Do nitra Měsíce

Na Zemi je touhle dobou asi podzim, pomyslel si. Hlavou mu proběhly vzpomínky na žluť stromů, shazujících své listí, na bláto cest a na prázdná strniště. Pak se rozhlédl kolem a plně se soustředil na okamžik, na který čekal celý svůj život. Měsíční krajina dokáže změnit jakékoliv myšlenky.

***

Doktor Thompson a inženýr Jacobs stáli spolu se svými vědeckými týmy, dělníky a mariňáky pod stěnou kráteru Eudoxus. Mariňáci nedůvěřivě pozorovali vědecké pracovníky, kteří právě zkoumali část povrchu. Thompson i Jacobs šli na jistotu – informační prameny byly potvrzeny topografickou analýzou povrchu a tak věděli co a kde mají hledat. Vzápětí se zastavila vrtná souprava, kterou používali. Dělníci a asistenti společnými silami stroj odstavili aby se na jeho místo dostal speciální robot, vybavený IR kamerou. Robot byl spuštěn dolů. Jacobs se sám posadil za panel ovládání a přesnými pohyby joysticku a klávesnice ho dostal až na dno šachty, kde začal s posledními odklízecími pracemi.

Thompson jen stěží ovládal netrpělivost. Jeho celoživotní výzkum končil zde, kde se mělo vše potvrdit. Konečně ! Robot odhalil zvláštní šedou, složitě vyřezávanou desku, na jejímž povrchu byl malý černý panel. Thompson zasedl za ovládání. Prsty se mu rozeběhly a robot začal svými mechanickými pažemi provádět složité pohyby, dotýkajíc se přitom povrchu desky. Černý panel se náhle zeleně rozzářil a ve vzduchu před robotovou kamerou se rozzářily zvláštní znaky. Thompson se neubránil vítězoslavnému výkřiku. Z monitoru na něj mrkalo starobylé sumerské klínové písmo.

***

Archeolog doktor Harry Thompson se o hypotéze, která ho dovedla až na povrch Měsíce, dozvěděl v deseti letech. Přečetl si článek o zapomenutých civilizacích v jednom z mnoha rádobyvědeckých plátků a věděl, že nalezl smysl svého života. Upnul se k onomu vysmívanému články jako tonoucí k záchrannému kruhu. Vystudoval archeologii a začal cestovat po všech koutech světa, shánějíc stopy ať už byly jakékoliv. Klíč však našel až v Mezopotámii, kolébce Sumeru. V jednom ze ztracených chrámů našel prastaré texty vyleptané do desek vyrobených ze železa. Meteorického železa…

***

„Co to sakra…,“ zalapal po dechu poručík jednotky mariňáků, který celé akci velel. Jacobs si s Thompsonem vyměnili pobavené pohledy. Archeolog pak znovu nechal rozběhnout své prsty po klávesnici. Robot, poslušen jeho příkazů, začal opět osahávat šedou desku. Písmena pohasla a pak se začala měnit.

„Co to děláte ?“ zeptal se zájmem v hlase mariňák, upřeně hledíc na monitor.

„Zadávám vstupní heslo.“ Chvilku pracoval s ovladači. „A teď vkládám klíč.“ S těmito slovy položil robot na černý panel malou železnou destičku. Povrch panelu se rozvlnil a destička klesla dovnitř.

Chvíli se nic nedělo. Pak se začala třást a dunět zem. Zprvu málo, ke konci se však už skoro neudrželi na nohou. Poručík začal do interkomu řvát rozkazy. Mariňáci zčásti naskákali do raketoplánů, které se vznesly a zaujaly vyčkávací pozici, zčásti začali hnát vědce a dělníky do připravených transportérů. Nikdo, kromě Jacobsona a Thompsona, si proto nevšímal monitoru, kam vysílala stacionární družice umístěná na nízké orbitě přímo jim nad hlavami. Nikdo, kromě nich neviděl, jak se tři kilometry vysoké stěny kráteru pomalu sesouvají, dno se štěpí na čtyři pravidelné trojúhelníky a uprostřed se otevírá gigantická díra. Tuny a tuny prachu a horniny se sypaly dovnitř a mizely jak ve chřtánu nějaké stvůry. Rachot a hřmění pokračovaly i když se kráter otevřel jak nejvíc to šlo. Dokonce se zdálo, že sílí. Oběma to došlo vzápětí. Jacobs se okamžitě vrhl k řízení transportéru, ve kterém seděli a zařadil prudce zpátečku.

„Poručíku, okamžitě odvolejte ty raketoplány !“ zaječel Thompson do interkomu. Pozdě. Oba mohli jen bezmocně zírat na sloup zeminy vyvrhnutý z nitra kráteru, který pohltil oba raketoplány společně s družicí na orbitě…

                                                                                          ***
            Během cest se seznámil s Robertem Jacobsen, astrofyzikem, který měl podobnou úchylku jako on – na základě staré hypotézy vypracoval teorii o gigantickém komplexu uvnitř Měsíc

Vysmál se mu, stejně jako Thompsonovi, celý vědecký svět.

A tak zůstali sami dva – dva vědci s neuvěřitelnými teoriemi, které spolu navzájem souvisely. Byli bez prostředků, vybavení a přátel. Pak si jich však, stejně jako mnohých jiných ztroskotanců, všimla armáda. Poskytla jim potřebné vybavení i pracovní sílu, finance na všechny cesty, včetně té finální do měsíční kolonie Kolumbus. Její jedinou podmínkou byl závazek naprostého mlčení a privilegium použít výsledky jejich práce pro své potřeby.

Neměli na výběr a přijali. Zmizeli ze světa a nikdo se po nich neptal. Zmizeli aby se objevili na Měsíci u kráteru Eudoxus…

***

Trvalo sedm hodin než kráter vyvrhl všechnu zeminu, která se spolu s troskami strojů postupně usadila na povrchu. Během té doby velení povolalo další prapor aby zjistil okolí šíři sta kilometrů. Celá oblast byla vyhlášena za přísně tajnou.

Thompsonovi to přišlo jako pokročilé stádium ironie, prohlašovat za tajný sloup prachu vysoký dvě stě kilometrů. Ale nahlas neříkal nic. Byl až příliš šťastný. S Jacobsonem si otevřeli nejlepší šampaňské, jaké měli štědře si nalili a přiťukli si.

„Na nás,“ pronesl přípitek Jacobson, „na nás a na kráter Eudoxus !“

„Na klíč ke kouzelným vrátkům, na novodobou Pandořinu skříňku, kterou jsme otevřeli. Na nás !“ doplnil ho Thompson. Pak se rozesmáli a připili si…

                                                ***

         Expedice do nitra Měsíce vyrazila za několik hodin. Pak už nezbývalo než čekat...