Písmák Intermezzo
Ta jitřní rosa zkalená krví samčí - v zrcadle jejím tratí střet srdce zvadlé, boj kříže s kruhem na poli nedobytném, teče dál bez katarze poklad neskrytý.
A zrak tužbu štíhlým tahem Boha živí,na lučišti Amorově dotek libýtmou tvář zjímá, hebkou, sladkou tmou a nádechhluboký accelerando srdci pěje.
Konečně chuť se ke slovu s vášní plazí, dotek se v manu mění, ten oheň sytí, však neuhasí, k večeru je úvodem.
Ať už v rouchu tmavém či bez, v rouše nahém, když v kříži leží a clona hravá střežípramen živý, poklona mě nezhanobí.
Mlha
A skrze šál oparu vlhkého rána svítí hvězdy jehla tajem obetkána, nádech tmelí tvůj vztah s křivkou něhy bytí, žaly vázanou ctnost svou bělinou tiší.
Není na světě člověk ten, který slyší, který mlčky vzdor egu svému rozumí, do nitra nesvého přes štít proražený jako bránou všel a konal rád cit marný.
Výdech zrak kalí než přivinut je šálem,žár pálí a plní torzo nahým vděkem, svěcení jarní nad kdesi se probouzí,z jasné kresby třpytu mnohé ledy slzí.