Sen

Dnes už nevím jak a proč jsem tenkrát nastoupil do tramvaje a jel zrovna tam. Jenže když jsem vystoupil a šel čím dál rychleji až jsem téměř běžel, a přesto, že jsem v těchto končinách města ještě nikdy nebyl, zjistil jsem, že se tu velmi dobře vyznám a i když jsem stále ještě nevěděl kam jdu, mé tělo někam mířilo. Spěchal jsem uzounkou schodovou uličkou, tmavou a zašlou, po obou stranách dýchal zatuchlý chlad z četných pootevřených začernalých vrat. Mé srdce bilo, jako na poplach, dech byl rozrušený a hlasitý ač jsem se velmi snažil být tichý, protože mi připadalo, že všechna slepá a špinavá okna mířící svýma rozbitýma očima přímo na mě, skrývají tajemné uši a jejich rozvrácené okenice se po mě natahují, jako žilnaté, dlouhé pařáty.