|
V průběhu procesu interpersonální kognice jsem dospěl k závěru, že toto dílo je na vysoké úrovni.Líbí se mi tato část:Probouzíš se ze sna, hlava tě bolí. Na nic si nepamatuješ. Otvíráš oči. Vidíš tisíce hvězd, jak se třpytí na stéblech trávy. Je ti jedno, co bylo. Teď je teď. Rozhlížíš se kolem sebe. Stojíš uprostřed záplavy těch nejkrásnějších květin, kolem hlavy se ti třepetají motýlci a ty cítíš tu krásnou vůni, co je všude kolem tebe. Je to ráj? To není důležité. Točíš se tváří k větru a necháváš své vlasy tančit ve větru, jak je napadne. Je ti báječně, přesto ti zvědavost nedá. Je možné tady najít něco jiného než květiny? Lehkým krokem se vydáváš vpřed. Slyšíš ptáčky, jak si zpívají, běžíš za nimi. Les. Ve stínu vysokých stromů to může být ještě hezčí, ne? Jen pár kroků a jsi tam. Procházíš se mezi stromy a zpíváš si. Jdeš stále dál, nevíš kam. Je ti tak bezstarostně.
Najednou tě obklopí mlha a šlápneš do prázdna. Zděšeně se díváš dolů. Země zde končí, všude je jen prázdno. Padáš. Nepřipadá ti to jako umírání. Zavíráš oči, aby ses mohla probudit.
A vážně.
Když konečně otvíráš oči, zjišťuješ, že zase ležíš uprostřed louky. Žádné květy. Tráva je spálená a místo vůně se tu něco škvaří. Rychle se zvedáš ze země. Výhled tě šokuje, paměť se vrací. Tohle je noční můra.
Vzpomínáš si, jak jsi se jako dobrodruh nabídla na pomoc městu Trines. Mluvilo se o skupině darebáků, které jsi měla s Khalidem a Annou z údolí vyhnat.
Nyní zde stojíš sama. Roztrhaným oblečením ti prosakuje krev. Tvá krev. Bitvu jsi přežila, ale válka je prohraná. V očích se ti objevují slzy. Tví přátelé ti leží u nohou, spálení na popel. Chvěješ se ve větru a pláčeš. Je ti to tak líto. Vždyť zemřeli zbytečně. Kvůli takové směšné věci, jako je hrdinství. Je ti všechno jedno. Ruka ti sjíždí k pasu. Stále tam visí tvůj meč. Tasíš. Přestala jsi uvažovat o tom, co je správné a co ne. Je čas pomsty. Toho ohnivého čaroděje dostaneš za každou cenu! Běžíš lesem. Nevíš, proč zrovna cestou, kterou jsi se vydala, prostě to tak cítíš. Prodíráš se houštím a čas plyne. Zlost v tobě chladne, přemáhá tě smutek a chuť zemřít. Náhle vystupuješ z lesa a ocitáš se uprostřed mýtiny. Všude kolem tebe lidé, ošetřují si rány. Je jich přes deset, ale tebe zajímá jen jeden. Čaroděj - tamhle je! Meč ti vzlétl do výše a jasně zazářil. Vrháš se vpřed. Nikdo se ti nestaví do cesty, trápí je jejich vlastní rány. Pro ně už boj skončil. Zastavuješ se těsně před čarodějem, díváš se mu do očí a napřahuješ meč. Sviští vzduchem.
Nééé! Vše se zastavilo. I tvá ruka držící meč. Ohlížíš se za tím pronikavým hlasem. Stojí tam za tebou mladá dívka v zeleném plášti. V očích má slzy, v tváři strach. Tebe se bojí. Váháš. Zvítězí lítost nebo msta? Přemýšlíš, jen abys to oddálila, víš, co bude následovat. Nakonec skoro neslyšně šeptáš: "Smrt za smrt!" - a znovu napřahuješ meč. "Život za život!" rychle odpovídá čaroděj. "Vezmi si mou hůl a oživ jí své přátele! Ještě je možnost." Vidíš, jak se čaroděj třese, neví, co má od tebe čekat. Dochází ti, že máš poslední šanci. Pokud ho zabiješ, zahodíš ji, už teď může být pozdě. Je proti logice mu věřit, přesto to chceš, spíše ani jinou možnost nemáš. A jestli má pravdu, tak... Vytrhla jsi mu hůl z ruky a běžíš. Nic by tě nedokázalo zastavit. Ještě se naposledy ohlížíš. Nikdo tě nepronásleduje, jen čaroděj se s dívkou radostně objímá. Nelituješ toho, že jsi je nechala žít. Jsi zpět na louce, nyní plná naděje. Klekáš si k tělu Anny a přikládáš k ní hůl. Každá tvá myšlenka patří životu. V hlavě se ti objevují obrazy chvil, co jste společně zažili. Stále se nic neděje. Doufáš, jen to můžeš. V očích se ti objevila slza. Pomalu stéká po líčku. Dopadá na hůl a putuje stále dál. Je na samém konci hole, tolik času uběhlo, a stále nic. A pak, ještě než slza stačila dopadnout na mrtvé tělo, nebo možná zároveň, se stalo něco neuvěřitelného. Hůl vzplála jasným světlem a Annino tělo se začalo vracet do původního stavu. Spálená kůže opět růžoví. Její hrudník se zvedá a klesá. To znamená, že dýchá, že žije! Ona žije! Nestačíš se z toho ani radovat, když si vzpomeneš na Khalida. Rychle k němu běžíš. Musíš ho zachránit, jinak by byl život Anny zbytečný. Nedokáží být jeden bez druhého. Všechna tvá momentální přání se spojila v jedno. Klekáš si nad něj a zkoušíš dělat to samé, jako u Anny. Jsi tak unavená, přesto pokračuješ. Ať Khalid žije a pak se může stát cokoliv. Staniž se. Cítíš, jak tvůj život přechází do Khalida a ty slábneš. Jsi u konce svých sil, když Khalid otvírá oči. Ty je však zavíráš. Upadáš do bezvědomí.
Sníš?
Ležíš zase na té krásné louce, květiny tak voní. Opatrně si stoupáš, vše tě bolí. Sundáváš si své zkrvavené oblečení a chceš si obvázat rány, když se země pod tebou začíná rozpadat. Na každém místečku, kde byla předtím hlína, je teď voda. Během chvilky ti hladina sahá až po ramena. Nemáš pocit, že by ses mohla utopit. Je ti spíše lépe, jako by se rány začaly samy hojit. Koupeš se a je ti zase dobře. Všechno špatné je pryč. Khalid s Annou žijí a budou žít společně až na věky. A ty? Nevíš, jestli už jsi zemřela, nebo se zase probudíš. Teď si ale chceš užívat toho, co je. Radostně cákáš vodou jako malé dítě. Nic tě netíží. Když chceš vylézt, voda sama zmizí a ty stojíš na zelené rovině, která tě sama vybízí, aby sis na ni lehla. Natahuješ se v trávě a necháváš se sluníčkem osušit. Svítí přesně tak, jak si přeješ. Usínáš. Je to možné, abys ve snu spala? Probouzí tě zpěv. Nejsou to ptáci. Sedáš si a omámeně pozoruješ zdroj hudby. Několik úžasných bytostí, snad víl, tančí kolem tebe. Víly, ty jsi ještě nikdy neviděla, jaká krása! Mají na sobě takové jemné závoje, taky bys chtěla mít takový. Co to, vždyť už jsi v jednom takovém zabalená. Každé přání se ti plní, nádhera. A teď tančit. Chceš se k nim přidat, ale jakmile jsi vstala, ucítila jsi zase pod sebou prázdno. Padáš.
Znovu ta spálená zem. Očima hledáš své přátele, ale nikde nejsou. Žádná těla ani stopy, jako by se po nich slehla zem. Jsi zmatená. Pokud jsi je zachránila, proč tě tu nechali ležet? Nebo se jim něco stalo? Vstáváš, jako by ti nic nebylo. Rány jsou pryč. Na sobě máš jen azurově modrý závoj, tvůj meč, hůl ani cokoliv jiného zde není. Půjdeš je hledat, to je jisté. Kam ale jít? Nejdřív potřebuješ zbraně, jinak jim zřejmě nepomůžeš. Mohli je znovu dostat bandité, či cokoliv jiného. Běžíš k městu ze všech sil, každá chvilka je ti drahá. Městské brány. Potažené bílým suknem, co to? Vchod do města nikdo nehlídá, v klidu procházíš. Ulice jsou přeplněné lidmi, jako by kraji už nic zlého nehrozilo. Zastavuješ prvního člověka, na kterého jsi narazila: "Neviděl jsi dva dobrodruhy? Muže a ženu." Jen se usměje: "Každý je přece viděl, ale zmeškala jsi je. Po hostině na jejich počest odešli." "Kam?" Nevíš, jestli máš radost z toho, že žijí, nebo jsi smutná, že tě tu nechali. "Copak já vím? Mluvili o tom, že se usadí." A už byl mladík pryč. Rozbrečela jsi se. Tohle si nezasloužíš, aspoň doufáš. Uprostřed lesa, skoro mrtvou, by tě neopustili. Co se mohlo stát? Bloudíš ulicemi, vždy tam, kde je nejtišeji. Skončila jsi na hřbitově, mezi mrtvými. Chceš se k nim přidat, už nemáš, pro co žít. Přátelství bylo vše a na luštění záhad už nemáš ani krapet chuti. Sedíš na náhrobku a přemýšlíš. Slunce pomalu zapadá, začíná být pořádná zima. Očima sleduješ náhrobky a sem tam se zasměješ nad ironickými epitafy. Najednou ti ztuhl úsměv na tváři. Na hrobě před tebou je zapsáno tvé jméno. A pod tím: Padla za město, věčný pokoj její duši. Měla bys chápat? Nevíš. Vždyť jsi byla jen v bezvědomí, dýchala jsi. Nebo ne? Dnes už podruhé toužíš po smrti - třeba jen proto, aby ten nápis byl pravdivý.
Smrt, věčný pokoj. Jak se co nejrychleji zabít? Nemáš zbraň, řeka tu není, žádná vysoká budova. Míříš do hospody, za každou cenu potřebuješ získat dýku či jinou sebevražednou zbraň. Každá chvilka života je utrpení. Jsi tam, malá zakouřená místnost plná lidí, všichni tě sledují. Možná proto, že jsi stále jen v šátku. Jdeš k výčepu, starý hospodský se na tebe usmívá. "Jednu dýku, prosím," usměješ se i ty na něj. Úsměv přechází v záchvat. Najednou ti to vše připadá tak směšné. Svůj účel jsi splnila, tak proč umřít? Tví přátelé tě opustili, najdeš si jiné. Taky se usadíš, nebo budeš konat hrdinské skutky a zapíšeš se do dějin. Tolik možností, nejen ta jedna, smrt. Najednou si uvědomuješ, že se tu směješ jediná. Všichni tě s hrůzou sledují. "Ty, to jsi ty, ta čarodějka," drkotá hospodský. "Ano, ta, co oživila hrdiny, a teď jsi sama vstala z mrtvých?" volá celý hostinec. Ne vesele, se strachem. Bojí se tě. "Ale já nečaruji," bráníš se. V životě jsi nezakouzlila ani jedno kouzlo, vždy jsi se cvičila v boji s mečem, to byla tvá budoucnost. "Nelži!" "Ne, to ta hůl." Tvůj hlas zaniká v pokřiku ostatních. Lidé si začínají stoupat: "Žádná hůl, zkoušeli jsme ji, nefunguje. Byla to jen zástěrka. Chtěla jsi nás obelhat a pak určitě začarovat a proklít!" Náhle se v davu ozvalo: "Na hranici s ní, s čarodějnicí!" Škublo to s tebou. Nějaký zlý prosťáček, který v životě neudělal nic pro druhé, řekne toto? Tobě, která jsi umírala a znovu ožívala za město? To není spravedlivé, kdyby ho raději srazil blesk. Dav váhá, nezapomněl, že tě nazval čarodějkou. A těch se přece lidé bojí. Hostinský se snaží zachránit situaci, ne kvůli tobě, ale kvůli svému hostinci: "Honem, jdi nahoru, pokoj číslo tři je dnes tvůj." Kývneš hlavou a už jsi na schodech, tam bys měla být v bezpečí. Rychle za sebou zamkneš. Co budeš ale dělat tady? Otevřela jsi okno a díváš se ven. Lidé pomalu odcházejí z hospody, začíná bouřka. Ten malý křikloun, co o tobě řekl, že jsi čarodějka, už taky jde. Nevšímá si tě, už ho nezajímáš. Nezajímalo ho ani to, že jsi kvůli němu mohla zemřít. Lidé nemilují magii. Přesto, než odejde, neodpustí si poslední nadávku, jak jsou lidé zlí: "Ty sprostá čarodějko!" Zahřmělo, nikde tu nejsou žádné hromosvody, i tak nechápeš, proč ten blesk udeřil zrovna do něj, jakákoliv střecha domu by byla mnohem lepší. Na úvahy není čas. Lidé se shlukli kolem jeho ohořelého těla. Pak je přestalo zajímat. Ukazují si k tvému oknu. Zpráva se šíří městem, všichni křičí: "Ty jsi ho zabila!" Dnes žádný spravedlivý soud nebude, dav nikdo nezastaví. A právě ten dav míří k tobě, už prolomil dveře hospody. Slyšíš desítky nohou, jak dupou po schodech. Jsi zoufalá. Právě jsi dostala chuť žít, a máš zas zemřít? A takhle? Modlíš se, v Helma, ochránce poutníků. Sama moc dobře víš, že je to hloupost, ale bránit se nebudeš. Zabila bys jich mnoho, snad skoro všechny, stejně by tě však dostali. A vesměs jsou to jen nevinní, kteří se nechali strhnout davovým šílenstvím. Dveře do pokoje se rozlétly. Vrhají se na tebe. Uchopilo tě mnoho rukou a všechny do tebe buší. Kde se vzala ta nenávist, nic zlého jsi neudělala. Strhávají ti závoj a vlečou tě ven. Z každé rány, kterou ti zasadí, teče krev. Bude zázrak, jestli dojdeš k hranici.
Zázraky se dějí, bohužel. Přivazují tě ke kůlu a horlivě nosí dřevo. Celé město se sem jde podívat, nikdo neprotestuje. I kdyby chtěl, dav ho poslouchat nebude. Je ti mdlo, jak stojíš přiškrcená u kůlu. To jsou tvé poslední okamžiky.
Náhle ti vše došlo. Proč tě bandité zprvu v bitvě nezabili, nějaká magie tě teleportovala pryč a zase zpět. Už víš, proč ti čaroděj dal bezcennou hůl. On věděl o té magii, která byla celou dobu s tebou. Nebo lépe řečeno, v tobě! Vždyť i potom jsi ji znovu použila. Vždy, když jsi byla v nebezpečí, přenesla jsi se do jiného světa, tak jako právě teď.
Na louce je nádherně. Ale tobě není. Zabila jsi člověka, dalo by se říci nevinného, i když zlého. Proč? Ani jsi to nechtěla. Každý by se z takového nadání radoval, ale tobě to nic dobrého nepřineslo. Asi jsi měla zemřít hned zprvu, v té bitvě. Ten prosťáček by žil. A co Khalid a Anna? Ne, co se stalo, nezmizí, a tak to má být. Smiřuješ se s osudem, ať bude jakýkoliv. Smrt může být vysvobozením, říká se to, ne? A hlavní je to, že ti momentálně žádná smrt nehrozí. Jsi v bezpečí, zatím. Je to tak cítit, nálada se ti zas zlepšuje. I rány pomalu mizí. Ty však spěcháš, je jasné, že v tomto světě nemůžeš být věčně. Nebo aspoň ne do té doby, kdy znovu neuvidíš Khalida a Annu. Jako na povel přiběhly víly, tančí kolem tebe. Voláš na ně: "Kde to jsem?" "Ty to ještě, naše paní, nevíš? Jsi doma, mezi námi. Ve světě snů, který jsi pro sebe a pro nás vytvořila. Že nás už neopustíš, prosím?" Je ti tak krásně, když víš, že tě má někdo rád. Vlastně i Anna a Khalid odešli jen proto, že jsi zmizela. Byla jsi ve světě snů moc dlouho. Musíš je co nejrychleji vidět. Poznání ti dává sílu. Teď nepadáš, rovnou se ocitáš zase na hranici, uprostřed ohně. Dobrého nepálí. Lidé zprvu žasnou, jak tam v klidu stojíš, pak prchají. Nestojí ti za to, aby ses mstila, je to jen hloupý dav. Běžíš směrem, který je správný. Víš, který to je, z ničehož nic víš téměř vše. Hodiny běží, ty se nezastavuješ. Jsi na pokraji vyčerpání, přesto běžíš dál a dál. Celou noc, a když vyšlo slunce, tak pak i den. Už se zase šeří, když jsi doběhla k městu. Teprve tam jsi uvědomuješ, že jsi stále nahá. Zavíráš oči, a když je znovu otvíráš, máš na sobě ty nejkrásnější šaty, jaké jsi kdy viděla, samozřejmě, mimo tvé sny, odtud totiž pochází. Mohla by ses živit jako švadlena. V bráně stojí hlídka, brání ti ve vstupu. Probíháš jí, jako by strážci pozbyli hmoty. Bez dechu jsi se zastavila před malebným patrovým domkem. Tady jsou. Klepeš na dveře, dlouho nic. Slyšíš hluk, někdo vstal a jde otevřít. Anna! Živá a zdravá, máš takovou radost. Ani nemuká, stojí tam, jako by se dívala na ducha. Vedle ní stojí Khalid. Nevíš, co říct. Všichni tři tu stojíte a díváte se na sebe. Čas jako by se zastavil. Khalid za tu chvíli lenošení pěkně přibral a ani široký zdobený plášť to nedokáže skrýt. Anna je taky širší, ale ne kvůli jídlu. Pak se všechny bariéry zlomily a bylo to jako dřív. Všichni jste se začali smát a radovat. Vešla jsi do domu a nechala jsi se hostit. Celé dny jste si povídali, za tu krátkou dobu se toho tolik událo. Dozvěděla jsi se, že bandité po tvém útoku opustili Trines, a dokonce se jejich vedení dalo na stranu dobra, teď slouží u hraničářů. Khalid s Annou se vzali a za peníze, které od Trines dostali, si koupili tento dům. Taky došlo ke změnám politickým, staly se nové hrdinské skutky, ale to není podstatné, přecházela jsi to jen kýváním. Po třech dnech jsi si uvědomila, že je konec. Jak kariéry dobrodruha, tak i vašeho nerozlučného přátelství. Teď jsou oni a ty, ne vy tři. Asi by ses měla radovat. Spíše však pociťuješ, že už jsi tu zbytečná. Vše skončilo dobře a je čas jít. Nemá smysl se jim plést do života, můžeš být sice brzo hodná tetička, ale to není to, co si přeješ. Rozloučila jsi se a odešla jsi. Navždy. Zjistila jsi, že jsi sama, a přátelé nejsou vše, co ti chybí. Chybí ti někdo, kdo by tě bezmezně miloval, jen tebe, tak, aby to bylo až navěky. Možná by ho šlo ještě najít, ale nemáš na to chuť. Vždyť i víly tě zbožňují, jako svoji stvořitelku, a dokud budeš existovat ty, tak budou i ony. Stoupáš si na kraj útesu a vrháš se dolů. Naposledy v tvém životě se otvírá portál a ty se ocitáš ve svém ráji. Jediná cesta ven je teď přes sto stop nad zemí. Není ti však do pláče. Tvé víly tě okamžitě obklopily a tančíš s nimi, tančíš do konce svého světa. A dokud budeš chtít, bude tvůj svět existovat. Plný štěstí a zapomnění.
|
|
V průběhu procesu interpersonální kognice jsem dospěl k závěru, že toto dílo není hodno mého zájmu...konkrétně se mi nelíbí tato část: LA NOVELA DE TODA MI VIDA
epizoda
Znělka, auto jede klikatými cestami, hraje Tu veneno od Naty
Mladá na krátko ostříhaná dívka vystoupila z auta nádherného zámku s krásnou francouzskou zahradou. Podívala se nahoru a očima změřila všechna ta rozlehlá patra. S úsměvem na tváři pronesla: „Můj nový domov.“
„Dobrý den dono Viviano,“ do krásně zařízené rezidence vešel mladý úspěšný advokát Reinaldo a paní domu, Done Vivian políbil ruku. „Posaď se Reinaldo,“ pobídla mladíka žena kolem padesátky. „Anita tady není, jela se podívat na zámek který zdědila po svém strýci, pravděpodobně tam nějakou dobu zůstane. Ale pověz mi Reinaldo, vím že s mou dcerou se znáte už od dětství, ale všimla jsem si že se ti líbí. Cítíš k ní něco?“ „Dono Vivian, nebudu vám lhát. Anita se mi moc líbí. Je krásná žena.“ „Dobrá, ale není úplně normální žena. Muž kterého si vezme musí být velice trpělivý. Je známou zpěvačkou a herečkou, dokázal bys snášet život s takovou ženou? Cestování, natáčení, davy fanoušků...“ „Dono Vivian, vaši dceru miluji a jsem ochoten podstoupit jakoukoliv zkoušku.“ „Uvidíme co se s tím dá udělat...“
„Eusebio, vezmi Anitě kufry!“ Rozkřikla se na staršího muže jeho žena Toňa. Na tomto zámku strávili celý svůj život. Znají tu každý kout. „Nemusíte se obtěžovat, já to zvládnu i sama, tolik toho nemám. Moc mě těší jsem Anita Valdez.“ „Ale slečno, kdo by vás neznal, oba jsme koukali na tu telenovelu s vámi, jak se jen jmenovala? A, už to mám, Zlomená srdce. Moc jste se nám tam líbila.“ „To jo, byla jste moc hezká. Je pro nás čest přijmout u nás na zámku takovou hvězdu jako jste vy,“ ke své ženě se přidal i Eusebio. „Ale prosím vás, jaká hvězda? Budu ráda když mi budete tykat.“ „Dobrá Anito, vlastně jsme ani netušili že jste tak milá.“ „Tohle je skutečně překrásný zámek, je v barokním stylu?“ „Ano přesně tak, byl vystavěn v šestnáctém století.“ „Nádhera.“ „Pojďte se mnou, ukážu vám zdejší místnosti. Eusebio, odnes Anitě zatím věci do ložnice.“ „no jo, už jdu, už jdu.“ Tona zatím procházela spolus Anitou celým zámkem: „Anito, kdybyste cokoliv potřebovala, klidně za námi příjďte. Jsme tu jako jedna rodina. Váš strýček, ať je mu země lehká, byl skvělý muž. A doufám že s vámi to bude podobné.“ „Tono, budete muset se mnou mít trpělivost. Připravte se na nejhorší. Na vlastní kůži jsem zažila jak mohou být média krutá.“ „Neboj se Anito, s Eusebiem uděláme vše proto aby jsi tu byla spokojená. K Anitě přiběhli dva psi místního zámku a začali na ni skákat radostí. Anita se upřímně zasmála.
Manažerka slavné Anity, Silvina, právě procházela budovou televize. Vešla na místo natáčení nějaké talk show. V pozadí stál starší muž. „Ach Alfonso, jak se máš?“ „Ahoj Silvino, neseš mi nějaké novinky?“ „Ano, už je to dohodnuté s produkcí, za měsíc začínáme natáčet novou telenovelu.“ Ambiciózní Silvina se usmála a objala svého přítele Alfonsa. „To je skvělé. Silvino, pro mě jako pro režiséra je to velká čest pracovat s Anitou, vážně. Kde teď Anita vlastně je?“ „Anita zdědila zámek po svém strýci, je někde na venkově. Vrátí se asi až za pár dní. Doufám že to teď nezabrání její hvězdné kariéře.“ „Ale Silvino, vždyť zpěv a tanec to je Anitin život. Nikdy by se ho nevzdala.“ „Nevím proč, ale mám tušení, že k tomu místu ji něco přitahuje.“
Hraje song Uruguay od Naty
Anita běží spolu se zámeckými psi (vlčák a retrívr) po prašných cestách směrem do lesa. Slunce září a je krásný den. Psi utíkají čím dál rychleji a Anita už jim nestačí, tak jde jen krokem a volá: „Sixto, Pedro, Sixtooo, Pedro, ke mně.“ Psi se nevracejí a Anita to začíná vzdávat. Lehla si do trávy a pozorovala slunce. Víčka se jí začala zavírat až usnula. Za několik minut ji probudil výstřel z revolveru. Rychle se zvedla a její vystrašený dech byl slyšet několik metrů daleko. Rozběhla se směrem dolů do hustějšího lesa, nebo spíš pralesa. Snažila se dostat dolů co nejrychleji. Neustále padala. Po chvíli před sebou spatřila nějakého muže v roztrhaném oblečení jak leží nad Sixtem (retrívr). Vykřikla: „Co jste mu udělal?“ „Nekřičte a radši mi pojďte pomoct. Je zraněný. Neměla byste tady své psy pouštět. Je to tu nebezpečné.“ Anita přišla k Sixtovi: „Je to vážné?“ Zeptala se naléhavě. „Ano,“ odpověděl muž a Sixtovi zavazoval ránu kusem látky který odtrhl ze své košile. „Ale můžeme ho zachránit.“ Vzal Sixta do náruči a nesl ho k sobě do chatrče v lese. Anita šla s ním. Když vešli, Anita si to tam celé změřila pohledem a vážně se divila že něco takového ve třetím tisíciletí existuje. „Jsem Anita, moc mě těší i za těchto podmínek. Poslyšte moc vám děkuji..“ „Raymundo...“ „Raymundo, ale já si ho budu muset vzít a vrátit se na zámek.“ „To asi nepůjde. Pokud nechcete aby zemřel. Teď musí odpočívat a v žádném případě se nikam nesmí přenášet.“ „Poslyšte Ryamundo, jsem vám vážně vděčná, ale jste lékař, abyste mohl vynášet takové soudy?“ „Jsem veterinář.“ Anita nevěděla co říct. Vduchu se ptala co dělá vystudovaný člověk tady v té chatrči. „Dáte si čaj?“ „Čaj? Ano prosím. Jsem z toho všeho hrozně vylekaná.“ „Posaďte se.“ Ukázal Raymundo na židli postavenou ke stolu. „Děkuji. Kdo ho mohl postřelit?“ „Tenhle les patří rodině Gelvesů. Stejně jako polovina veškerého okolí. Oni si najímají myslivce, kteří tady střílejí všechno co se jim jen zachce. Nejradši by to tady vykáceli. Bojuji s nimi už několik let. Tady tu mou chýši by mi taky rádi vzali, ale to se jim nepovede. Tenhle les vykácí jen přes mou mrtvolu.“ „Ale vždyť to je nezákonné střílet v lese. Na to nemají právo.“ „nezákonné? Tady platí prostě to co řekne rodina Gelvesů,“ trpce odpověděl Raymundo.“ „Vystudoval jste vysokou školu? Proč jste tady?“ „Tenhle les je můj život. Miluji to tady. Dělám tady místního veterináře a něco si i vydělám. Vy jste tady nová, že?“ „Ano, teď jsem se sem nastěhovala. Zdědila jsem zámek po strýci.“ „To byl zlatý člověk. Gelvesové ho vždycky nenáviděli. Chtěli vlastnit i ten jeho zámek. A jaká je vaše profese?“ Anita zaváhala zda má říct pravdu. Evidentně nevěděl nic o její kariéře. „Jsem překladatelka z angličtiny. Vlastně žiji v hlavním městě, sem jsem přijela jen tak odpočívat.“ Anita se zvedla: „Už budu muset jít. Mám s někým domluvenou večeři. Už ani nevím s kým. Musím se připravit. Mohu vám tu Sixta přes noc nechat? Zítra si pro něj přijdu.“ „Dobrá.“ „Tak na shledanou a ještě jednou děkuji.“
V luxusní rezidenci rodiny Gelvesových spolu debatovali Armando a jeho žena Tamara. „To jsem zvědav na tu novou Valdezovou. Náš majetek se rozléhá po celém okolí, kromě toho zámku. Ty pozemky musíme získat,“ chamtivě promluvil Armando. „Myslím že se nemusíme bát. Vždyť víš že je to zpěvačka. Pořád někde bude a svůj zámek se nebude zajímat.“ „Kéž by jsi měla pravdu Tamaro. Vždyť víš jací jsou Valdezovi, nemyslím si že to bude tak jednoduché.“ „Neteřinku si získáme na svou stranu a široko daleko nebude nic co by nepatřilo Gelvesům, uvidíš.“ Do haly přišla služka María. „Tady jsou ty kávy.“ „Stůj, ještě nechoď. To se nedá pít!!! A víš co? Takové svinstvo já pít nebudu.“ Rozčílila se Tamara a služka María se jen klepala. Tamara vzala cukřenku a do kávy nasypala aspoň deset kostek cukru. „Tak, bylo to moc kyselé. A abys věděla, co to znamená sladkost, tak teď přede mnou do dna vypiješ tuto kávu.“ „Ale paní, to po mně nemůžete chtít, já nic neudělala, ta káva byla jak vždycky.“ „Buď to vypiješ, nebo budeš propuštěna.“ Ubohá služka se chopila šálku.
Anita se posadila na postel ve své ložnici a otevřela diář. „Cože? Gelvesovi?“ Začala vzpomínat na slova Raymunda: Gelvesovi vašeho strýce nenáviděli. Chtěli vlastnit i ten zámek. „Tak uvidíme s kým budu mít tu čest.“ Na její tváři se objevil ten tajemný pohled, tolik typický pro zpěvačku Anitu Valdez...
V hlavním městě Argentiny, Buenos Aires se ve jedné kavárně sešly dvě dobré kamarádky. Na jejich tradičních schůzkách chyběla Anita. „Soledad, dnes jsem se v televizi potkala se Silvinou. Mluvila o nějaké nové telenovele, ve které bude Anita hrát.“ „Vážně Rebeco? No to je konečně dobrá zpráva. A kdy se začne natáčet?“ „Asi za měsíc.“ „Rebeco, proč jsi tak smutná, co se stalo?“ Soledad měla pravdu. Slavná modelka Rebeca byla dnes skutečně nějaká divná. „Opustil mě. Ten hajzl mě opustil.“ „Ne, fakt? To že ti udělal? Ale vlastně ani není čemu se divit. Mně byl od začátku podezřelý.“ „To už je osud nás modelek. Chlapi nás chcou jen do postele a pak si jdou za svou ženou a dětmi. Kdyby tu byla Anita... Rebeca se rozplakala.“ „Ne, neplač, to bude dobrý, uvidíš, všechno jednou přebolí.“ Soledad se překlonila přes stůl a Rebecu objala.
V rezidenci Gelvesových zazněl tón od dveří. „A, to bude ona,“ zasmála se Tamara Gelves na svého muže. „Maríííííííííío, slyšíš ten zvonek??????“ Vykřikla paní domu. „Pojďte dál paní,“ pobídla María Anitu, která rázným krokem vešla. „Moc mě těší Anito, jsem moc rád že jste naše pozvání přijala,“ naškrobeně pozdravil Armando a políbil Anitě ruku. „Vítejte drahá, říkejte mi jen Tamaro prosím.“ Všichni se posadili. „Marío? Za chvilku začni servírovat na stůl,“ povýšenecky poroučela Tamara. „Vašeho strýce jsme měli ve velké oblibě. Ještě teď na něj s láskou vzpomínám,“ řekl Armando ale Anita byla ostražitá. Život ji naučil nevěřit každému. „A upřímně doufáme, že i s vámi budeme mít tak skvělé vztahy jako s ním. Vy jste jej dobře znala?“ „Vlastně ani ne. Dnes jsem na zámku poprvé. Něco jsem o něm slyšela, ale viděla jsem ho snad jednou dvakrát v životě.“ „S manželem jsme si říkali, jaká je to čest že máme za sousedku vlastně tak slavnou osobu. V časopise jsem si přečetla že vás znají i ve východní Evropě.“ „Ano, Znají mě prostřednictvím telenovel v Rusku, Maďarsku, Česku, Polsku a i dál.“ „To je neuvěřitelné... MARÍAAAAA!!!!“ Do haly rychle přišla nová služka. „Už nesu na stůl paní.“ María přinesla talíře s jídlem a na stůl postavila láhev s vínem. Panstvo přešlo ke stolu. Tamara začala jíst, ale zatvářila se kysele a vyplivla to. „Co to je???“ „To je menu jak jste ho určila, paní?“ „Ty jsi tak drzá? Zopakuješ to? Tohle se nedá jíst! Taková ostuda ty nešiko na co jsme tě vlastně najali? Jsi jen ubožačka co nemá kam jít!“ Tamara se zvedla a ubohé Maríi dala facku až se María otočila. To už Anita nemohla vydržet. „tak dost paní.“ A facku jí vrátila za služku.
epizoda
Tamara zalapala po dechu: „Co si to dovoluješ ty náno, ubohá hopsalko!“ „Ihned opusťte tento dům,“ rozkřikl se Armando. „Ano, ovšem že už jdu a moc ráda. Jste jen naškrobené panstvo s nosem v oblacích. Jediným smyslem vašeho života je hromadit majetek. Dělá vám dobře ponižovat chudé? Abyste věděla, chudí lidé jsou také z masa a kostí a jsou na tom před bohem úplně stejně jako vy,“ do řeči skočil Anitě Armando. „Jak jsem řekl, odejděte z tohoto domu. A buďte si jistá, že to takhle nezůstane, protože nyní máte co do činění s námi.“ Anita vyšla rychlým krokem z domu a služku Maríu vzala s sebou. U stolu zůstali Armando s Tamarou. „Ta nána bude litovat že kdy vkročila do toho svýho zámku,“ Tamara snad nikdy nebyla takhle rozzuřená. „Je ještě horší než její strýc,“ přidal se Armando.
V městské kavárně dál pokračoval rozhovor mezi dvěma kamarádkami. „Rebeco, brzy si najdeš přítele, který tě bude skutečně milovat, uvidíš.“ „Já už chlapům nevěřím, Soledad. Číšníku? Přineste mi ještě ten ovocný zákusek.“ „Rebeco, nejíš toho nějak moc?“ „Soledad, nech mě pro jednou trochu se najíst, vždyť já celé dny nic nejím kvůli figuře. Teď potřebuji kalorie jako nikdy.“ „Rebeco, řekni mi, Anita už ví o tom že Silvina chce točit novou telenovelu?“ „Ne, neví to. Obávám se, že to neříjme moc dobře. Vždyť víš, chtěla odpočívat na svém zámku.“ „Právě proto se ptám. Myslím si že Silvina by neměla činit rozhodnutí bez Anity. Je to přece její život.“ „Souhlasím Soledad,“ dala Rebeca své kamarádce za pravdu zatímco měla plnou pusu svého oblíbeného dezertu. „Prosím tě omluv mě Soledad, na chvilku si odskočím.“ „Nemám jít s tebou?“ „Ne, zvládnu to, děkuju,“ rychle zareagovala modelka Rebeca. Na toaletách se chvíli prohlížela v zrcadle a potom se zavřela do kabinky. Z Rebecy byla bulimička!! (střih) „Už jsem zpátky, tak kde jsme to skončily?“ „Rebeco, jsi nějaká bledá, co se stalo, je ti špatně?“ „Ne, nedělej si starosti, jsem v pořádku, to ten rozchod mě trochu rozházel. Už je mi líp, vážně.“ Tomu mohl uvěřit kdokoliv jen ne známá psycholožka Soledad.
Do haly zámku vstoupily Anita se služkou Maríou. V křesle seděli Tona a Eusebio. „Dovolte abych vám představila naši novou pomocnici tady v zámku. Jmenuje se María a bude nám tady pomáhat“ „Ano, moc ti děkuji Anito a těší mě. U Gelvesů mi nebylo dobře.“ „Taky vy přicházíte od Gelvesových?“ Podivila se Tona. „No tak to se ani nedivím. Je známo že se služebnictvem zacházejí špatně.“ „Moc mě těší Marío. Doufám že se vám u nás bude líbit a kdybyste cokoliv potřebovala tak příjďte za mnou.“ „Moc vám děkuji. Jste milí.“ „Tak pojď Marío, ukážu ti tvůj pokoj,“ Anita odvedla Maríu. (střih) „Tak tohle je tvůj pokoj. Doufám že se ti tady bude líbit.“ „Moc ti děkuji Anito za všechno. Je mi líto že kvůli mně budeš mít problémy s Gelvesovými.“ „Ale co to říkáš, já se jich nebojím, jen ať si něco zkusí. Na mě ty jejich triky neplatí.“ „Oni se nezastaví dokud tě nezničí. Dávej si pozor Anito, nepracovala jsem u nich dlouho, ale vím že o tenhle zámek mají velký zájem.“ „Máš přítele Marío?“ „Ne, to nemám, ale jeden se mi líbí. Bydlí tady kousek od zámku v lese. Jmenuje se Raymundo, je zlatý,“ Anitě zmrzl úsměv na tváři. „Toho jsem včera poznala. Byla jsem se psi venku a někdo postřelil Sixta. Jen díky němu žije.“ „Vážně?“ „Ano, zítra si mám pro něj jít.“ „Anito, můžu jít s tebou?“ Anita nebyla tímto nápadem zrovna nadšená.
DALŠÍ DEN RÁNO
Hraje song „Don´t say goodbye“ od Pauliny Rubio
V nákupním středisku právě nakupovala Viviana. I když teď je bohatá a nakoupit může poslat služku, vždycky ji neměla a tak je zvyklá nakupovat si sama. Už měla plný vozík a stála u pokladny, ale potom si vzpomněla, že zapomněla minerální vody. Musela se vrátit. U pokladny bylo potom plno lidí. Všichni chtěli platit. Když konečně přišla řada na muže stojícího přední, čekalo Vivianu nepříjemné překvapení. Ten muž si zapomněl kreditku. Neměl absolutně čím zaplatit. V tomto horku tady stát se Vivianě nechtělo, a tak se nabídla že to zaplatí za toho pána. Když potom oba šli k autu, cizí muž Vivianě děkoval: „Jste moc hodná. Víte v dnešní době se už takových lidí moc nevidí. A i když to byl vlastně jen mladík, vypadalo to, jakoby starší donu Vivian balil. A nebylo se čemu divit. Vivian byla na svůj věk stále krásná. „Tak ještě jednou moc děkuji a ty peníze vám určitě brzy vrátím.“ Rozloučili se a každý jel svou cestou.
Anita se probudila do krásného dne. Přes okna zářilo do místnosti krásné ranní slunce. Zazvonil mobil. Byla to Silvina. „Ahoj Anito, musíš se dnes vrátit.“ „Ale jak to? Vždyť jsme se dohodli, že tu budu několik dní. Podívej Silvino, mně se nikam nechce.ů „Anito, pozvali tě do show Susany Gimenez, tohle nemůžeš odmítnout. Je to v hlavním vysílacím čase, víš kolik lidí to uvidí??“ Naléhala manažerka Silvina.“Dobrá tedy Silvino, ale je to naposled co jsi mě vyrušila z odpočinku.“ „Anito, nebuď tvrdohlavá, tak dlouho mi trvalo než jsem ti vybudovala kariéru a ty se toho všeho chceš vzdát?“ „Ne Silvino, dobře víš že to není pravda. Miluji svou práci, ale zároveň potřebuji odpočívat. Jsem jen člověk který se taky opotřebuje.“ „Dobře, potom si promluvíme. Nezapomeň být před dvacátou u TELEFE.“ „OK. Pa“ Rozloučily se dvě kamarádky. Anita vstala a šla se do kuchyně nasnídat. U stolu seděla Tona a María. „Dobré ráno,“ pozdravila jako vždy zdvořilá Anita. „Dobré ráno, jaká byla tvá první noc tady drahoušku?“ „Moc krásně se mi tu spalo. Mnohem lépe než v hlučném městě.“ „Chceš s něčím pomoct Anito?“ „ne, není třeba. Dnes odpoledne musím jet do hlavního města. Budu totiž v televizi.“ „Ne, ty budeš v show Susany Gimenez?“ radostně vykřikla María. Susanu moc obdivovala. „Přesně tak, budu se Susanou.“ „A můžeš mi od ní přinést podpis? A pozdravuj ji ode mě. To je fakt bomba.“ „Ale Marío, přece nebudeš tady Anitu otravovat s takovými nesmysly. Ona má na práci i jiné důležitější věci než tobě říkat o podpis.“ „Ale ne Tono, nechte to tak. Ráda řeknu Susaně o podpis. Ona je moc hodná, jistě ho Maríi pošle i s věnováním. Marío, vlastně tě teď budu potřebovat. Mohla bys se mnou zajít pro Sixta za tím Raymundem?“ „Ale jistě že můžu, a moc ráda,“ usmála se María. „Doufejme že už bude v pořádku,“ dělala si starosti i Toňa. „Doufejme...“ souhlasila Anita...
U chatrče Raymunda klepala Anita a vedle ní se na poslední chvíli upravovala María. „To jsme my, přišly jsme si pro Sixta.“ Dveře se otevřely: „Pojďte dál. Kulku jsem mu vyndal a snad už by měl být v pořádku. Ať se radši moc nenamáhá.“ „Raymundo, jsme vám moc vděčni že jste Sixta zachránil, vezměte peníze,“ Anita vydělala z kapsy peníze. „Ale ne, to nepříjmu. Berte to jako dárek na přivítanou pro vás, Anito.“ „No dobrá tak vám ještě jednou moc děkuji a my už asi půjdem, že Marío?“ „Ale ještě nechoďte. Nechcete si dát maté?“ „Ano, rády si dáme,“ samozřejmě souhlasila María a už si i sedla. „Ne, nejde to, musím odjet Marío, vždyť jsem ti to říkala, pojď,“ rozhodla Anita a už Maríu vytahovala z chalupy. „Snad se ještě někdy uvidíme. Moc děkujeme a mějte se dobře. Nashledanou,“ rozloučila se s Raymundem Anita a spolu se Sixtem a Maríou se vraceli k zámku. „Marío, myslím si, že bys neměla tak dávat najevo svou náklonnost k Raymundovi. Je to trochu trapné.“ „Ale ale Anito, co se to s tebou děje, snad nežárlíš, přiznej se, ani trochu se ti nelíbí, no?“ „Ale co to říkáš, vždyť je jako nějaký tarzan. Vůbec se mi nelíbí. Musela bych se zbláznit aby se mi tenhle líbil.“
V budově argentinské televize TELEFE právě probíhal konkurz na hlavní mužskou roli v chystané telenovele ve které má hrát i Anita. Režíséři, producenti a spousta dalších vybírali jak jen mohli (sestřihy různých účastníků, k tomu hraje „zero tres“ od N. Oreiro a Rafaely Carry). Nakonec se porotě nejvíc zalíbil Sergio Acosta. Ten jim zahrál scénu z Romea a Julie a nejvíce se do chystané telenovely hodil. „Myslíte, že jste připraven na natáčení s takovou hvězdou, jakou je Anita Valdezová, vzhledem k tomu, že máte za sebou jen pár reklam?“ „Anita se mi vždycky líbila a tak se moc těším na práci s ní.“
Právník Reinaldo telefonoval do rezidence doni Vivian: „Už se Anita vrátila?“ „Ne Reinaldo, dnes bude v show Susan Gimenez a potom přespí tady. Ráno se hned vrací na venkov.“ „A mohu večer přijít až bude doma?“ „Podívej Rei, myslím že by bylo lepší nechat to tak jak to je. Já ti slibuji že si s ní o tobě promluvím a potom ti dám vědět.“ „Dobře, moc vám děkuji. Uvidíme se tedy zítra.“ „Měj se dobře Reinaldo, a neztrácej naději. Pa“
V limuzíně která právě projížděla městem seděly Anita a její manažerka Silvina. Anita si procházela scénář pořadu. „Podívej se Anito, jsi na vrcholu své kariéry. Neměla bys to podceňovat. Teď máš jedinečnou možnost prorazit do spojených států. Natočíš cédéčko v angličtině.“ „Ne v angličtině zpívat nebudu Silvino. Miluju svou zem a nechci se stát Američankou.“ „Dobře na to je ještě čas. Mám pro tebe ale zásadní novinku. Za měsíc začínáš natáčet novou telenovelu Hrané vztahy.“ „Co to říkáš Silvino? Já jsem ještě nic nepodepsala, nemám teď v úmyslu natáčet telenovelu. To mi odpusť, ne, to nepřijmu.“ „Anito, neodmlouvej, už máme scénář i herce. Teď už to nezávisí na tobě. Příští měsíc natáčíš. Má to jen padesát a něco dílů, Anito.“ „Silvino, nelíbí se mi že za mně rozhoduješ. Je to můj život a já si o něm budu rozhodovat. Jestli to tak půjde dál tak zapomenu že jsme kamarádky,“ Anita mluvila úplně vážně.
V domě Gelvesových vládla špatná nálada. „Tak co, už jsi přišel na to co uděláme s tou neteřinkou?“ „Tamaro, musíme to promyslet. Já jsem myslel na to, že bychom mohli najmout člověka, který by ji podvedl. Víš, jako třeba nějakého muže, do kterého by se zamilovala a on by jí dal nenápadně podepsat nějaké dokumenty,“ chytře a zároveň mazaně pronesl Armando. „Ty máš pořád samé nápady, ale nakonec stejně nic neuděláš. Už tě mám plné zuby.“ Tamara se zvedla sedla si před televizi. „Budou dávat Susanu Gimenez. Ale.. co.. cože?????“ Tamara nemohla uvěřit vlastním očím. Ta „neteřinka“ byla v televizi. „Armando!! Ta nána je v televizi!!“
„Eusebio, už nemel, už to začíná.“ „Ticho, už tam je Anita,“ k Toňe se přidala i Anita. Z televizní obrazovky se ozývalo: „V tisku se spekulovalo o tom, že prý jsi zdědila zámek, je to pravda?“ „Susano, ty víš všechno, samozřejmě máš pravdu. Je to barokní zámek, moc se mi tam líbí.“ „Máš tam nějakou společnost?“ „Teď bude mluvit o nás,“ zaradovala se María,“ „Jsou tam správci, jsou to manželé, moc milí lidé a tímto je zdravím, protože se určitě dívají, a nesmím zapomenout ani na Maríu.“ „Společnost u televize začala jásat: „Jsme slavní, slyšeli jste to? Jsme slavní.“ „Anito, dnes se v budově TELEFE konal konkurz na hlavní mužskou roli v nové telenovele, ve které budeš hrát, a my našim divákům ukážeme jeho tvář, a samozřejmě i ty uvidíš s kým vlastně budeš natáčet, poprosím režii, ano je to mladý muž, jmenuje se Sergio Acosta. Líbí se ti?“ „Ano, vy jste mě tady překvapili, tak nevím co říct, ale na první pohled ano.“ „Vidíš ji? Už brzy začne natáčet nějakou telenovelu, a ze zámku odjede,“ radoval se Armando Gelves spolu se svou ženou. „A teď dáme prostor našim divákům, takže jestliže máte Anitu rádi, tak neváhejte a zavolejte. Haló, kdo je tam?“
„Zabiju tě ty svině Anito Gelves, těš se ty děvko sprostá, tu tut tu tut...“ anonym položil, ale na tváři Anitě zůstal vystrašený výraz.
epizoda
U Gelvesů se radovali. „No to byl gól. Sama bych tam zavolala, ale to bych se tak nepobavila,“ Tamara vybuchla smíchy. „Prosímtě uklidni se Tamaro. Tohle není žádná pomsta. Tu holku odsud musíme vyhnat a ne jen sedět a smát se.“ „Co ti vadí? Ty se chceš hádat? Tak já ti něco povím. Zatímco tys nic nevymyslel, podařilo se mi zjistit, že ta hopsalka se kamarádí víš kým? S tím chlapem co bydlí tady v lese.“ „Ale, neříkej, aspoň plácneme dvě mouchy jednou ranou...“ „Tak dobře jsem se už dlouho nezasmála...“ opakovala Tamara a opět vybuchla smíchy.
„Ale ne, co to může být za chlapa kterej se baví tím že volá do televize aby urážel slušný lidi, co? Ten má bejt zavřenej v blázinci a ne na svobodě. Chudák Anita,“ oprávněně se zlobila Toňa. „Tak to máte pravdu Toňo, ale já se odsud asi odstěhuju, protože se nehodlám v noci probouzet strachem že někdo vnikl do domu, chápete, že teď když bydlíme s Anitou tak nejde jen o ni ale i my jsme v ohrožení?“ „Co to plácáš ty strašpytle? Ty bys chtěla Anitu opustit, teď když to nemá zrovna jednoduché? To jsi teda kamarádka. Myslím že se nemusíme bát. Tihle lidi jen vyhrožujou, ale ve skutečnosti jsou to zbabělci.“ „Nemyslím si to Eusebio, víš intuice mi říká že tohle není tento případ. Musíme se mít na pozoru, ale to neznamená, že bychom měli hned utíkat, že Marío?“ Ukončila rozhovor Toňa.
Anita se vrátila domů do rezidence své matky. „Ach dceruško, to bylo nepříjemné. Jak se cítíš?“ „Mami, jsem v pořádku, slyšíš?“ Vivian byla evidentně vynervovanější než její dcera. „Slib mi že na sebe budeš dávat pozor, dceruško, slib mi to.“ „Slibuju mami, neboj se nic se nestane.“ „pojď posaď se, chceš čaj?“ „Ne, nechci nic.“ „Chci si s tebou promluvit o Reinaldovi,“ začala Vivian. „Co je s Reinaldem mami, řekni mi to, vždyť víš že jsme dobří přátelé.“ „Neboj se drahoušku, Reinaldo je v úplném pořádku. Včera tu za mnou byl, ano, navštívil.“ „Vážně?“ „Ano, mluvili jsme o tobě.“ „Aha, a v dobrém nebo špatném?“ vtipkovala Anita. „Víš Anito, Reinaldo má o tebe zájem a já si myslím, že je pro tebe ten pravý. Vždyť víš, kromě toho že je příjemný a milý je i finančně zajištěný a má kariéru před sebou.“ „Mami, podívej se na mě mami, jsem svobodná protože mi to tak vyhovuje, baví mě to. A jestli s někým budu chodit, tak proto že ho budu milovat a ne proto že je finančně zajištěný, chápeš?“ „Samozřejmě že to chápu, ale...“ Vivian už to nestihla dopovědět, protože Anita se zvedla a šla nahoru. „Musím si vzít nějaké věci a hned odjíždím,“ volala Anita na matku ze schodů.
RÁNO:
Ve staré chatrči na venkově probudily Raymunda zvuky. Někdo bušil na vrata. „Už jdu, už jdu,“ volal ještě rozespalý Raymundo. Když otevřel, čekalo ho nemilé překvapení. Před jeho starou boudou stál starý pan Gelves. Raymundo se nezatvářil přívětivě. „Mohu jít dál?“ zeptal se Armando. Raymundo hned neodpověděl jakoby přemýšlel co má říct. Ale Armando už ani nečekal na odpověď a vešel. Uvnitř si to pohrdavě prohlížel. „Takže, nebudu to prodlužovat. Jak jistě víš, tenhle les a celé jeho okolí patří nám. Už jsme tě tady trpěli hodně dlouho a tak si myslíme že by ses mohl odtud odstěhovat.“ „Jen přes mou mrtvolu. Odtud mě jen tak nedostanete. Jen přes mou mrtvolu.“ „A myslíš si že nejsme schopni dosáhnout toho i přes tvou mrtvolu?“ Raymundo už to nevydržel a chytil Armanda za límec u košile. „Na mě ty vaše výhružky neplatí.“ „Pusť mě chlapečku, slyšíš? Měl bys vědět že tady neznamenáš nic. Vůbec nic. Stačí abych kývl hlavou a jsi mrtvý.“ „Táhněte!!!“ Raymundo otevřel dveře do kořán. „Jak myslíš, dělej jak myslíš,“ posměvačně prohlašoval Gelves a vyšel z chalupy. Raymundo za ním práskl dveřmi až se chatka celá zatřásla.
V hale rezidence Valdezů přibyl nový člověk. Byla to Anitina kamarádka Soledad. U sebe měla kufry. „Takže ty pojedeš Soledad s mojí dcerou na zámek?“ „Ano, nabídla mi strávit tam pár dní a já to přijala. Potřebuji si trochu odpočinout.“ „Ovšem. Soledad, prosím tě , dávej na mou dceru pozor. Viděla jsi to včera v televizi? Mám o svou dceru obavy.“ „Nedělejte si starosti dono Vivian, budu její bodyguard,“ obě dámy se začaly smát. „Čemu se smějete, řekněte, chci se taky pobavit,“ do místnosti vešla Anita. „Budu tvůj bodyguard.“ „Cože Soledad? To necápu. Už radši pojď, ahoj mami, měj se, večer ti zavolám.“ „Opatrujte se.“
(střih)
Ve stejné rezidenci odpoledne zvonil někdo u dveří. „Běž prosím otevřít Ezekiele.“ „Dobrý den, přišel jsem za paní Vivian,“ vstoupil muž jehož Viviana poznala včera v supermarketu.
„Dobrý den Vivian.“ „Dobrý den, posaďte se.“ „Děkuji.“ „Po pravdě jsem ani nečekala že se ještě ozvete. To víte, dnes už se moc slušnost a zdvořilost nenosí.“ „Já si myslím, že vy jste důkaz že slušní lidé stále ještě existují. V dnešní době se už nenajde moc lidí, kteří nezištně půjčí peníze neznámému člověku. Ale proč jsem tu, přišel jsem vám je vrátit.“ „Dobrá. Dáte si něco?“ v rezidenci Valdezů se konverzace slibně rozvíjela.
U zámku zastavilo auto. Vystoupily z něj Anita se Soledad. „Fíha, teda řeknu ti Anito, věděla jsem že je to zámek, ale že je až takhle obrovskej sem fakt nečekala.“ „Je tady krásně, že?“ „Nádherně.“ Obě vešly dovnitř, kde je Anita seznámila s Toňou, Eusebiem a Maríou. Soledad s Anitou potom šly do svých pokojů.
Hraje Aracely Arambula: Mil besos
jsou vidět scény, jak:
Vivian se dává dohromady s Alejandrem
Rebeca dál zvrací
Anita se dává dohromady s Raymundem
Reinaldo je sám opilý v kanceláři.
Služebnictvo na zámku se směje (včetně Soledad)
Silvina telefonuje
Gelvesovi se hádají
Song končí tím jak se Anita a Raymundo dlouze líbají
po měsíci (který představuje ten song)
Ukázka co píše tisk:
„Zpěvačka Anita končí své měsíční prázdniny“
„Anitina nová telenovela se začíná točit“
„Již brzy první klapka Hraných vztahů“
„Sergio Acosta se už těší na Anitu“
„Co nového chystá Anita?“
U Gelvesů: „Už je to měsíc co se sem nastěhovala ta nána a ještě pořád je tady. Nic neděláme.“ „ Neboj se, už mám plán. A říkám ti že tady už dlouho nebude.“ „No právě, ty vždycky jen říkáš, nikdy nic neděláš. To je tvůj problém.“ „Tnetokrát ti ale říkám, že ta hopsalka se tady moc neohřeje. Mám plán jak ji odsud dostat. Využijeme toho tarzana.“ „Bohužel mám s tebou takovou zkušenost že na co sáhneš, to zkazíš, a dobře víš, že tady už dávno nejsi hlava rodiny. Všechno musím zařizovat sama.“ „Tamaro, teď mi křivdíš. Já vedu celý podnik.“ „A kdo tě k němu dostal? Já“
Ve svém pokoji ležela na posteli María. Vypadala unaveně a dokonce se zdálo že pláče. Někdo zaklepal. „Kdo je?“ „To jsem já, Toňa.“ „Pojď dál Toňo,“ Toňa se nenechala dlouho vybízet a hned si sedla vedle Maríi na postel. „No tak, co je ti, všimla jsem si že jsi nějaká smutná,“ María mlčela. „Je to kvůli nějakému chlapci, viď jsi zamilovaná. A dokonce možná vím do koho. Do toho muže co žije tady v lese, že? Raymundo se jmenuje.“ „Ano, máte pravdu, miluji Raymunda,“ María se zvedla. „A v čem je problém? Jsi krásná dívka, proč nejdeš za ním a neřekneš mu to?“ „Má jinou. Chodí s Anitou.“ „Aha, a ty ně žárlíš.“ „Já vím že to není hezké, potom všem co pro mě Anita udělala, ale ona věděla že se mi Raymundo líbí a přebrala mi ho.“ „Už je to tak holka, láska si nevybírá a Anita se do něj zamilovala.“ „Ano, vždyť já vím Toňo, není hezké co cítím, ale stejně si myslím, že se ani Anita nezachovala nejlépe.“ „A řekla jsi jíto?“ „Ne Toňo, po tom co mě vytáhla z domu Gelvesových a vzala mě sem jí přece nemohu tohle udělat!“ „Ano děvče, ale jestli mě život něco naučil tak to, že je nejdůležitější vždy všechno říkat na rovinu, buď upřímná a řekni jí to.“
Anita s Raymundem se procházeli po lesích a drželi se za ruce. „Je tu krásně. Tenhle les je celý můj život.“ „Myslím že bys potřeboval psychiatra.“ „Budeš mi dělat terapii?“ „Ráda drahoušku,“ zašeptala Anita Raymundovi do ucha a začali se líbat. „Miluju tě.“ Z milostného transu vytrhlo mladou dvojici vyzvánění mobilního telefonu. „Nezvedej to miláčku.“ „Musím, co když je to důležité. Halo?“ „Ahoj Anito, to jsem já Silvina,“ ano byla to Silvina a právě kráčela budovou televize. „Dnes končí tvé měsíční prázdniny. Doufám že sis odpočinula a jsi připravená na natáčení,“ Anita se tvářila znepokojeně. Očima uhýbala Raymundovi. „Ano Silvino, já vím. Teď nemohu mluvit, měj se.“ „Něco pracovního?“ zeptal se Raymundo Anity. „Ach ano, budu překládat novou knížku.“ „Nic o tvé práci vlastně nevím.“ „Co bys chtěl vědět?“ mladá dvojice odkráčela.
V jedné městské restauraci obědvali Reinaldo se svou kolegyní. „Je to tu moc hezké, je to příjemná restaurace,“začala hovořit Soňa „Ano je to tu hezké.“ „Jak se ti jeví kauza Pazovi?“ „Myslím že ten spor máme vyhraný. Už jsem podobný spor jednou vedl a mám s tím zkušenost.“ „Reinaldo, máš nějakou partrnerku?“ náhle otočila Soňa hovor. „Ne, nemám.“ „Vím že by měl začít muž, ale nechceš si někam vyjít? Už tak dlouho jsem nebyla v kině.“ „Soňo, já teď myslím jen na práci, nemůžu se rozptylovat. Soukromý život je teď pro mne vedlejší.“ „Podívej Reinaldo, já to chápu, ale přece nemůžeš žít tím způobem z domu do práce z práce domů. Život je o jiném.“ „Dobrá Soňo, řeknu ti jak to je. Miluju jinou,“ zavládla chvíle ticha. „Aha, takže se namáhám zbytečně?“ Reinaldovo mlčení dalo Soňi za pravdu. Zvedla se a odešla.
V domě Vladezových seděli na pohovce Vivian a její o hodně mladší přítel, kterého tak kuriózně poznala v supermarketu. Navzájem se krmili jahodami. „Pozor, letadýlko letí do pusinky,“ Alejandro strčil Vivian jahodu du úst. Oba se začali smát. „Miluju tě Alejandro, vrátil jsi mi chuť do života.“ „Pšššššš...“ Valerio dal Vivian prst na ústa. Začali se líbat. V tom momentu do místnosti vstoupila nějaká dívka s kufry. „Co to má znamenat, mami?“ Vivian se lekla. Okamžitě vstala. „Drahoušku, jsi to ty? Tak dlouho jsem tě neviděla, Trinidad,“ objala dceru Vivian. „Nevěděla jsem že máš přijet.“ „A taky jsem ti moc nechyběla, že? Vidím že sis našla mladého přítele, teď se nenudíš,“ hořce poznamenala Trinidad a utekla nahoru. Vivian chtěla utíkat za ní, ale Valerio ji zadržel: „Nech ji.“
U lesa stála opět mladá dvojice. „Anito, co bych bez tebe dělal, nevíš? Jsi mé zlatíčko, miluju tě.“ „Raymundo, musíme si promluvit.“ „Tak mluv,“ řekl Raymundo, ale dál Anitu líbal. „Počkej, myslím to vážně. Musím ti něco říct,“ Anita přešla na dramatický tón a už i Raymundo zvážněl. „Nejsem překladatelka, jak jsem ti říkala když jsme se poznali.“ „Cože? A kdo jsi?“ „Jsem známá herečka a zpěvačka.“ „Děláš si legraci?“ „Ne, popularita už mě nebaví a tak když jsem zjistila že mně neznáš, nechtěla jsem ti to prozrazovat. Čas plynul jak voda a já to dál tajila. Náš vztah se rozvinul a já měla strach.“ „Dobrá, ale jak jsi to mohla tajit?“ „Už jsem ti to vysvětlila, ale to nejdůležitější je to, že ještě dnes musím odjet do Buenos Aires. Začínám točit novou telenovelu.“
epizoda
„Ty jsi slavná? Nechápu to, proč jsi mi to neřekla? To jsem pro tebe tak málo důlezitý?“ „Ne, tak to není, vzdyt uz jsem ti to vysvětlila, nechtěla jsem tě ztratit,“ ale Raymundo uz Anitu neposlouchal a odkráčel do své chatrče. Anita za ním pobíhala a volala: „ Raymundo, slibuji ti ze se kvůli tobě vseho vzdám, vseho nechám, ale tuhle telenovelu musím jestě dotočit. Pak spolu odjedem někam daleko. Slysís mě? Já nechtěla. Nechtěla jsem aby to takhle skončilo. Miluju tě, Raymundo, miluju...“ Raymundo zabouchl dveře a Anita po nich sjela dolů. Plakala jak jen mohla. Celý svět se jí zhroutil.
Do svého pokoje vlétla Trinidad. Sotva třískla dveřmi, vesla její matka. Přiběhla k Trinidad a objala ji. „Proč jsi nedala vědět, ze přijedes z Evropy, dcerko,“ Trinidad se od Viviany odtáhla. „To by se ti hodilo mami, co? Zatím co ty si uzívás doma, dcera je v Evropě. A proč ne? Aspoň by tě nikdo nerusil,“ Tinidad přesla na opačnou stranu pokoje. „Tak to ne, to neříkej, myslís ze kdyz uz nejsem nejmladsí tak ze uz nemám právo na vlastní zivot? Mýlís se Trinidad, a nechápu proč dělás takovou scénu.“ „Mami, uz ti není dvacet, je ti padesát, chápes? Jsi stará!“ tohle Vivian zabolelo. „Ano, mozná más pravdu, jsem stará, ale to uz nemám právo na zivot? Nemám právo se zamilovat?“ „Aha, tak teď se posteli říká láska!“ „Ani nevís jak se mýlís Trinidad a moc mě to mrzí. Já Valeria miluju a ty na tom nic nezměnís.“ „Podívejme, Valerio, to zní romanticky,“ Trinidad vylétla z pokoje jako střela.
„Tereso, prosím vás, přineste mi dokumentaci ohledně případu Pazovi,“ uz zas pracoval Reinaldo ve své moderní kanceláři. „Ale ten případ vám nepatří pane.“ „Jaktoze mi nepatří, ovsem ze ano. Vzdyt je můj.“ „Promiňte, ale paní advokátka Santamaría mi řekla, ze si ho bere místo vás.“ v tom okamziku Reinaldo vstal a vesel do sousední kanceláře. „Proč jsi to udělala Soňo?“ „Nevím o čem hovořís,“ Soňa se na Reinalda ani nepodívala. „Ale ovsem ze to vís moc dobře. Případ Pazovi jsem měl přece od začátku na starosti já.“ „No tak teď uz ne.“ Reinaldo se rukama opřel o stůl a důrazně pronesl: „Podívej se Soňo, já nemám ve zvyku mýchat pracovní a osobní zálezitosti. A nemám rád kdyz to dělají ostatní,“ Reinaldo práskl dveřmi.
Anita vesla celá smutná do svého pokoje. Lehla si na postel. Někdo zaklepal: „Vstupte.“ „To jsem já, Anito, můžu?“ byla to María. „Anito, musím si s tebou o něčem promluvit. Kdyz jsi sem přisla, hned jsem ti řekla, ze se mi líbí Raymundo...“ „Je tvůj,“ María uz ani nestačila dopovědět a Anita uz reagovala. „Jak to myslís?“ „Rozesli jsme se. Rekla jsem mu ze jsem zpěvačka.“ „To je mi líto,“ i kdyz María Raymunda milovala, tohla Anitě nepřála. Objaly se. „To je dobrý, uz je mi dobře. Jsem v pohodě.“ „Vázně? Nechces abych tady s tebou byla?“ „Já uz stejně musím jet. Začínám točit Hrané vztahy.“ „Navzdy kamarádky?“ „Navzdy kamarádky.“ Objaly se Anita s Maríou.
(střih)
María se v hale loučila. Uz stála s kufry u dveří. „Opatruj se dcerusko a čekáme tě kdy zase přijedes.“ „Děkuji Toňo. Jste milá. Brzy zase přijedu.“ Na řadu přisel Eusebio: „Máme vás rádi paní.“ „Děkuji Eusebio. Já vás taky.“ „Měj se Ani,“ připojila se María. „Tak uz jedem,“ společně s Anitou jela i Soledad. Z auta jestě naposled mávaly.
VEČER
Anita dorazila domů. Vivian jí hned vítala. „Ahoj dcerusko, konečně jsi tady,“ objala Anitu matka. „Ahoj sestřičko,“ ironicky pozdravila Anitina mladsí sestra Trinidad. „Trini, co tady dělás?“ „Nejsi ráda ze mě vidís?“ „Ne, jsem hodně ráda. Proč to říkás?“ „Protoze nase matka byla evidentně ráda sama doma s tím svým Valeriem.“ „Nezačínej Trinidad zase!“ okřikla Trinidad matka. „Já jsem měla tu moznost s Valeriem se osobně setkat, a je moc hodný. Své mamince přeji stěstí a nechápu proč tohle říkás Trinidad.“ „Anito, jdi si odpočinout. Jistě jsi unavená. Já si s ní promluvím.“ „Dobře,“ Anita odesla do pokoje.
