Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Soumrak

21. 07. 2003
7
0
1806
Autor
Kolben

Vydržte číst...je to jak se sexem - vyvrcholení na konci.

Prolog

Motám se po lidském mraveništi a přemýšleje o jalovostech, věnuji pramálo pozornosti okolí. Stalo se temnou kulisou  mého života. Je tu pouze mé JÁ, a nic jiného, nemůže být natolik zajímavé, abych ohrozil své slastné seberozjímání.
                                                                                                                 (Moje já)

 

 

 

Ten stařec již neměl sílu se zvednout. Ležel na ulici uprostřed kaluže a prosebně zvedal ruce ke svému okolí. Paže, které ještě nedávno objímaly ladné křivky ženských boků. Dlaně, jež pociťovaly hebkost dívčích ňader. Prsty co pronikaly až do nejzašších hloubek jejich cudnosti.

Ještě včera byl plný síly a na svůj věk v nejmenším nevypadal. Zlom přišel náhle, nečekaně. V hluboké oddanosti svému egu, opovrhoval vším co nesouviselo s jakýmkoliv přínosem pro jeho osobu. Zahleděný sám v sebe, to považoval za samozřejmost. Neustále plný vitality si nepřipouštěl, že by i on jednou mohl patřit mezi odpad. O to však větší bylo jeho překvapení, když se tak stalo. Neohlášeně, zákeřně, ze dne na den, jako rána ze zálohy.

 

Dáma v žlutém kostýmu procházejíc kolem, stačila utrousit pár poznámek.

Mladý muž v montérkách dělal, že nikoho nevidí. 

Puberťák in line ho ještě stačil přeskočit… Neexistoval.

Síly docházejí, co se to stalo. Je to jako virus. Svaly ochabují a mysl též. Svět mizí v mlze, myšlenky se bortí, čas se zastavil, přichází smrt .Ta prokletá dáma, jež  jako jediná je nepomíjivá a nikdy neodhalená. Zmizel v propasti věčnosti. Byl první.

 

 

Druhý den se dáma, již bez žlutého kostýmu a ani ne podobna dámě, vlekla po městě jako nakažená morem. Síly ubývaly. Vlasy už neměla sčesané do rezervovaného drdolu. Vlály jako šedivá krakatice nad zoufalým obličejem, čišícím beznadějí. Potácela se ulicí s prosebným výrazem v tváři, ale setkávala se pouze s očima plnýma pohrdání a nepochopení.

Byl to soumrak. Soumrak bytí o to horší, že si uvědomovala pocit lhostejnosti, který dříve sama rozdávala.

Seděla na zápraží jakéhosi domu a tupě civěla na muže, který se jí snažil pomoci. Nevnímala jeho slova, viděla pouze medajlon s jakýmsi znamením a gesta, z nichž vyzařovala naděje. Naděje, jež umírá poslední. Ona však stačila zemřít ještě před ní.

 

 

Ten den si natáhl montérky, sebral brašnu a vyrazil na zakázku jako vždy. Jediný rozdíl, oproti dřívějšku, byl v chuti a odhodlání cokoliv dělat. Už několik let neměl dovolenou a neustálá honba za výdělkem mu užírala pořádný krajíc z jeho života. Potřeboval nutně trochu odpočinku, trochu vypnout a všechny existenční starosti hodit za hlavu. Neustálý koloběh práce, honba za zákazníkem a šiml berního úřadu, mu byly neustále v patách. Hrozily, že ho každým okamžikem dostihnou a zardousí. Stres s vypětím se na něm a jeho zdraví plíživě a zákeřně podepisovaly. Již dávno neměl pocit síly a elánu. Únava a vyčerpání pomalu vykonávaly ortel kata. Dnes obzvláště cítil podivnou tíhu v rukou a nohou. Krok pomalu, ale jistě těžknul, dech měl najednou sípavý a přerušovaný. Chvílemi se musel zastavit. Srdce bušilo nepravidelně a nemohl pořádně dýchat. Došel ke schodišti, vedoucím z jeho domu a posadil se na obrubník, musel si odpočinout, protože únava již byla neúnosná. Po chvíli tělo vypovědělo službu, a on se svalil na záda. Ležel s očima upřenýma k obloze a cítil, jak ho čím dál tím rychleji opouštějí zbytky života. Nad ním spěchaly davy a nikdo se po něm ani neohlédl. Již teď to byly davy odsouzených. Lidé, které odsoudila zahleděnost sama v sebe.

 

 

Jeho největší starost ze všeho, byla udržet se IN. A že to nebyla starost ledajaká. Ono sledovat neustálý vývoj a držet se IN je náročné jak finančně tak časově. Potom…baby, to neustálé kdo s kým, proč a občas i za kolik mělo své nepsané pravidla. Stačilo lehce vykročit z kruhu, nebo nebýt IN a člověk byl pro svoje okolí odepsaný.

Toho dne však na pláň nešel, in line měl hozený v botníku a čuměl na video. Nějak se necítil ve své kůži, pořád jakoby se mu chtělo spát. Padala na něj stále větší a větší únava. Ráno se ani pořádně neumyl, o zubech nemluvě. Snídaně, ležela nedotčena na stole a okoralý chleba, bez hlesu žaloval na svého strávníka. Neměl hlad a myšlenka na jídlo mu zvedala žaludek. Ještě, že má prázdniny, může celý den proležet.To přišlo jeho malátnému tělu náramně vhod. Cítil se slabý jako moucha. Síly se ztrácely, až přišel spánek jako vysvobození. Bylo to, ale jeho skutečné, opravdové vysvobození. Spánek, který neměl už nikdy skončit ……

 

Nemoc se objevila jako děsivá rána z nebes. První den, poplašilo vědce hned několik desítek případů záhadných úmrtí. Snažili se objevit jakoukoliv možnou příčinu. Pátrání po neznámém viru však nepřineslo pražádný úspěch, těla byla pouze naprosto zesláblá a oběť umírala na celkové vyčerpání.

Další dny mrtvých přibývalo řetězovou řadou. Ulice měst prořídly a nastalo rabování. Pak přišlo stanné právo. Čím horší byla situace, tím stínu smrti přibývalo rychleji. Ráno po vyhlášení, neměl ulice pomalu kdo hlídat. Armáda přišla, díky záhadné nemoci, téměř o všechny své muže.

Týden od vypuknutí epidemie, přestaly vysílat média. Města se díky extrémně horkému létu změnily na obrovské páchnoucí žumpy. Nebyl již nikdo, kdo by odklízel mrtvé. Těch několik stovek lidí, kteří zůstali nedotčeni, se snažilo pomoci kde mohlo, ale beznaděj situace je brzo přinutila k rezignaci. Postupně se každý snažil zachránit kůži hlavně sám sobě, což ho nakonec také zničilo. Byl to pád lidstva, skutečná Apokalypsa, která přišla v době, a ze strany, kdy a odkud ji nikdo nečekal….

 

Muž seděl před přístřeškem zbudovaným ze skeletu vyhořelého autobusu, několik kilometrů od malého města. Ještě před několika dny bylo plné života s jeho drobnými či většími problémy. Když vypukla nemoc, snažil se pomoci. Jeho námaha byla ale naprosto zbytečná. Mrtvých přibývalo a naděje mizely. On se však nevzdával jako jeho kolegové lékaři,  bojoval podle svého přesvědčení a slibu. Nikdy neprošel bez povšimnutí, kolem prosebného výrazu v očích trpícího a snažil se každému v jeho údělu alespoň pomoci. Vše však marně. Nakonec zůstal sám. Seděl opřený a pozoroval letní slunce, které pálilo naprosto stejně, jako když jich zde bylo ještě několik miliard. Zůstal sám. Zdrcený a zklamaný.

Zvedl se. Musí vyrazit na cestu. Musí najít někoho kdo přežil. Musí ji najít a začít znova. Musí opět začít se svou Evou.

Šel, jeho kroky byly pevné, odhodlané a plné energie. Na krku se mu houpal medailon se znamením šťíra…..

A virus lhostejnosti vykonal své dílo….

 


Seregil
15. 10. 2003
Dát tip
Je to velmi dobré.... tip a avi

Shogotte
31. 08. 2003
Dát tip
Ja jsem za Tip. Možná proto, že jsem ten ni šestnáctiletý kluk s nejasnými ideály..

Perchta
31. 07. 2003
Dát tip
Je to fajn, vyhodila bych tu poslední větu, ale pak by se to posunulo někam jinam, někam, kde bydlim já :-)) * Používáš anglickou interpunkci, za určením času se píše čárka v a. :-P

fungus2
21. 07. 2003
Dát tip
hm. zaujalo mě to TIP

StvN
21. 07. 2003
Dát tip
Virus lhostejnosti. No, pěkný téma sis vzal na paškál, ale spíš bych něco takovýho čekal od sedmnáctiletýho kluka s nejasnými ideály. Myšlenku jsi rozvinul dobře, i když si myslím, že tu chybí něco, co by spojovalo jednostlivé odstavce, takhle je to skákání z jedný bedny na druhou. Ovšem zděsila mě tvá čeština, např. - své nepsané pravidla. To se ani při nejlepší vůli nedá ignorovat.

Kolben
21. 07. 2003
Dát tip
StvN: Dík za kritiku, toho si vždycky vážím. Budu na sobě makat.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru