Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Bilomodra vzpominka
datum / id22.05.2003 / 84320Vytisknout |
autorevina
kategorieBlbůstkyDalší dílo autora
zobrazeno1086x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog
muj maly \"vycuc\" z predlonske dovolene v Recku
Bilomodra vzpominka

To nejpodivnější, co nás na počátku každého vyprávění nejvíce zaráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Události se staly a leží kolem nás v souvislé, beztvaré mase, bez počátku a konce…můžeme začít kdekoli… <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Věra Linhartová

 

Když jsem se ono úterý vrátila z tábora domů, kupodivu mě nevítal zbytek rodinky s praporem v ruce a úsměvem na tváři, ale zato se mi naskytl nezapomenutelný pohled na spící nazelenalé sourozence a vedle nich jako sardinky naskládané (rovněž bez své přirozené barvy) rodiče. A všichni trpěli salmonelou. Nabaleno nebylo, a když jsem se dozvěděla o přesném (opravdu přesném) datu odjezdu, málem jsem padla na postel k nim – to, že odjíždíme už zítra, by se dalo pochopit (když nebereme v úvahu tu „šílenou“ nemoc), ale zkuste někdy donutit „polomrtvé“ rodiče, aby zabalili kufry, usmívali se, a vyšli s nimi vstříc slunné dovolené v Řecku. Jinými slovy: počátek tohoto příběhu neležel v beztvaré mase uprostřed prázdnoty, nýbrž v posteli zamořené záludnými bakteriemi s mamkou, taťkou, Luckou a Vaškem…

 

Devět desetin našeho štěstí spočívá výlučně ve zdraví. S ním se stává všechno zdrojem požitku. Naproti tomu bez něho není žádný vnější statek, ať je jakéhokoliv druhu, uchopitelný.

A. Schopenhauer

 

A tak jsme jeli. Autobusem jsme tu noc dojeli daleko předaleko, druhý den ještě dál a když jsme v Benátkách nastupovali na loď společnosti Monatour, bylo tam tak nádherně, že kdybychom tam byli zůstali, ani by to nevadilo. Jestli totiž někdo někdy nebyl v Benátkách, o hodně přišel. Domečky namačkané těsně u sebe, a stejně každý jiný. Společných měly jen pár věcí – dřevěné okenice, okna s ozdobenými parapety, venkovní schodiště, téměř placaté střechy s cihlovými taškami (a co možná nejvíce komíny), a jejich usměvavé nájemníky v gondolách, plujících vodním kanálem. A všude panoval nakažlivý italský klid a pocit nepopsatelné radosti z života… Přesně takovýto pohled se mi naskytl z té nejhornější paluby lodi FEDRA, která nás postupně unášela dál a dál… do bělomodrého světa slunce…

 

Očekávané štěstí je motorem lidského života.

A. S. Makarenko

 

Jenže sotva jsme z tohoto města vyjeli a před námi se rozprostřela nekonečná pláň vodní hladiny, ozvaly se i žaludky mých sourozenců (kteří se za ty necelé tří dny již téměř uzdravili). Jenže naše maminka (detailistka) samozřejmě dokonale poslechla příkaz paní doktorky, takže jsme si s sebou vezli jenom banány, (které jsme rozsedli už v autobuse) a piškoty (které se nám postupně rozsypaly po všech taškách). Zbytek cesty jsme tedy buďto trpěli hlady, nebo prostě a jasně spali. To nám to skvěle začíná…

 

Kdo chce hodně jíst, nemůže spát.

J. A. Brillat - Savarin

 

            Dopluli jsme asi v pět hodin ráno, a i když jsem byla vzhůru, moc si z cesty do našeho apartmá nepamatuji. Lépe řečeno, nepamatuji si nic kromě měkkého polštáře na posteli s bílým prostěradlem.

