Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Loď do Palestiny

05. 05. 2003
6
0
1510
Autor
Perchta

„Izrael se přestěhuje do Německa“ Michelovi de Nostredame: Tvoje slova jsem našla a byla mi velkou útěchou od září až do teď. Děkuji

    Asi v půlce prvního ročníku vysoké školy jela Zuzana na povinný lyžařský výcvik. Přestupovala na Kačerově z autobusu 121 do autobusu 106, měla batoh a lyže a neutrální ranní náladu. Vecpala se do autobusu a tam už nad ní stál nějaký člověk, měl taky batoh a lyže a řekl jí: „Ahoj“. Uvědomila si, že je to asi její spolužák z kruhu Max, nestačila si ho prozatím všimnout, ale jede s ní na ty hory. „Docela hezkej kluk,“ pomyslela si. Zrovna byla do někoho platonicky zamilovaná, kdo byl na tom kurzu taky, a tak Maxovi celý týden nosila pro zamilovanou přebytečné jídlo, knedlíky, koláčky a tak. On si je bral, ale sám jí nedal nikdy nic. A to ani později ve škole, kdy se spolu začali normálně bavit a kdy se ho několik let snažila neúspěšně zbalit. Jednou taky udělala takový nesmělý pokus, šla na koncert, na který chtěl jít i Max. Doufala, že to bude jejich první opravdické rande. No to bylo, Max přišel s maminkou. Oba dva měli stejné, špinavě bílé, ručně pletené vlněné svetry. Max Zuzanu pozdravil, Zuzana taky pozdravila. Maminka se jenom podívala. Ten pohled vyřešil příštích dvacet let Zuzaninýho života. „Max se nesmí nikdy dozvědět, že ho chci, na tuhle bitvu nemám,“ řekla si. Vdala se pak za Kryštofa Kolumba, beatnika, co vystudoval na úředníka, a měla s ním tři krásný a milovaný děti. Max se taky oženil, děti měl jenom dvě, a jeden druhému se postupně ztratili. Ale mysleli na sebe každý den.

   Po letech se zase setkali na nekolikadenní slezině bývalých spolužáků. Zuzana byla sama, Max měl s sebou osmiletého syna. Domluvili se, že zpátky pojedou spolu vlakem. „Synu, nedrob!“ napomenul Max syna ve vlaku. Zuzana si jeho syna na první pohled zamilovala a zdálo se jí, že je k němu příliš tvrdý. „Nech toho,“ napomenula Maxe a lehce ho holení kopla do lýtka. Syn se vyděsil, úplně zkameněl hrůzou, vyděšeně se díval z jednoho na druhého a bál se o Zuzanu, jakej jí to teď stihne strašlivej trest, když si tolik dovolila k jeho otci. Max se usmál jakože nic, synovi s viditelnou úlevou povolila křeč v obličeji, lehl si na lavici a usnul. Max vyšel do uličky, Zuzana chtěla za ním, stál ve dveřích, stála pár centimetrů za ním a ucítila teplo mezi nimi. Málem ho políbila na krk. V tom se pohnul, vyšla do uličky, něco mluvili. Zuzana zalil pocit, že tenhle muž je její domov. Nemohla tomu uvěřit, je přece taková chytrá a studovaná, něco takového se přece stává jen primitivním ženám. A myslela na ženy, co žijí v poušti a putují od oázy k oáze se svým mužem. Ten písek byl všude kolem ní.

   Syn se probudil, Max začal mluvit o svojí ženě Aténě, která je zrovna na týden služebně v Americe a zítra se vrací. „Aténa se ti vrátí,“ říkal chlapečkovi. Chlapeček se ani nepohnul. „Matička se ti vrátí,“ zesílil výzvu tatínek. A chlapeček se zase ani nepohnul, neusmál, nic. Zuzana strnula v hrůze. Její vlastní děti se usmějí už jen když slyší to slovo „máma“. Tohle dítě mělo před pár hodinami takový strach o ni, kterou zná dva dny, a je tak lhostejné k vlastní matce. Max a dítě vystupovali dřív, na nástupišti stáli daleko od sebe a oba se usmívali. Zuzana se dívala z jednoho na druhého a tomu malému v duchu slibovala to, co obvykle slibuje muž ženě: „Budeme spolu.“

   Za měsíc jel Max do Jeruzaléma, nasadil si klobouk, chodil po ulicích, možná má židovské předky, možná nemá, je to vlastně jedno, ale už ví, že miluje Zuzanu. Dvacet let miloval jinou Zuzanu, ale byl to omyl, byla to holka jeho kamaráda, a ani ten s ní vlastně nic neměl, byla to chiméra. „Tahle Zuzana je sice vdaná, a tak se to nikdy nedozví, že ji miluju,“ říká si Max, „ale aspoň už vim, jak na tom jsem.“

   Za rok jede do Jeruzaléma Zuzana, Max jí pujčuje průvodce, Zuzana jde ke Zdi a strká dovnitř papírek „Ať Bůh rozhodne.“ Po návratu vrací Maxovi knihu a píše mu, že její dědeček byl rabín. Je na to patřičně hrdá. Max si vzpomene, že vlastně taky má nějakýho pradědečka na židovskym hřbitově, „ale je mi to jedno v pozitivním i negativním smyslu,“ napíše Zuzaně. Zuzana zírá na ten dopis, sedí u svýho počítače a najednou se kolem ní zhmotní zdi Chrámu, zeď je ze všech čtyř stran.

   Max je zasažen svým novým vztahem, řeší, co dělat. Má malej plat, jeho žena pracuje u americký firmy. „Nemůžu se rozvést, neuživil bych svoje děti,“ myslí si. Ale trápí se, nakonec se rozhodne pro rozvod, ale nechce ohrozit Zuzanino manželství. A k tomu je jen jediná cesta: Zuzana se to nesmí dozvědět. Maxova matka Hana to ale špatně snáší, že Max bude bez ženy a tak mu dohazuje různé kamarádky. Max tomu chce učinit přítrž, dopisuje si se Zuzanou pod různými smyšlenými jmény, pod jedním z nich získá Zuzaninu fotku a přinese ji domů. Matka řekne: „Miluješ rabínovu vnučku.“ Max to ví od Zuzany, ale jak to, že to ví ona? A dohazovačství zesílí. „Vem si Evu, chci mít klidný stáří“, opakuje mu každý den. Max s ní jednou spal, s Evou, když jí bylo 16, jenže „už jsou to 4 roky, nevim, proč by ten vztah měl teď najednou pokračovat,“ rozčiluje se. Ani jeden netušej, že Eva spí v podstatě s každym a Maxovi ukradla 500 e-mailových adres. Max přesvědčuje Hanu, že chce jenom Zuzanu: „Budu s ní mít dítě.“

„Já ho nechci nikdy vidět,“ kontruje Hana.

„No dobře, ale bude to tvůj vnuk,“ snaží se Max.

   V Zuzanině životě objevují vzdálení jeruzalemští příbuzní, které předtim nikdy neviděla. Už několik let pátrali po rodině v Praze a nemohli ji najít. Jejich předci odešli do Palestiny před 80 lety. Koná se improvizované setkání v domě nad synagogou. „A ještě se chceme setkat s Hanou,“ říká host anglicky. A najednou všichni u stolu mlčí. „Kdo je to Hana?“ ptá se později Zuzana svojí matky. „To je nějaká jejich příbuzná,“ odpoví matka divným hlasem. A nádavkem se dozví úplně nečekanou historku, jak po válce chtěla celá její rodina, její rodiče, ona a její bratr, odjet do Palestiny, ale že nakonec neodjeli, protože babička měla nemocné srdce a bála se horkého podnebí v Jeruzalémě. „Ale v Jeruzalémě je docela příjemně,“ říká Zuzana úplně konsternovaná, myslela si, že všechno důležité už slyšela tolikrát, a teď tohle.

   Asi měsíc na to Maxovi umřel otec. Do domu přichází poprvé během Maxova života Zuzanin strýc a seznamují se. „Mám vás rád jako vlastního syna,“ říká ten člověk. Jenže Hana je taky nemocná, Zuzanina matka se s ní chce seznámit, ale už to nestihne. Volá Maxovi: "Je mi moc líto, že jsem nepoznala vaši maminku.“ „To vám až tak být nemusí, neměla ráda vaši dceru.“ „To jste vy?“ Je to pár let, co Zuzana naznačila své matce, že kdysi někoho milovala, ale nemohla si ho vzít, protože jeho matka ji neměla ráda.

   A Zuzanin strýc vypráví Maxovi: „Moc jsem miloval vaši matku. Chtěli jsme se s Hanou vzít a odjet do Palestiny lodí. Bylo jí 17, její rodiče jí to zakázali a zakázali nám i svatbu, protože měli strach, že bychom mohli kdykoliv utéct.“

   A Max jde za rodičema Zuzany a žádá je o ruku jejich dcery, a oni nesouhlasí, a nechtějí jí to vůbec říct, že ta Hana, ten Max, jeho sourozenci, jeho děti, že to jsou všechno i „naši“ příbuzní. A Max má všude Zuzaniný fotky a všechny ženský ho chtěj, ale on mluví pořád jenom o Zuzaně, až se na něj v práci smluvěj a přijdou za ním jeho kolegyně a říkají: „Pane doktore, my si myslíme, že už byste si měl vzít tu svou Zuzanu.“

„Moje matka si měla brát jejího strejdu, je to už víc než padesát let, a nedali mu ji, tak její matka mi teď na oplátku nechce dát Zuzanu. Dokonce jsem u nich i bydlel, ale neřekli jí to. A já si ji nevezmu, dokud se nerozvede. A ona se nerozvede, dokud já ji nepožádám o ruku. A já ji nepožádám o ruku, dokud s tim její rodiče nebudou souhlasit.“

„No to je horror,“ říká jedna soucitná kolegyně a druhá dodává: „Tak já za nimi půjdu a přemluvim je.“

 


Žíně
09. 05. 2003
Dát tip
No né, to je na mojí notu. Rychle si od tebe musim ještě něco přečíst. **

cilka
09. 05. 2003
Dát tip
to je počteníčko!...:-) *

gepe
08. 05. 2003
Dát tip
jedním dechem.... díky! * :o)

Perchta
08. 05. 2003
Dát tip
Děkuji vám, milý kritici, psala jsem to s chutí!

gepe
08. 05. 2003
Dát tip
není zač děkovat... když se líbí, tak se líbí... ;o)

Carrie
06. 05. 2003
Dát tip
Oba dva měli stejné, špinavě bílé, ručně pletené vlněné svetry. Max Zuzanu pozdravil, Zuzana taky pozdravila. Maminka se jenom podívala. Ten pohled vyřešil příštích dvacet let Zuzaninýho života. Zuzana zalil pocit, že tenhle muž je její domov. Nemohla tomu uvěřit, je přece taková chytrá a studovaná, něco takového se přece stává jen primitivním ženám. A myslela na ženy, co žijí v poušti a putují od oázy k oáze se svým mužem. Ten písek byl všude kolem ní. skvělý místa!!! :-))) tip

fungus2
06. 05. 2003
Dát tip
Skvělé. Od začátku do konce. TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru