Velkochov prasat

"Číslo 248..." slyším. Jsem tu už 7 dní a pár hodin, ale přijde mi, jako bych tu byl už věčnost. Jsem zavřený v tomto naprosto nevystačujícím prostoru a dokola slyším jen samá čísla: "249, 250..."

 Copak to jde, pořád dokola dělat to samé?!

 Stát , či ležet ve stejné poloze, jíst ty "hnusy", vidět stále stejné obličeje a neustále jen slyšet: "251, 252, 253..."

 Cožpak jsem pro ně jen číslo? Číslo 99? Vždyť přeci také vnímám a uvědomuju si to všechno. Tu podlahu, ten "žádný" prostor a dokonce i bolest. Také mé sousedy, kteří se mě občas zeptají: "prosím, posuneš se?" Proboha, jak se ale můžu posunout? Všichni tu žijeme ve stejných podmínkách. A nebo nežijeme? Ve strachu z dalšího dne, ba i hodiny koukáme kolem sebe a snažíme si zodpovědět otázku: "Proč jsme tu?  A proč nám dělají tohle?"

 Ksakru, vždyť vůbec nejsou víc než my!!! Sice si nejspíš myslí, že ano, mají-li ty věci, které nás přivádějí na pospas bolesti, ale není to tak. Nesmí to tak být!! Akorát nás přivádějí o vše krásné a sebe? Sebe postupně taky!! Dělají vše pro svou pohodlnost a zároveň ale i pro zničení se. Jenže nejhorší je, že nejen pro zničení jich samotných, bez nich bychom se koneckonců jistě obešli, ale i nás okolo.

  A tak tu jsem zase o hodinu více a opět slyším ta pro ně tolik znamenající čísla: "254, 255" a čekám....