 

A spali a spali…

 

            Ráno jsem se probudila (bylo asi 11:30) do krásného, nového dne na ostrově Korfu v Barbati, a když jsem se po půl hodině odhodlala vylézt z vyhřáté postele do vyhřáté kuchyňky, překvapila mě snídaně na stole. Tak jsem se oblékla, najedla, zdvihla hrneček k ústům, a usrkla (v očekávání vynikajícího slazeného černého čaje jsem si usrkla asi půl litru) … a začala kolem sebe tu nechutnou tekutinu, které se ani zdaleka nedalo říkat čaj, prskat. FUJ! Jestli jste nikdy nepili čaj z mořské vody (která tam, jak jsem později zjistila,  tekla ze všech kohoutků), návod je snadný: do vroucí vody hoďte sáček čaje (nejlépe ovocného) a za stálého míchání přidejte deset polévkových lžic jedlé soli (je to podobné jako batikování – snadné a rychlé J). No, tak vstávání se mi moc nepovedlo…

Stačilo jen přijít na to, že za rohem je obchůdek (s názvem SUPERMARKET a rozlohou metr krát metr), ve kterém prodávají za obstojnou cenu pitnou vodu. A další čaj byl na světě.

 

 

Tragédie života spočívá někdy v tom, že dostaneme to, po čem toužíme.

                                                                                                                  W. S. Maugham

 

            A potom už jsme jen chodili na pláž, plavali, potápěli se, opalovali se, jedli, spali, spali, spali, vstávali, plavali, potápěli se, spali, probouzeli se, vstávali, a zase šli na pláž, a plavali, a potom jsme večeřeli naši zaslouženou (zaplacenou) večeři v taverně Glyfa nedaleko pláže (s výhledem na západ slunce zdarma). Seděli jsme na modrých proutěných židličkách u modrého dřevěného stolu s modrobílým kostkovaným ubrusem, a kynuli. (Obvyklá řecká večeře – 6 chodů. Předkrm – pravá řecká veka s máslem a olivovým olejem, špagety nebo sýr feta. Hlavní jídlo – jehněčí nebo sépijky – které ovšem chutnaly jako uvařena umělá hmota se žvýkačkou – a „zákrm“ :talíř se zeleninou  nebo sýr osmažený přímo před našima očima. Jako zákusek jsme většinou dostávali žlutý meloun nebo broskev a když jsme měli štěstí, dostali jsme nudlový zámotek s ořechy gratis. K pití jsme měli většinou džus. Mňam!) A když maminka zpoza té hory jídla vykoukla (asi se jí dostalo do žaludku moc energie nebo co ?!) rozhodla, že jsme si sem nepřijeli válet šunky (s tím jsem tak úplně nesouhlasila), a půjčila nám jeep, z kterého jsme až do konce dovolené málem nevylezli. To byste totiž nevěřili, že takový maličký ostrůvek se za den OPRAVDU nedá objet…

 

            Člověk se rodí proto, aby žil, a ne proto, aby se na život připravoval.

B. Pasternak

 

            A tak, když jsme se jednoho krásného dne probudili, mamča (které se asi shodou okolností tento citát zjevil ve snu) vyřkla ortel, že jsme DLOUHO nebyli na výletě … Ne … vůbec ne … nebyli jsme na hoře Pantokrátor (906 m) v klášteře, kde chodili dva tlustí mniši v černých pláštích a mobilem za pasem, který byl hned vedle křížku. Už vůbec jsme nebyli v Paleokastricii člunem s průhledným dnem,  kde byl 128 div světa (to číslo jsem si teď vymyslela – neberte to vážně). Tím divem bylo, jak jsme se později dověděli od opáleného průvodce, BLUE EYE – VERY NICE. Ve volném překladu to byl odraz světla mezi skálou a mořem, takže kdo měl štěstí, naskytl se jeho očím pohled na azurovou duhu. (A červené houbovité chaluhy, které byly přímo pod námi a nevytvářeli zrovna nejmírumilovnější prostředí…) Taky jsme vůbec nestáli dva kilometry dlouhou kolonu, která se táhla po dva metry širokých (úzkých) cestách až k zámku ACHILLION – kde mimochodem přebývala SISI (jestli chce někdo vidět přepych, ve kterém žily tehdejší princezny, měl by si tam určitě zajet. …Bílé sloupy podpírající patro a vedle nich pár desítek soch od nejlepších sochařů, podlaha jako šachovnice, zahrada plná oleandrů a olivovníků, příběh o Achillově patě – to všechno leží ve vzduchu už pět kilometrů od zámečku…). A kdo má výdrž a chtěl by vidět něco opravdu zajímavého, ať projede celý ostrov křížem krážem, třeba narazí na babušku na oslovi, který se pod její tíhou sotva vleče, a ona ho ještě švihá proutečkem do zadní části těla, až se osel rozjede a jen v dáli se zavlní její červené tričko, modrá maxi – sukýnka, na hlavě jí poskočí slamák a předpotopní pantofle jí div nespadnou ze stahovacích punčocháčů proti křečovým žilám…

Tak se stalo, že maminka rozhodla, a jelo se.

Do KERKYRY.

 

            Jaké propasti oddělují člověka od člověka. Vzdálenost mezi světadíly není proti tomu nic.

G. Flaubert

 

            V Kerkyře bylo nádherně. Vydlážděné ulice ošlapané snad už miliony kroků a nejistě kráčející turisté hledající stánek se suvenýry… mapy – které vám stejně nejsou na nic, jelikož jsou schválně zakreslené trošku chaoticky, ať je nějaká zábava… slepé uličky… rozzářené oči pátrající po neznámých památkách… údiv nad polorozbořenými, a přesto úchvatnými domy, krásami kostelů, oleandry, kytkami v oknech… pavučinami zapomenutých koutků… lucerny a palmy… touha po poznání něčeho nového… výhled ze staré pevnosti… balkóny, šňůry s prádlem rozvěšené od domu k domu… uzoučké uličky… kresby na vydlážděném náměstí… a hlavně lodě, skalní útesy a nekonečně plynoucí hladina moře…

…to všechno bylo Řecko…

Do Barbati jsme se vrátili asi v osm hodin večer. Šli jsme na pláž. Hladina byla krvavě rudá a slunce zapadalo hloub a hloub do vln… a mně došlo, že zítra už z tohoto místa západ slunce neuvidím. A že tohle všechno, všecičko, musím opustit, protože zítra odplouváme domů. A najednou jsem měla hrozně prázdno v tom maličkém prostoru nad žaludkem (to je ten, který je celý motýlkový, když jste zamilovaní) a pálily mě oči a já nevěděla kam se mám podívat abych nezačala brečet. Když vtom jsem si všimla, že padá hvězda. Taková maličká bílá hvězdička na kterou jsem se zrovna před chvilinkou koukla. A mě napadlo, že to určitě nebude samo sebou, že to je znamení, že se sem ještě někdy vrátím a usmála jsem se:                                                        

„Hele, támhle padá hvězda!“

„Ukaž, kde? “zeptala se Lucka která právě seděla vedle mě a asi se jí v hlavě honily takové ty myšlenky co mě a vduchu se loučila s naší oblázkovou pláží plnou ježků. Ukázala jsem jí hvězdičku, která už se pomaličku topila ve vlnách.

„Tak rychle, něco si přej! “Řekla mi.

„Tak já si přeju, abych se sem ještě někdy vrátila.“ – řekla jsem.

„Tak to já si přeju taky.“

 

Život znamená snít.

F. Schiller

 

Možná jste nepochopili, proč to všechno píšu. Tak se teda ani nesnažte. Aby bylo jasno, nepíšu to kvůli vám, ale kvůli sobě. Potřebuju se vyznat ve svých pocitech. Potřebuju se vyznat ve mně.

 

            Trpělivost je umění doufat.

F. Schleiermacher

 

Co vy víte? Třeba se tam někdy vrátím…

 

A třeba taky ne….

 

Nikdy nevime jak to s nami dopadne. . . a to je na tom vsem nejlepsi. . .




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.06.2003 00:00:00dát kritice tipAlbireo
evino, nevím, kam tohle povídání žánrově zařadit, ale určitě to není blbůstka. Má to velikou hloubku.

Musím říci, že i když jsi to nepsala kvůli čtenářům, jsem velice rád, že jsem si to mohl přečíst.

A dovol, abych Ti vyslovil obdiv nad skvělým výběrem uvozujících citátů a nad jejich různorodostí. A nad tím, že ses k nim ve svém věku vůbec pročetla :-)

Na závěr jediné slovo. Vlastně stačí jeden znak:
*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor