28.01.2006 00:00 K dílu: My strange autumn Mikuláššš
Svou povídku jsi začal v mezičase upravovat a tak možná moje další postřehy a dojmy už nebudou platit. Za tento případný anachronismus se Ti proto omlouvám. Na novou – otesanou (možná i finální) podobu povídky už se těším :-) ! Mám rád lidi, kteří mají co nabídnout, jsou ochotni se o svá poznání rozdělit a přitom (vědomě) riskovat, že je druzí nepochopí (posoudí – odsoudí) nebo se jim (ti hloupí) i vysmějí. Ve Tvé povídce je tolik myšlenek, co stojí za povšimnutí, že nevím, kterou začít. Mám výhodu, že jsem četl „Jednoduchou vrstvu…“. První dojem, který nemohu nezmínit je, že jsi za ten rok ušel pořádný kus cesty. Už jen srovnání „pohledu na události“ se liší. Zůstalo citlivé vnímání okolního světa a přibylo větší rozlišení vnitřního mikrosvěta postav. 1. Spisovný / nespisovný jazyk. Někdo z „kritiků“ Ti vyčetl, že střídáš spisovný a nespisovný jazyk a působí to divně. Já si však myslím, že v přímé řeči (v dialozích) to naopak dodává pocit autentičnosti. Nedovedu si totiž představit, (když to přeženu) že by např. prostitutka měla mluvit spisovně a profesor češtiny užívat slang… Snad měl dotyčný kritik na mysli jen sjednotit situace, kdy např. popisuješ děj. Nevím. Mě to při čtení vůbec nerušilo. 2. Exteriéry. Atmosféra různých zákoutí a míst Prahy, zachycení vůní nebo hry světel. Za všechny opíšu alespoň jednu Tvou větu. /Mlha, kterou bylo město přes den pokryto, se teď zvedla jako opona a každá jednotlivá dlaždice se tak stala malým odrazem mokrého slunce./ Jako by tam člověk sám stál… :-) ! 3. Dotek múzy. Někdy je člověk při psaní doslova opilý nápady a jindy se třeba jen dotkne na krátkou chvíli… Pak je třeba myšlenky rychle zachytit na papír. Pokud to neudělá, i zdánlivě jednoduchá věc se rozplyne a všechny ostatní opisy už to něco křehkého nevyjádří. Z Tvé povídky je přímo cítit proud myšlenek. Není to vyspekulované (psané na efekt) – nechytračíš (i když děj je promyšlený, aby situace zapadaly do sebe) – píšeš od srdce (ne pro honorář, jako někteří „vyzrálí“ profesionální autoři). Alespoň takový pocit jsem měl při čtení já. Občas zažívám něco, čemu říkám (jen pro sebe) dotek Boha Zkusím Ti nabídnout jednu takovou situaci. Je totiž zcela čerstvá. Tento pátek to bylo dva týdny, co jsme u nás oddali pár, který prý spolu žil už více jak 15 let. Muž náhle projevil přání se se svou přítelkyní oženit. Ale byl už velmi vážně nemocný, a tak žena přišla hned v prvním lednovém dni zažádat o sňatek v bytě. Zákon to sice umožňuje, ale nesmí chybět vyjádření lékaře. Nakonec vedoucí ženu přesvědčil, aby se oba dostavili na radnici. Nabídnul jim první oficiální volný termín a hodinu, neposkytnul jim žádnou výhodu navíc. (Měl jsem na šéfa vztek!) Muž dokázal celý svatební obřad stát! Skoro jsme nemohli uvěřit, že právě on je v ohrožení života (z citace zákona), aby mu lékař mohl napsat zprávu, že jeho zdravotní svat už neumožňuje, aby se na radnici mohl osobně dostavit. Když si žena přišla vyzvednout oddací list, zahlédl jsem jí ve dveřích sousední kanceláře a uvědomil si, že tuto svatbu jsem oddával. Když žena odešla, přišla mi kolegyně oznámit, že její manžel dva dny po svatbě zemřel… Snad mu opravdu bylo dopřáno pár dnů navíc, aby jeden ze svých úkolů zde na zemi mohl ještě splnit a jeho osud se tím naplnil. V takových chvilkách mám pocit, že není nad čím přemýšlet. ON prostě existuje. 