Písmák 11.11.2013
Okamžik zrození
prozradilo jen slabé zavrnění a pak vzlyk
podle něj už navždy poznáme se
ty a já
Zkameněla
Stávala jsem
ve stínu tržiště
v přísně střižených šatech
a s touhou
Všechno bývá jinak
Sedělo se na schodechs kufrem u nohouv očích pavučinya prach z toho domunečekalo se ráno se sluncemspíš hromy a dusnaa občas bezvětříVečer získal sytý nádech zatuchlinybrambor a nevybalených věcí a skřínípsí srsti a smutkuZtráta osobního světa vždycky bolíPřibyla Nová předsevzetípro peříčka vztahůa dolíky smutkův podlazeV pokoji 4x6 metrůpro dva a psaEtuda pro komoduskříněpostelea stůlv pokoji s jednímoknemNěkdy se nedá dýchatpro malé naschválnostipro slovaco nedojdou do konce své cestya nebo přijdou bosky - ze směrů kde by je čekaly jen děti- jenže jsme dospělíže prý -Ale bude jaroa třeba se nám vrátí smyslpro řeči v tomhle domě.
Není čas
Beru zas tužkujen pro podtrhání řádků skripta marně čekámna slovakterá by naskákala nenápadně neposlušněpřesto vyrovnaněna ta volná místa po okrajíchNechci je pustitz hlavya pro tu absenci volnostise vzdorně staví do řádekk definicíms nenápadnou tváříMarně tušíš příběhyPřesto se události kupíza chvíli nebude jasnékdo co kde kdy a jakjen koukáš na boty od té poslednípro navázání aspoň tkaničkyNení časvysypat si hlavuJen dojímat se ještě můžemi v té rychlosti.
Rozumná nejsem
Všechna budoucí jednoujsou najednou na dosaha prsty tlačí na bolavé spánkypulsování stalo se nutnostípro odměřování dalších vteřin nové skutečnostiDívám se na ni z výškyjako by nebyla moje- Kdesi jsme se odrazilia teď je tu ten letjakoby nečekaný aneskutečnýMám chuť zůstatna chvilku jen tak v prostorua ještě si osahat toco za chvíli bude minuléNěkam hluboko si schovatúsměvy, gesta a všechnytak samozřejmé zvukypraskot starého nábytkubzučení pojistek když se vaří vodaklapání uvolněných dlaždic před dveřmijeden psí kožíšek oči a teploa k tomu všemuukecané odpočívadlo mezi dvěma světyŘíkáš: Nebudˇ prosím tě tak rozumná. Nejsem.
Prostě
Asi bych Ti měla častěji říkat Mám Tě rádaa nebo Tě jen tak chytitza rukua do dlaně schovati to nevyřčenéco Ti vidím v očíchNěkdy je těžko se ptátněkdy je těžko mluvitNěkdy je těžkoA někdy prostě jenom jsme.
Počítej s tím
Žít bych měla
asi jen opravdu
přítomností
nenosit si na zádech a v kapsách
Jenže
Sbírám si do hrstí
kamínky ze všech cest
co jsme prochodili spolu
a až si usmyslí škvírami v dlaních propadávat
Oči
Viděla jsem muže
rozervaného
mezi dvě ženy
přetahovaly se o jeho kosti
Vzdechům
Vzdechům Tvým
daruji svoje ústa
v polibcích půjdu jim naproti
a budu si přát
Od srdcí klíčkům
Klíčky na dlaních
vyrovnány do podkovy
co ztratil čas
od srdcí jenom těch
Jen slova?
Za horou je země
horoucí
Odkud by jinak měla jméno.
Na hrudi se daří
(V)zdávání se
Zdávalo se mi
štěstí
chodilo v kruzích
a nikdy se nevzdalovalo
Miláčku...II
Miláčku, jak jen říct
že máme asi i křivé zrcadlo
protože jinak nevím
co ho to napadlo, přidávat Ti
Asi to bude tím
Nic se prý neděje
samo sebou
a proto striktně dodržujeme zákony
akce a reakce
Známosti
V představách nedostižní
v kroku stále ještě
svižní
a trochu jati sami sebou
Miláčku...
