Žijeme válečné dny, i když v zázemí. A citlivým se ruce třesou. Z toho, jak jsme se nepoučili, jak zas umírají nevinní a viníci si vyskakují... Zarůstání zámků kvůli zdánlivě drobnému, ale klíčovému opomenutí implikuje prince jenom v pohádce, která se vypráví dětem, aby posílila konfirmační zkreslení a nedovolila tak předčasný zápas s protivníkem příliš silným. Jenže ... Možná to přeháníme. A málo lidí chce skutečně dospět.

Skvěle napsáno, potěšilo, díky, pokračuj....

Přesné pozorování. Plátno paměti je skutečně průhledné, protože to není žádné plátno, ale síť podobná podhoubí. A tak může smutek ožít prožitou radostí. Skvělé metafory.

Diverzita je klíčem k přežití druhu v pozemských podmínkách. Snad. Nějak nemáme alternativní svět k vyzkoušení jiných strategií. A vzhledem k mutacím to prostě bez diverzity nejde. Ale co přežití civilizace? Není to jiná úloha? 

Krásný, významný dopis....

To je tak krásné, pravdivé, jemné ...

(Nemyslím si ovšem, že by byl nějaký Dveřník, ale chápu, že se lze takto dívat na svět...)

Tak si představuji, že to ten druhý čte, že to je dočasný závěr krásně hravého rozhovoru...

Může to být samozřejmě stokrát jinak, těch scénářů se hodí spousta.

Povedlo se to.

V první větě mi nějak vypadlo sloveso a tady to nejde opravit? Mělo by tam být, že je důležitější, z čeho plyne.

U takového textu o tom, z čeho plyne, stejně jako na moři nejsou ani tak zajímavé vlny jako svět pod nimi.

Nekonečné mi lidské vědění přijde jen tehdy, bude-li se kolovrátek zvědavosti nekonečně točit. Ale dokážeme to? Kolik je mezi námi longtermistů a kolik těch, které nezajímá víc než perspektiva vnoučat? A pro jakou část populace je důležité poznání? Pro desetinu? Setinu? Teorie chaosu je krásná a chaos třeba z protichůdných teorií temné hmoty je ještě hezčí, víme, že něco je špatně, ale nevíme co, podivuhodný čas, kéž by ho někdo takhle líčil dětem - ale kdo to dělá ?

Nevím, jak je co myšleno, ale jinolamy jsou taky užitečné :o)

Kouzlo literatury...?

Knížecí rady jsou odedávna oblíbená disciplína. Málokdo z těch, kterým bylo shůry mnoho dobrého dáno, totiž snese pravdu, že za jejich úspěchem stojí z velké míry genetické a historické štěstí, nikoliv jejich osobní zásluhy - a tak si vytvářejí všelijaké příběhy o tom, "jak se jim to povedlo, protože dělali to a ono, budete-li to dělat stejně,  taky se vám to povede". 

Prokouknout to brzy, nepřipojit se do téhle hry víc než jen tak ze srandy, nevážně, může znamenat ... no třeba namísto podivně duté a placaté sebelásky, případně opačné sebelítosti a sebezavržení cosi jako nasebezvědavost, sebepoznávání ? A to může vést k opravdovosti, což sice není záruka úspěchů, ale jednak tím lze potkat lidi podobné a nelhat si s nimi vzájemně do kapsy, jednak se  přitom někomu povede i dobrá, protože pravdivá básnička?

Pěkný začátek, škoda toho zrcátko -nakrátko :.)

První čtyři řádky mne sem přilákaly. A taky jsou dobré, hravé... Rentgen slunéčka-berušky? Pak mi to bohužel kazí nedbalost či spíš neznalost, slova mohou být v češtině jen důrazná, nikoliv důrazné....(dá se to celkem snadno opravit i se zachováním rýmu :o) ) Kdybys měla opravdu chuť pátrat v sobě, napadá mne, že by mohla být velmi přínosná introspekce, jak jinak cítíš v téhle drobnůstce jazyk, proč tě to netahá za uši, zatímco pro jiné to je, jak když se přejede kamenem po skle.... Chyba je jako náhodně objevený začátek zašmodrchaného klubka vlastní jinakosti-jedinečnosti, dáš-li si práci a začneš ho pro sebe i pro nás rozmotávat.... Rýmy nejsou tak důležité, jako obsah - a tím by, podle mne, mělo být, co o sobě člověk vykutá při cestě k lepšímu poznání...

Okamžik, kdy se člověk druhému člověku dává poznat, kdy se o to poprvé pokusí, je jistým způsobem svátost, psychický předěl.

Že ten druhý není na stejné vlně, je zkušenost jiného druhu.

Celým životem by člověka možná mělo provázet narůstající zásadní poznání, jak moc - jak nepředstavitelně moc - jsme vnitřně odlišní.

Takže najít člověka s podobným myšlením je ohromně těžké.

Ale jakkoliv zranění z prvního nárazu může být hluboké, žijeme jenom jednou a naděje na dostatečnou míru podobnosti je nenulová.

Napadla mne k pokračování taková hloupá metafora. Zná to každý, kdo hraje na nějaký strunný hudební nástroj: před jakýmkoliv vystoupením, ať jsem jakkoliv připraven, musím jemně zkusit struny, jestli se něco nepohnulo. Jestli je naladěno. A když hrají aspoň dva, musí to udělat oba. Jinak to prostě nejde. Takže - nejdřív naladit a teprve pak spustit :-)

(Netuším, jestli jsem se trefil, ale tady se moc ladit nedá, tak kdyžtak pardon - tohle je dojem, který to ve mně vyvolalo. Mám rád upřímnost - a tady jsem ji cítil. )

HLAS

Moc dobré.

(jen mi tam drhlo před výbornou třískou vylévám - a o pár řádků dál zalévám, dal bych tam něco jiného, třeba rosím?)

Krásné, smutné, škoda že život nelze rozvětvit do mnoha variant.

( možná bych opravil ve čtvrtém řádku nám na mám? A když jsem moc smělý, poslední řádek bych doporučil "v níž mraky by se prostoupily"...tak mi to jde do rytmu :-) )

Díky .)

