "zacloumalo siamskou dvojicí". Tuším že se tam zmiňuješ o "rozevřeném padáku".
A takových nelogičností tam je fůra. Mám pokračovat?
No jak říkám, příště nejez na noc těžká jídla (maminka ti to určitě také říkala) a přečti si po sobě cos to vlastně napsal.
Jako technik jsem zklamán, Je tam spousta nelogických věcí a chtěl jsem ti navrhnout, abys před spaním nejedl těžká jídla. Závěr mi dal za pravdu, jen místo jídel to byla horečka. Poněkud rozvleklý pokus o filozofii. Ale dočetl jsem to a to také není málo.
Ach jo.
Tohle neni technická zpráva k převodovce, to je literatura. Zřejmě jsi zavítal na špatný server.
Souhlasím s tím, že zbytečně moc změkčuji.
Ostatek tvé kritiky je postaven na osobním vkusu, který já nesdílím.
To Bob:Je blbost tvrdit, že co se dá říct cvěma větama, o tom se nemusí nic psát. To by valná většina umění (ať už zdejšího "amatérského" ale i toho"profesionálního") vůbec neexistovala. A ještě větší blbost je říkat, že o něčem už toho bylo napsáno hodně a další pokus už Tě unavuje. Neříkám psát pořád na nějaký téma pořád dokola, to je špatný, ale když píšeš, že celej literární žánr už je vyčerpanej, tak to asi ne...
Co se týče těch metafor, moc plytký mi nepříjdou..Z tvojí kritiky mluví zaujatost..
To StvN: Jediný v čem s Bobem souhlesím, je, že bych vynechal epilog. Stylisticky to podle mě žádný chybičky nemá, trošku mi to připomíná Paola Coelha a ta kritizovaná snovost dodává dílu velmi příjemnou atmosféru. Tentokrát *TV*..
Jasně.
Oba máte v lecčems pravdu. Já se k tomu vyjádřím, až budu mít chvilku klidu. Zatim díky.
Takže ještě jednou, zapoměl sem označit avi pro boba..
To Bob:Je blbost tvrdit, že co se dá říct cvěma větama, o tom se nemusí nic psát. To by valná většina umění (ať už zdejšího "amatérského" ale i toho"profesionálního") vůbec neexistovala. A ještě větší blbost je říkat, že o něčem už toho bylo napsáno hodně a další pokus už Tě unavuje. Neříkám psát pořád na nějaký téma pořád dokola, to je špatný, ale když píšeš, že celej literární žánr už je vyčerpanej, tak to asi ne...
Co se týče těch metafor, moc plytký mi nepříjdou..Z tvojí kritiky mluví zaujatost..
Augustin_Šípek
15. 02. 2005
Dík.
Jsem rád, že jsem nezklamal.
Až budeš mít víc času, zajímá mě tvůj názor na Bílou pouť.
Přesně ve stylu malého prince. Kdybych ho nečetla celého, dokonce bych si myslela, že jsi ten kousek okopíroval (to není urážka). Když srovnám tvůj a můj styl a obsah děl, je to dost rozdílné, takže chápu, že se navzájem moc nechápeme.
I když si myslím, že pro milovníky Malého prince by tvá povídka byla naprosto super.
Nevnucuj mi pořád, že tě nechápu.
Já tě chápu a chápu i co píšeš. To, že s tim nesouhlasim je druhá věc.
je to rozhodně zajímavý nápad i zajímavé zpracování. Mám určitý výhrady, ale celkově to zapůsobilo.
Přečetla jsem si skoro všechny kritiky a nějak Tě nechápu. Myslíš, že Tvá díla jsou dokonalá a nikdo nemá právo mít výhrady?
"Beru jen dobrou kritiku, " říkáš. Ale co je podle Tebe dobrá kritika? Chceš, aby Ti lidi psali, jak je to úžasný, neopakovatelný dílo..???
Mně je to jedno, ale tohle není dobrej přístup. A myslím, že ani v životě to s takovejhlema názorama nedotáhneš nikam daleko. Svět není jen o tom, že Tě budou všichni brát a říkat Ti, že seš fakt super. Nemyslíš, že na světě jsi třeba taky proto, aby ses něco naučil a snažil se pracovat na svých chybách..?
Ok, neznám Tě, jen Ti říkám, že sebevědomí je dobrý, ale přílišným sebevědomým začneš lidem lízt brzo na nervy.
Ale třeba se mýlím a jsi neuvěřitelně skromnej a milej kluk. Měj se fajn
Jestli jsi četla všechny kritiky, proč mi píšeš to, co už tu asi desetkrát bylo a já na to desetkrát odpověděl?
Nehodlám si nechat srát na hlavu od nějakejch rádoby kritiků, kteří nic nepochopili. To dílo dobrý je. Uznalo to hodně lidí a ty koneckonců taky, takže má obrana JE oprávněná. Chyby tam jsou a když je někdo najde, přiznám mu je, ale šťourání nesnesu.
Jo a co jsi Ty? Nejsi taky rádoby kritik, který se šťourá v dílech ostatních a spoustu z nich taky nepochopí? Nebo Ty jsi jinej a vždycky všechno pochopíš?
Když Ti někdo napíše, že se mu to líbí, tak to znamená, že tomu rozumí? A když se to někomu nelíbí, tak to nepochopi? Hmm, zajímavá psychologie.
Sorry, ale nemám ráda vychvalování svých vlastních děl. To dílo ujde, ale četla jsem lepší. Možná, že kdyby Tvůj přístup byl trochu skromnější, četla bych Tvá díla radši. Protožedíla jsou odrazem duše..