4. Sex. No ty tedy umíš vystihnout atmosféru a nuance pocitů! Všímavost – vnímavost – něha – temperament - intimní/vzrušující atmosféra – rozdílnost přání/prožitků jednotlivých postav – autentičnost. Všechny situace jsou tak sugestivně popsané, že to vtáhne „do děje“, i kdyby čtenář nechtěl. Přitom bez vulgarismů, obscénností, že snad ani největší puritán by nemohl nic namítnout. I když – ten možná ano:-)! 5. Nevěra pohledů. /…jakej obraz máš nejradši?“ „Výkřik od Muncha.“ odpověděla. „Tak si představ, ze jsi v Louvru, kde sedíš na lavičce před tímhle obrazem a díváš se na něj. Miluješ ho, protože je úžasnej a vydržíš se na něj dívat hodiny. Jenže vedle na stěně visí další krásnej obraz a za rohem další a tak dál…/ Naprosto přesně jsi vyjádřil situaci (navíc až poetickým způsobem), kterou dnes a denně řeší spousta párů. Mohl bys toto přirovnání klidně poskytnou do nějaké psychoporadny. Možná by se pak někteří středně žárliví klienti dokázali i uklidnit. 6. Schopnost empatie. Už jsem se o ní zmínil. Někdo v kritikách se Tě dokonce zeptal, zda je povídka inspirovaná Tvými vlastními zážitky, zda hlavní postavy mají vzor v někom, koho znáš Ty osobně. Chvilkami mě napadala stejná otázka. Myslím, že ano. Jen u postavy pana „Guru“ jsem měl pocit, že Ti dalo dost práce vžít se do jeho způsobu myšlení - naštěstí. Myslím, že tento člověk je Ti „nejvíc cizí“. A možná proto bych jeho myšlenky, které předcházejí tomu, než si vyhlídne své příští oběti, trochu míň rozepisoval. Děj zde mírně zadrhává. Ale od okamžiku, kdy je spatří a začne odhadovat jejich povahy, je to opět zajímavé a příjemně napínavé. /Jediná ta holka v modrym svetru, to je případ, kterej tu už dlouho nebyl – žádná stěna a vidí dovnitř i ven - …/. Žádný autor se nikdy nemůže zcela oddělit od svých postav. Vždy se musí projevit tzv. projekce (odborný termín z psychologie – možná ho znáš). Že jsi svou povídku věnoval „m z 2004 (a pořád je to málo)“, píšeš už v prologu. Že „m“ je pravděpodobně „Matina“ (= Martina) jsi „prozradil“ svým „přehmatem“, na který Tě někdo v kritikách upozornil. „m“ = Daniela. Tj. nesporný výsledek této malé rovnice. Možná že „m“ byla stejně krásná (holka, které si všimnete na první pohled, i kdyby jste nechtěli), jako „Tvoje Daniela“, ale mě a některé ostatní čtenáře/čtenářky zaujala především svým vnímáním světa, citem pro intuici, smyslem pro koincidence /…ne, tohle už nemůže být náhoda…/. Mohl jsi totiž své postavě propůjčit své vidění věcí, ale můžeš být také Liborem, který má k Daniele asi nejblíže a chce si povídat i o jiných věcech, než „jen“ o počasí (dialog na střeše paneláku), nebo můžeš být i Hercem, který se v klíčových momentech dvakrát projevil jako cynik /Asi se pochcalo. nebo „Cože? Koně v Mongolsku… V Mongolsku!!“ škytal mezi křečemi bránice./ Těžko odhadovat… Ale rozdíly u jednotlivých postav jsi vyjádřil velmi přesně. 7. Intuice / rozum. Rozum je rozbití umu (roz – um). Daniela to buď věděla, a nebo pouze tušila a proto se nechala svou intuicí vést. S tím souvisí často sny, o kterých sníme, ale neumíme si je vyplnit (rozumem si vysvětlíme, že to či ono je blbost a uhneme z naší cesty). Daniela zvládla tento problém na jedničku, i když riskovala nepochopení. Šla za svým snem a pomocí intuice dokázala neodbočit ze své cestičky. A to ani ve chvíli, kdy se Herec cynicky jejímu snu vysmál. /Věděla, že si neuvědomuje, co všechno tím odsoudil./ Už dlouhou řádku let existují u nás pobyty, které se zrodily „po revoluci“ a které mají sice příšernou upoutávku, ale učí všemu, co člověk uplatní jak v pragmatickém životě, tak i tomu, co právě zvládala Daniela. Tyto kurzy – semináře však nejsou pro povrchní lidi, kteří se nechtějí zabývat čímkoli více do hloubky (vidět pod povrch) a jsou jim blízké jen řeči o počasí (takovou postavou byla např. Soňa). Jedna moje velmi mladá kamarádka jede toto léto na takzvaný základní kurz „Ben.I“. Jsem už teď zvědavý, s jakou se vrátí. Podmínkou je pouze, aby tam člověk nejel s kamarádem a už vůbec ne se svou partnerkou (byť třeba i bývalou!). Má kamarádka se zajímá o filosofii, psychologii ap. Myslím, že jí to bude „ušité na míru“. Také jsem – už více než před deseti lety - dva kurzy absolvoval a s potěšením nedávno zjistil, že stále existují. A navíc si jejich autoři splnili sen a rozšířili je o další pokračovací – navazující semináře. Pokud se opravdu rád zabýváš věcmi do hloubky, nechám Ti na zvážení kontaktní e-mail (ve zprávách). Průměrný věk zájemců bývá cca 24 – 25 let. 8. Rovnováha. Číňan, který věří v rovnováhu, se nakonec Herce sám ani nedotkne. Postačí mu, že mu znemožní činnost v rádiu a prodej drog v centru Prahy. Prozatím. Líbí se mi, že jsi to sem dal. Po „pádu železné opony“ se konečně začalo (mimo jiné) i více mluvit o východních náboženstvích a začaly být běžně ke koupi knihy pojednávající o východních filosofiích. Myslím, že ses tohoto tématu musel také trochu dotknout, když jsi psal svou seminárku. Kdo věří v karmu, věří i v sansaru: koloběh životů v kruhu znovuzrozování. Dokud si každý nevyčistí svou karmu, je odsouzen k novým a novým životům. Je to pravá škola života. Kdo nezvládne 1. třídu, musí opakovat – atd. To, co odpustíme prvňáčkovi, už neodpustím páťákovi, atp. Někdy ani není zapotřebí přenést si svou vinu do dalšího života, ale „spravedlivé odplaty“ se dočkáme ještě za života současného a tím vyrovnáme za něco svůj účet. Tolik např. filosofie hinduistická nebo buddhismus. Víme o nich málo, jejich vnitřní podstaty se můžeme dotknout jen zprostředkovaně, neboť jsme v samotném základu vychovaní v duchu křesťanství, ať s ním souhlasíme nebo ne. Ale i toto učení prý kdysi zahrnovalo karmu. Pak je katolická církev nechala odstranit, aby sama mohla manipulovat beztrestně s davy. Zbylo ale např. pořekadlo o božích mlýnech nebo že každý sklidí, co zasel. Je to dotek pravdy, nebo jen přání pro zdánlivě bezvýchodné situace, ve kterých se občas ocitáme? NEVÍM… Díky za Tvou povídku.
24.01.2006 00:00 K dílu: My strange autumn Mikuláššš
Úvodem: naštvali jste mě oba :( – jakoby jste se domluvili předem, i když věřím, že jste spolu předem nemluvili. Nenecháte člověka, aby se trošku omladil – už jsem se tedy polepšil a svůj věk si pokorně opravil. (Ta dnešní mládež.., nemá žádnou úctu ke stáří !) A nyní k Tvé povídce, převážně vážně nebo snad nevážně? Autor stojí o vážnou kritiku, zkusím být proto seriózní. Ale připrav se: dlouhá povídka = dlouhá kritika. Ty máš možnost – NEČÍST JÍ. Jako tys to napsal na tři dlouhé zátahy, já to na tři dlouhé zátahy přečetl :-). A rád se nechal unášet atmosférou, která na mě působila po celou dobu čtení – shrnu-li to: autentické, napínavé i mírně tajuplné závěrem. Jednoduše – ČTIVÉ :-)! (Proč JEN MÍRNĚ TAJUPLNÉ, k tomu se dopracuji postupně…) Myslím, že každé literární dílo, které je kvalitní svým obsahem, donutí čtenáře nejenom dočíst až do konce, ale především vyplují na povrch úvahy – otázky – a v takřka ideálním případě i odpovědi na ně! V Tvé povídce jsem bez lichocení našel všechno. Chodil jsem si a přemýšlel a znovu se musel vracet ke všem pocitům, které ve mně Tvá povídka vyvolala…Proto se o jednotlivostech rozepíšu záměrně víc, abys měl zpětnou vazbu a snad tím vyplním Tvé přání, že budeš vděčen za jakoukoliv pomoc…Vzhledem k tomu, že jsem si to vytisknul „až“ 16.01., kdy jsem Tvou povídku objevil, nakynuly tam už nějaké kritiky a nakonec jsem neodolal a porušil své „předsevzetí“, že je číst nebudu, abych se nenechal už předem ovlivnit. Ale spíš jsem se ujistil, že některé věci, které Ti sem dám, i na mne zapůsobily stejně a Ty si tím můžeš lépe ověřit, kde se věc nezdařila a kde naopak ano. Začnu tím, co mi vadilo, rušilo mě nebo přišlo třeba i poněkud nelogické. 1. Rušily mě chyby. Překlepy (hned v prologu např.: v poledně se najedl…) apod. Shovívavý jsem k čárkám v souvětích, neboť toto není a nikdy nebyla ani moje silná stránka. ALE co Ti neodpustím, byla jedna hrubka jak tele. Je to věc, kterou by člověk měl mít zažitou v podvědomí. Vím, že jsi spěchal a že vyjmenovaná slova OVLÁDÁŠ, nicméně to udělalo DOJEM ODFLÁKNUTÉ korektury. Jak jsi někomu zde už prozradil, vůbec jsi jí po sobě NEUDĚLAL. (Napovím Ti: brzy, jazyk, nazývat se…- které slovo z této skupinky to je, to už si najdi sám :-)) GB, takhle NE! Toto není ani poloprofesionální přístup k dílu. Příště si dej alespoň den dva navíc a nespěchej s uveřejněním – není kam spěchat, vždy leda jen do hrobu (a nejenom v nepřeneseném smyslu slova). 2. Nápad s reklamou na rádio. Nápad byl suprovka. Celý napnutý jsem čekal, jakým neotřepaným způsobem na sebe začátek vysílání upozorní. ALE – jsem i technický šťoural a tak mne hned při čtení napadlo, jak může pár plechovek barvy stačit na tak rozlehlý nátěr, jakým je přechod pro chodce, má-li být opravdu viditelný pro řidiče na první pohled…Určitě jsi někdy viděl, jak se takový přechod pro chodce třeba jen obnovuje. Změnil bych to alespoň na připravené kýble s barvou. A zrovna tak štětce…Představoval jsem si situaci v reálu (ostatně do toho jsem se snadno vžíval při celém čtení povídky :-)) a uvědomil jsem si především nutnost rychlosti provedení akce, aby „černé natěrače“ při činu nikdo nenačapal! Trošku směšná podívaná na někoho se štětečkem…:-). Číňan, jak jsme se v povídce dočetli, neměl žádný problém s penězi, tak bych tam šoupnul třeba dobře zaplacenou partu profesionálních natěračů…atp. Naopak skutečnost, že jsme se po spuštění vysílání rádia nedověděli nic o jeho technickém vysílacím zázemí a především redakci, kdo a jak tam vlastně začal pracovat, mně osobně nevadilo. I když mě tato otázka také jen letmo napadla, myslím, že zde nebyl záměr autora napsat povídku o tom, jak to chodí v zákulisí, ale nosnou myšlenkou byly jiné věci. 3. Kamarádka, kterou Herec v prologu vlastně vůbec nezná a na samém konci povídky mu náhle svitne při pohledu na vytetované srdíčko…Tak jako mnozí zde, i já jsem se zarazil, že mi tady něco nesedí…Při čtení kritik jsem si uvědomil, že už jsi tuto nesrovnalost „prý“ poopravil (…tvář měla zabořenou do polštáře…), ale tím jsi nelogičnost celé situace moc nenapravil. Vysvětlím: i kdybychom připustili možnost, že se Herec ráno ocitl v situaci naprostého „zatmění mysli“, co a jak se vlastně předešlé noci s ním dělo, dá se minimálně předpokládat, že do onoho drahého penzionu Starého města se musel nějak dostat. A nejspíš ještě ve stavu ne zcela nepoužitelném…Ponechal bych to tam klidně s tím, že rovnou čtenáři objasníš např.: i když mu připadala možná i krásná, necítil k ní vůbec nic. Vždyť to byla jen kamarádka (nebo tak něco). To už si uprav sám. Šlo přeci o to zdůraznit, že ji nechtěl svádět a už vůbec nechtěl ani nevědomky potupit Číňana. 4. Taxikář – závěr povídky. Vlastně její téměř poslední část, týkající se Libora. Mám výhodu/nevýhodu, že jsem zde přibližně před rokem přečetl Tvou samostatnou povídku „Jednoduchá vrstva másla“. A dostala mě mimo jiné i svou atmosférou tajuplnosti, při které jsem se mohl také příjemně bát – a to mám rád! Ale zde jsi pro potřeby nového díla z ní použil jen něco a nedovedu nyní přesně formulovat, co krásného a právě tajuplného mi zde nyní chybí. Možná dialog mezi Liborem a taxikářem je teď příliš zjednodušený, aby svou délkou čtenáře snad příliš neobtěžoval (?) a přitom zůstala zachována klíčová možnost volby, jak Libor dál se svým životem naloží… Taxikář mu sice i tentokrát zkouší objasnit podstatu nespokojenosti lidí této doby, ALE… Chybí mi tam i část, kde taxikář vypráví o své babičce a strachu z toho, co bude, až ona… (Nemám Tvou původní povídku k dispozici, ale na tuto krásně a citlivě napsanou část jsem nezapomněl!) Nějak to tam, prosím, vrať zpět! Velmi dobře by to nyní korespondovalo s něhou, která se v Tvé povídce objevuje na více místech… 5. Závěr s okem, které si duhovku vykapalo ophtalmo-septonexem… JEJDA to NÉÉÉ. To tam děsně KAZÍ !!! Hodilo by se to do ZCELA JINAK LADĚDÉ povídky, nic proti tomuto stylu humoru. I když mně osobně „The Simpsons“ příliš nevadili, tak toto mi připadá ve stejném duchu a pokud už to tam někde mít musíš, tak se moc přimlouvám, NE ZDE… Jinak by to byl trefný závěr pro celou povídku a klidně třeba i s tím „…melou kurva rychle“. A ještě drobnost, ale na té už tolik netrvám. Úplně poslední věta: A tak, se spokojeným klapnutím, podobným dovření zobáku ptáka, mrklo zas o kousek dál. – tu už bych sem nedával vůbec. Je to jako dvě tečky za jednou větou. (Stylem mi to sem také trošku nepasuje, i když věta sama o sobě mi nevadí – přesněji: použitá jinde by se mi líbila.) 6. Nebude to „výtka“, jen jedna vzpomínka a pak pozdější úvaha, která mě napadla k něčemu, co mi naopak v dané chvíli připadalo trefně napsané a dobře jsem se pobavil :-): „Ne, v tom to není,“ usmál se Herec. „Je to dokonce ještě horší. Znáš to…potkáš nějaký nový hrozně fajn lidi, přijdeš k nim na návštěvu, skvěle si rozumíte a pak si jdeš odskočit a zjistíš, že maj záchod obložený růžovym plyšem…“ Kromě úsměvu na tváři mi tato kraťoučká část přivolala i dávnou vzpomínku. Když jsem se svým kamarádem a bývalým spolužákem kdysi nastoupil do svého prvního zaměstnání, vzhledem k našemu věku a „manýrům“ jsme tam v prvních měsících byli tak trochu za exoty. Nicméně, jak čas plynul, už ze pár měsíců, nás kolektiv vzal mezi sebe a stali jsme se „definitivně dospělými“. Jeden „starší“ kolega (cca 35 let) nás jednou pozval k sobě domů, pochlubit se jakousi sbírkou, na kterou byl velmi pyšný. Byl to fajn chlap, neodmítli jsme, i když nás sbírka sama zrovna moc nelákala…Jeho manželka v tomto „rodinném“ socialistickém podniku pracovala také a bydleli na sídlišti, které sestávalo převážně z podnikových domů / bytů. V důsledku toho si všichni tak trochu viděli „až do kuchyně“. Eva – jeho žena, se často a ráda holedbala, jak doma všechno zvládá, má naklizeno a nechápe tu či onu kolegyni, že si domácnost nedovede lépe zorganizovat. Po vstupu do jejich bytu nás uvítalo tlumené světlo, které dotvářelo celkem příjemnou atmosféru bytu – přesněji obývacího pokoje. Eva nás vesele uvítala (byla velmi hovorné povahy) a hned nabídla něco k pití a jak jinak, také kávu. Trval jsem na tom, že bych si rád nejdříve umyl ruce a tak mi hostitelé naznačili, kudy do koupelny. Omylem jsem vstoupil do kuchyně. Hned za dveřmi stál sporák a na něm, přesněji kolem plynových hořáků (!), byla nastlaná „ochranná“ vrstva alobalu a na ní spečené cosi, co se už nedalo identifikovat. Jen barva – hnědočerná. Kávu jsem raději ani nevypil při představě, jakou fintu zde asi pilná hospodyňka Eva používá třeba při mytí nádobí. A to moje zamyšlení? Je to už řádku let, co jsme v paneláku přebudovali umakartové jádro a dopřáli si zděnou koupelnu. Dopřáli si je silné slovo, neboť trh s dlaždicemi a obklady se teprve ve své nabídce rozbíhal (počátek devadesátých let), musel jsem proto při výběru udělat značný kompromis. Nakonec jsem si pak „od Ježíška – sestry“ přál hezké předložky. Měla to být „třešínka na dortu“, kterou se „zachrání“ ne právě povedená barva dlažby a koupelna (spojená s WC) se tím zútulní. U stromečku jsem pak málem omdlel. Barva koberečků byla ostře růžová!! Ztuhli jsme i s mou drahou polovičkou OBA! A vyvstala otázka „Kam s tím?“. Sestra už neměla doma paragon potřebný k případné výměně „dárku“ a tak nakonec „putoval“ do horního nástavce skříně, kam se uklízí jen krabice s vánočními ozdobami a šplhá se tam pouze dvakrát ročně…Za několik málo let nastala situace, že se stěhovala naše babička. „Podle“ jsme jí tenkrát koberečky věnovali do „zánovní“ koupelny jako „dárek“. Pocity jsme měli sice smíšené, ALE dala najevo radost a my byli spokojení. Možná za dva tři roky, opět na Vánoce (!!!) jsme rozbalovali s napětím větší balíček, který jsme dostali od švagrové, která tou dobou patřila do rodiny necelý rok a bydlela s manželem (synem babičky) u nich v bytě. Nejprve jsme zůstali jako opaření a potom následoval výbuch smíchu. Byly to „naše“ koberečky! Za nějaký čas zemřel můj tatínek. Bylo mu bez pár dnů úctyhodných 82 let a úměrně k tomu už několik let nechtěl ve svém bytě NIC inovovat a měnit. Popisovat domácnost starých lidí zde asi nemusím. Kromě toho byl táta už roky vdovec a ženská ruka v bytě značně chyběla. Říkával: „Až umřu, aspoň ten starý nábytek vyházíte a nebudete muset přemýšlet, co s ním.“. Měl pravdu. Ale čím potom téměř prázdný byt narychlo zaplnit? Sem tam se našly nějaké „přebytky“ zánovního nábytku v našem bytě a nakonec zbývalo aspoň něčím vykrýt i prastarou dlažbu v minikoupelně a na WC. A tu přišly konečně na řadu naše křiklavě růžové plyšové koberečky…:-). Doufám jen, že ses neinspiroval u „našeho dědečka“. A jaký závěr z této části Tvé povídky mi přinesla moje úvaha? Asi příště nebudu posuzovat lidi podle sporáku – nábytku – atp. Mohli se ocitnout ve všelijaké situaci, proč jejich vnější skořápka je či není právě taková. Raději budu více sledovat, zda mají v knihovnách naleštěné sklo nebo tam opravdu mají knížky, komu z členů rodiny třeba patří a o čem jsou :-). (Řekni mi co čteš a já Ti povím kdo jsi – stále platí.) A hudba. Je také cestičkou k duši člověka. Pokud objekt mého zájmu poslouchá rád cokoliv, co mně nesedne, asi si dříve či později také moc nesedneme…pravé souznění nenastane. (Jedna z možností, jak se podívat dovnitř.) Prozatím odcházím. Odcházím přemýšlet nad vším hezkým, co mi Tvá povídka dala… A co Ti sem ještě napíšu, abych na nic v tom spěchu nezapomněl :-). A toho pěkného bude určitě víc…… +T*
12.12.2005 00:00 K dílu: Gándhí Mikuláššš
No vidíš, a že jsem ve skutečnosti už tak moooc starý, omylem, jak se mi klepou ruce, jsem to odkliknul 2x
12.12.2005 00:00 K dílu: Gándhí Mikuláššš
No chápej, nikdo, komu je nad 30, už svůj věk přece dobrovolně nepřizná... Šlo mi hlavně o to čínské pivo a zletilý už přeci dááávno jsem :-))) Při svém psaní kritiky jsem ti minule v tom zaujetí (pozitivním) zapomněl napsat, že jsem ti dal samozřejmě T***
12.12.2005 00:00 K dílu: Gándhí Mikuláššš
No chápej, nikdo, komu je nad 30, už svůj věk přece dobrovolně nepřizná... Šlo mi hlavně o to čínské pivo a zletilý už přeci dááávno jsem :-))) Při svém psaní kritiky jsem ti minule v tom zaujetí (pozitivním) zapomněl napsat, že jsem ti dal samozřejmě T***
06.12.2005 00:00 K dílu: Gándhí Mikuláššš
"Žijeme v kalijuze? Kalijuga je podle hinduistické tradice doba temna, která začala před více než třemi tisíci let, po Krišnově smrti. Je to veliká temnota, kdy končí veškerá ctnost, mizí dharma, neboli správný řád světa a triumfuje ambice, faleš, obchod. Je marné se bránit: všechno nakonec zanikne. Cyklus končí suchem, hladem, válkami, spřetrháním společenských vazeb. Jak je řečeno v Mahábháratě, je to čas mužů bez síly a odvahy, ale velice tvrdých. Jiná tradice - buddhismus - tvrdí ale pravý opak. Žijeme, aniž to víme, v epoše ctnosti, vzájemné pomoci, lepšího dodržování Písma, v období takzvaně šťastném. Které z těch dvou tradic věřit?" "Rozhodně té druhé."-odpovídá 14.dalajlama, duchovní a světská hlava Tibetu. (Úvod z knihy "Síla buddhismu" od francouzského spisovatele a scénáristy Jean-Claude Carriéra.) "Gándhí" - odvážné a náročné téma, těžké pro pochopení nás odkojenců západní kultury. Klobouk dolů, seminárku jsi zpracoval precizně. Vzhledem k tomu, jak životopis Gándhího končí, docela bych věřil právě v kalijugu, ale o hinduismu vím mnohem méně než o buddhismu a tak se neodvážím polemizovat. Doufám, že budu objektivní, i když na rozdíl od "Pišty_Hufnágla" vím, kdo jsi a věřím, že to víme oba:-). Pokud po tak "dlouhé době" od publikování zde ještě o kritiku stojíš, tak tady je: 1. Nesouhlasím se "Zámotkem" - při čtení jsem neměl ani stín podezření, že nevědomky soudíš Gándhího a jeho činnost. Opak je pravdou - jde o čistokrevnou faktografii, výborně a velmi podrobně zpracovanou. Spíš mi tam, jak si až nyní uvědomuji, nějaký tvůj vlastní názor na Gándhího chybí a v souvislosti s tím i vysvětlení základní filozofické myšlenky hinduismu... 2. Souhlasím se "Zámotkem" - rovněž jsem se dozvěděl spoustu nových věcí. Například agresivní přístup Winstona Churchilla ke Gándhímu a tzv. všemu, za čím stojí, mě dost zaskočil a díky tomu u mě tento pán značně klesl...Naopak, přístup spisovatele G. B. Shawa, který Gándhího nazval "duchovním vyslancem Indie" nebo "hlasem nejvyššího svědomí" mi mluví z duše a mohu mu jen závidět, že se s ním setkal osobně. Zde upřesním: měl jsem to štěstí a viděl jsem kdysi velkofilm "Gándhí" - tvá seminárka mi proto připomněla mnoho sekvencí z tohoto filmu a mohu ho doporučit každému, koho by toto téma zajímalo. Nevím však, zda je ještě někde k mání... 3. Nesouhlasím s tebu "Crowley" - odpovídáš "Zámotkovi", že jsi jenom blbej student... Nejsi blbej, neboť pokud bys byl blbej, nebyl bys nikdy student (neoponuj:-)! ). Doufám jen, že při svém potenciálu nemarníš svůj čas na nějaké "přiblblé" ekonomce a studuješ cokoliv, co alespoň z větší části souvisí se studiem filozofie - máš se kam rozvíjet, tak to nezazdi! Když jsem cca před rokem psal kritiku k tvé povídce "Jednoduchá vrstva másla", pravil jsi, že některá naťuknutá témata z oné povídky, dle mého názoru vhodná pro samostatné zpracování, už máš rozepsaná v šuplíku. Kde jsou? Těšil jsem se na ně, ale kde nic, tu nic...Neflákej to! Nebo ti už šuplíky praskají ve švech? PS: Věřím, že i ty hraješ na férovku a tak i já mám u tebe jednu dobře vychlazenou láhev čínského piva - kdypak mi ji asi předáš? ( Na tom vychlazení netrvám :-)). )
Nahoru