Paráda, úplně jsem se do toho světa propadl. Takhle ho lze chápat. 

(mimochodem, vždycky jsem si představoval takovýhle text o psaní textu, párkrát jsem to i zkusil, ale bylo to příliš osobní...není nad upřímnost)

přeříznuté výskotem je výborné

vjem předán, díky

Poetická definice psychických obran - tleskám, teda štrngám, duše semtam vyleze jak kytka zpod asfaltu :-)

Podivná volba... Zabít Sirael jako symbol iluzivní postavy, když ta přece tak jako tak už nežije, protože iluze jsou přece odváty - co to je za volbu, zabíjet mrtvolu? A když zůstane mrtvola žít, když tedy se iluze nějak polijí živou vodou, tedy když se konfirmační zkreslení pustí do vichrů vět a postupně je v paměti promění v něco jiného....  tak pak to znamená nežít? 

Ale hezky napsané to je, jakkoliv zmotané jsou pro mne v tom jinotaje :-)

Jo jo, obdobné pozorování reality v roce 1705 jistý Bernard Mandeville převtělil do Bajky o včelách, která (jsouc na indexu) dlouho sloužila a slouží jako jakýsi etalon názoru, že blahobytná společnost stojí na neřestnostech a hříšnostech lidských spíš než na ctnostech...

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bernard_Mandeville

Pěkné.

Rozesmálo. Ale zároveň jsem si představoval, kolik času muselo uplynout, aby se to takhle mohlo napsat.... 

Ano, takhle to je, tohle je taky velmi závažná součást naší krize. Postkomunistické  (a tak trochu i posthabsburské) státy jsou na štíru s důvěrou lidí ve stát - a proto na covid reagují vesměs hrozně. Porovnání třeba s takovým Dánskem je opravdu porovnání s jiným světem. U nás lidi  ve velkém procentu nevěří vládám, nedodržují opatření, neočkují se - no a taky politici se nedovedou dohodnout, třeba v Portugalsku se shodla vláda s opozicí na tom, že se ochranná opatření neuvolní, dokud nebude určité procento naočkovaných. Něco u nás nepředstavitelného, tady skoro každý (zářnou výjimkou je třeba prezidentka Čaputová) politik je jen politik, co kouká na své vlastní body, státníka pohledat.

A je to nejspíš skutečně tak, že ti, kteří mají talent, do toho politického masomlýnku nejdou. 

Celkem pochopitelně, protože talent politika je mnohorozměrný, nejlépe by se snad dal přirovnat k talentu skvělého vrcholového manažera vědecké instituce nebo univerzity, takového, který pracuje nenápadně a přitom velmi tvrdě v pozadí, aby jiní mohli vyniknout a aby se celý obor posunoval dlouhodobě udržitelně dopředu. Těch dovedností se musí dát dohromady strašně moc, to musí být duší i vědomostmi sociolog, psycholog, historik, lékař, právník, ajťák...a zároveň herec a umělec, který tomu, co vykoumá, dá memeticky správně chytlavou formu, no a pod tím vším filosof, který má pod kontrolou svoje vášně a hledí na svět sub speciae aeternitatis, dnes tedy spíš pohledem evolučního biologa a astrofyzika než teologa...

Proč takový talent dávat do služeb státu, který ze všeho nejvíce připomíná Augiášův chlív? Přičemž na héraklovskou metodu čištění je nutno zapomenout, stát jsou stovky obvykle velmi zaneřáděných institucí, které se dají měnit jen tak, že do jejich vrcholového managementu přijdou noví "čističi a budovatelé", jeden sám politik toho moc nezmůže.

Na druhou stranu: kolik takových opravdu dobrých talentovaných politiků svět zná? Napadl mne třeba Roosevelt, ale když si uvědomím Jaltu, tak snad raději ne, stejně jako nechci jmenovat Masaryka, který obdobně nerozumně označil nástupce. Tak třeba někdo dnešní, co třeba nenápadná dánská  předsedkyně vlády Mette Frederiksen nebo portugalský Antonio Costa? Neznám je, třeba nejsou tak talentovaní, jen vládnou konsolidovaným zemím? 

Lidé s podobným talentem určitě existují. Ale na naši postkomunistickou rozhádanou společnost by zafungovala jen "armáda talentovaných politiků"...a tolik jich prostě není. Jeden dva to nevytrhnou, ostatní je obalí svými sítěmi... Takže se nejspíš nějak musíme dokodrcat do lepšího stavu, no a pak se třeba dočkáme, že "ten kdo může, ten i musí" - protože pak to bude mít smysl?

Moc pěkné. Doufám, že tady takových textů bude víc. 

Jenom bych k té terapii "jak se zbytečně nenechat unést vlastní emocí" rád přidal cosi jako "Potíž takovéhle příhody je bohužel v tom, že když ta paní příště nezvládne své dva psy a ti poběží proti psychicky labilnějšímu malému dítěti, opravdu může dojít k vážným škodám, třeba i k traumatu. Co s tím? Nedalo by se nějak - bez vzteku - zařídit, aby se zvýšila pravděpodobnost, že jí to dojde a příště je bude mít a vodítku? A není náhodou vztek v takovýchto situacích evolučním vynálezem (Koukolík tomu říká altruistické trestání nebo tak nějak) , který dovoluje udržet sobectví uvnitř lidských skupin v snesitelných mezích?"

Zemi, kam se jezdí zapomenout, neznám, protože mi tak přijde každá i žádná, někdo je na novinky a někomu všechno nové připomíná to staré. Nejsme snad určováni především strukturou naší paměti? 

Moc pěkný kousek, podnětný, jeden si představuje, že má i konkrétního adresáta.

To je tak přesný popis...a tak častá situace. Mučení tím, co nepřijde - tak jednoduše se to dá napsat, a přitom jsem to snad nikde takhle ještě nečetl? 

Tohoto mučení je v životě možná nejvíc? 

Ale ne, mučíme se samozřejmě sami, někdo má talent snít, představovat si možné radosti spolu se smutkem z toho, že nemohou nastat, jiný zase tytéž představy bere jako podivuhodné zpestření, jako svět uvnitř krasohledu, a vůbec ho ani nenapadne přát si být doopravdy uvnitř, protože copak to jde, vstoupit do filmu nebo knížky jinak než ve snech?

