Jdi ode mě blíž

„Suď mě!“, prostřelila vyostřená věta rozpárané mraky,

přitiskla se ke mně, zastavil se stoupající vodopád,

ples srdečních moch (k)omůrek a já málem balil saky paky,

pak směšný pokus vrůst jí do klína, ale nechtěla se mi dát.

Čisté duše se ujetým životem prochroupou i bez návodu,

bílí lvi utopili vyčichlé zvěsti o vyfialkované síle stáda

dostali sice dost do tlamy, ale nenechali nic na náhodu,

babička konečná kandidáty pro ozvěnu střádá-dá-dá-dál.

Strach ve vyháčkované bublině z prokopnutých hříchů

vykradl ukradené a proměnil je v nezřízeně ctnostné,

zdání si olízlo palec, na patře zavěšená hořkosladká příchuť

za vycházku napříč duší se teď platí dost vysoké mostné.

Já zvěčnil originál, první v tomhle životě, byl jsem na obtíž,

vychopila a skrz mezírky pokušení zakouzlila: „Jdi ode mě blíž“.