Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Až mi bude šedesát čtyři

12. 06. 2000
14
0
2478
Autor
McCoal

Máte rádi Beatles? Já jo. A taky jsem rád, že jsem mladej. Ale jak ještě dlouho...

...When I get older, losing my hair, many years from now. Will you still be sending me a Valentine, Birthday greetings bottle of wine? Will you still need me, will you still feed me, When I’m sixty four... (P.McCartney/J. Lenon) To zvláštní ráno mě probudil telefon obzvláště nevybíravým způsobem. V první chvíli jsem se rozhodl, že pro nikoho nejsem doma, a budu dělat, že zvonění neslyším. Ale ten zatracený přístroj vyváděl jak sedm ďáblů, a tak mi nezbylo, než vystrčit ruku zpod vyhřáté deky a rozespale zvednout sluchátko. „Prosím,“ zívl jsem do přístroje. „Nazdar Michale,“ ozvalo se na druhé straně aparátu. „Tady Karel, já ti chci jenom popřát k těm tvým narozeninám. Tak hodně zdraví,“ linulo se z přístroje. „Karle, nepřeskočilo ti,“ strachoval jsem se o duševní zdraví svého přítele. „Vždyť já mám narozeniny až v květnu.“ „Hele ty srandisto, já nemám čas na ty tvoje legrácky. Teď spěchám, tak si to nech na jindy. Měj se a ještě jednou všechno nejlepší,“ dodal a zavěsil. Seděl jsem zpitoměle na posteli a nemohl jsem se vzpamatovat. Co to má znamenat? Zbláznil se Karel a nebo já? Pro jistotu jsem se doploužil do kuchyně a pohlédl jsem na kalandář. Ten pohled mě plně uspokojil. Dnes je samozřejmě šestého října a svátek má Hanuš. Dost blbý jméno, ale nic to nemění na věci, že dnes nemám narozeniny a Karel se musel zbláznit. Nebo, a tomuto názoru jsem se přikláněl víc, jsem se stal další obětí jednoho z jeho pověstně nejapných vtipů. Ano, to bude určitě ono. Jevilo se mi to jako přijatelné řešení a tak jsem u něho zůstal. Ale stejně mi to vrtalo hlavou. Nakonec jsem nad tím vším mávl rukou. „Nechám to být,“ řekl jsem si, „jen je věčná škoda, že si ke svému žertování vybral tak nekřesťanskou hodinu. Nu co, teď už se s tím nedá nic dělat a nezbývá, než se k tomu postavit jako muž a jít si vařit snídani.“ S tímto ušlechtilým rozhodnutím jsem se doploužil ke sporáku a s vypětím všech zbytků sil, které ještě dřímaly v mém, časným probuzením zbědovaném těle, jsem si připravil konvici a zapnul plotýnku. Ta voda se vaří hrozně pomalu, blesklo mi hlavou, když jsem se do ní praštil o stůl, protože mi při lehkém klimbnutí klesla příliš nízko. Od druhé podobné nehody mě zachránil opět zvonek telefonu. Co zase kdo otravuje? „Prosím, Borovička,“ zmohl jsem se na to, abych se celkem příjemně představil. Vzápětí jsem poznal, že to za tu námahu rozhodně stálo. Ze sluchátka se totiž ozvalo: „ Ahoj Michale, tady je Věra, nevzbudila jsem tě?“ Ten hlas mi vždycky zvedne náladu. Abyste věděli, Věra je něco jako moje přítelkyně. Ale oproti všem ostatním má tu výhodu, že mě netlačí do svatby. „To víš že ne, dneska mi už volal Karel a vzbudil mě, hulvát jeden,“ tokal jsem. „A co ti, prosím tě, chtěl, tak po ránu?“ „Ale představ si, že mi přál k narozeninám. To jsou věci, co?“ vylil jsem si srdíčko, očekávajíc kapku politování, že jsem vstal jen kvůli Karlově šaškárně. A místo toho... Nestačil jsem valit oči. „Tak to mě předběhnul. Já se těšila, že ti dnes popřeju první. No nedá se nic dělat. Snad mi to odpustíš, ale já jsem tě nechtěla budit,“ skoro plakala ta dobrá duše. „Ale Věro, nespletla jsi se. Prosím tě, kolikátého je dnes?“ snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu, přestože se mi to moc nedařilo. „Co je to za otázky, ty nemáš kalendář? Je přece šestého října.“ Oddechl jsem si. „Tak co blázníš? Vždyť já mám narozeniny až v květnu,“ přemlouval jsem ji. To že vyšiluje Karel je zcela normální, ale u Věry je tenhle druh vtípků zarážející. „Co to plácáš, nebolí tě hlava?“ slyšel jsem a jasně jsem cítil, jak tam někde v dálce Věra výmluvným posuňkem naznačuje, co si o mě myslí. V tom momentě jsem to pochopil. Spolčila se s Karlem a dělá si ze mě legraci. No počkej, ty potvoro. Já ti dám. „Tak hele, Věro. Teď jsi mě zklamala. Že je Karel magor, to vím dávno a nijak mě to nepřekvapí. Ale, že ty se sním někdy spřáhneš a budeš mě takhle ztrapňovat, to jsem opravdu nečekal,“ nandal jsem jí to. A praštil jsem vztekle sluchátkem. Nejsem tady nikomu pro legraci. Ani jí ne. Konečně se začala vařit voda na čaj. Již zcela probuzený jsem dodělal snídani, sedl si za stůl a začal jsem loutat rohlík s marmeládou. Přitom jsem spílal celému světu a nejvíc Věře. Za dveřmi se ozvalo zašramocení a něco mi padlo do schránky, což bylo neklamným znamením, že pošta právě dorazila. Abych si zpravil náladu, zašel jsem si pro noviny. Když jsem je rozevřel vypadl na mě štůsek dopisů. Co mi kdo může chtít? Přemýšlel jsem a mechanicky jsem otevřel první z nich. Bylo tam velmi pěkné přání, ve kterém mi další z mých přátel přeje vše nejlepší k narozeninám. Znechuceně jsem dopis odhodil a otevřel další. A co by jste řekli. No ano, jen to klidně řekněte, a pěkně nahlas. Ve všech byly narozeninové gratulace, jedna hezčí než druhá. Bohužel jsem dnes nic neslavil. Pěkně mě to dohřálo. Ten Karel nezná míru. Už mě nebaví. Všechny dopisy jsem roztrhal a vyhodil je do koše. Co taky s nimi jiného. Pak jsem konečně v klidu rozevřel noviny a začetl jsem se do oblíbené společenské rubriky. Když jsem přečetl první odstavec, málem jsem se zadusil zbytkem rohlíku, který jsem bez zájmu žvýkal. Četl jsem tam totiž, že vážený pán Michal Borovička oslaví své krásné jubileum. Dnes je mu totiž šedesát čtyři let. To jsem nečekal. Vrhl jsem se ke kalendáři. Všechno souhlasilo, až na jeden drobný detail. Dnes je opravdu šestého října. Dokonce i rok souhlasil. Všechna čísla v kalendáři jsou na svém místě, jen já nemám narozeniny a už vůbec mi není šedesát čtyři let. Zazvonil zvonek u dveří. Vrhl jsem se otevřít. Jestli mi jde zase někdo gratulovat, tak to asi nepřežije. Za dveřmi stál starší muž v černém plášti, s kloboukem na hlavě a s diplomatkou pod paží. Vypadal jako pojišťovací agent nebo někdo od svědků jehovových. „Vy jste pan Michal Borovička?“ zeptal se hlubokým hlasem. „Co mi chcete?“ odpověděl jsem nedůvěřivě. „Jmenuji se Samuel Werner. Smím dál? Zdržím vás opravdu jen chvilku,“ řekl a než jsem mu vtom stačil jakkoli zabránit, nahrnul se do předsíně. Chtěl jsem mu pěkně od plic říct, co si o něm myslím. Ale ani jsem se nestihl nadechnout a už měl zuté boty a usadil se v mém obýváku. „Jak již jsem řekl, jmenuji se Samuel Werner a jsem členem komise pro kontrolu efektivnosti využívání života,“ začal svoji řeč. „Nevím, jestli jste o naší společnosti už někdy něco slyšel a proto mi dovolte na úvod několik základních informací. Jak jistě víte tak čas je dnes čím dál dražší a jeho čím dál méně. A proto vznikla naše komise, která má za úkol dohlížet na to, aby se předcházelo jeho zbytečnému plýtvání,“ chrlil ze sebe věty jak vystřižené z nějaké vyhlášky ministerstva čehokoli. Chvilku jsem jen tupě zíral, ale pak se ve mně všechno zlomilo. Začal jsem se hystericky smát. Když jsem se dosyta nasmál, obrátil jsem se na muže před sebou, který trpělivě čekal, až se uklidním. „Tak podívejte se, pane Wernere, já vám děkuji za vaši návštěvu, ale teď vypadněte, nebo se opravdu rozzuřím,“ zařval jsem na něho i přes svoji zdravou zásadu, že s hosty se má jednat jako v rukavičkách. „Ale pane Borovičko...,“ blábolil zmateně. „Ven!“ řekl jsem výhrůžně, „a Karlovi vyřiďte, že jestli toho nenechá tak přijde k úrazu. „Tak tedy dobře,“ rezignoval ten úřada. „Až si to rozmyslíte, tak mi zavolejte na toto číslo. Ale pouze tehdy, až s vámi bude rozumná řeč. Můj čas, je velmi drahý,“ dodal významně a zaklapl za sebou dveře. Zmizel jakoby tam nikdy nebyl. Jen jeho vizitka, kterou jsem svíral v ruce, mě přesvědčila, že se mi to všechno jen nezdálo. Ten lístek jsem zmuchlal a hodil jsem ho do koše. Po celý den jsem nad tím vším mohl jen kroutit hlavou. Druhý den jsem se probudil ve skvělé náladě. Zvesela jsem si uvařil snídani a měl jsem radost, že se ten bláznivý včerejšek již konečně a definitivně ocitl na smetišti dějin. Když někdo zazvonil u domovních dveří, tak mi sice trochu zatrnulo, ale když jsem špehýrkou zjistil, že tam nestojí žádný potrhlý gratulant, ale obyčejný listonoš, bez obav jsem otevřel. „Dobrý den, pane Borovička,“ zahlaholil rozverně. „Dobrý den, copak mi nesete pane Dvořák?“ nasadil jsem stejně žoviální tón. „No přece důchod, vy se tváříte, jakoby jste ho snad ani nechtěl,“ strkal mi pod nos svazek bankovek. „Tady mi to podepište a já zase jdu.“ Rezignovaně jsem na připravenou řádku hodil muří nohu a pak už jsem jen sledoval pošťákova záda. Je hrozné, jak jsou někteří lidé neustále v pohybu a neustále něco dělají. Jako třeba tenhle listonoš. To já bych nesnesl. V ruce jsem svíral čtyři tisíce a byl jsem vyděšen. Tak ten den pěkně začal a už se to zase kazí. Co jen to ten pošuk blábolil o důchodu? Převracel jsem peníze tam a zase zpátky. Mezi bankovkami byl dopis. Rozbalil jsem ho a začal číst: Vážený pane, vyhovujeme vaší žádosti z minulého měsíce tohoto roku o zvýšení příspěvku na bydlení z důvodu Vaší tíživé sociální situace. A přiznáváme vám... Pod touto snůškou nesmyslů byla moje přesná adresa. Omyl, zdá se, je tedy vyloučen. Něco se děje, něco není v pořádku, a já nevím co i když bych asi měl. Řekl bych, že za všechno může ten divný chlap, co tu včera byl. Jak se jen jmenoval. Vysypal jsem koš na odpadky a štrachal jsem v něm tak dlouho, až jsem našel, co jsem hledal. Werner, přečetl jsem si na zmačkané vizitce. Došel jsem k telefonu a vytočil jsem nezvykle dlouhé číslo. „Samuel Werner,“ ozval se povědomě hluboký hlas, „co si prosím přejete.“ „Dobrý den, tady je Michal Borovička, nevím jestli si na mě pamatujete, ale včera jste u mě byl, a já se vám chci omluvit za mé nevhodné chování,“ blekotal jsem zmateně. „To je v pořádku pane Borovička, nic se nestalo. Co pro vás mohu udělat?“ „Víte dějou se věci kterým nerozumím a mám pocit, že vy byste mi mohl ledacos vysvětlit. Ovšem jen jestli by vás to příliš neobtěžovalo.“ „Ale vůbec ne, popravdě to byl účel mé včerejší návštěvy. Ale nevadí, stavím se u vás dnes znovu,“ řekl s klidem a přerušil spojení. „Děkuji, velice děkuji,“ téměř jsem se ukláněl tůtajícímu přístroji. Než jsem stačil zavěsit vyrušil mě zvonek. Za dveřmi stál Samuel Werner v celé své kráse a mile se na mě usmíval. „Dobrý den, tak mě tady máte,“ řekl svým hlubokým hlasem. „Ale vždyť jsem sotva položil sluchátko,“ koktal jsem. „To víte, pane Borovičko, již jednou jsem říkal, že čas je velmi vzácný, a proto není možné plýtvat jím, nějakým zbytečným čekáním. Proto hned přejděme k věci,“ řekl, ale to už zase seděl v obýváku a otvíral svou diplomatku. „Jsem Samuel Werner a jsem členem Komise pro kontrolu efektivnosti využívání života. Nevím jestli jste o naší organizaci někdy slyšel, a proto mi na úvod dovolte několik základních informací,“ opět začal odříkávat svůj naučený text. „Ne, nechte mě domluvit prosím,“ rázně přerušil moje snahy o protest. „Mimochodem, včera jsem vám nestačil poblahopřát k narozeninám. Tak tedy alespoň dodatečně, všechno nejlepší,“ podával mi ruku. Teď jsem toho měl tak akorát. „Copak jste se všichni zbláznili, vždyť já mám narozeniny až v květnu,“ řekl jsem temně a dosti neurvale jsem odstrčil nabízenou pravici. Wernera se to však zjevně nijak nedotklo. Jen se sladce usmál, (ten jeho úsměv mi začíná jít pěkně na nervy) a dodal: „Bývalo příteli. Naše komise na základě dlouhodobého sledování zjistila, že vy jste promarnil převážnou část vašeho dosavadního života a proto, aby se předešlo dalšímu, zcela zbytečnému, plýtvání drahocenného času, bylo rozhodnuto odebrat vám třicet dva let. Ty budou využity někým, kdo si svěřeného času více váží a lépe s ním zachází.“ Zíral jsem na toho chlapa jako na zjevení. Nic jsem nechápal. V hlavě mi vířily myšlenky po zmatených spirálách a nebyl jsem schopen donutit je, aby se uspořádaly do nějakého kloudného závěru. „Co bylo rozhodnuto, kdo rozhodl...“ plácal jsem nesmyslně. „Jinými slovy, pane Borovičko , od včerejška je vám šedesát čtyři let.“ „Pane Wernere, nevím kdo jste, ani co mi chcete, ale ujišťuji vás, že skutečně nejsem zvědavý na vaše fórky. Musím uznat, že je máte propracované do detailu, to ano, ale to nic nemění na jejich nejapnosti. Podívejte se na mě a řekněte mi, vypadá takhle šedesátiletý stařec?“ zeptal jsem se celkem logicky. „A teď pojďte se mnou něco vám ukážu.“ Zavedl jsem ho do vedlejší místnosti, kde mám malou tělocvičnu. Přistoupil jsem k čince, která byla dost slušně naložena a bez nejmenších potíží jsem ji nadhozem dostal nad hlavu. „A teď mi řekněte, jak by to dokázal nějaký důchodce,“ dodal jsem vítězoslavně, když činka dopadla s žuchnutím na zem. „Velmi dobrý výkon,“ pochválil mě Werner, když se znovu usadil v pohodlném křesle. „Ale musíte si uvědomit, že lidí jako vy je moc a my nestíháme. Proto, bych vás rád poprosil o trpělivost. Všechny příznaky stáří se u vás dostaví tak během jednoho měsíce.“ „Jaké příznaky?“ zeptal jsem se. „Docela běžné. Nic neobvyklého. Bolesti kloubů, nespavost, potíže s prostatou, impotence a další,“ chrlil ze sebe. „Ale já jsem přeci ještě mladý, nakonec mám na to důkazy,“ vykřikl jsem zoufale a vrhl se k zásuvce, abych vytáhl svůj největší trumf. V ní jsem měl totiž úhledně seřazeny všechny důležité dokumenty. Zaštrachal jsem v nich a vytáhl jsem na světlo křestní list. Podal jsem ho vítězně Wernerovi. „Tak se podívejte, tady jasně stojí, že jsem se narodil před dvaatřiceti lety osmnáctého května. Takže pane Wernere, těšilo mě. Doufám, že ke dveřím trefíte sám,“ řekl jsem s pocitem morálního vítězství. „Nové dokumenty vám samozřejmě vystavíme v dohledné době,“ řekl Werner aniž na něho moje řeč nějak zapůsobila. Já jsem byl tak zmaten, že jsem zapomněl zavřít pusu. „Ten křestní list, vám udělám hned,“ oznámil mi a za chvíli už jsem držel zbrusu nový dokument, podle něhož jsem byl čtyřiašedesátiletý důchodce. „To, to musí být nějaký omyl,“ chytal jsem se poslední naděje. „Omyl, proč myslíte, že je to omyl?“ podivil se Werner. „Ale prosím, mám tu vaši složku, můžeme se podívat. Jestli budu říkat něco špatně, tak mě prosím opravte.“ Otevřel tlustý spis a začal citovat pasáže mého života. Musím uznat, že informace měl vskutku podrobné. „...no a abych to shrnul, tak ve svých dvaatřiceti letech, jste nezaznamenal, jediný postup v zaměstnání. Nikdy jste se nepokusil, rozšířit si vaše nevalné vzdělání. Nemáte žádné koníčky, nemáte ženu ani děti...“ „Ženu? Mám přece svoji Věru,“ snažil jsem se smlouvat. „Nemáte ženu ani děti,“ pokračoval, aniž vzal mou poznámku na vědomí, „dokonce ani necestujete a nemáte žádné zvíře. Podtrženo sečteno to odpovídá sankci přesně třicet dva let,“ dokončil svůj monolog. „Ale na to přeci nemáte právo. Chcete říct, že mých třicet let dostane nějaký syčák úplně zadarmo,“ ptal jsem se nevěřícně. „Volte slova pane Borovičko, dostane je ten, kdo si je opravdu zaslouží.“ „Budu si na vás stěžovat,“ uzavřel jsem zdrceně tu nesmyslnou debatu. „To můžete, ale před tím si laskavě prostudujte informační brožurku kterou vám tu nechám. Tak nashledanou, pane Borovičko, těšilo mě,“ řekl a než jsem se vzpamatoval byl pryč. Jeho čas byl velmi drahý. Od návštěvy Samuela Wernera, uplynuly dva měsíce. Při pohledu do zrcadla se na mě dívá vrásčitá tvář starého muže. Jen těžko v ní poznávám svůj obličej. Bolí mě klouby a chybí mi nejeden zub. Věra si našla mladšího milence a za měsíc jdu na operaci s prostatou. Každý den vytáčím to dlouhé číslo z Wernerovi vizitky. Odpovědí je mi jen neosobní přerušovaný tón a já doufám, že se jednou za mými dveřmi objeví ten zvláštní chlapík s diplomatkou a řekne, že to byl jen hloupý žert. Možná bych byl ochoten se mu i zasmát. Ale jak čas běží, pomalu tomu přestávám věřit. Nezbývá mi než žít, dohnat za pár let co mi zbývá, těch třicet o které jsem musel přijít, abych pochopil cenu času a života. A žiji, snažím se využít všechen svůj zbývající čas, protože vím, že ta zvláštní komise neustále bdí. Snad se mi to podaří. Snad... Plzeň 7.4.1997
cherubinka
17. 12. 2005
Dát tip
djoooooo, tak to je teda nářez. Tipuju jak blázen a dávám do oblíbenejch!

