|
"V dialogu Timaios podává Platón své názory na vznik světa a kosmu (kosmos není vesmír tak jak jej chápeme dnes, ale pouze Země a její blízké okolí, ze Země viditelné). Timaios začíná rozlišením toho, co vždycky jest bez jakéhokoli vznikání (ideje), a naopak toho, co vždycky jen vzniká a nikdy tudíž není.
Platón ze zamýšlí podle jakého vzoru stavitel (démiurg) tvoří, zda podle toho co jest bez jakéhokoliv vznikání, či podle toho co jen vzniká a nikdy tudíž není? Odpovídá si, že jestliže je tento svět krásný a tvůrce dobrý, musel ho stavitel zbudovat podle věčného vzoru (idejí). Z toho vyplývá naprosto nutně, že tento svět jest obrazem něčeho.
„Poněvadž totiž bůh chtěl, aby pokud možno všechno bylo dobré a nic nebylo špatné, ale nalezl všechno, cokoli bylo viditelné nikoli v klidu, nýbrž v nesouladném a nespořádaném pohybu, uvedl to z nespořádaného stavu v řád, pokládaje tento stav za všeobecně lepší než onen.“ (Tim 30)
Démiúrgos není tvůrce, tvořící z ničeho, nýbrž jen pořadatel; před uspořádáním světa byly prvky pozdějších živlů v takovém stavu, že „ani nezasluhovaly jména ohně, vzduchu, vody a země“ (Tim, pozn. 10)
A protože žádné nerozumné jsoucno nikdy nebude všestranně krásnější nad to, které má rozum, ale nelze, aby se něčemu dostalo rozumu bez duše. „Podle této úvahy tedy stavěl svět tak, že vložil rozum do duše a duši do těla, aby vykonal dílo co do přirozenosti nejkrásnější a nejlepší. Tak tedy lze s pravděpodobností říci, že tento svět prozřetelností boží stal se živým tvorem majícím duši i rozum.“ (Tim 30b)
Jak je tomu s Bohem a prozřetelností ?
Prozřetelnost se nazývá působení, jehož prostřednictvím vede Bůh všechny tvory k jejich cíli. Za druhé, prozřetelnost zahrnuje provedení světového plánu čili řízení světa. Platónův bůh chtěl, aby všechno bylo dobré. „Byl dobrý, dobrý pak nikdy ničeho nezávidí; tedy jsa prost závisti chtěl, aby se všechno stalo co nejpodobnější jemu samému.“ (Tim 29e) Avšak po stvoření bohů, kterým přikázal tvoření smrtelných bytostí, „dlel ve svém přirozeném stavu“ (Tim 42e) tzn., že se již dále nestaral o to, co se děje se světem.
Naproti tomu „křesťanský Bůh ve své věčnosti řídí prozřetelností Boží běh světa a jeho dějin a v tomto rámci i dějiny spásy člověka směřující ke svému cíli zamýšlenému predestinací“. (Rahner, K., Vorgrimler, H., Teologický slovník, Praha 1996, str. 276-277)
Z výše uvedeného vyplývá, že v Timaiovi nepůsobí žádná boží prozřetelnost.
Démiurgos stvořil jednoho živoka podobného nejkrásnějšímu ze jsoucen chápaných rozumem a ve všem dokonalému, který v sobě obsahuje všechny ostatní živoky. Je stvořen pouze jeden, protože kdyby byli dva, musel by být ještě jeden, který by obsahoval oba dva tyto živoky jako části.
Tělo všehomíra tvořil bůh z Ohně, protože bez něho není nic viditelné a ze Země, protože je hmotná, hmatatelná. Ale dva prvky nelze dobře složit bez třetího, neboť musí být mezi oběma nějaké spojovací pouto. Toto pouto nazývá úměrou. Spojovacím poutem mezi dvěma veličinami druhého rozměru myslí Platón střední geometrickou úměru, jako jest ab v úměře a2 : ab = ab : b2.
