Anastazius Kočkorád

Když jsem byla malá, měli jsme doma knížku pohádkových příběhů. Víc než samotný děj si pamatuju obrázky. Kulaťoučký pan Anastázius Kočkorád v tureckém županu a pantoflích se zahnutými špičkami na nich kouřil dýmku s dlouhou troubelí. Bydlel ve starém patrovém domě na náměstí v Prachaticích, choval kočky a v noci, když všichni počestní občané spali, si povídal s Měsícem. Pro pobavení se spolu sázeli, co je možné, co každý z nich dokáže, čím za prohranou sázku zaplatí. Většinou vyhrál Měsíc. Jen jednou mu to nevyšlo a od té doby je „prachatické náměstí šikmé, skosené“. Onehdy jsem se ocitla v Prachaticích a prošla se po náměstí. Většina starých měst má náměstí křivá a nerovná, ale málokterá má o tom svůj příběh. Vybavilo se mi dětství, vzpomínky zahalené do symbolických neurčitostí nevyjádřitelných ani záplavou slov. V dospělosti není většinou na nejasné hledání čehokoliv čas ani místo a vše splyne do jednoho bodu jediné možné reálné přítomnosti. Ale je tak sladké hledat sám v sobě, že?