Autor Stuart

Stuart_Hample

Stuart Hample

Muž

85 4 29 1

Napsat zprávu

Vztah k literatuře: oblíbenci: P.G. WODEHOUSE - Setkal jsem se s názorem, že jeho romány a povídky jsou svého druhu fantasy. Něco na tom je, protože stará dobrá Anglie, jak ji líčí Wodehouse, vlastně v takovéto podobě nikdy neexistovala a stálo by za úvahu, zda se jeho příběhy neodehrávají v jakési paralelní Anglii "za zrcadlem", protože se nikde nevyskytuje třeba jen letmá zmínka o tom, kdo této zemi vládne a kapitolou pro sebe je neurčité časové zakotvení, protože Wodehouse začal psát v době, kdy šlo ještě o současnost, a skončil asi o sedmdesát let později, aniž by tuto "současnost" jakkoli aktualizoval. (Taky se dožil 94 let). Ať je to jak chce, příběhy o prostoduchých lordech, jejich důvtipných komornících, slabošských zamilovaných mladících a jejich nesmlouvavých snobských tetách, soukromých detektivech, bizarních sázkách, mnohanásobných záměnách osob a výletech do podobně potrhlé Ameriky, jednoduše MILUJU! Koho mám nejradši? Těžko rozhodovat mezi nedostižným autorem příruček Hamiltonem J. Beamischem z románu Malý pán na ženění, novodobým baronem Prášilem jménem lord Ickenham (nebo familiérně "strýc Fred"), vášnivým chovatelem prasat lordem Emmsworthem z blandingské ságy, jedním z hollywoodských Mullinerů či Mladých pánů v kamaších, škodolibou Bobbií Wickhamovou, vášnivou mecenáškou umění Sally, šíleným psychiatrem sirem Roderickem Glossopem nebo neodolatelně roztomilým a věčně zamilovaným troubou Bingem z jeevesovských povídek... Z cca 30 Wodehousových knih, které jsem dosud četl, mám ale asi přece jen nejradši povídky s mladým zahalečem Bertramem Woosterem a jeho mazaným sluhou Jeevesem. Kdyby jich nebylo, nebyl by ani Jirotkův Saturnin, ale ani řada televizních britcomů v čele s "Jistě, pane ministře!", který toto schéma zdatně obkresluje. GERALD DURRELL - "Jíst při četbě Durrella sendvič znamená koledovat si o společenské ztrapnění.", napsala v předmluvě jedné z jeho knih Její Královská Výsost korunní princezna Anna. Naprosto souhlasím. A pít při jeho četbě vodu znamená udělat si z nosu rozprašovač. Zasloužilý přírodovědec a ochranář napsal řadu krásných knížek, ve kterých píše o zvířatech tak trochu jako o lidech a o lidech tak trochu jako o zvířatech. Z těch "zvířecích" na mě nejvíc zapůsobila Zakotvená archa, která úplně od základů změnila můj do té doby odmítavý názor na zoologické zahrady co symboly zvířecích žalářů. A z těch "lidských" je samozřejmě nejslavnější trilogie O mé rodině a jiné zvířeně/Ptáci, zvířata a moji příbuzní/Zahrada bohů, líčící Gerryho dětství na řeckém ostrově Korfu s neodolatelně sarkastickým bratrem Larrym, podivínským Lesliem, důvěřivou Margo, ustaranou máti a hordou nevypočitatelných Řeků. Ale já mám nejradši trojici povídkových knížek, kterou pravidelně vnucuji k přečtení svým přátelům. Dosud byli všichni nadšeni a málem pomřeli smíchy, takže jestli vás to třeba zajímá, jsou to tituly Vdáváme matku a jiné povídky, Piknik a jiné pohromy a Filé z platýse. ROALD DAHL - Muž, jemuž v žilách koloval kyanid, jak vždycky říkám. Většinou je vnímán hlavně jako autor svérázných knížek pro děti, z nichž většina byla zfilmována (Čarodějky, Matilda, Karlík a továrna na čokoládu a další). To jsou všechno krásné záležitosti, humorem a "protirodičovskou" náladou blízké Macourkově poetice. Ale já mám nejradši jeho povídky. Povídky pro dospělé, a to pro otrlé dospělé. Není jich moc, zato u nás vyšly v řadě výborů (Líbej mě, líbej, Jedenadvacet polibků, Milostné rošády aj.), takže by neměl být problém je sehnat. Pokud máte rádi černý humor, rozhodně to udělejte. Všechno to jsou dějově sevřené příběhy o několika málo postavách a mají více méně totéž schéma: Postava má Plán. Do nejmenších podrobností sledujeme napínavý proces jeho přípravy a uskutečňování, aby Dahl - často v posledním odstavci - obrátil všechno naruby. Jako když trenér připravuje svého chráněnce na dlouhý maratón, aby mu přišel těsně před cílovou páskou podrazit nohy. :o) Krása. G.K.CHESTERTON - ""Fakta," zašeptal Basil, jako by se zmiňoval o podivných, bůhvíkde žijících zvířatech, "jak dovedou fakta zastřít pravdu!"," (Klub podivných živností). Neexistuje druhý autor, kterého bych tak často citoval. Dar slít celý komplex myšlenek