Miláčku neskláněj se příliš
aby se děti nelekly
že týraný jsi muž
a zády se netoč k zrcadlu
Mému mužíčkovi s láskou I.
S komodou se mazlil víc jak se mnou
asi proto, že má papírový záda
Atěch ran, co na ně schytala
Kladivem bušil jako bez hlavy
Řekla bych Ti
Řekla bych Ti
pár písmen možná slovo
jejich vlastním zvukem
kdyby to šlo
Dům věcí III
Odtržená
od domu věcí
obcházím nedaleko a hledám
stopy společného
Polykám
Polykám prázdno
a cedímmezi spánky
-prsty zkouším na nich tep
Do zavřených očí si promítám
Ú-klidová
Jednu deci slunce - Tobě k snídani
Patičky obrousit strachům
Pak lehce vykročit a sbírat zapomenuté a přehlížené
úsměvy a slova
Šerosvit
Umyla jsem zrcadlo
už nebudu vypadat jako zaprášený obraz
Až se na sebe podívám
mé rysy získají na ostrosti
Křesání kamenů
Slunce se opírá o listí
do něj si schovává barvy na příště
a Ty
zarůstáš mi hlouběji
Dům věcí II
Učili nás
schovávat si křídla
a dívat se
místo toho
Po kruzích
Chodíme po kruzích
s cílem
najít začátek
a vtisknout si jeho teplo
Míra věcí
Nahmatat čas
a neznat přitom jeho sílu
uvěřit
že všechno vnitřně viděné
Do samot
Jak daleko je
do samot
když krok odměřuje
jen povrchní vzdálenosti
Dům věcí
Učili nás
přechovávat v sýpkách
největší tajemství
naoko se tvářit
Uhrančivá, ještě stále
Nikdy netančila bosá
aby si neotlačila paty
které tak rádi hladívají její milenci
Dokonale zvládá jen
***
Oslněná
stočila se do klubka
a na zápraží odpočívá
víra
Květnová
Na kouři zohýnku
doletěli jsme do května
Přes pražce vydali se zpět
do jiného světa
Dubnomájová
Poskládám si mozaiku
ze stromů, deště a duhy
a taky z dětí a čarodějnic
praskající břidlice
Dubnová I
Duben uhodil holí
holeně drnčely
a hvězdičky před očima
se nám nezdály
Říjnová
Plechové střechy
mají ostré hrany
Přes zraněné paty
ještě se dalo jít
Zářijová
Tápavě
a tiše se vykročilo
nocí
zasvítilopřisedání
Srpnová
Do srpna šláplo slunce
a přidusilo zásoby vody
Na dobrou noc
zadupaly srnky
Lednová
Nový rok se překulil
do postele ke starému
poklábosilipři víně
Pak si spolu skočili
Březnová
Kázala rybám
o vodě
a sama chodila
ledu po špičkách
Listopadová
Jen občas pršelo
a zima byla spíš uvnitř
Voda na kabátech
nás nečinila čistými
Prosincová
Místo sněhu zase pršelo
tak trochu do kávy
a do úsměvu
a falešně
Únorová
Chodila uspávat ryby
aby čekání na jaro nebylo dlouhé
a ticho nevyvřelo
vlastní tíhou
Celí
Báli jsme se
promluvit
s vědomím, že slova jsou
neobratná a těkavá
Je to jen
Pomalu se vytratila
doba
soubojů a zaťatých pěstí
na obou stranách
S rozedněním
Vten večer
někdo rozsvítil
červenou lucernu
u hlavního vchodu
Stisk
Zářivým krok sun krok
balancuješ
na svých hladinách
aby neklesly
Měsíci X - Dorůstání
V tu noc
kdy jsi tišší
sebe částí
bloudil po Zemi
Měsíci IX - V očích
Mám
oči zalité světlem
Měsíce
Houpu ho
K okrajům
Ohýbám slova
šeptem
dechem hřeju
jejich
Měsíc 28. října 2004
Zatímco Země
kradla Ti
poslední
zbytky světla
Měsíci VIII - Halo
Mlhou prosvítáš
rozostřuješ
rysy útlostí
citu
Měsíci VII - Moře
Vím
že bys chtěl
odejít Tam
kde jsou ještě místa
Měsíci VI - Země
Kolik něhyse vejde do dlaněpoznáš jen jednouvíckrát nešeptá Ti Zeměza dnůkdy se kolem Slunce točíaToběmořem zakrýváočiTo kdyžzas a zasvstupujemezi vás
Měsíci V - Na protest
Než se dnes
uzavřeš
do mraků
Na protest všemu
Měsíci IV - domodra
Zase jsi
o den blíž
okamžiku zahalení
do vlastního stínu
Měsíci
Bojím se vás
muži
když na můj práh
bolestívstupujete
...a pak si ke mně zase přisedla a řekla (2)
Neboj se
plakat
když ztrácíš
Slza
Co na tom
Potkal jsem ji
tenkrát
u stánku s novinami
Plaše se usmála
Vždycky jen...
Sedávala mi u nohou
hlavu opřenou
o má kolena
Zády mě hřála
...a pak si ke mně zase přisedla a řekla (I.)
Chceš-li žít
v sousedství
je třeba stavět
hraniční kameny
Jak znějí džbány...
Dnes jsem
zase vstala
už za svítání
Přitiskla se
...a pak jsem si přisedla a řekla...
Nikdy jsem nebyla
plavovlasá
a vrásku mám
sotva jednu
... a pak si ke mně přisedla a řekla VIII ...
Jsou chvíle
rozloučení
kdy se neodchází
Jen dýchat se
... a pak si ke mně přisedla a řekla VII ...
Přijdou dny
kdy milovat přestane
stačit
a jako slepci
... a pak si ke mně přisedla a řekla V...
Je slovo
hlas
a poušť
kde se volává
... a pak si ke mně přisedla a řekla VI...
Jsou ženy
v bocích nepevné
co samy sebe
neunesou
... a pak si ke mně přisedla a řekla IV ...
Jsou muži
pevní
v nakročení
i stopách
... a pak si ke mně přisedla a řekla III ...
Jsou ženy
studny
v pouštích
Písky je zavály
...a pak si ke mně přisedla a řekla II. ...
Představ si ruku
- dlaň
a aspoň jedinkrát
nepočítej čáry
... a pak si ke mně přisedla a řekla...
Do nových džbánů
nepřidávej střepy starých
Nebudou znít
Začni znova
Cesta k rybníku, ve kterém nemohu bydlet...
Stejnoměrně
na asfaltu
jen mé kroky
Šustot nohavic
Kam chodí smutky spát
Kam chodí smutky
spát
mámo.
Choulí se ti pod sukněmi.
Očima přitékám
Máš v očích řeku
bezpečnou v zákoutích
laskavou
i přes kameny
V ozvěnách
A byla pole
žárem stlaná
a byly cesty
do setmění
Vzkaz na rohu domu, kolem nějž nikdo nechodí
Na tvých skalách
přívětivo
Vítr je obrousil
do čistot
Když hrát, tak hrad
Prohledán tvým pohledem
blednu
a prohlédám
v lednu
Kam se ztrácí víra v tebe?
Kam podat ruku
když pokaždé sáhne
jen
na žhavé uhlíky
Odpověď na Nebe nad Prahou
Je 8:05 a jistá žena právě postavila vodu na čaj Ještě má rozcuchané vlasy Odsypává do konvice hrst lístků usmívá se Jen o pár kilometrů dál v nejvyšším patře zašlého činžovního domu sedí starý pán u okna pozoruje holuby Vzpomíná O několik vteřin později dopadá na asfaltový chodník holubí pírko Dnes je sobota slunečno na všech frontách
Možná jsem měl být...
Možná jsem měl být
šamanem, hvězdopravcem, bláznem
když všechny mé předpovědi
vycházejí
Už tenkrát jsi přece věděla, že nekotvím.
Byla mi samota
Zahodil jsem vesla
a nechal se
tebou
O ženách v mém domě
Řekla
že ještě tisíckrát
v krbu zatopím
a přiložím to nejcennější
Do řádků (Martinovi)
Dotýkáme se
hran křehkostí
Ze soukromých lesů
vracíme si ticho
Spráfně šesky
Ještě chvíli váhal,
ale když ručička váhy ukazovala
šedesát devět a devatenáct,
seskočil a zapálil si doutník.