U Raymundovy chatrče klepala María. „Anita se mi svěřila s tím co se mezi vámi stalo. Je mi to líto.“ „pojď dál,“ vyzval Raymundo Anitu. „Chápu ze to pro tebe asi není jednoduché. Měli jste se hodně rádi?“ „Nikdy jsem Marío nikoho nemiloval tak jako Anitu, ale ona mě oklamala.“ „Já..., já chtěla jsem ti říct, ze i kdyz jste se s Anitou rozesli, neznamená to konec.“ „Co tím chces říct, Marío?“ „Že tě miluju!“ María se Raymundovi vrhla do náruče. Začali se líbat. Potom spolu prozili vásnivou noc.
RÁNO
Anita uz od časného rána natáčela Hrané vztahy. Musela hrát přesvědčivě, tahle telenovela měla mít obrovský úspěch. Teď zrovna měla výstup se Sergiem. „Musím ti něco prozradit, Roxano, ve skutečnosti nejsem ten, za koho mě povazujes. Ztratila jsi pamět a tvůj manzel si mne najal, abych hrál tvého přítele. Uz v tom ale nemohu pokračovat.“ „mmmmm, mmm..,“ Anita se zamyslela, tato scéna jí něco připomněla... „Ale Anito, co toje? Zapomněla jsi text, nebo co? Ty se más teď přece nastvat. Pauza!“
Anita se posadila do křesla a vzpomínala: „Ty jsi slavná? Nechápu to, proč jsi mi to neřekla? To jsem pro tebe tak málo důlezitý?“ „Ne, tak to není, vzdyt uz jsem ti to vysvětlila, nechtěla jsem tě ztratit...“ Z přemýslení vytáhla Anitu Rebeca. „Ahoj Anito, jak se más, jak jde natáčení?“ „Já se mám fajn,“ sklesle odpověděla Anita. „Nelzi mi drahá. Soledad mi pověděla vsechno o Raymundovi.“ „Uz je mi vázně líp. Vís, teď jsme hráli scénu, kde mi Sergio jako lhal, a já si uvědomila, co asi Raymundo cítil, kdyz zjistil ze nejsem zádná překladatelka. Zhroutil se mu celý svět. Pochybuju, jestli mi to za to stojí. Mám chut skončit s tímhle vsím....“
V chatrči se probudil mladý pár María s Raymundem. Raymundo se tvářil zamysleně. „Miláčku, to byla krásná noc,“ políbila María Raymunda. „Proč mlčís Raymundo?“ Raymundo byl duchem mimo. „Marío, dobře vís, ze miluju jinou.“ „Ano, vím to. Milujes Anitu, ale ona tu není, chápes? Anita tu není. Já ano. Raymundo, vím, ze na Anitu jen tak nazapomenes, ale snaz se me brát aspoň jako kamarádku. Kdybys cokoliv potřeboval, klidně přijď, a kdo ví, třeba z toho jednou něco bude,“ chápavě pronesla María a Raymunda objala.
Vivian vstala a jestě ospalá kráčela ze schodů ve své luxusní rezidenci. „Ezekieli, Trinidad tady není?“ „Ne paní, slečna Trinidad odesla stejně jako slečna Anita brzy ráno.“ „Dobrá, přines mi prosím kávičku ano?“ Vivian si sedla do pohovky a zamyslela se: „To je divné, kam mohla Trinidad tak brzy ráno jít?“
„Dobrý den,“ pozdravila ironickým hlasem Trinidad po tom, co jí Alejandro otevřel dveře do svého bytu. „Ahoj Trinidad, čekal jsem ze příjdes.“ „Dobrá, tak to nebudu prodluzovat. Moc dobře vím o co vám jde. Nebo spís o co ti jde, protoze nejsi o tolik starsí nez já ze bych ti musela vykat, ze?“ „Vázně? Tak o co mi jde, no řekni.“ „Jde ti jen o peníze. Stačí se rozhlédnout. Tenhle byt upřímně není nic moc. Řekni, kolik más na kontě? Nevypadás jako milionář.“ „Poslys Trinidad, tvou matku miluji a jestli nejsi schopná to pochopit, tak tady nemás co dělat.“ „Vyhazujes mě? Jestě počkej. Mám pro tebe návrh,“ Trinidad mluvila povýšenecky. Z kabelky vytáhla sekovou knízku. „No, řekni kolik, za kolik prodás mou matku?“ „ dvě sta tisíc?“ „Hmm, jsi drahý, ale dobře, tu máš,“ Trinidad podala Alejandrovi šek. Alejandro reagoval: „To je skutečně vysoká částka, za to bych mohl mít nové auto, ale Vivian má mnohem větsí cenu, slysís? Nase láska není na prodej,“ Alejandro sek roztrhl. „A teď opusť tento byt.“ „Dobrá jdu, ale tohle není konec. Jestě o mně uslysís,“ vyzovala Trinidad.
V kavárně seděly staré kamarádky Rebeca Soledad a Anita. „Jak jde natáčení?“ zeptala se Rebeca. „Miluji hraní. To je celý můj zivot.“ „A myslís jestě na Raymunda?“ zajímala se i Soledad. „Soledad, dobře vís, ze na něj jen tak nezapomenu. María ho miluje a vím ze se k sobě hodí. Budou spolu stastní.“ „Určitě jsi v pohodě?“ „Ano, nedělejte si starosti. Brzy se vzpamatuju.“ K trojici dívek přistoupil čísník: „Tady je to víno, ach, promiňte...,“ čísník přinesl víno, ale místo na stole skončilo na satech Rebecy. Anita se Soledad se smály, ale Rebeca zuřila. „Co si to dovolujete? Chci mluvit s vedoucím.“ „Slečno, promiňte, hned to vyčistím.“ „Nechte toho, vyčistím to sama,“ čísník byl evidentně nervóznějsí nez Rebeca. Najednou se na Rebecu zahleděl: „Mohu vás někam pozvat?“
Raymundo se vracel lesem směrem ke své chatrči. Myslel na slova Maríi. Překvapil ho kouř, ktarý byl vidět v místech kde se nachází také jeho chýse. Rychle bězel k ní. Celá chalupa byla v jednom ohni. Rychle bězel k potoku a do věder nabíral vodu. Snazil se chalupu uhasit: „Neé, to né!“.
Na zámku zvonil telefon. „Uz jdu!“ volala Toňě, jakoby ji volající slysel. „Haló?“ „To je barák tý zpěvačky? Chci s ní mluvit,“ promluvil tlumený hlas. „Promiňte, kdo volá?“ „To je jedno, zavoláte mi ji?“ „Anita tady není. Je v hlavním městě. Halo?“ anonym polozil. Toňa byla s toho vseho znepokojená.
„Trinidad, kde jsi byla?“ zeptala se dcery Vivian, kdyz se vrátila. „Vís kde jsem byla? U toho tvého miláčka.“ „Coze? Ty jsi byla u Alejandra?“ „Ano, přesně tak.“ „A co jsi u něj dělala?“ „Nabídla jsem mu peníze. Prodala jsem tě!“ „Jak jsi mohla, Trinidad? Tolik se stydím!“ „A to jestě nevís to nejlepsí, on ty peníze přijal, slysís? Nechce tě ani vidět. Ztratila jsi ho,“ vykřikla krutě Triny matce do tváře. „Nevěřím ti a nevím proč to říkás. Zárlís na Alejandra?“ „Ty mi nevěřís? Tak budes muset. Zavolej do banky a zeptej se. Řeknou ti, ze jsem utratila dvě stě tisíc. Dala jsem mu je.“ „To jestě nic neznamená!“
Triny uz evidentně nechtěla v hovoru pokračovat. Odesla nahoru do svého pokoje.
VEČER
Anita vycházela ze studií televize az za tmy. Čekala na taxík, který si zavolala, aby ji odvezl domů. Zastavil u ní Sergio Acosta, její nový partner v telenovele: „Anito, chces svést?“ „Jsi milý Sergio, děkuju, ale uz jsem si zavolala taxík.“ „Ale no tak Anito, uz tady čekás dlouho, uz asi nepřijede.“ „Tak dobře, děkuji ti,“ Anita si nasedla do moderního vozu. „Jsem ráda Sergio ze vybtebe na hlavní roli. Jsi dobrý partner.“ „ Ty mi lichotís. I kdyz jako herec teprve začínám, je to pro mě přílezitost ze hned pracuji s tebou.“ „Budeme přátelé?“ „Byl bych rád.“ „Tak kamarádi.“ „Anito, co tě trápí, při natáčení jsem si vsiml, ze ti není dobře, je to láska, ze?“ Anita mlčela. „Kamarádi se přece svěřují.“ „Já odpust, nechci o tom mluvit...“
„Pojď dál Raymundo, pojď,“ pobízel Raymunda Eusebio. „Co tě k nám vede?“ „Nemám kde bydlet.“ „Ale co to říkás, posaď se.“ do pokoje přiběhla María. „Raymundo, co tady dělás?“ rozzářily se oči Maríi, kdyz Raymunda uviděla. „Jsem si jistý, ze to byl Gelves, Zapálil mi chatrč. Vsechno co jsem měl bylo tam. Nemám ani zádné oblečení.“ „Ale Raymundo, to je vázné obvinění, i kdyz nepochybuji o tom, ze je toho schopný.“ „Ne, tak to ne. Tohle budeme řesit az potom. Teď je nejdůlezitějsí, aby jsi měl kde přespat. Budes bydlet tady na zámku.“ „No nechci obtězovat, ale popravdě by se mi to hodilo. Jen pár dní.“ „Jasně ze tady budes,“ políbila María Raymunda.
„Tak jestě jednou mockrát ti děkuji Sergio. Uvidíme se zítra.“ „Tak pa,“ políbil Sergio Anito na rozloučenou. Ale nevěděli, ze je celou dobu sledoval a fotil bulvární časopis...
|
Písmák