Kdyby tělo světa mělo být plošné a nemělo mít třetího rozměru, stačil by pouze jeden střední člen, aby poutal druhé i sebe s nimi: ve skutečnosti však mělo být o třech rozměrech a tělesa o třech rozměrech neváže nikdy jediný střední člen, nýbrž vždy dva; proto tedy položil bůh doprostřed mezi oheň a zemi vodu a vzduch a upravil je vespolek, úměrně aby oheň se měl ke vzduchu jako vzduch k vodě, a jako vzduch k vodě, tak voda k zemi. Můžeme to vyjádřit i pomocí této matematické úměry a3 : a2b = a2b :ab2 = ab2 : b3, kde spojovacími členy jsou a2b, ab2.
A z těchto částic: ohně, vzduchu, vody i země je vyplněno celé tělo světa a nenechal mimo něj žádné části ani žádné síly, a to z těchto důvodů: aby celý tento živok byl nejdokonalejší, protože je z dokonalých částí, mimo to pak jedinečný, poněvadž nezbylo látek, z nichž by mohlo vzniknout něco jiného takového, a aby byl nestárnoucí a nepodroben nemocem. A protože má v sobě objímat všechny živoky a všechny tvary dal mu tvar koule, která má všude od středu ke krajům stejné vzdálenosti, tvar ze všech nejdokonalejší a nejjednotnější. Všechen jeho povrch kolem dokola byl vytvořen hladký, a to z mnoha příčin. Jednak totiž vůbec nepotřeboval očí, neboť vně nezbývalo nic viditelného, ani sluchu, poněvadž nezbývalo ani nic slyšitelného, ani nebylo vůkol vzduchu, který by musel dýchat. Odnikud totiž k němu nic nepřicházelo ani z něho nevycházelo – neboť ničeho nebylo – , nýbrž úmyslně byl tak stvořen, aby sám sobě poskytoval potravy stravování sebe sama:
země ---> oheň
voda <--- vzduch
Nedal mu nohou, ani žádné ústrojí k chůzi. Neboť mu přidělil pohyb vlastní jeho tělu, ten který ze sedmera pohybů nejlépe sluší rozumu a myšlení; uvedl jej v otáčivý stejnoměrný (soběstačný) pohyb na témže místě kolem vlastní osy. Pro myšlení – možnost sebereflexe.
Co se týče duše, nevytvořil ji bůh později, ale sestavil duši tak, aby byla přednější než tělo. „Ze jsoucna nedělitelného, stále totožného, a z měnivého jsoucna, obsaženého v látkách, dělitelného, smísil třetí, střední druh, druh jsoucnosti, účastný podstaty totožnosti a podstaty různosti, a ve stejném poměru jej složil uprostřed jsoucna nedělitelného a tělesného jsoucna dělitelného; pak vzal ty tři prvky a smísil je všechny v jeden útvar, násilně spojuje s totožnem nesmísitelnou s ním podstatu různosti.“ (Tim 35)
Duše světa jest co do látky produkt dvojího míšení. Prvním míšením jednoduchých prvků, totiž totožnosti (= jednoty) s růzností (= mnohostí) vzniká pojem bytí, jsoucnost, míšením pak jsoucnosti s oběma dříve existujícími jsoucny, identitou a růzností, vzniká substance duše světa. Duše světa je stvořena z prvků, které ji činí schopnou objímat v sobě všechno, na jedné straně pomyslnou jednotu, jsoucno, na druhé straně smyslovou mnohost, vznikání a nadto si uvědomovat svou vlastní jsoucnost. Této substanci se dostalo života jejím formováním, zakládajícím se na číselných poměrech. Poměr sedmi základních dílů je vyjádřen řadou čísel:
1 2 3 4 9 8 27
vlastně dvěma geometrickými řadami souběžnými se společným členem počátečním; z nich první má „mezery“ dvojnásobné tj. quotient 2, druhá trojnásobné čili quotient 3:
1
2 3
4 9
8 27
Stvořitel dále dělil celek a vyplňoval mezery těmito čísly (číselné poměry jsou převzaty z teorie hudby a mají vyjadřovat dokonalou harmonii, jíž se duše stala). Podle daného poměru vyplnil všechny mezery a zcela vypotřeboval všechnu smíšeninu, z níž tyto díly odkrajoval. Potom rozkrojil celou tuto složeninu po délce na dva díly, přeložil je ve středu v podobě písmene X, pak je stočil v uzavřený kruh, spojil každý z nich i oba vespolek v bodě ležícím proti jejich průsečíku, a uvedl je v rovnoměrný kruhovitý pohyb na témže místě. Pohyb vnější pojmenoval pohybem totožnosti – pohyb stálic, pohyb vnitřní pohybem různosti – pohyb planet (oběžnic). Tak byl stvořen dokonalý živok, který má duši, která je sice neviditelná, avšak účastna rozumu a harmonie, a dokonalý pohyb.
Stvořitel byl potěšen svým dílem a rozhodl se učinit je ještě více podobným vzoru – tedy věčnému živoku, božské ideji. Nemohl však dát přirozenost živoka věčného živoku stvořenému. Tudíž se rozhodl učinit pohyblivý obraz věčnosti. Tento věčný obraz s pohybem určovaným číslem se jmenuje čas. Jsou to dni a noci, měsíce a roky – tedy díly času – které nebyly, dokud nevznikl svět. „Čas tedy vznikl se světem, aby, jako současně vznikly, tak i současně zanikly.“ (Tim 38b) Čas vznikl podle vzoru věčné přirozenosti, která je pro všechny věky jsoucí.
Aby čas mohl vzniknout, bylo stvořeno slunce a měsíc a pět jiných hvězd – oběžnic. Tato tělesa ohraničují a zachovávají číselný rozměr času. Díky kruhovému oběhu těchto planet se kosmos stává co nejpodobnějším dokonalému a rozumem chápanému živoku tak, že napodobuje jeho věčnou přirozenost.
Ani tím však ještě stále není dokonale podoben svému vzoru, jsoucímu živoku. Bylo ještě potřeba vytvořit zbývající část – tedy všechny druhy, které obsahuje jsoucí živok. Stvořitel tedy učinil rod bohů.
Dále vytvořil čtyři druhy bytostí:
- rod bohů, druh živočichů okřídlených a létajících vzduchem, druh žijící ve vodě, druh chodící po nohách a žijící na suchu.
Rod bohů – vytvořil je z ohně, aby byl co nejzářivější a nejkrásnější, umístil je na obloze, podle vzoru všehomíra jim dal kulatou podobu a podřídil je rozumu nejvyššího jsoucna, dal jim pohyb kruhové dráhy totožnosti a stálosti, aby každý z nich se stal co nejdokonalejším. Každý z bohů měl svoji hvězdu. Nejstarším ze všech bohů je Země, je středem vesmíru, strážkyně dne a noci.
Další druhy živočichů stvořili na pokyn démiurga bohové, protože kdyby je stvořil démiurg byli by nesmrtelní a rovnali by se bohům, ale kdyby nebyli stvořeni vesmír by nebyl úplný. Tu část, která má být nesmrtelná (duše, rozum) však stvořil démiurg. Zase mísil látky jako při tvoření duše všehomíra, ale již ne stejně čistou, ale o jeden až dva stupně horší. Veškerou směs rozdělil na stejný počet duší s hvězdami a přidělil každé hvězdě po jedné (tyto díly nejsou ještě celé duše lidské, nýbrž jedině jejich nejvyšší, nesmrtelné části). Potom jim ohlásil zákony osudu: - každý tvor se narodí v určitém čase, při dvojitosti lidské přirozenosti jest přednější muž, budou zakoušet různé počitky a protivné stavy, které pokud přemohou – budou žít spravedlivě, pokud ne budou žít nespravedlivě. Kdo dobře prožije svůj život, vrátí se zpět do svého příbytku své příbuzné hvězdy a bude mít život blažený, kdo ne bude při druhém narození ženou a pokud zase neobstojí bude brát na sebe zvířecí podoby, až se podřídí dráze totožnosti a stálosti, kterou má v sobě, rozumem přemůže všechno špatné, pak přijde do prvního a nejlepšího stavu.
Bohové (hvězdy) dále vytvářeli smrtelná těla a dodělávali lidské duše, co ještě chybělo a vládli nad smrtelným živokem. Po příkladu svého tvůrce vypůjčovali si od světa částice ohně i země a vody i vzduchu, s podmínkou, že budou zpět vráceny, pak je brali a spojovali v jeden celek – ne nezrušitelnými pouty, jimiž byli sami udržování, nýbrž slučovali je hustými a pro drobnost neviditelnými hřeby. Tak vytvářeli jednotlivá těla a do těla vložili se stálým přílivem i odlivem kruhovité pohyby nesmrtelné duše. Ta po vložení do těla nemá klidu, její pohyby jsou neuspořádané a ona sama je bezrozumná. Časem však kruhovité dráhy nabývají klidu, jdou svou cestou a čím dál více se ustalují. Tím se člověk stává rozumným. Při správné výchově pak dochází k plnosti života a k věčné blaženosti. V opačném případě je cesta života kulhavá a vede k návratu do říše Hádovy.
Doposud jsme se hovořili o tom co bylo učiněno z rozumu Démiurgem, který tvoří všechno dobré. Mnoho jevů ve stvoření tomuto protiřečí, proto Platón předpokládá, že část světa vznikla z nutnosti. Rozum však nutnost přemluvil, aby se mu podřídila – stvořený svět je tedy co možná nejvíce dokonalý. Počátek světa je tedy dílem kreativní činnosti rozumu a nutnosti.
Platón se věnuje tomu, co povstalo z nutnosti:
Vrací se tedy k počátku vesmíru a pátrá po počátku čtyř jeho základních stavebních prvků (čtyřech pralátkách): vody, vzduchu, ohně a země. Zkoumá, v jakém stavu se nacházely před zrozením světa. Hledá, v čem byly tyto elementy uchovávány, co je jejich východiskem.
V dosavadním členění bytí jsme rozeznávali:
- vzor
- napodobeninu vzoru, ale zmiňuje zde ještě třetí druh bytí
- schránu všeho, co vzniklo, jakoby chůvu, nejasný, beztvarý druh vymykající se rozumovému chápání.
Tyto tři druhy bytí připodobňuje k rodině:
- vzor je přirovnáván k otci (svět idejí)
- napodobenina vzoru je to, co vzniká – dítě (smyslový svět)
- schránou je to, v čem to vzniká – matka (prostor, pralátka)
Nyní se opět vracíme k otázce, v jakém stavu byly živly před vznikem světa. Živly se podle Platóna proměňují jeden v druhý:
země v oheň, oheň ve vzduch, vzduch ve vodu a voda v zemi
Živly, které naplňují schránu si nejsou podobné a jeví se pokaždé jinak. Vše bylo bez rozumného řádu. Platón z toho dovozuje, že nehmotné pralátce dal bůh několik určitých forem. Démiúrgos živly nestvořil, pouze je rozlišil a přesným způsobem sestavil. Nejprve odlišil tvary a čísly oheň, vodu, zemi a vzduch.
Živly jsou tělesa a těleso má svůj povrch a výšku. Jejich plocha se pak skládá z trojúhelníků. Všechny trojúhelníky jsou odvozeny ze dvou základních:
1) z rovnoramenného pravoúhlého trojúhelníku
2) z pravoúhlého trojúhelníku, jehož přepona je dvakrát delší než kratší odvěsna. Jeho zdvojením vzniká rovnostranný trojúhelník.
Najdeme-li čtyři ideální tělesa, která jsou od sebe odlišná, ale způsobilá vzniku jedno rozložením (rozkladem) druhého, nalezneme pravdu o vzniku země a ohně i látek mezi nimi.
Dosud se nám jevilo, že čtyři živly vznikají jeden z druhého, ale je to jen zdání – všechny jsou tvořeny z trojúhelníků:
- z šesti trojúhelníků druhého druhu lze složit rovnostranný trojúhelník
- ze čtyř pravoúhlých rovnoramenných trojúhelníků lze stvořit čtverec
Platón nyní vybírá čtyři dokonalá tělesa, jsou to tělesa, která je možno složit ze zmíněných dvou druhů trojúhelníků a jenž lze zároveň opsat kouli – podobu dokonalého věčného živoka. Jsou to tyto pravidelné mnohostěny:
čtyřstěn
- složen ze čtyř trojúhelníků rovnostranných
osmistěn
- složen z osmi trojúhelníků rovnostranných
dvacetistěn
- složen z dvaceti trojúhelníků rovnostranných
krychle
- složena z osmi čtverců
dvanáctistěn
- stěna je pravidelný pětiúhelník, který však nelze složit z dokonalých trojúhelníků – Platón ho odsouvá na okraj
Protože země je ze všech stvořených živoků nejméně pohyblivá, náleží jí tvar krychle, má stabilní plochy, je nejtvárnější z hmot a navíc plocha rovnoramenných trojúhelníků, z nichž krychle vznikla, je nejpevnější.
Vodě je dán tvar nejméně pohyblivý ze zbývajících, s nejmenší ostrostí a největší velikostí, dvacetistěn.
Vzduchu byly dány tvary středně pohyblivé, středně veliké a středně ostré, tedy osmistěn.
Ohni přísluší tvar nejvíce pohyblivý s největší ostrostí a ze všech tvarů nejmenší, tedy čtyřstěn.
Tato tělíska jsou však tak malá, že je vůbec nevidíme.
Z tvarů těchto těles objasňuje Platón vlastnosti a vzájemné poměry živlů. Neustálý pohyb živlů nepřipouští, aby někde zůstávalo prázdné místo. Země působením ohně, vody, vzduchu je rozloučena a unášena, až se její částice setkají, spojí se a zase vznikne země. Jelikož je země tvořena rovnoramennými trojúhelníky může ze země vzniknou pouze jen země, zatímco zbytek živlů je tvořen rovnostrannými trojúhelníky. Vzájemným narážením vznikají v prostoru místa, které jsou však hned zabírány jinými vnikajícími částicemi. A tímto vzniká neustálý věčný kruhový pohyb. Pestrost v přírodě vyvozuje Platón z domněnky, že na počátku se utvořily trojúhelníky odlišných velikostí a v četném počtu.
Démiurg stvořil bohy a tito bohové lidským duším stvořili tělo. Hlava vládne tělu, která je svým tvarem nejvíce podobná dokonalému tvaru všehomíra. Zbytek těla je určeno hlavě, aby se mohla pohodlně přepravovat. V hlavě jsou dva druhy pohybů – pohyb totožnosti a různosti.
Podle tehdejších představ bohové (hvězdy) řídí zrod člověka a ostatních živočichů. Vzali nesmrtelnou duši a kolem ní utvořili smrtelné tělo. Připojili také i smrtelný druh duše, jenž v sobě choval silné nutkavé stavy: rozkoš, strasti, smělost, strach, hněv, naději, lásku. Duše nesmrtelná má sídlo v hlavě a je oddělena od smrtelné duše krkem.
Dále Platón pojednává o nemocech a smrti. Nemoci podle něj vznikají nepřirozeným stavem živlů nebo záměnou jejich vlastního místa za jiné. Rozebírá různé tělesné a duševní nemoci. Nejhorší duševní nemocí vidí v rozkoších a strastech. O smrti říká, že přichází-li v mladém věku je trudná a bolestivá, ale nastává-li ve staří a přichází-li přirozeně působí spíše libě než bolestně.
Ke konci svého výkladu se ještě Platón zmiňuje stručně o vzniku žen a zvířat. Zvířata vznikala z různých druhů lidí nerozumných, špatných nebo pošetilých. Zvířata, která se pohybují ve vodě pak vznikla z lidí naprosto nerozumných a nevědomých, s duší plnou chyb, kteří si ani nezasloužili, aby mohli v příštím životě vdechovat vzduch.
Člověk, který však touží po vědění a myšlenkách pravdy a má na mysli věci nesmrtelné, zcela jistě dosáhne plné míry nesmrtelnosti "
záživný čtení
|
Písmák