DO LETNÍHO KINA A ZPĚT

Slunce pozvolna směřovalo k západu a stíny se prodlužovaly. Patrik a Lukáš kráčeli po cestě s dekami v rukách. Před sebou měli jen necelé tři kilometry do Štěchovic, kde večer začínalo promítat letní kino.

„Hele, prostě přelezeme plot tam u řeky a bude to.“ Řekl Patrik.

„Ale to kino je levný. Přeci kvůli sedmdesáti korunám nebudeme takhle blbnout.“ Namítl Lukáš.

„Dělá to tam kdekdo. Posledně tam chvíli po začátku filmu přelezlo plot několik prcků.“

„Ale my nejsme žádný prckové.“

„Klid. Když je možnost ušetřit, tak proč toho nevyužít.“

  Ušli několik metrů, když se za nimi ozval hluk motorky. Hned se ozvalo troubení. Otočili se a na motorce uviděli sedět své dva kamarády Petra a Davida.

„Nazdar! Budeme vám tam držet fleka!“ Zvolal na ně Petr, který motorku řídil.

„Ale někde ve předu. Minule jsme houby viděli!“ Řekl Patrik.

„Jasně!“ Odpověděl David.

Motorka vjela do zatáčky, přičemž za sebou zanechávala velký oblak modrého dýmu.

„Fuj! Ta ale smrdí!“ Konstatoval Lukáš.

„Podle zvuku motoru jí nemá zrovna moc seřízenou.“ Řekl Patrik. A hned na to se zpoza zatáčky ozval příšerný zvuk motorky.

„Slyšíš to!? To vypadá jako by…“ Lukáš nedopověděl a oba se rychle rozeběhli do zatáčky. Hned kousek za ní se jim naskytl pohled na  rozpláclého Davida na silnici, který ostošest nadával. Před ním na vozovce leželo velké množství součástek táhnoucí se dále po silnici v takovém pořadí, jak je motorka poztrácela. O něco dále ležel celý výfuk, příčina toho řevu motorky. Vedle silnice na poli v kruzích divoce jezdil Petr a bylo vidět, že nemůže motorku zastavit.

„Co to provádíš!?“ Křikl na něho Patrik.

„Nějak se to seklo!“ Vykřikl Petr.

„Tak seskoč!“

Petr tak chtěl učinit, ale motorka i sním vjela do hromady sena. Oba v ní zmizeli. Po chvíli se přestal ozývat motor motorky a ze sena vykoukla hlava Petra.

„Co čumíte! Sesbírejte rychle všechno,co vypadlo!“ Vyhrkl ze sebe a zase zmizel v seně. Pak vytlačil motorku ven.

„Tak tohle chtělo nafilmovat!“ Ozval se Patrik.

„Zatraceně, to bylo tvrdý přistání.“ Postěžoval si David.

„Motorku i všechno, co vypadlo, dáme támhle ke Kalašům. Zejtra jí pak dotáhnu k nám.“ Rozhodl Petr a ukázal na nedaleké stavení.

  O něco později kráčeli všichni čtyři po silnici a štěchovický most se již před nimi rýsoval.

„Podívejte. Támhle jsou jablka!“ Zvolal náhle Patrik.

„Hm letní, ale jsou za plotem.“ Řekl Lukáš.

„To nevadí. Já na ty větvě dosáhnu.“ Nenechal se odradit Patrik a za okamžik už stál u plotu. Poté se natáhl na nejbližší větev.

„Hej, co tam děláš?! Je to snad tvoje?!“ Ozval se přísný hlas muže, jenž stál za vysokými keři, načež Patrik byl zasažen proudem stříkající vody z hadice. Ve zlomku vteřiny byl skoro celý mokrý a dal se na útěk od plotu. Jeho tři kamarádi vyprskli smíchem.

„Tak kde máš ty jablíčka?“ Zeptal se ho Petr.

„To je děsná sranda. Počkejte, až někdo vás takhle postříká.“

„Ještě je horko. To uschneš. Pršet má až prý někdy v noci.“ Řekl Lukáš.

„Taky mám s sebou deštník.“ Ozval se David.

„Počkejte. Já se musím aspoň trochu vyždímat.“ Řekl Patrik a začal si sundávat teplákovou bundu i s tričkem.

Několik děvčat kráčejících po ulici se na něho upřeně zadívalo.

„To víte, má trochu exhibionistické sklony.“ Řekl jim hned David.

„Zatraceně mám mokrý i ponožky.“ Procedil mezi zuby a při zouvání  bot se opřel o popelnici na kolečkách.

„Chceš tu budit veřejné pohoršení dlouho?“ Zeptal se s úsměvem Lukáš.

Žádné odpovědi se nedočkal, protože popelnice se náhle rozjela po chodníku dolů.

                      KONEC PRVNÍ ČÁSTI