Mám z Tebe pocit, že svá díla považuješ za nejlepší a ty ostatní jsou podřadný. Ale o tom to není. Jestli píšeš s pocitem, že jsi fakt dobrej a ten, komu se to nelíbí, je zaostalej, tak to jsi asi nepochopil o čem vůbec psaní je.
Ale to je jedno, jsi asi namyšlenej a jestli Ti to vyhovuje, tak takovej buď, ale lituju lidi, který budeš v životě potkávat.
A nebo, jak už jsem psala, se ohromně mýlím a v tom případě se Ti omlouvám, ale každopádně na mě zatím půcobíš dost namyšleně.
Můj přístup je takovej, že když mi někdo napíše, že se mu moje dílo líbí, tak mu věřim, protože to napíš i přes to, že se chovám, jak se chovám. Nikomu nelezu do zadku, abych měl větší čtenost nebo tipovanost. Na nic si nehraju. Jsem zlej a nelida. No a? Nepotřebuju kolem sebe mít lidi, před kterýma se musim přetvařovat, aby si ode mě něco přečetli.
Ok, jestli sám o sobě říkáš, že jsi zlej a nelida, není co řešit. Hodně štěstí a inspirace, měj se.
hippiesanda
27. 12. 2004
"Ke každému se chovám tak, jak si zaslouží."-Eště že nemáš hladomornu a mučírnu, nebo tak něco. Byly by plně obsazeny.
"beru kritiku, dobrou kritiku..."-Co je dobrá kritika? Ta, co tě jenom chválí?
Jsi hloupá.
Jestli víš, co je to dobrá kritika, pak ti to nemusim vysvětlovat.
Jestli to nevíš, nemá to smysl, protože bys to nepochopila.
No jo. Géniové se s takovejma tupcema fakt zahazovat nemůžou..
To ty nechápeš, co je dobrá kritika.
Možná, že kdybys uměl rozlišit dobrou kritiku od špatný, nenapadal bys všechny, kdo se opovážili napsat víc než "úžasné!"
Ale už toho necháme, ne? Nikam to nevede, jsi stále stejně zabedněnej a přesvědčenej o svý genialitě...
Každopádně příště se budu bavit s někym, kdo neni přesvědčenej. že je génius ( a kdo jasně nedává najevo: Nechci nic slyšet! Jsem dokonalej!)
Odkdy jsou malý holky znalkyněmi mé duše, to nevím, ale nikdy jsem nikde nenapsal a ani po nikom nechtěl, aby mě chválil. Vím, že píšu dobře a nepotřebuju to slyšet z úst pochlebovačů.
A ty se hned nestav do pózy hříšníka osočujícího Boha z toho, že sám není dokonalý. Jestli mě chceš dál soudit, tak laskavě vylez z ulity. Já proti tobě stojím tváří a ty jsi za zdí. Co takhle se nejdřív představit, ať si nemyslím, že jsi nějaká ukřivděná, co si změnila nick, aby mi tu mohla dělat vítr.
Hele, proč se tak chováš k těm, co si dovolili mít ňáký výhrady???
Každej, kdo má jenom trochu jinej názor je blbej?
Ale hezký to je...Akorát mě překvapil ten konec..( nekamenuj mě-no ale radši bys měl, sem přece taková blbá...)
Ke každému se chovám tak, jak si zaslouží.
A nenechám se jen tak napadat. Beru kritiku, dobrou kritiku, ale neberu napadání a nesmyslné tlachání.
Nenechám do sebe kopat.
O tipy tu nejde, nikdy nešlo.
Pokud se nelíbilo, dobře, pokud ano, lépe.
Jsem rád, že si to ještě někdo po těch letech přečte.
TheMorpheus
01. 08. 2004TheMorpheus
24. 06. 2004
Nemáš to v kritikách, nebo jsem to přehlídlo, tak promiň, ale kdybys na to někde narazil, ozveš se mi? Děkuju
Bohužel mi to nic neříká.
Ale podívám se.
Půjdeš ve čtvrtek na ten koncert Na půl cesty?
No, mám pocit že jsem tě viděla pod tím dílem, tvou kritiku. Jmenuje se to Dáma s hranostajovou pelerínou a já si nemůžu vzpomenout kdo to napsal. Jestli si na to třeba nevzpomeneš, Byl tam muž který přišel na to, že se pod nákladem dřeva ve vlacích vozí vzácné totemy, pod uhlím diamanty, ..
Kdo napsal dámu s hranostajovou pelerínou?
Byl jsi tam pod tím napsaný taky. Pamatuješ si to? Povídka. O vlacích co vozí pod uhlím diamanty..
Prosím
Jsou i všeobecné pravdy.
Povídka má svá pravidla, stejně jako esej nebo román. Jak jinak by se od sebe rozlišovali? To nezáleží na lidském smýšlení, ale na dohodě.
Jinak jistě znáš rozdíl mezi objektivní a subjektivním náhledem. Tak si to představ třeba tak, že já mnohdy prezentuji ten objektivní. A nesnaž se mě přesvědčovat z toho, že objektivní názor neexistuje. Neuspěla bys.
tehotnej_hroch
24. 05. 2004
Taky mi to připomnělo Malého prince...je to docela milé a lidské, máš tam pěkné obraty a dobře se to čte, dávám tip. ALE: Arien jsi jednou napsal: povídka má být jednoduchá (...) Má jasný zacátek a jasný záver, pointu. Zobrazuje príhodu, nebo událost.
