Písmák Květina
Jsem neposlušná květina, která když slunce zhasínáchce lapit tmu jen do dvou větv chvíli, kdy usíná svět:
Je noc, je světlo. Je tma, je den. Jeden, jen jeden záblesk víc,zajdi mi slunce tiše vstříc.
Jsem básník, jenž z noci vyžíná světlo hvězd, neposedná květina,zrcadlo moří, moře snů,kalendář do konce tvých dnů,
jsem moře plné laptěvů,jsem brána řeči do zpěvů,jsem Diana i bílá laň,i Apollo, jenž zírá naň,
Když hraješ
Když brnkáš, svět se točí a nepřestává. Dnes pohledu tvých očí je plná hlava. Čeřím se jako hladina a nemám hlasu,jsem lampa, jež se rozžíná,ty víc máš jasu. Kdo tvoje ticho přehluší, ten nezahřímá,v noci se v stínu moruší tiše rozprostírám.
Skákavý Jimmi, aneb noční můra z Woodhillu
Byl pozdní, tmavý večer. Takový, při jakém svíčky sami strachem zhasínají a pouliční lampy se neodvažují vydat víc světla, než unavený roj světlušek na cestě přes Atlantik. Ptáci nezpívali a slunce nesvítilo, protože se právě účastnilo nějakého divokého večírku na pláži na druhé straně zeměkoule, ale po Woodhillu ani nevzdechlo. Dveře karavanu se s vrzáním a skřípáním tiše otevřely.
Nerozbezmyšlená upřímná
Mít tak tu moc popřát ti dobrou noc, a klidně jít spát. Kdo dá mi tu moc, vzít síly na pomoc, všemu se s chutí smát.
Marníš kávu, marníš slova,tahle píseň není nová, beze zbytku vrátit lásku, nevodit se na provázku,nechtít život, nechtít sliby, bez milosti ať se líbí všem dámám bez i se závazky, všechny zkušenosti lásky, život ženy, holky, chlapce, i kuřete ve skořápce, život mužů, jejich dětí, které vám již nenaletí.
Krásné vejce, hezká slova, co je uvnitř.
Šípková Růženka
Vypravěč: Ztište zvuky svého hlasu, slyšte příběh z dávných časů. Bylo jedno království, málo kdo dnes o něm ví. Čas ho dávno smet a vzal, vládla královna a král. Dnes povila paní děvčátko, a hned na to zakrátko vstoupily do ložnice dvě přeošklivé babice.
Dálka
Dálka,
jež voní pomeranči,
mává nám z obzoru,
s odlesky slunce tančíc,