Noc v pekle

Noc v pekle

Vprostřed noci, tak náhle se probouzím.

Zdá se, něco tu v pořádku není.

Ano, postel v které se nacházím,

je má, však okolo chybí stěny.

Zvuk kalhot, do kterých se oblékám,

neodráží se, jen lehce plyne.

A nejistě i trochu vylekán,

následuji bytost, jenž mi kyne.

Bytost, co bytostí ani není

a bez doteku splývá až na zem.

Pod rouškou mlhy tvář se jí mění,

křídla strhaná horkem i mrazem.

„Vstaň ze snu, člověče, máš to právo

poznat kam lidstvo se ubírá.“ řek.

„Za sto let člověku bývá dáno,

by došel poznání, před pána klek.“

Teskné zvuky a rudé je nebe,

hladové plameny zpívající.

Horká je zem, ač vzduch kolem zebe.

Jen zoufalství, krev, křik zmírajících.

Pak spatřil jsem ho, popsat se nedá.

Klesám. Má kolena pokryla zem.

Vidím jak za ním mlha se zvedá

a obrazy hrůzy já spatřil jsem.

Tam syn otce vraždil a tekla krev.

Pod rukou vnuka, žena vydechla.

V kolébce nožem ztich dětský řev.

Sekera lebku kněze prosekla.

Jménem politiky umírali

lidé a jejich děti co zbyly,

fanatismem zcela utýrali

pod svým symbolem jakési víry!

Pak zmizel ten obraz a zpět cestou

stejnou jsme šli, jen ty slzy navíc

v očích mi přibyly. A já přesto

ač s úzkostí, nemohl jsem neříct:

„Co má to být?“ ptal jsem se bytosti.

„Já nezměním svět, jsem malým pánem.“

Neřekl nic, jen pocit slabosti

uspal mě. Já vzbudil se až s ránem.

Teď přemýšlím nad tím, co stalo se.

Byla to pravda, nebo jen zlý sen?

Mám někomu snad říct, co dělo se?

Či zapomenout, být rád že je den?

Jak změnit mám to, co jsem spatřil tam?

Mám na lidi řvát slova důrazná?

Vždyť smát se budou, já viděl to sám.

Ukazovat: „Koukněte na blázna!“