Tak promiň, ale mě tahle tvoje povídka rozhodně "jednoduchá a jasná" nepřijde! Hlavně ze začátku hodně věcí nechápu, místy mi to přijde jako celkem tvrdý surrealismus. A ten má k jasnosti dost daleko. Takže podle této tvé definece (IMHO naprosto scestné) tohle dílko ani povídka není.
Tak. Ale jak říkám, mě se to moc líbí. A nemyslím si, že by měly být povídky takové jaks napsal. Kam bychom se pak dostali? Tobě se možná líbí jen povídky ve stylu Karla Čapka (i když tahle tvoje s nimi tedy moc společného nemá - tím nemyslím že je horší, jen jiná) ale většina lidí má ráda i jiné typy povídek, které jsi ty svým tvrzením popřel - povídky psychologické, filosofické...a nevím, co máš proti třem tečkám. To, že se tobě osobně jejich používání nelíbí neznamená, že jsou "pubescentní" a nemají v literatuře co dělat! Nevím jaká je TVOJE definice literatury, ale od té mají se asi dost liší...%-)
Aleya - uznávám, že se proti zásadám, které zde občas hlásám téměř vždy a proti všem prohřeším. Přesto bych se chtěl ospravdlnit tím, že je alespoň znám a nehřeším proti nim z neznalosti.
Nevím, který čert tě sem dovedl, ale děkuji za čtení a za názor.
hm, odkud vlastně ty zásady máš? podívej se, co říká o literatuře jeden člověk je prostě jeho názor na to jaká by měla být, ne všeobecná pravda...
Tak tohle je asi nejlepší co jsem od tebe četla. Krásný... No asi víc nenapíšu bo mě to docela vyrazilo dech. Tak snad jenom tip.
Ají, ..moje milovaný šibui, ..jako ovoce, ..nakousneš kyselý a pak ta dlouhá a táhlá pachuť. Sladká. Nezapomeneš na ní.
Když je StvN v penzi, znamená to, že si tady člověk může dělat, co chce? asi jo. Tak já se tady třeba naučim stojku.
tak tohle dilo na mne zapusobilo a takova dila mam nejradeji, nevim jak ho jinak popsat, aby to nevyznelo jako trapne kopirovani ostatnich kritik, tedy je to dilo, nad nimz je jiste nutno se zamyslet ( tak bych chtel psat ), myslim ze zminene slovo sibui to dilo vystihuje... velmi mne to zaujalo... je to typ dila, kvuli nimz spatne usinam, jelikoz si jej prohlizim stale z jine strany a neprestavam nad nimi premyslet... vsechna dobra nej a tip jsou tedy samozrejmosti...
Děkuji za neodbornou, avšak upřímnou kritiku.
Ja uz taky nevim, co psat vic na vsechny ty ohlasy. Stale mam radost, ze se libi, protoze to je moje nejoblibenejsi prace.
moc se mi to líbí.... Tip
(jak udělám žlutý pozadí?) nebo jiný? (myslím v kritice...)
Vidím, že tvoja obľúbená kniha je tá istá ako moja :) Celkom sa ti podarilo vystihnúť štýl ... malo to myšlienku a vtiahlo ma to do "deja" (nie je to celkom to správne slovo, ale lepšie mi nenapadlo...) rovnako ako pri návštevníkovi z planéty B612... platí aj pre slzičky na konci :)) ... aj preto *
Ani ne. Podle me by bylo ke kazdemu dilu treba vytvorit dlouhou dokumentaci, aby ctenar opravdu *vedel*. Zkusenosti se nedaji zcela sdelit, vsichni zustaneme aspon castecne nepochopeni.
Autor by ale zase neměl nakonci díla čtenáři vnucovat svůj výklad, ne? I když si hodně čtenářů přeje "vědět".
(Na dlouhou kritiku mám chuť dlouze odpovídat.)
Obdivuju, že jsi četl kritiky, určitě ne všechny, že ne?
Tahle tvoje žlutá poznámka mě těší, dokonce se od tebe nechám i pokárat. Chválu beru, ale sám víš, co autor, který to myslí vážně, potřebuje. Takře příště přijď s ostřejší kritikou, než jen s odstavci.
Dík za trpělivost.
Temer vsechny (aspon u tohoto dila). Vim, ze kritika je moc dulezita, jenze ja u tohohle nenachazim prostor ke kritice. Snad jen ten epilog, jeste si to parkrat prectu a zamyslim se. A pak dam vedet, co me napadlo.
Tom
Zrovna tenhle epilog jsem prepisoval asi petkrat. Puvodne tam vubec nebyl a asi ho zase smazu, protoze se do dila nehodi. Tehdy mi zalezelo na pochopeni dila, takze mel fungovat jako dodatecne vysvetleni. Smesny, vid?
Cepice dolu, tohle je krasny kousek.
Take mi to velmi pripomnelo Maleho prince, az na to, ze Maly princ je jeste o kousek hezci (povazuji ho za mozna vubec nejhezci text, ktery jsem kdy cetl). Z Tveho rozhovoru s Trigatem pozoruji srazeni dvou jinych myslenkovych pochodu (a *pristupu*); jen snad, jak kdosi nahore podotknul, ze by to chtelo z Tve strany trochu *pokory* a ja v podstate souhlasim. Reakce na vcelku konstruktivni kritiku slovy *jsi mimo* je *mimo* a nema vlastne zadnou poradnou hodnotu. Jenze tim odbiham od textu nekam jinam; kdo jsem, abych radil lidem, jaci maji byt? Ber to tedy s rezervou a jen jako nahled nezucastneneho.