Mezon
16. 12. 2005
Dát tip
... vynikající dílo ... dávám do klubíku ... ... čtu to už potřetí ... a pořád mě to baví ... ... sedum tipů ... a štyry výběry ... *******

Shellinka
06. 08. 2002
Dát tip
Perfektní, k zamyšlení, hezky napsané. TIP! ;)

Manuria
11. 12. 2001
Dát tip
Mně se to taky moc líbilo. Často by nám pár let mělo být taky odebráno... !**

Kangi
27. 06. 2000
Dát tip
strhujici, realisticke, neverim, ze se to nestalo ...

slavek
18. 06. 2000
Dát tip
no musím říct, po dlouhé době povídka která se mi skutečně moc líbila. Absurdita spojená s naprostou realističností. Obsahově super. I moje nejlepší povídky se tomuto rozměru ani nepřibližují.. Tip.

jester
18. 06. 2000
Dát tip
)))))).. propijujui se k ostatnim.. mel jsem to cist ale o HODNE driv..)TIP

Prokletí
13. 06. 2000
Dát tip
jojojojojojojojoj!!!!!!!!!!!! super!děsně dlouhý(já mám co řikat), ale stojí to za to.... máš umě tipa Mnoho lebek ! m.

Katerina
12. 06. 2000
Dát tip
Fakt dobry! To abych se teda taky snazila :-)) Polepsim se, slibuju!!! tip

JDqH
12. 06. 2000
Dát tip
Trochu mi to pripomina Pecinovskeho a jeho parafrazi "Carry that weight", ale tak nejak si myslim, ze zamerne... Pletu se??? :-) Ale jinak dobry!!

Merle
12. 06. 2000
Dát tip
stejně jako JD mě napadl ten Pecina (taky jeho Index vitality, nejen Nos to závaží), ale styl i děj a tak se mi dost líbil... tip jak má být

myrinda
12. 06. 2000
Dát tip
jo , index vitality me napadl taky... ale napsany je to dobre, az mi z toho behal mraz po zadech

Lyryk
12. 06. 2000
Dát tip
Je to příjemně promyšlené, trochu méně spádovité, protože postavené jen na jednom plánu, vysvětlit situaci. Nicméně to patří stále k tomu nejlepšímu co zde v próze můžeme číst :-))

Hackman
12. 06. 2000
Dát tip
dobre se mi to cetlo, snad jen to je misty zbytecne natazeny...si myslim

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru