Čas slov

V téhle zimě přicházeli vlci blíž.

K městu, snům, iluzím.

Na bílé pláni jen stopy boje.

Pravdu někdo ukřižoval.

Možná kvůli prvenství

   a opojnému pocitu triumfu.

V bílé mlze vaříš kávu.

„ Přisedni si, je čas slov.

Někdy nás tahle doba zabijí, viď.

Byla to dlouhá cesta

                a ty jsi neměl utíkat.“

„ Já se bál, ty ne ?“

Pak bylo ticho.

Snad pravdivý,

                snad mrazivý.

Z šera promlouvaly hlasy

                                těch co odešli.

Hledaly někoho,

   komu by svěřily svůj strach, úděl.

„ Neměl jsi se vracet.

          Jsi jako oni, neživý.“

„ Ale já jsem to tak nechtěl.

Oni šli na jistotu.

Nejdřív vlčí vytí a pak vyběhli ze tmy,

strhly na zem a rvali ze mě cáry.

Šli po tom jediným co je ve mě, hluboko.

Po té touze hledat a žít.

A pak, když to našli,

                             zalykali se.

A ze mě postupně mizelo všechno.

Já hledal zrození, naději

   a zbyl jen tichý povzdech

                                v té ledové tmě.

Potom jsem se vracel k tobě,

   k tomu světlu

      uprostřed prázdného města.

Krok za krokem jsem umíral

                                v té nelidské marnosti,

   abych tu našel ochranu, pochopení.

A ty ?

O čem tu mluvíš.

O jaké době ?“ 

Můj hlas přichází z šera

   a v šeru zase zmizí.

A ty to víš.

Jakoby se nic nestalo.

A káva stydne v čase slov.

V tom mrazivém tichu se jen usmíváš.

Je to podivná doba.

Zima už trvá stovky let.

Jednou má prý skončit.

Jenomže tady na Zeonu

   je všechno jinak.