Mala (a neprilis podstatna) vytka k forme: s odstavci (myslm trochu odsazene radky) by to bylo hezci *ke koukani*.
Celkove: vyjimecne dilko, ktere se cte velice dobre a kazda veta v nem ma svuj smysl. Neberu to symbolicky, nehledam v tom neco ze sveho zivota, ctu to tak, jak to je; a libi se mi to.
Mimochodem, jsi zatim prvni autor, od ktereho si tady hodlam precist vsechno, protoze se mi libi Tvuj styl psani. Co jsem zatim cetl, neco je velmi dobre, neco mene, ale *remeslne* je to vse velice dobre odvedena prace.
Tom
Teď jsi zase naprosto mimo ty. Nesmíš ve všem hledat symboliku. Já jsem skutečně psal POUZE o rozdílných myšlenkových pochodech. V životě bych si nedovolil jen si myslet, že nějaké dílo chápu lépe, než autor. Maximálně řeknu, že jsem to vůbec nepochopil, anebo že to na mne nijak nepůsobí, protože prostě uvažuji jinak. Stejně, jako je tomu v případě téhle povídky. Řeknu ti k tomu příklad. Napsal jsi, cituji:
Dal jsem tam hodně ze sebe a je to pro mě důležitý.
Pro mne však, jako pro nezávislého čtenáře to dílo není důležité, ba co víc, vzhledem k tomu, že nepatřím do klubu tvých fanoušků, pro mne to dílo ani nic neznamená. Můžu ti napsat pouze, zda se mi líbí, nebo ne. A mně se to dílo líbí po stránce slohové, ale nic mi to neříká po stránce obsahové. To je vše, žádná symbolika.
P.S. Mimochodem, všimni si, jak jsi nesebekritický. U všech kritiků svých děl striktně vyžaduješ, aby tvé dílo pochopili, ale o obraze, který jsi sám neviděl a znáš ho jen z mého popisu, mluvíš, jako o čmáranici. Jak to můžeš říci? Ani nevíš, co tím chtěl ten malíř vyjádřit. Já o tom nemluvil s despektem, jen jsem to použil, jako příklad nepochopení díla z důvodu odlišného myšlení.
Ne, jen se mě snažíš naznačit, že mý dílo chápeš líp než já. Že jsem vyvedl nějakou čmáranici a pro svou pýchu a uměleckou zahleděnost nevidim, jak je to ve skutečnosti. Jenže já si s tim dal práci. Dal jsem tam hodně ze sebe a je to pro mě důležitý.
Pokud mě chceš přimět zamyslet se hloubš a zapracovat na chybách, pak musíš napsat zatraceně lepší a především konstruktivnější kritiku, která se bude vztahovat k dílu.
Evidentně je to symbolika, psal jsi to o pár příspěvků výše někomu, kdo to zřejmě také nepochopil. Pak jsi také psal, cituji:
"bych byl rád, kdyby si čtenář vyložil po svým, že je to naopak a co je v povídce sen je vlastně skutečnost a co je tam skutečnost je jen sen, to nemůžu po nikom chtít, aby to poznal, podle mě je dobrý, že si to každej vyloží po svým, i když mine můj cíl"
V jiném příspěvku jsi psal:
"Je to naladěním. U tohodle díla to chce tu správnou náladu, nevím proč ani nevím jakou, ale prý je to tak."
Jinde přiznáváš, že to bylo i vyznání té matce.
Pochopil jsem, že je to symbolika, vyložil jsem si to po svém, potvrdil jsem ti, co jsi psal výše a přes to jsi mi odepsal, že jsem mimo. To skutečně asi nemá cenu dál rozebírat. Začínám si připadat, ne jako nechápavý čtenář, ale spíše jako nepochopený recenzista.
Řekni mi něco originálního o tomhle díle, něco, co mi ještě nikdo neřekl, ať vím, jakej to na tebe má dopad.
Dopad to na mne nemá žádný, jestli myslíš citový. A jiný dopad jsem nepozoroval.
Kdysi jsem byl se svým známým malířem na výstavě moderního umění. Ukazoval mi tam svoje výtvory. U jednoho jsem se zastavil a ptal se ho, co to má být. Na bílém plátně byly vyvedené tři veliké šmouhy, nakreslené malířskou štětkou a červenou barvou. Ptal se mně, jak to na mne působí a jestli to dílo chápu. Pokusil jsem se trapně o vtip a řekl mu, že si začíná asi přividělávat, jako malíř pokojů. Rozlobeně mi řekl, že nic nechápu. A já to skutečně nechápal. Pochopil jsem jen, že mám odlišné myšlenkové pochody, než on. A tak tomu bude i mezi námi dvěma.
Takže tohle dílo přirovnáváš ke třem červeným šmouhám na bílým plátně. Konečně něco originálního.
Nebudu to rozebírat, všechna díla tohoto typu jsou o naladění. Napíšu povídku ve smutné náladě, přečte si to někdo v náladě veselé a nepochopí to. Opěvování matky v Seiffertově stylu mi také nic neříká. Moje matka je naprosto opačný typ matky, než matka, které je popsána v této povídce.
"Otevřela oči a tiskla si ruce na prsa. Tam uvnitř ji něco bodlo, úzkost přímo do srdce."
Mno, má matka mi spíše připomína parodii na Matku Čapkovu. Ořezaná o rodinné hodnoty, egocentrická a absolutně nechápající pocity svých dětí. A přes to, anebo právě proto, by byla schopna strhnout ze stěny pušku, dát mi jido ruky a patetickým hlasem zvolat: JDI. Jen ta scéna je však v jejím podání trochu směšná.
S tím snem v tvé povídce se dokáži zcela lehce ztotožnit. Také jsem býval ve svých snech hrdinou, dokázal jsem létat, nebo chodit po stropě. Strašně se mi po takových snech stýská. Jen ten rozbor, že ten sen je realita a realita sen podle mě již moc zabíhá do filozofie a to je obor, který ze srdce nesnáším.
Nejsi to ty, kdo se vždy rozčiluje nad příliš obecnými kritikami? Co znamená: "Jsi mimo"? Pokud je myšleno, že jsem mimo, protože jsem nepochopil tvé dílo, tak máš asi pravdu. V tom případě přidej polopatickou legendu, aby ses nemusel rozčilovat nad kritikami, které se sem nehodí, protože je psali lidé, co nepochopili tvůj výtvor. Anebo počkej sto let a dojdeš ocenění, jako Paul Gaugain.
Nejde mi o nějaký pochybný docenění. Skoro každej čtenář si tohle dílo vyložil po svým, ale všichni, až na tebe, pochopili, že je to symbolický, nebrali to doslovně. Ta žena není moje matka, ten chlapec nejsem já, létání není létání, ale určitá etapa života, stejně jako i jiné části povídky, styl k tomu přímo vybízí, neni to tim, že bych byl příliš náročnej.
Je to naladěním. U tohodle díla to chce tu správnou náladu, nevím proč ani nevím jakou, ale prý je to tak.
Vyznání matce bylo pro matku a ona to pochopila. Je jasný, že pro některé vyvolené lidi má díla znamenají víc. Ty jako "náhodný" čtenář to můžeš brát jako obohacení, nebo jako zkoušku vnímání. Uspěl jsi.
pozorovatel
20. 07. 2003pozorovatel
18. 07. 2003Xerostomus
24. 05. 2003
reb.: fakt by se jí to líbilo míň, kdyby byla o 4 roky mladší???
tomu teda nějak nerozumim :)
Wopi - kde ty se tady bereš?....koukám, žes to snad ani nečet, rozhdoně jsi mi k tmu nic nenapsal
Se mnou se to má tak, že povídky většinou vyženu v práci na papír, ten dam do kapsy a když čekam na autobus, využívam času a čtu si je. No a pak už obvykle zapomenu se k tomu vrátit a něco napsat...
Po pravdě jsem se těšil na obsáhlejší názor. Na druhou stranu tvrzení - na tohle si vzpomínam - může být tím nejlepším hodnocením. Pokud jsi to nečet včera. Takže dík žes nezapomněl.
"Je to krásný, já v tom nic jinýho vidět nepotřebuju :-)"
Tak k tomuhle se přidávám :)))...
reb - já už na to pomalu začínám rezignovat, on to je sen, celou dobu to je sen nemocnýho chlapce, ale je to jen a pouze symbolika, kterou bych byl rád, kdyby si čtenář vyložil po svým, že je to naopak a co je v povídce sen je vlastně skutečnost a co je tam skutečnost je jen sen, to nemůžu po nikom chtít, aby to poznal, podle mě je dobrý, že si to každej vyloží po svým, i když mine můj cíl
cek - to je taky důležitý
cekanka_ucekana
08. 05. 2003cekanka_ucekana
06. 05. 2003Don´t_worry
05. 05. 2003cekanka_ucekana
04. 05. 2003
Tak jsem přečetl i část diskuse pod dílkem...
Tak za prvé se mi to hodně hodně hodně moc líbí, je to naprosto geniální dílko...
Za druhé - nějak nechápu Tvůj názor, že pokud to někomu přijde kostrbaté, pak dílko nepochopil - co má co dělat myšlenka se stylem, jakým ji oblečeš do slov?
Ze třetí - se mi na Tobě líbí, že se snažíš zjistit, co přesně se komu nelíbí, to vypadá, jako bys na sobě chtěl pracovat a zajímají Tě názory druhých - a to je tady docela řídký jev...
A za poslední - v některých chvílích tam toho Malého Prince máš, ten jeho krásně čistý pohled na svět skloubený s moudrostí... Ale jen v některých - a neptej se kde přesně, protože na to Ti fakt neodpovím (rozuměj - nejsem schopen)...
cekanka: Tak už si to přečti přece, tohle StvNovo dílko za to fakt stojí :)...
- za druhé - to neber vážně, to byl jen úlet
- za třetí - chci na sobě pracovat
- za poslední - v každém z nás je malý princ, ve mně dvojnásob
- za prvé - díky
Jo, v každém je, to určitě, jen někdo ho zaživa ztáhl z kůže, rozsekal na kousíčky a pohřbil někde ve sračkách na dně duše... Ale v každém je, to se popřít nedá :)...
cekanka_ucekana
03. 05. 2003cekanka_ucekana
03. 05. 2003cekanka_ucekana
03. 05. 2003
- cek - díky, ten epilog jsem upravil celej a závěr vlastně taky, tohle už je konečná verze
- jir - dneska už máš teda volno, můžeš se vypnout
StvN: Ó, děkuji, už padám nad klávesnicí únavou na hubu... na klávesnici :)...
cekanka_ucekana
28. 04. 2003
- bojim se, že bez epilogu to všichni vezmou tak, že spící nemocné dítě je skutečnost a to bloudění sen, ale ono je to naopak, ale když ten epilog čtu, tak vidím, že tomu nepomáhá
- čekanka bude mít poslední slovo
Mě to, že spící nemocné dítě je skutečnost a bloudění sen, při čtení vůbec nenapadlo. Možná to k tomu ale může svádět, když o tom tak přemýšlím. Je těžké, dát tomu rámec podobného ražení, který by nesváděl k dezinterpretaci. Teď mě napadá dát to celé do "bezvysvětlující" formy - bez epilogu i bez nemocničního rámce. Ale vím, že se nemocnice nechceš zbavit.
To máš zatím na přemýšlení.
cekanka_ucekana
27. 04. 2003
Nažeň sem někoho, kdo to přečte poprvé a řekne, jak to vidí. Docela by mě to taky zajímalo. Co, čekanko?
Jináč epilog čím kratší, tím lepší. Stejně to ale působí trochu rozpačitě. Mně se to líbí bez něj víc. S ním je to moc okatě vybízející k přemýšlení. Literatura by měla vybízet k přemýšlení, ale ze čtenářovy vlastní iniciativy, ne z autorova popíchnutí. Či spíš nařízení.
Co tohle? (Nemůžu to změnit přímo v díle, protože mě vždycky spadne okno)
Tichá místnost. Na židli spící žena sebou znenadání trhla. Otevřela oči a tiskla si ruce na prsa. Tam uvnitř ji něco bodlo, úzkost přímo do srdce. Vstala a přešla k posteli. Pod peřinou ležel chlapec, po tvářích se mu kutálely slzy, víčka měl úplně mokrá. Přitáhla si židli, vlhkým kapesníkem mu setřela pot z čela. Láskyplně, ale trochu smutně si prohlížela slzavé tvářičky. Do teplých dlaní uchopila jeho ruku a šeptala mu do snů:
„Neplakej, miláčku, neplakej. Máma je u tebe.“
Epilog:
Ať už na konci naší cesty uznáme smysl svého života za smysluplný, nebo poznáme, že jsme si akorát mysleli, že jdeme tepnou života a přitom jsme šli jen s davem nezaměstnaných, je nám souzeno, a to je jediný skutečný osud, nechat se překvapit, čeká-li na nás věčnost zapomnění, anebo štěstí, které bdělo nad naším životem a mělo nás rádo stejně jako vlastní matka.
Ať už na konci naší cesty uznáme smysl svého života za smysluplný, nebo dojdeme zklamání, je nám souzeno, a to je jediný skutečný osud, nechat se překvapit, čeká-li na nás věčnost zapomnění, anebo štěstí, které bdělo nad naším životem a mělo nás rádo stejně jako vlastní matka.
A ještě o 16 slov kratší.
Epilog je dobrý, ale myslím, že coby dodatek zbytečný. Avšak chápu Tě. Nevím, jak by působil v kontextu díla celého pro prvně čtoucího čtenáře. Možná, že k dílu nenáležející jinou formou podání, je to jiný typ textu. Tím jej však zcela nezavrhuji.
A prolog - jen vím, co si tak vizuálně vzpomínám, že tam bylo asi o řádek víc, jinak změnu nesleduji.
- nemocnici měnit nebudu
- změnil jsem prolog, ale to se asi nepozná
- dopsal jsem epilog - nechci jím nic vysvětlovat, jen ukázat směr svých myšlenek
- jakej na to máte názor
Když si to člověk přečte víckrát a dojdou mu určité obrazy, dojde mu celý příběh. Některé ony obrazy velmi napovídají, že to není jen snové, ale že tam jde o víc. A pak si to jen odhalit i u ostatních. Toť k tomu můj názor, Rebecco.
....bylo v ni hodne skryto,ale pro nezasveceneho ctenare to proste nebylo mozne objevit.
- tohle mi k tomu napsala má důvěrnější kamarádka a mě došlo, že to tak asi bude, ovšem ani ona netuší, co jsem si pod tím představil já, jen se mi to jaksi nepodařilo srozumitelně vyjádřit, ale jak jsem se již naučil, není to chyba čtenářova, že v tom nenašel to, co jsem já tam chtěl dát
- v podstatě je to o životě, ten kluk není kluk, ale člověk jako takovej, cesta je cestou životem, prázdný dům něco jako smrtelná postel, matka svým způsobem bůh
- a máte pravdu, jsem nepřístupný ke kritice, která není na místě a je mylná, takovou nepřijímám a nikdy přijímat nebudu
- není to blouznění, je to sen a věř, že mě jiné zakončení nenapdá. Co by tam měla podle tebe ta máma dělat? Nebo to mám úplně přestěhovat? Někam mimo, do neurčita, aby tam nebyla ta nemocnice?
- víc jsem si od tebe ani nemohl přát, budu rád, když se mi za čas ozveš, jestli tě něco napadne
Sákryš, tady sem dlouho nebylo.
Blíženci? Jako já? Neorientuju. Ani mě to nevábí. Ale , o víkendu mi masérka zakódóvávala do zad dobrou náladu.. :o))
povídka se mi líbila, sice ten závěr je už fakt trochu moc patetický, ale dá se snést. Některé části byly opravdu hezoučké, jinde trochu skřípavé (ten stařec na začátku, vysmátí aviatici atd). ale tip ti dám. co ovšem nepřekousnu je tvůj světácký přístup ke čtenářům-když ti někdo napíše, že se mu to nelíbilo, použiješ oblíbené Nic jsi nepochopil, hulákáš tady, že tohle není žádný písmácký povl, tohle je hluboké umění atd. trošku pokory by neškodilo.
O těch chybách vím, ale tady ve škole funguje takovej divnej systém a nejdou mi vkládat ani opravovat díla. Musim si počkat, až pojedu domu.
K tý otázce nemám co napsat. To nedokážu posoudit. Ale jsou tu určitý podstatný rozdíly mezi dílem, pod který jsem to napsal a tímhle. Tohle má například pointu. Když už nic jinýho.
Asi dost záleží na tom, jaký používáš prohlížeč, a možná i na nějakých nastaveních. Já jsem opustil Internet Explorer, protože je to sračka napadnutelná čímkoliv, a musel jsem se k němu vrátit, protože Písmák na Netscapu zrovna moc nefunguje. Takže Písmáka prohlížím v Exploreru, ostatní stránky v Netscapu. :o)
Mně tam vadilo spíš tohle:
...VÍSKAL s pocitem štěstí... (Y)
Odešel jí z dohledu a vrátil se s malou slunečnicí v LANÍCH (D)
Četlo se to dobře, takový praštěný sen, čekal jsem, jak z toho nakonec vybruslíš, a ten konec rozhodně nezklamal. Neodpustím si ale kousavou poznámku: Kdyby tohle napsal někdo jiný, neshodil bys to pod stůl, že tam není žádný námět k přemýšlení, že je to jasné a nic Ti to nedává? :o)))
Právě na mou matku jsem myslel, když jsem to psal. Byl jsem dlouho pryč a tak se mi po ní zastesklo a říkal jsem si, že ať už v životě dopadnu jakkoliv, vždycky se budu moct vrátit domů k mamince a ta mi dá stejnou lásku ať budu bohatej nebo chudej, zdravej nebo nemocnej. Byl to jakejsi druh vyznání, i když to tak nevypadá.
Nebylo by špatný zakončit to tak, jak říkáš. Já jsem chtěl vyjádřit, že i když je naše konání nakonec zbytečné, tak na nás čeká něco, o čem nevíme, že tam je, něco jako matka smrt. Ten poslední odstavec měl být utěšující.
Jo. To sem přesně vedělo. :o))) Proto sem ti ho dalo, víš? Ale, když už sem to načalo, tak mě to musíš nechat dokončit.. :o)
...
Touto cestou odhalili nekonečné množství variant a nikdy nezapadli do kolejí banality. V kombinaci barev, tvarů a materiálů prokázali velkou tvůrčí odvahu. Miniaturním zahradním kamenem umístěným v kompozici s borovicí na plochém kameni, či v míse dokáží vytvořit představu vysoké hory tak dokonale, že jim to musíte závidět. Umí vtáhnout do hry s nenapodobitelnou bravurou prázdný prostor, který je přirozenou protiváhou plochy nebo prostoru jinak zaplněného, což má velký význam v kompozici krajinomalby či bonsajistické kreace představující přírodní scenérii. Velmi často právě to, co není vyřčeno, mluví k uživateli více než to, co řečeno je. Podněcuje ho k úvaze, k proniknutí pod povrch věci. Výstižně vyjádřil tento přístup ke skutečnosti básník Bašó slovy: "Řeknete-li vše, co zbyde?"
ŘEKNETE-LI VŠE, CO ZBYDE?
..a eště kousek..
Šibui však nesmí být chápána jako pojem statický a absolutní. Podléhá proměnám v časei ve vztahu k okolí. Lidské ruce, které předmět používají ohlazují hrany novosti a to společně s patinou času zvýrazňuje jeho krásu, dodává mu elegance. Stáří se v Japonsku i v celé východní Asii spojuje s představou moudrosti a vyrovnání. Japonci jsou přesvědčeni, že stejnou řečí mluví i dílo, které dlouho a věrně sloužilo člověku.
No a tak to je teda konec. teda, samozřejmě je to jen úryvek z knížky, ale je to něco, co sem sem muselo napsat, protože sem to tak cejtilo. Nikdy by mě nenapadlo, že byste mohli, Ty a šibui bejt synonyma, jen simyslím, že to vyjadřuje něco z tebe, ..a týhle povídky. :o))(jo a doufám, že tam nemám moc překlepů, kdyžtak mi je prosim promiňte)
Něco určitě, ale já jsem nepostihnutelnej, jakmile řekneš, jakej jesem, změnim se.
Co to je za knížku?
A neorientuješ se náhodou ve zvěrokruhu?
Začíná mě to bavit. Ty se zajímáš o japonskou kulturu?
Ale taky mě zajímá, proč jsi nic nenapsala k tý povídce. kromě toho, že šibui mluví za vše, tak bych rád znal Tvůj názor vyjádřený tvými slovy. Jo a taky jak jsi došla k tomu, že já a šibui jsme jako dvě synonyma? ne, spíš bych řekl, že bych chtěl bejt takovej, jak ho popisuješ.
Působíš zmateně. Záměrně, viď?
Šibui se mi líbí a přiznávám, že to slovo jsem neznal.
Zmateně? Ne! A můžu pokračovat? (Já si to dovoluji,..takže)
:
O přitlumené eleganci- šibui
Pokusme se tedy o vysvětlení, jaké vlastnosti má mít předmět, umělecké dílo, oděv, dům, prostředí, uspořádání zahrady a květin ve váze, bonsai, či chování člověka, aby mohly být oceněny atributem šibui.
Především je to prostota, jednoduchost, někdy až zdánlivá strohost, úmyslné odtažení od vnější okázalosti. Není to ovšem prostota, která by bala výrazem chudoby ducha a nedostatku fantazie. Ve skutečnosti je plná smyslu - je plodem dlouhého učňovství, sebekázně, odvržení všeho, co je mělké, nasnadě, co přichází tak rychle, jako odchází. Je to tedy prostota podložená hlubokým smyslem. Je zaměřena na to, aby postihla postatu přírody a jejího dění, aby dala člověku potěšení a obohatila jeho každodenní život.
Navenek se tento vnitřní obsah promítá použitím nejúspornějších výrazových prostředků. Několika květy slivoně Japonci dokáží vyjádřit atmosféru jara, rudě zbarvenými listy javoru pěstovaného v misce, tesknotu podzimu. Proto se japonští umělci, zahradníci i ostatní řemeslníci stali misty náznaku a nedokončeného výrazu.
pokračování příště...
Estetické pojmosloví:
Klíčem, který nám alespoň do určité míry pomůže proniknout k podstatě japonského chápání krásy, je estetické pojmosloví vytvořené v průběhu života mnoha generací. Charakteristické je, že jednotlivé pojmy nelze jednoznačně přeložit, ale že jsou spíše nápovědi obsahu, jehož dotvoření může být mnohoznačné, v souladu s inviduálními potřebami.
Ústředím a současně vrcholným pojmem japonské estetiky je přídavné jméno šibui(nebo podstatné jméno šibusa). Jako u mnoha východoasijských filosofických a estetických termínů je jeho abstraktní význam odvozen od jeho významu konkrétního. Šibui znamená natrpklou příchuť ještě nedozrálých plodů tomelu, která stahuje jazyk, působí zpočátku nepříjemně, ale doznívá do zvláštní lahodnosti teprve dlouho po tom, co jsme toto ovoce okusili.
V souvislostech estetických překládáme šibui pro zjednodušení jako přitlumenou eleganci. Obsah japonského výrazu však daleko přesahuje význam těchto dvou slov v evropském jazyce.
příště: O přitlumené eleganci - šibui
Otevíráš prostory.
Tyjo, to by mě nenapadlo, říct, to bylo zasunutý.
Promiň mi to, ale já se tak děsně nerado rozplývám. Tak ti řeknu jedinou věc, která mi hrozně malinko vadila.
....nevinný hlásek zvídavého dítěte..
No, ..a ...
mám pocit, že se to asi nedá napsat, ..vlastně jo. Něco k tomu říct bych mohlo tak možná , prostě si o tom povídat, takle ne. Vlastně jo.
**************************************
(teď se na to soustřeď..)
ŠIBUI
***************************************************************************
Otevíráš prostory.
Tyjo, to by mě nenapadlo, říct, to bylo zasunutý.
Promiň mi to, ale já se tak děsně nerado rozplývám. Tak ti řeknu jedinou věc, která mi hrozně malinko vadila.
....nevinný hlásek zvídavého dítěte..
No, ..a ...
mám pocit, že se to asi nedá napsat, ..vlastně jo. Něco k tomu říct bych mohlo tak možná , prostě si o tom povídat, takle ne. Vlastně jo.
**************************************
(teď se na to soustřeď..)
ŠIBUI
***************************************************************************
A víš, že seš už druhá, která mi to řekla, že je to podbný Malýmu princi - těší mě to. Nepsal jsem to s tím úmyslem, vždyť malého prince jsem četl před spoustou let, to jsem byl ještě malej princ. Svým způsobem jím jsem pořád, tak možná proto.
Taky se mi zdá, že se to sem nehodí. Většina lidí to přešrotuje jako další dílo ze sta, ale tohle neni, nemůže být.
Jasný, vim, že se tomu druhýmu padáku říká záložní a mám dokonce ten pocit, že je tam ještě třetí, ale asi by se nehodilo to rozepisovat.
V podstatě to má dobrej konec.
Dobrou zápornou kritiku snesu, ale tyhle nejsou na místě, svědčí o tom, že dílo zůstalo nepochopeno.
Jen tě poprosím, tohle neni nic konzumního, dej si na čtení záležet a hlavně přečti si to vklidu a ne s dobrou náladou, spíš až bude smutná.
Ty se ale, sakra, nedáš! Jedinou zápornou kritiku neschválíš, neuznáš...jinej názor... sakra, já to eště nemám přečtený, no tak du na to, ..ale je to sranda, to tady takhle číst, člověk ani nemusí vědět, vo co de.. :o))))))))))))))))
Pokud nevadí, tak se mi to zdá dost kostrbaté a pokud vadí, tak taky.:o) Ale jinak držím palce k dalším dílkům.:o)
Mozart - patetické? Můžeš mi to upřesnit.
Jestli to nebylo tím, že ses na to díval jinak, než by bylo třeba, jestli to nebude tím, žes to zcela nepochopil, ale z toho si nic nedělej, od nikoho na písmáku se nečeká, že se nad textem zamyslí. Vychází to z původního předsudku, že amatér nemůže napsat nic smysluplnýho, nic s hlubší myšlenkou.
Simone, od tebe bych si vyžádál alespoň výčet míst, kde ses brodil nastavenou kaší, dík.
dobře.. neurážej se... tak třeba tahle pasáž...
"proč je tady ten plot?" nevinný hlásek zvídavého dítěte atd.
jestli tohle není patetické...:-)... tak je to alespň pateticky sentimentální... nevinný hlásek zvídavého dítěte.
SimontheScimitar
01. 12. 2002
fajn... líbilo se mi to číst... až na některé pateticky citové obraty a strojenou atmosféru a kostrbaté dialogy... ale líbilo... tip.