ucho je cestou do duše aneb lehce vianovský příběh

Pacientka leží na pásu, který ji před chvílí odřízl od života, protože se ocitla v obrovské rouře. Doktor práskl dveřmi, tak jak to dělal, když mu nechutnal oběd a pohlédl na sestřičku: ”Tak co to tady máme?” ”Ále, děvče co jí pořád bolí hlava” řekla bez zájmu a šla si udělat kafe. ”Dáte si taky, herr doktor?” Ten vrhl na sestričku nemilosrdný pohled, který zabránil jeho levé ruce, aby zahajlovala. ”Copak nevíte jaký rok se píše?” Sestřička jen pokrčila rameny, zatímco pacientka netrpělivě klepala do ocelové roury, protože doufala, že ji někdo otevře. (To, že doufala v existenci dveří pomiňme, nyní je důležité, co se stane poté.) Sestřička bouchla dveřmi, tak jak to dělávala pokaždé, když se ji nepodařilo přimět doktora, aby zahajloval. Byla to němka a z nacismu ještě nevyrostla. Jako malá byla totiž zamilovaná. Bohužel se prozatím nenašel žádný jiný idol, který by ji vyhovoval jako ten nynější. (Většině totiž chyběl knír.) Ale ještě než odešla z ordinace spatřila odporný úškleb doktora, a rozhodla se ho definitivně otrávit. Kdyby býval počkal s tím velice nepěkným úšklebem, dnes by ještě žil a pravděpodobně by se dožil i záhadného objevu v pacientčině hlavě. Na druhou stranu zemřel velice pěknou smrtí, stěžovat si beztak nemohl, a to, že by znal pár faktů navíc, by nevyvrátilo nijak nepůvabnou smrt, která by ho čekala o dalších pět minut později. Ale protože si dal krátkou rozcvičku než se rozhodl podívat se na snímky, žádná fakta se nedověděl a jeho život byl ukončen krátce před sedmou. Bylo to zase pět minut po jeho příchodu do ordinace a těch samých pět minut před ohlušujícím boucháním klaustrofobické pacientky v rouře. (Zdá se, že doktor si v pětkách liboval a opravdu, v závěti, která byla rozhodně v jeho věku neobvyklá, požadoval, aby v jeho smrti figurovala pětka. Sestra se tak přes svou náhlou nenávist k němu dopustila vlastně dobrodinní, ačkoli to nemohla vědět, pokud ovšem nebyla doktorovou ženou. Ale to by si přece musela pamatovat..

Pacientka měla mezitím blízko k hysterii a zadržovala své pěsti jak to jen šlo. Neměla tušení, že v této chvíli se nejspíš mrtvý doktor kácí k zemi a sestřička si pro radost opětovně zahajluje. Ráda by se vysoukala ven, ale z pomyšlení, že by rouru viděla opět v pohybu (tentokrát dokonce z vlastní vůle) se ji udělalo nevolno. V tu chvíli však sestřička pochopila, že zabila doktora a svědomitě se rozhodla dokončit jeho práci sama. Bohužel nevěděla, jak se to dělá, protože jeji práce spočívala pouze v uctívání svého platonického milence a vaření kávy. To ji ovšem nijak nebránilo v mačkání všech tlačítek, která se před ní objevila. Ve stroji začalo rachtat nevídaným způsobem a v důsledku toho pacientka přestala mít obavu, že by se jí udělalo nevolno, pokud by se chtěla svépomoci vysoukat ven, protože omdlela. Naštěstí sestra ještě před tím než vyhodila pojistky, vypla a zapla světla uvnitř roury, čimž pacientku probudila a ta začala bušit do jediné kulaté zdi kolem ní. Nepochybovala o skrytých dveřích, kterými se rozhodně musela dostat ven.

Tiskárna v kukani byla přesně připravena na tento, dalo by se říct téměř válečný provoz (původně byla navržena pro polní nemocnici v hinduistánu, ale jelikož se nepotvrdilo, že by taková země existovala, dostalo ji k vánocům oddělení mozkologie. A tak, jakmile vypla pojistky, tiskárna se automaticky zapla a začala tisknout snímky posledního pacienta. Zároveň se spustil nouzový výsuvný režim, který měl předejít úmrtím v rouře v případě jakýchkoli nepředvídatelných okolností. A toto opravdu nepředvídatelná okolnost byla. Bušící pacientka si ani nestačila uvědomit v zápalu hledání dveří (ačkoli její způsoby byli více než pochybné) že je venku. Sestra si všimla, že se nedaleko ní cosi hýbe a také si všimla pohybu vpravo, což byly snímky vylézající z maskované tiskárny. Protože tušila, že pacientka zůstane hysterická ještě pár vteřin, šla nejdřív k tiskárně, aby sebrala dokončené vyšetření. Překročila doktora a nuceně se usmála. ”Tady jsou vaše snímky..” a podívala se proti nouzovému osvětlení. ”Ach…ano…zdá se…” a propadla v hysterický smích, který už tak nucený rozhodně nebyl. Mezitím pacientka vstala a mohla se nadechnout. Teď už byla v bezpečí daleko od roury. Teď už ji nemohlo vyvést z míry nic. Byla naprosto klidná a stejně tak i překročila doktora, když šla k sestřičce. Ta se stále ještě chechtala, ale jakmile se k ní pacientka přiblížila natolik blízko, aby jí mohla udeřit, přecházel její chechot k jemnému hihňání až nakonec ustal. ”Tak co tam vidíte? zeptala se téměř bez zájmu, zároveň však nepochybujic o kvalitě vzdělanostních mozkových buněk sestry. ”Je to jasné,” řekla sestra, viditelně zadržujíc smích, ”vy nemáte mozek..vy máte ucho!!! Obrovské ucho místo mozku!!!” řekla a zalitovala, že nezabila doktora o pět minut pozdeji.

”Aha, tak vám děkuji a sbohem.”

”Jen se podívejte sama!” pokračovala zvesela sestra.

”Já bohužel snímkům nerozumím, ale stejně děkuji.” A protože ji ani tak nezajímalo, co s ní bude (byla toho názoru, že vyšetření je pouhé zpestření jinak stereotypního dne, sehla se k doktorovi, aby zjistila, jak teplá zůstane asi ruka mrtvého člověka po pěti minutách v pokojové teplotě ordinace, což bylo asi 451°F. Bohužel si teplotu uvědomila příliš brzo, dřív než zjistila jak teplá ta ruka je (rychlost toku jednotlivých myšlenek si bohužel nevybíráme), a tak díky ní celá místnost okamžitě vzplála, včetně celého jejího obsahu. (Na kameni měla napsané: Zde leží pacientka (to kvůli tomu, že v době své smrti byla pacientkou,) která napsala na katedře fyziky referát: ”Při 451°F nehoří jen papír, ale i lidé. A v dodatku stálo: ”Díky ní se svět zbavil jedné hajlující sestřičky, již mrtvého doktora, který odmítal platit za vysklené dveře a maskované tiskárny, která coby humanitární přístroj absolutně selhala. Nikdo už se nedozvěděl, proč pacientka milovala hudbu víc než svůj život.