časem...

Padají mi vlasy.

Do očí a na zem.

Je ticho,

ústa zvolna semknutá

podzimním mrazem.

Vnímám to na kůži,

cítím tu strach.

Těch duší,

co nežijí,

těch zamčených vrat.

Jsem tady

a ty tam daleko,

jsem tady stále,

jak na dni kámen.

Jak v oku zvířete trn,

jako křik vražděných srn.

Deru se životem s jediným přáním,

ať je mi jakkoli,

vím, že mě chráníš,

vím, že jsme na živu.

Spolu.

Děkuju, lásko má,

snad jsi mi prokletá,

možná jen ostny z růží tvých

mě bodají

a vím...

Že ani má krev není hřích,

že má víra v to, co je

trvá.

Dokud čas

jednoho z nás

nezabije...