trychtýřem do jediné všeříkající věty, je jedním z důvodů, proč mám Chestertona tak rád. Tím duhým je, že to byl neobyčejně inteligentní muž, který se nikdy nespokojil s tím, že lze něco dělit na dobré a špatné, černé a bílé, světlé a tmavé. Jako odpověď na příběhy Sherlocka Holmese, jenž rozřešil všechny případy dedukcí, tedy předpokladem, že když vyloučíme nemožné a nepravděpodobné, zůstane pravděpodobné a tedy jediné možné, stavěl Chesterton netradiční detektivky s otcem Brownem či panem Pondem, kde naopak řešení spočívalo v indukci - vyloučením nejpravděpodobnějšího se dostaneme k řešení nepravděpodobnému a navždy znejistíme, zda je vůbec něco nemožné. Tahle podvratná tendence, dráždící lidi posedlé škatulkováním, prosakovala do všeho, co kdy Chesterton napsal, ať už to byly povídky, politické či kulturní eseje, fantaskní romány nebo třeba polemiky s G.B.Shawem. A to vždycky, zásadně a neodvratně, s anglicky jízlivým humorem, což iritovalo šosáky ještě víc. "Spousta zbožných lidí s vysokou morální úrovní vůbec neví, co taková víra znamená. Ječeli by hrůzou a pádili by pryč, kdyby takovou víru jen zdálky zahlédli, protože je to děsivá věc." (Klub zneuznaných mužů) WOODY ALLEN - "Více než kdy předtím v dějinách dnes lidstvo stojí na křižovatce. Jedna cesta vede k zoufalství a naprosté beznaději. Druhá k úplnému vyhynutí. Doufejme, že budeme dost moudří a vybereme si správně." (Vedlejší příznaky) I jeho filmový humor je vlastně hodně literární (říká, že dialogy píše jako by to byly podtitulky k francouzskému filmu), ale povídky, které psal ve svém raném období (a napsal jich bohužel velmi málo) jsou něco jako Monty Python na papíře. Tolik třaskavého absurdního humoru, koncentrovaného v tak krátkých textech... no kde to najdete? JAMES THURBER - "Obě ovce svým krajanům zvěstovaly jednu a touž zprávu: vlci jsou úplně stejní jako ovce, protože dovádějí a skotačí, a ve vlčí zemi je každý den svátek. To všechno občany Ovčí země naprosto přesvědčilo, takže stáhli své hlídky a odstranili zátarasy. Když sem vlci jednou v noci s vytím a pěnou u tlam vtrhli, pozabíjeli ovce tak snadno, jako by zabíjeli mouchy na okně." (Bajky pro naši dobu: Ovce v rouše vlčím) Jako jeden z mála amerických autorů se nebál sarkasmu a psal výborné parodické povídky. Bohužel, jeho záliba ve slovních hříčkách znemožňuje širší vydání jeho díla u nás, protože spousta toho, co napsal, se asi přeložit nedá. Mám třeba dva různé překlady - nebo spíše převody - některých jeho povídek a pokaždé z toho vyšlo něco docela jiného. Ale jeho Bajky pro naši dobu jsou nekonečně inspirativní a vzpomínky na dětství nebo povídky o uťápnutých mužích a jejich generálských ženách, které by jim nejradši vlezly až do hlavy a všechno tam přeorganizovaly, jsou myslím všeobecně srozumitelné a věčně zelené. MIROSLAV HORNÍČEK - "...myslím si, že naše malá maminka má někde ukryté housle, o kterých my nevíme a vědět nemáme. Snad je to u ní strach nebo tréma, nevím, ale před námi nikdy nehraje. Teprve v těchto chvílích, kdy bezpečně ví, že jsme venku, jde ke svému úkrytu a vyjme své utajené housle, své dobře utajené housle, a zahraje si některý ze svých oblíbených kousků. Respektujme to." (Dobře utajené housle) Brilantní vypravěč s vzácnou schopností autocenzury. Vždy předem vyselektoval jen to nejdůležitější a nejvtipnější, to, co je posluchačů nebo čtenářů skutečně hodno. Většina jeho knížek (s výjimkou slabšího románu Julius a Albert) je vlastně lyrická a občas se v nich Horníček opakuje, ale vůbec to nevadí. Když čtete Dobře utajené housle, máte pocit, že s ním sedíte u vína a on vám to říká. Kromě Houslí doporučuji knížku literárních úvah ("živočichopis čtenáře", jak ji nazval M.H.) Chvalozpěvy. OBLÍBENÍ AUTOŘI JEDNÉ KNIHY - Zdeňku Jirotkovi se nikdy nepodařilo překonat Saturnina, Jeromu Klapku Jeromovi Tři muže ve člunu, Sakimu Léčbu neklidem, Leu Rostenovi Pan Kaplan má stále třídu rád, Helen Fieldingové Deník Bridget Jonesové a Bel Kaufmanová snad nikdy nenapsala nic víc než Nahoru po schodišti dolů, ale třebaže si netroufám je označit za své oblíbené autory a nepřímo tím pochvalovat vše, co napsali, jmenované knihy patří k mým nejoblíbenějším.
Město: Brno
Povolání: věrozvěst humoru
Věk: 119
Registrace: 21. 12. 2004
Naposledy: 22. 02. 2010

10.01.2005 00:00	K dílu:	Stuart_Hample
Asi máte pravdu. Takových básniček existuje hned několik, taky už jsem mezitím na pár narazil. No tak to smažu, tohle nemá cenu.
10.01.2005 00:00	K dílu: e = mc2	Stuart_Hample
Acheron: Máš naprostou pravdu, to by bylo geniální řešení, ale není moje, takže ho nemůžu použít. Škoda.
29.12.2004 00:00	K dílu: Amorální limerick	Stuart_Hample
Samozřejmě že mi něco říká Edward Lear. A pokud jde o tu hlubší kritiku - to bylo schválně, chtěl jsem vědět, jak si s tím poradíte. ;-) Ne, to co píšu, jsou jen takové hrátky se slovy, nic víc v tom nehledejte.
21.12.2004 00:00	K dílu: Řádový limerick	Stuart_Hample
vesuvanka: limerick je krátká absurdní básnička, při níž musíš splnit následující kritéria: první dva verše se musejí rýmovat s posledním (pátým) a mezi ně vsunuté dva se musejí rýmovat jinak. A teď ještě aby to dávalo nějaký smysl a vyskytovala se tam pokud možno slovní hříčka. Mistr oboru byl Brit Edward Lear (Byl jeden děda v Adis-Abebě/ A ten se mohl utlouct po chlebě/ Když se nikdo nekoukal/ Hned se po něm utloukal/ Až se utloukl v Adis-Abebě), ale u nás to bravurně ovládá třeba Jiří Žáček. Jinak díky, že jsem pobavil. ;-)