A jaký je ten druhý? Copak se to dá poznat, když nemluví, nechce mluvit? A tak se vrstvíme, většinou nepoznáni. Do smrti, do ztráty paměti můžeme přemýšlet o výhybkách - jaký by to byl život, kdyby se tehdy stalo něco nemožného? 

A přece jsi řekla světu, jak se předává náboj, energie, proudění, memetický život z generace na generaci.

představa, že někdo takto čte deník, mne .... nadchla?

ano, takhle to je:

neboť lidé jeden druhého skutečně nevidí

dokud nemilují.

Trochu jsem váhal, zda dát takový název, protože se říká, že použití čeohokoliv matematického velmi snižuje čtenost, ale pak jsem si řekl, že si lidi třeba uvědomí, že od téhož základu pochází i tango ... no a hlavně český význam "tečná" mi přišel tak směšný a navíc s nechtěným druhým významem, že jsem to riskl :-)

Hm, tak to mne zklamalo, a ty nesmysly o očkování ještě víc.

Ještě jsem nepřečetl dlouhé komentáře fundovaných kritiků, takže se vrátím, ale autorce píšu, že souhlasím - a doufám, že tak jako ona bude uvažovat hodně lidí, protože bez memetické nákazy se žádná expanze neuskuteční. 

Je potřeba začít s přípravami brzy, jakkoliv technika je zatím nepříliš pokročilá. Musíme doufat, že kreativní potenciál lidstva bude vyšší než ten destruktivní - a právě kdyby ne, tak i v tomhle ohledu je dobré mít víc želízek v ohni. Možných katastrof je mnohem víc a jsou mnohem blíž než budoucí neblahý vývoj Slunce, viz třeba Václav Smil. Dobře že o tom přemýšlíš a píšeš!

Nemáme záruku, ale ... ruku jo. A tak můžeme aspoň psát, on se ten čas v nás nějak vyvrbí, nějaká kvanta se přesunou, přeonačí...

Přesah je potřeba. 

Díky za odezvu. Ty poslední dva řádky holt dokreslují povahu tečny :-)

ubývá času, přibývá memů

po jistou dobu celkový objem paměti

roste

Vtipně něco podobného, i s Vosáhlem, pojednal v jedné písničce Mládek.

To je teda hodně zvláštní věc. Takové práce, tolik textu - a taková, s prominutím, hloupost....? Proč?  

Jo, říká se, že to jinak nejde. Nepřekročitelná existenciální samota. Miliony básniček o marných pokusech překročit ji. A možná žádné o tom, že se to tak trochu povedlo - protože takovým by nikdo nevěřil. Tohle známe všichni. A co dál?

Haj hou.

Mně se tam ohromně líbí ironie (tedy tak to čtu) toho

(podoben) ".....knize, kterous nedočet"

(ostatně málokterá kniha je doopravdy dopsaná, tedy domyšlená, vždycky mne třeba štvalo, jak Čapek nádherně rozvinutou palčivost reality shodí nějakým až nedospělým konejšením)

Mně ty hvězdičky nevadí a plní funkci oddělení. Váhám, jestli se rozepsat k tématu, zrovna jsem si včera sepisoval jakousi polemiku s Yalomovou Existenciální psychoterapií, tak bych to sem mohl vychrlit... Ale básničky bývají přece jen povzdech, který volá po účastném čtenáři, který řekne "já tě chápu", nikoliv otázka, která volá po řešení. 

Tak tedy *** 

Mně ty hvězdičky nevadí a plní funkci oddělení. Váhám, jestli se rozepsat k tématu, zrovna jsem si včera sepisoval jakousi polemiku s Yalomovou Existenciální psychoterapií, tak bych to sem mohl vychrlit... Ale básničky bývají přece jen povzdech, který volá po účastném čtenáři, který řekne "já tě chápu", nikoliv otázka, která volá po řešení. 

Tak tedy *** 

Hluboký vjem....

To se úplně v duchu přednáší. Parádní dílko!

To je zatím nejlepší, co jsem od tebe četl. Vyvolalo to jakousi plnost dojmu, jakkoli čtenář z toho nemůže znát reálie, tak tam pro něj to podstatné opravdu je.... 

To si odteď vždycky připomenu, až tu scénku uvidím!

Podivuhodně osvěžující. Lze si snadno představovat život, ve kterém by člověk byl adresátem takovéto básně, dopisu, pozvání. A je to krásná představa sladkých maličkostí. 

Někdo by mohl Amélii Lehkostřelné namítnout, že po deseti letech opakování všechny ty drobnůstky zevšední, zešednou, vyprchá z nich zajásání při trefě do černého.

Ale já bych si tipnul, že v některých lidech semtam zapracuje, nebo dokonce pravidelně tepe stroječek nepokojné všímavosti (jak by se to řeklo po slovensky?), díky kterému sladké maličkosti přibývají mnohem rychleji, než je možné je odebírat. A tak se pak mohou rozdávat všem, aby se nehromadily a neucpaly výstupní gejzírovod.

Aneb pokud si tu sladce počtu další poštu - předem díky. 

Podivuhodně osvěžující. Lze si snadno představovat život, ve kterém by člověk byl adresátem takovéto básně, dopisu, pozvání. A je to krásná představa sladkých maličkostí. 

Někdo by mohl Amélii Lehkostřelné namítnout, že po deseti letech opakování všechny ty drobnůstky zevšední, zešednou, dostanou nádech .

Ale já bych si tipnul, že v některých lidech semtam zapracuje, nebo dokonce pravidelně tepe stroječek nepokojné všímavosti (jak by se to řeklo po slovensky?), díky kterému sladké maličkosti přibývají mnohem rychleji, než je možné je odebírat. A tak se pak rozdávají všem, aby se nehromadily a neucpaly výstupní gejzírovod.

Aneb - pokud si tu sladce počtu další poštu, předem díky. 

