Den blbec

"Hmmm, dneska jdu po velikonočních prázdninách KONEČNĚ do školy!"-tak s touhle myšlenkou a úsměvem na rtech jsem 3.4. zamačkávala budík. Ááá, to je pohoda, je teprve půl sedmý… (jeden z mých chytrých tahů: nařídit si budíka o půl hodiny dřív).

Místo vody teče z kohoutku jen rezavá a smrdící tekutina. Naprosto nemám představu co na sebe, tak si nakonec beru bílý šaty. Co na tom že jsou s vlečkou, po babičce, její svatební. Pohled na hodinky. COŽE, JAKTO, ŽE UŽ JE OSM?!? Asi jsem si omylem nařídila budíka na o hodinu později (jeden z mých "chytrých" tahů…).

Rychle si beru tašku, obouvám se (zavazování kanad, které jediné jsem našla, mi taky trvalo dlouho) a letím ze dveří. Sakra, nevzala jsem si klíče a nikdo není doma.

Když jsem sbíhala schody, na druhém jsem zakopla a letííííím! Než jsem spadla i zbývajících 15 schodů, kousla jsem se do jazyka, udělala si něco s rukou (asi vykloubená) a navíc mě silně bolí jedno žebro. Teď to neřeším.

Sotva jsem vyšla na ulici (zamčené dveře od domu pro mne dnes nebyly žádný problém, střepy skla mě naštěstí ani nepořezaly), sejmul mě nějakej magor na in-linech. V levý noze mi divně tepe a asi proto mi ujely všechny tramvaje. Trmácím se do školy pěšky.

Školník mě nechtěl pustit dovnitř, mlel pořád cosi o slušným oblečení, školním řádu a anarchii. Tak jsem mu dala do držky. Omdlel.

Když jsem přišla do třídy, zrovna zvonilo na druhou hodinu. Vrhla jsem se k umyvadlu a začala ze sebe smejvat směs krve a špíny. Vyučující měl zřejmě zpoždění.

Že za mnou stojí David jsem si všimla, až když mi strčil hlavu do odpadkovýho koše, plného prapodivnejch zbytků z doby ještě před prázdninama. Identifikuju svůj 10 tejdnů starej rohlík se salámem. Sotva jsem si z uší vytřepala zbytky jogurtu, zjistila jsem, že za mnou stojí celá třída v čele s Davidem a skanduje: "Bufete, bufete!"

Vlastně ne celá třída, Vity sedí v lavici a čte si BravoGirl! "Ahoj Tome, můžu si sem sednout?" "Klidně", odvětí frajersky, "ale až já tu nebudu!", a s těmi slovy mě skopne ze židle. Poslední co vidím než omdlím je Jitka, která mi se zaujetím lepí žvejky do vlasů…

Sotva jsem se jakž takž probrala, cítím, jak mě někdo popleskává po tvářích. Instinktivně mu to vrátím, samozřejmě s náležitou silou. Pomalu na něj zaostřím. Shit, školník! Rychle zdrhám na záchod, kde využívám nových zámků na kabinkách. Sedím na míse, hlavu zvrácenou dozadu, zavřené oči a pomalu usínám.. najednou cítím, jak mi něco teče po tvářích. Je to teplé a smrdí to močovinou… bohužel nevím, kdo mě touto žlutou tekutinou obdařil. V umyvadle si meju vlasy a zbytky šatů měním za věci na tělocvik.

Mám "skvělou" náladu takže dost držkuju na Burču, která mě za odměnu nechává běžet 3 km. Je to 20 koleček. V kanadách se mi neběhá zrovna nejlíp. Při osmým mě jeden ze šutrů, který mi svištěj kolem hlavy, sejmul. Myslím, že ho hodil Michal. Jeden čůrek krve mi teče přímo přes levé oko, takže skoro nic nevidím. V hlavě cítím ostrou bolest a jsem tak ospalá…

Probral mě až pořádný kopanec od Burči. "Dělej, běží ti čas!!!". S hrůzou si uvědomuju, že mi chybí ještě 12 koleček. Celá třída se shromáždila kolem oválu a smějou se mi. Fanda mi nastavil nohu a díky tomu mám v žaludku asi polovinu školní škváry… Tři kilometry mi i s omdlením trvaly asi padesát minut=> "běžela" jsem i přes přestávku.

Češtinu jsem prospala a schytala dvě koule a poznámku za to, že nemám věci na hodinu. Ráno jsem si totiž v tom spěchu vzala jen věci na tělocvik. Při matyce k nám do třídy vtrhl školník a začal mě škrtit. Pustil mě, až když jsem zase omdlela…

Tentokrát jsem se probrala na plácku před školou. KONEČNĚ VOLNÁ!!! Vesele jsem se v tělocvičném úboru a celá špinavá vydala domů. Nepustili mě do tramvaje, ať prej si jdu somrovat jinam. Tak co, no problem, můžu jít pěšo!

Najednou se zamčený dveře otřásly. Táta! Nepovedlo se, dveře jsou bytelné, zajásám v duchu. "Ty fracku mrňavá, tak ty mlátíš školníka, jo? Já ti ukážu co je to mlácení!!! No počkej, jen si dojdu pro sekeru…" kroky. Vrznutí dveří skříně. Kroky zpět. Ostří proniká skrz dveře… omdlévám…

"Tak dneska jdu po velikonočních prázdninách konečně do školy!"-s touto myšlenkou a celá zpocená jsem se 3.4. probudila ze zlého snu…