Mně tam nepřekáží nic. Je to přece definice jednoho druhu utrpení. A to přesná, jednoduchá, na konci ujišťující, že jsme se sešli v jednom bodě. 

Jo, to by se tady na Písmáku mohla udělat taková nick-anketa, navrhoval bych název nicketa. Myslím tedy, že by se to zvrhlo, protože takové věci máme jako lidi v krvi odedávna, asi jako Yanomamové tady (jsou to jen tři strany, doporučuju): https://ulozto.cz/file/D7bpak9bv9YE/chagon-sber-genealogie-yanomamo-pdf , ale proč ne – vždyť je to tady taky taková aréna, dětské hřiště pro starší a pokročilé (teď se mi tady zrovna tři, aha už čtyři děti domlouvají na tom, na co si budou hrát, to je panečku psychologický materiál! ), tak kdo si chce hrát, směle do toho – ostatně pubertální pocity sem zapadají, ne?

S těmi filtry to vidím podobně, ale metaforu jsem si zvolil jinou, i když funguje vlastně stejně, hm, trochu by mne zajímalo proč. Třeba na to v následujících větách přijdu. Mojí metaforou je resonance.  Vidím jako dobrý model, že v každém člověku (tak jako v hmotě samé, v životě o to víc) existují cosi jako růstové pohyby (zase by se tu slušelo pojednat, proč se mi zdá lepší tenhle pojem než obvyklý „zájem“, ale málokdo takové výklady snese) – prostě témata, která má člověk chuť rozvíjet, jak se jich dotkne, neurony v mozku zacvakají, zajiskří asociační spoje, a téma se rozjíždí, roztáčí se jako vír, roste jako kytka, někdy jednoletka, co spadne po odkvětu do semínka a čeká na sezónu, jindy jako trvalka, ještě jindy jako strom… úplně to vidím, jak se k růstovému pohybu připojují další a další asociace, jednak ty staré, jednak ty nové, které resonancí se starými vlastní aktivitu nakoply – takže resonance je vlastně povzbuzení takového růstového pohybu růstovým pohybem podobným, tak jako se rozezní klidné struny, když vzduch vibruje jejich vlastním tónem.

Vidíme to, co je nám vlastní, nevidíme, co je cizí – dokonce na to existuje v psychologické literatuře jeden často používaný příklad, jak domorodci „neviděli“ Magalhaesovy lodě, ale jen čluny, které z nich vyplouvaly, protože to velké „nemohlo existovat“ - ano, to je ten filtr známého a neznámého.

Aha, už mne napadá, proč jsem možná upozadil metaforu filtru - asi mi přijde, že v té resonanci a v těch růstových pohybech je vidět „cesta samovolného evolučního vznikání“, jak se to v člověku jeho povahou a jeho zážitky vytváří, zatímco filtr má pro mne význam, že ho někdo sestrojil, je to mrtvý nástroj, který používá živý člověk -  jenomže mně se zdá, že to živé v mysli jsou právě ty růstové pohyby, memetické víry? Ony vytváří nás, nikoliv my je, pohyb jde zdola, ne shora…

Že inspirací mohou často být přízemní jevy, je přece krásné: to právě ukazuje, jak fungujeme! Jak téměř cokoliv může být serendipitním katalyzátorem, malou jiskřičkou, která zapálí nádrž plnou benzínu, kapkou, která řekne semínku jde se na to… ve skutečnosti je přece právě tenhle děj jedním z těch hlavních, které se v nás dějí, dalo by se říci, že to je ten dionýský princip, hra, tanec, na rozdíl od chladné konstrukce apolinské….která je přece vždy až ex post, každý nápad v ní je ve skutečnosti dionýský, ale lidé pravoúhle založení si to nejsou ochotni přiznat, i když se to snad lepší…

Blbé je, když lidi kolem hrozí dehonestací každému, komu nerozumí a s kým nerezonují.  Ale je to pochopitelné – tak se udržovala odedávna soudržnost kmene.

Na druhou stranu brainstormingové třeštění nesmí taky přesáhnout rozumnou míru, stejně jako se dionýské slavnosti konaly jen jednou ročně

Jé to je parádní vysvětlení, aneb všechno vždycky může být i nepředstavitelně jinak. K tomu mi naskakuje, jak někdo na přednášce z geobotaniky nadhodil, že podle výzkumů to vypadá tak, že důvod, proč která kytka roste zrovna na jedné stráni a ne na druhé, která je přece stejně vhodná, je asi stejný, jako důvod, proč se sojka posadila na támhleten dub a ne na vedlejší břízu - jen si člověk musí přeskládat časová měřítka.

Taková je evoluce, takový je život...chudák Platón, ten by se asi vztekal.

(Já mám přezdívku podle dětského anglického pexesa :-) To by taky nikdo neodhadl - ale pro mne je hezké si vzpomenout na situaci, která k tomu vedla.)

Ano, někdy je možné psát o nevyslovitelném verše, které jeho povahu naznačí, obklíčí, metaforicky řeknou, čím asi trochu je, i když tím zároveň není, ukážou aktuální neslovo, nepředstavu, což je možné brát i jako patníky na cestě ke slovům a představám novým, když se onen význam objeví u mnoha lidí a stane se tak memem - pro spoustu pocitů je nejspíš aktuálním nejlepším vyjádřením právě básnička, která je vyvolává, nikoliv pojmenovává. A tak se někdy opravdoví básníci musí mít na pozoru, aby nevyjádřili něco nebezpečného přespříliš dobře, jakpak asi bylo Goethovi po Wertherovi? 

Hm, je to podobné tomu, jak se snažíme pořád natlačit hmotu mezi naše makroskopické představy vlny a částice...přitom někteří fyzikové už mají "cit" i pro takové věci, jako jeden provázaný foton na dvou  místech najednou...spočítat to dovedou, pracovat s tím taky, ale předat tu svou opravdovou vnitřní představu oné podivuhodné reality ne; myslím, že se trochu bojí směšnosti, která je podle Batesona ale nutnou fází opravdových novinek v našem myšlení, onoho rozdílu, který dělá rozdíl. 

A s tím vysvětlováním vlastních básní - to se veřejně nedá, to je úplně jasné, protože málokdo je ochoten podstoupit psychicky těžkou a kvůli velmi časté křehkosti naší mysli bohužel i nebezpečnou cestu za pochopením druhého, po které se lze samozřejmě vydat jen paralelně se změnami pohledu na sebe samého. Člověk je vždycky mnohem více, než jeho dílo, lešení je z hlubšího pohledu cennější než sám produkt, protože umožňuje postavit další podobný - zase ta evoluce,  fuzzy fousatá , která nás vytvořila samozřejmě právě takové, jen se nám do tohoto nového zrcadla špatně kouká, protože...holt nemáme adekvátní řeč, ještě jsme si dost nezvykli....

Jé to je parádní vysvětlení, aneb všechno vždycky může být i nepředstavitelně jinak. K tomu mi naskakuje, jak někdo na přednášce z geobotaniky nadhodil, že podle výzkumů to vypadá tak, že důvod, proč která kytka roste zrovna na jedné stráni a ne na druhé, která je přece stejně vhodná, je asi stejný, jako důvod, proč se sojka posadila na támhleten dub a ne na vedlejší břízu - jen si člověk musí přeskládat časová měřítka.

Taková je evoluce, takový je život...chudák Platón, ten by se asi vztekal.

(Já mám přezdívku podle dětského anglického pexesa :-) To by taky nikdo neodhadl - ale pro mne je hezké si vzpomenout na situaci, která k tomu vedla.)

Ano, někdy je možné psát o nevyslovitelném verše, které jeho povahu naznačí, obklíčí, metaforicky řeknou, čím asi trochu je, i když tím zároveň není, ukážou aktuální neslovo, nepředstavu, což je možné brát i jako patníky na cestě ke slovům a představám novým, když se onen význam objeví u mnoha lidí a stane se tak memem - pro spoustu pocitů je nejspíš aktuálním nejlepším vyjádřením právě básnička, která je vyvolává, nikoliv pojmenovává. A tak se někdy opravdoví básníci musí mít na pozoru, aby nevyjádřili něco nebezpečného přespříliš dobře, jakpak asi bylo Goethovi po Wertherovi? 

Hm, je to podobné tomu, jak se snažíme pořád natlačit hmotu mezi naše makroskopické představy vlny a částice...přitom někteří fyzikové už mají "cit" i pro takové věci, jako jeden provázaný foton na dvou  místech najednou...spočítat to dovedou, pracovat s tím taky, ale předat tu svou opravdovou vnitřní představu oné podivuhodné reality ne; myslím, že se trochu bojí směšnosti, která je podle Batesona ale nutnou fází opravdových novinek v našem myšlení, onoho rozdílu, který dělá rozdíl. 

A s tím vysvětlováním vlastních básní - to se veřejně nedá, to je úplně jasné, protože málokdo je ochoten podstoupit psychicky těžkou a kvůli velmi časté křehkosti naší mysli bohužel i nebezpečnou cestu za pochopením druhého, po které se lze samozřejmě vydat jen paralelně se změnami pohledu na sebe samého. Člověk je vždycky mnohem více, než jeho dílo, lešení je z hlubšího pohledu cennější než sám produkt, protože umožňuje postavit další podobný - zase ta evoluce,  fuzzy fousatá , která nás vytvořila samozřejmě právě takové, jen se nám do tohoto nového zrcadla špatně kouká, protože...holt nemáme adekvátní řeč, ještě jsme si dost nezvykli....

Tohle je tak zvláštní básnička...kryptická na nejvyšší míru, jasně, člověk potřebuje nějak mluvit o tom, co ho tíží, ale zároveň to veřejně nejde, tak se to přetaví - a ono to může být krásné, mnohovýkladové; představuji si modrou jinovatku a poslední jaro, metafora kadáveru sněhuláka se mi zapsala do hlavy a myslím, že tam zůstane, to je úloha básníků popsaná v orfickém mýtu - rozšiřovat řeč, přidávat k ní další fasety, pojmenovávat, co dosud pojmenováno buď nebylo, nebo síla toho pojmenování už vyčpěla. 

(Celou dobu, co tě čtu, si říkám, proč probůh cadmium, taková jedovatost, Virginie? Ale stejně jako u básniček, k pravým významům se člověk nedostane (navíc mnohé významy vlastně jako slovní v člověku při vyklíčení básničky neexistují a musely by být teprve vytvářeny) - tak jen abys věděla, že to někmu vrtá hlavou :-))

Podivuhodná básnička, zvlášť v kombinaci s ledovým měsícem, který má pod povrchem oceán, možná i životodárný. 

Nabízí se spousta výkladů. Ale motivace je základ, transformovaný růstový pohyb těch pradávných počátečních replikátorů, milujeme se z opravdu předlouhé chvíle, trvá už nějakou tu miliardu let a my jsme na chvíli hřebenem letící vlny. Tak se těším, co bude dál.

Jé, ona ti ta věta připadá správně? Mně to přišlo, jako že se tam něco vyškrtlo a zůstala tam po tom čárka. Třeba takhle by to bylo ok: Zdenka  sem tam popojde, napije se vína. Ale bez toho slovesa? A co tam dělá to "chvilku"? Jako že nějakou dobu (=chvilku) trvá, že Zdenka sem tam upije? Ale třeba to je nějaká krajová zvláštnost :-)  

Působilo to na mne realisticky bezvýchodně, nechce se mi tudíž "hodnotit", ale přemýšlet o podobných životech, o důvodech vnitřních a vnějších, které k bezvýchodnostem vedou.

Usmívám se přitom nad tím, co mi nejspíš utkví: doba telefonních karet a budek, pravěk, ve kterém jsem přece taky žil.

(oprav si: Zdeňka chvilku sem a tam, napije se vína. )

Pěkné.

(nemělo by být na konci "kdo jsi" ?)

Už dlouho jsem tady nečetl něco takového. Pevný konec motaniny světa...to může být taky rozhodnutí.

Odněkud někam

vede kauzalita

svobodná vůle

v bodech 

prý

si lítá.

Taky jsem to přečetl jedním dechem. Je to pro mne uvěřitelné, lidi jsou jednodušší i složitější, a ze života si snadno udělají peklo, protože ...  vztahy, kde nedochází k vážným konfliktům zájmů, téměř neexistují, takže na komunikaci pak leží přetěžký úkol to nějak vyřešit - a v tom selhávají téměř všichni, protože to většinou nemáme kde odkoukat - a tak se rodina za rodinou, generace za generací potácejí ve slepých uličkách. 

Vlastně jsem věřil i tomu, jak jednoduše o tom vypravěčka přemýšlí; jednají s ní jako s dítětem, protože se chová jako dítě, nedovede-li si klást víc otázek.  

Díky za text i za ten odkaz, rád jsem si přečetl i poslechl. Ovšem nezměrná samota a bezesmyslnost? Když neseme řeč, hudbu, poznání, když jsme propojeni se vším životem před námi a jsme každý svým malým dílem zodpovědni za to, aby existoval, expandoval, rostl, byl odolnější vůči rizikům, katastrofám i po nás? Síla lidskosti kdysi vytvořila bohy jako projekty našich přání, Bach možná věřil tak jako Bolzano a dnes by vytvářel krásu podkreslovanou neuvěřitelným příběhem evoluce....

Jsme na tom čím dál lépe, čím dál víc můžeme věřit...ve vlastní síly?

Pěkný text, vzbuzuje otázky, tak to má největší smysl.

Jo, dokud se mlčí, tak je to pořád to samé, i když se o tom pak mlčenlivě píše. Příběhy se opakují jako odrazy pingpongového míčku o stůl. 

Umbratico, myslím, že Elina tu prostě teď není, na což má plné právo, takže až se ozve, tak se ozve, času dost  - a když ne, tak ne, nic se neděje, nehodlám nikoho soudit. 

Umělé inteligenci samozřejmě už nerozumíme teď...snad si to pamatuji dobře, zkus si to najít někde u Mikolova. 

Psát o Písmákovi jako o nějakém ostřeji vymezeném celistvém kolektivu mi přijde přehnané. Je to svobodný prostor pro vyjádření. Myslím, že tu má nick docela dost lidí, kteří znají Bretona, Dalího a další surrealisty - jen prostě tihle lidé nemají důvod diskutovat a být tu příliš často - třeba se to změní, jsou tu vlny příchodů a odchodů :-)

Třeba se to lidem podaří a jednou vybudují svět, kde nebudou muset být sami sebou jen sami pro sebe.

Třeba jde teď jen o to, aby se tenhle sen  memeticky přenášel pořád dál a dál, aby lákal v každé generaci víc a víc lidí, aby to nevzdávali a hledali, kudy na to, i když vědí, že to, co sami dokážou a zažijí, je jenom malý pokus ryby vydržet na suchu.

V evoluci nové druhy nejčastěji vznikají na ostrovech. A lidé, co chtějí takhle žít, jsou tak trochu jiný memetický druh. Takže třeba až bude možné snadno založit ostrov, který nikdo nebude chtít dobýt nebo rozbít, protože k tomu nebude žádný důvod,  budou moci existovat různé společnosti s různými dobrovolně sdílenými pravidly...? 

Možná mohou i teď vznikat vztahy, kde se lidé o zárodek takového světa pokouší. Ale vyžaduje to mimo jiné obrovskou psychickou odolnost, aby to byl domov. Snadno z toho může vzniknout peklo. Protože naše psychika je ze své podstaty křehká, vědomí vlastního já nejspíš vyrůstá na základně mechanismů, budujících v něm v každé chvíli iluzi stability, dobra, "domova" - dítě si víceméně zvykne na všechno, co je nějak repetitivní. A tenhle mechanismus budování iluzí je potřeba prokouknout -  tudíž tak trochu zrušit.   Starý domov ztratit, aby bylo možné vybudovat nový. (Takže vlastně žádný návrat :-))

Hm, to jsem se rozepsal asi moc - ale díky za katalýzu, dobrá věcička, jakkoliv mne vždycky zajímá spíš myšlení autora než "dokonalost tvaru," i když rezonanční emoce jsou právě tím memetickým háčkem a palivem pro motůrky našich myslí.  

Jasně že básničky může a bude psát umělá inteligence, články v různých patlamatla jakobyvědeckých oborech dá, jak bylo prokázáno, AI dohromady už dávno a spousta poezie je bohužel právě taková. Stejně tak může být působivých pár fleků na bílém plátně, které naplácá slon štětkou nebo které vytvoří za pár dnů lakýrníci, zkoušející pistoli. Protože jsou dvě poezie, jedna v autorovi, jedna v čtenáři, neexistence té první kupodivu nemusí znamenat neexistenci té druhé. Emoce vyvolá leccos, Rorschachovy obrázky jsou pro jednoho nuda, pro druhého spletitost bez konce, omezená jen únavou. 

Možná je mezi lidmi nejlepší poezií pravdivý rozhovor. Takový, kdy se jeden snaží něco vlastního, niterného, doteď nevyjádřeného zachytit, načrtnout slovy a ten druhý se snaží doopravdy pochopit to, co prvního k předanému tvaru vedlo. Stává se to málokdy. A když se to stane, nedostane se to do literatury, ostatně i kdyby to tam bylo, zbyde z toho jen obálka, do které si čtenář dosadí něco vlastního - asi tak, jak Sokrates zdůvodňoval, proč nechce psát. A tak čteme dávná díla, protože v nás něco vyvolávají, domníváme se, že se napojujeme na autora, ale ... ten by se kolikrát divil, možná ještě víc než čtenář, který popíše, co obsahuje jakýsi text, a pak se dozví, že jakýsi algoritmus jen poskládal útržky z jiných textů do učesaného tvaru. Ovšem proč ne, André Breton by naopak řekl: správně, nechme mluvit naše podvědomí. 

Sice to je potom dialog dvou hluchých, ale mohou z toho mít oba velký zážitek.

A tak samozřejmě může být mlčení zvěstováním stejně jako zvěstování mlčení může být serendipitně katalyzátorem pro takovouhle slepenici ve sklenici.  

(Aneb můžeš zvednout ruku nebo rukavici :-) )

Jednoduché a krásné.

Aneb ve všem je (tedy může být) poezie, protože to je způsob pohledu. 

A každá pozice je nejistá. 

(Protože i pozice je způsob pohledu?)

Jestlipak víš, milá Luzz, co to je prutník?

Krásně hravé, potěšilo.

Jenom si nevím rady s neodbytným vědomím, že to je přesně naopak, hory jako Himaláje jsou známky mladé Země, která ještě umí zadivočit, zatímco hladké obliny moravského Toskánska, připomínající mladou pleť, jsou známkou dlouhého setrvačného stáří, co už se moc nehýbe :-)

Zdá se mi, že tohle jsem tu četl kdysi dávno...?

Je to pěkné. Hravé. Veselé. Vtipné.

Zároveň jsem někde od tebe četl cosi o předdůchodovém věku... to je ovšem kterýkoliv. Ale stejně mne to vedlo k čemusi, co se k hravé básničce možná nehodí, ale... 

Není to ono takové ... opakované? Jako že takhle se lidé ptají odedávna? 

Dnes už je přece víceméně jasné, že vesmír je ne-lidský. A že takovéhle otázky jsou jen trucovitým setrváváním na pozici dítěte. V době Gilgaméše nebo snad ještě tak Galilea to bylo jiné. Ale dnes? My přece už víme, že se ptáme jen sami sebe:   kam chci-chceme jít, co udělám-uděláme, jaký smysl svému životu dám-dáme? 

Je hezké být roztomilý jako dítě...ale později? 

Nejasnosti jsou znamením otevřené cesty :-)

Paráda. To sucho je živé. Dávám si úkol: hledej mlčící rozměry. Ale napadá mne jen, že jsou ve slepých skvrnách. A to je taky živé. Tedy reálné. Mám rád realitu. Díky.

Ať dělám, co dělám, u řádku "a teď se mi všechny perly rozutekly" vidím bezhlavý trup, kde nemá perlový náhrdelník na čem držet. Taková blbost, že jo?

Probouzí se pokaždé jiný člověk. Jen o tom neví, protože si všechno, co zrovna potřebuje, podle aktuálního já převypráví. Paměť...cha, jasně, vnější parametry většinou zůstanou, barva svetru, přibližný čas, osoby a obsazení, ale kdybychom měli vnitřní záznam, to bychom se divili!

Vytáhnout se za vlasy z bažiny kupodivu jde.

(Protože nejsme jeden celek?)

To je dobře, že neutečeš, že cítíš, že není třeba, aneb že svítá

Chudá populace dětských hřišť. Školek, které jdou na procházku pokaždé stejnou cestou, kolem bloku domů. Ale: sledování drobných odchylek. Tohle tady nebylo. V rohu cely se objevil mravenec. Mnich byl vyrušen z koncentrace na vlastní vymizení. Ale dítě roste. Krmí motůrek zájmu. Co to je? Mravenec pátrá, chňapá, táhne, vrací se, vlastně nevíme, jak identifikuje, co je vhodné a co ne. Kamínky, myšlenky v hlavě.

Ještě tak před stořiceti lety se za hraní fotbalu vylučovalo od maturit.

Ve starém Římě se ovšem fandilo a sázelo na závody spřežení vášnivěji než teď.

Ano, co by se stalo, kdyby sport zmizel ze zpráv, jako ... se třeba už nekomentují obsahy kázání?

(Bacha na to, taky by se mohl  vracet středověk.)

Pěkné  to vršíš, popichuješ. Významů je moc. A významného málo.

Nebo spíš obráceně?

Cítím z toho rozjitřenost, kterou mám rád. Něco rostoucího se dere na povrch. Co to bude? To se ještě neví, naše memetické já je úplně něco jiného než semínko nějaké rostliny, které opakuje už ustálený vývoj, jsme opravdu každý nový, protože se sice nakazíme se jazykem, zvyky okolních memetických bytostí, posléze knihami, ale produkce nemusí být reprodukce, myšlenky a otázky - když se jich jeden nebojí - mohou být úplně nové, jakkoliv teče každý potok dolů z hory, tak každá hora je jiná a každý tok si tudíž prorazí jinou cestu.  

A co ten osud na straně 28?  Dival jsem se tam, nejspíš jde o začátek nespavé nemoci...ostatně třeba náš Kainar tvrdí, že základ básnictví  zní "Jenom se neustýlat"... tak to by šlo - ovšem to si myslím já, o tvé osudové křižovatce (ano, výhybky skutečně existují a podle našich růstových pohybů je celkem pravděpodobné, že na některé "nutně" narazíme) nic nevím. Třeba budeš vydávat další svědectví, která půjde lépe rozluštit, ale třeba nechceš, aby byla rozluštěna, nebo třeba nad tím ani nepřemýšlíš a ptáš se jinudy a jinak. Buendia, Buenos dias. 

Perspektivou blízkosti bývá zhýrale často opravdu nervák a daň. Nevím proč mi ovšem namísto neuralgie trigeminu naskakuje, že trojklanná je taky trojnožka, nejmenší stabilní opora... aha, možná ta lodička, to je vlastně cesta k nožce?

Podivuhodná báseň, nevážná, hravá, a přitom prozrazujcí možnou vážnost, schválně protichůdné asociace, pohrávání si s pocity; o blízkosti stejně opatrně psal třeba podobně mnohohravý Fulghum v Třetím přání, copak asi bude dál, co autor střípkem odleskne, řekne i neřekne, jak moc si bude jen hrát a jak moc bude přitom i přemýšlet...tak na to se těším, s každou takovouhle věcí má větší smysl sem zavítat a prohrábnout zelené borůvčí, zda přece jen nevyrostl i nějaký ten plod.

Podivuhodně silné. 

Tak jsem rád, že posloužila.

Díky.

Ten článek je tady, že jo? https://www.respekt.cz/rozhovor/v-rodnem-liste-nemame-napsano-ze-zivot-bude-snadny

Zdá se mi, že když listuji díly autora, pak mi to odmítne u vybraného zapsat kritiku, hodí to access denied. Nechci to zkoušet jen tak, ale stalo se mi to už dvakrát. 

A za tu funkci moc díky, listování je bájo!

Kdybych byl horou

soucitnou, lidskou

bylo by mi líto kamenů severní strany

a přál bych si

až mne voda rozemele

aby písek na slunečné pláži

byl právě odtud.

Kdybych byl horou

života vědomou, lidskou

smál bych se té myšlence

a hýčkal v severních puklinách

chladivé kapradí.

Díky.

Mrazivě přesné.

Není nad mnohorozměrnou stručnost.

Co není? Nad?

Ačkoliv samý zápor, právě v něm je ten klad.

(Líbí moc)

Největší legrace na tom je, že opravdu ženské rysy jsou mnohem častěji "blížící se k průměru (tj.kráse)" než mužské - evoluce zapracovala, mužské výrazy byly ponechány jen jako nezbytný, ale víceméně svobodný přívěšek :o)

Ten dům vidím, stará vila na Korfu, jdeš jen tak nazdařbůh při zastávce do stínu v kopcích a roklích, nevíš o tom místě vůbec nic, co to jen bylo za vysoké stromy, které ji téměř zakrývaly, mezi nimi tmou skomírající citroníky, cesta vedla snad ze strany, kam se nedalo dostat, ploty a olivy obrostlé břečťanem starším než všechny, které jsem doteď viděl, už nikdy ji nenajdu, nijak nedokážu zjistit její osudy, možná i ona sama už zaniká v majetku kdysi bohaté, ale teď už zestárlé rodiny bez potomků, zapomene se na ni a za staletí se do ní vrátí až lidé, kteří se dojímají nad zříceninami, slyšíce padat kapky pradávných pramenů do kratérů, něco se pohnulo,  gekon mezi kameny, díky za tu vzpomínku, asi by nebyla vznikla, kdyby tady ten text nebyl.

No třeba chodil Ryba na procesí a předzpěvoval? 

Nejsem věřící, ale zdá se mi, že jakási metanarace, společně sdílená "svatost" nám vysloveně chybí. Osobní svátost je láska, pokud ji člověk žije, všeliká výročí s ní spojená jsou opravdová, ale všeobecně, co nám může být svaté? Rád bych napsal cosi jako "poznání, vedoucí ke zlepšení lidského údělu," ale vím, že to tak není, nové léky se třeba většinou nehledají tak jako kdysi, ale je to především byznys, a to i ve vědě... 

No jo, opravdové... já to myslel tak, že kdysi snad lidé jako třeba J.J.Ryba fakt cítili radost z toho, že kdysi dávno přišel vykupitel - a ta radost byla sdílena, bylo to...možná jako na demonstracích v roce 89 nebo teď na Letné?

No jo, máš pravdu - všechno je jednotné číslo! Díky! 

Mne tam ty rýmy nijak neruší. Podstatné je, co jsi s tím životem v šabloně dál udělala :-)

Ne ne. Neboj. Ti, kteří byli básníky a kterým se nějak povedlo přežít v lidské paměti, ovlivňují další nově narozené svého druhu, nesou a předávají jim memetickou vlnu. Stačí se podívat, kolik dobrých (třeba i vědeckých) knih má na začátku motto, které takovou básní je. Básníci všeho druhu se od pradávna navzájem drží nad vodou.

Vyslovit to, co cítím jako podstatné. Když se to nepovede, tak znova a znova, lépe, hůř, tak jako když baktérie zalézaly do všech skulin až kdovíkam pod zem, když se houby dostávaly na souš, když tam po jejich vláknech šplhaly řasy... 

Nebát se jít s kůží na trh. 

(Mimochodem, to, že kdysi býval básník pan Někdo, bylo tím, že okruh čtenářů býval velmi úzký. Kdysi jsem s úžasem od kohosi, kdo si to snad nevycucal z prstu, slyšel, kolik bylo absolventů gymnázií ve Francii někdy kolem roku 1700...strašně málo! Většina lidí nečetla - a většina básníků nepsala. Vymýšlela lidové písničky a pohádky :-)) 

To je opravdu podivuhodné, povedlo se ti vtělit hledání tvaru života do analogie s  hledáním tvaru textu...dokonce i s tím nikoliv tajemstvím, které se nesmí sdělit, ale tajemstvím, které se sdělit neumí....  

To je tak krásné...

Nejde o tom moc psát, zdá se mi, je to nádherně provázané, mnohorozměrné, Echó a Psýché... díky, taková díla se tu málokdy najdou...

Smutné. Ve fabrikách, ve městech, na periferiích, smetištích, v obchodech...pochopitelné. Ale stačí vidět dítě, jak se učí chodit, nebo jak promlouvá k panence - a všechno je jinak.

Jak jsem si pročítal kritiky, napadlo mne nakonec tohle: https://www.respekt.cz/tydenik/2019/42/nenavist-se-zmenila-v-kulturni-normu?issueId=100423 

Text je dobrá momentka, která schválně neřeší nic kolem než tu konkrétní vymyšlenou situaci; postava zjevně není v depresi, to není žádný těžký psychický stav, ale rozhodnutí, že žít v tomhle světě nemá smysl. Připomínalo mi to jakési jiné texty, ve kterých život jako by neměl žádnou hodnotu, ale absence důvodů mne otravuje, takhle si to žádný z těch dříve čtených textů neulehčil. Jenže třeba autorovi jde o to, aby si vyzkoušel nejdřív tuhle situaci "nanečisto," asi jako když dítě jen tak zdánlivě bezcílně hází kuličkou, než ji zkusí o pár týdnů hodit na cíl? Motivy se nejdřív vyzkouší samostatně, než se spojí. Takže takhle bych to bral, jako dílnu. Jako samostatný pokus, který dál nebude rozvíjen,  je to pro mne ale  jen hra, nikoliv dílo - ovšem zase, ta hra může posunout k vážnému přemýšlení nejen autara, ale i čtenáře, někoho, kdo ji zužitkuje, aneb nic není úplně zbytečné a nic není úplně smysluplné, tak to chodí. Haj hou.

To mám - nejistou - radost :-)

Jó, Odry, tam jsem taky nebyl. 

Ale ten zakousnutý kmen, to se ti moc povedlo.