Písmák Nelhat si
jak dlouho si člověk vydrží nelhat.
jak dlouho vydrží věřit, že to nejsou ti druzí
kdo mu může zlepšit svět
spasit ho před sebou samým
První únorová
jako chtít namalovat obraz
tak, že ho budeš popisovat někomu jinému
jako chtít chodit po laně
které je příliš vysoko
P.O.H.
Neuchopitelné byly ty chvíle
kdy jsem na chvíli složila mozaiku ve své hlavě
ty okamžiky
aby se za chvíli rozpadla na částečky
Tak sám
jako vychladlá postel po milovánítak jako sám na výstavěuprostřed kamenných sochjediný a sám proti davuv opačném směrutak sám jsi když kráčíš vstříc smrti.
Malé vraždy všedních dní
každý den se dá zapřít celý světkaždý den může svět zapřít, kdo jsijsou bolesti, kterým se nedá vysmátze kterých se nedá vypsatstačí pár vteřin , minut, které nejsouzávan větru špatným směremnoc nepřináší úlevua den světloa člověk, který hledí z tvých očíje smutný a zraněnýprotoževždycky byl.
Swimming pool in my head
ráno pod tlakem zalknuté tíhoustrachu sám ze sebepřišel jsi mě v něm očistituž chápu, proč je tak těžké odcházetodpoledne hluché v deštikterému se nešlo vyhnouthledáš v něm dráhy pro sebemáme jen to, co pustíme.
Blízce vzdáleno
Někdo mi z tváře vymazal obličeja život odešelbez loučeníněkdo zas jednoubez udání důvoduvzal můj mozek, hodil hodo mixérua 30 minut šlehalkdyž mi slzynamalovaly o mnohoničeho pozdějiobličej na tvář zpětráda bychvnitřním fotoaparátemstiskla spoušťna památku té chvíle.
Obálka
ne přeji si do obálkyschovat lístky z všech cestjít dál a moc se neotáčeti kdyžzkamenět se dá i s očimaupřenýma na stožár svých možnostíobětovat hlad jako prvnípřebytečný pocituprostřed všehonecítit nicnezanechat nicmožná aby si mě nevystopovalysnyco jsem nechalaležet u cesty.
Slečně v zeleném
čerpat ze svých zásobje poslední a první, co zbýváto se člověk musínadechnout a zajít do spížekde ve sklenicích nejsou jenčerstvé a chutné surovinypod pokličkou spořádaného životato trochu smrdí nesvobodouve vesmíru příležitostípadá hvězdapřeji sinezemřít před smrtí.
A jestli se díváš
na náš tanecnemocných elfů a smutných vílodjezdy rozchody zapomenuté krokyubíhající rokya slovaobčas zbytečnáobčas zraňujíjestli se dívášna naše dramatav nových a nových kulisáchpak vidíši měsedět tu a psátnesdělitelné.
Díra
která nelze zaplnitobčas, na chvilku, tak bolestně pomíjivouzaplňte ji a dám vám kus své dušedírakterá se probouzí poměrně přesně a předvídatelněnajednou se vám chce zvracet a brečetale ani jedno nemůžetenejbezpečnější je ukrýt se uprostřed prostorné tmavé místnostinedýchat nemyslet neplánovatdíra, do které zapadly slovado které se nedá zasmátkterou si ponesu do konce.
Bez bolesti
lžusama sobě o míře své bolestistrkám si do kapes odměrkua ona čeká u dveří s kýblemjak tu sedímduše odpočívá v přítmí mokřinkuji pikle jak uniknout osudujak jedním symbolickým veršemvyjádřit nevyjádřitelnéslova mají svou hrdostzmizí, když se za ně začnete stydětschovávat po koutechnevysvětlíte jimže jste je chtěli ukrýtpřed spalující skutečnostíhodin střepů selhánía přetvářky.
Někdy se sama sebe ptám
jak roztlačit skřípající kolo
a možná, že bych se v tu chvíli
sama vrhla mezi kola
jen aby prázdnota
Někdy bych i já
vzala papír a tužku a tančila
tančila přes rány které
už nemůžu uzdravit
tančila pro ty
Svátky
nějak tyto dny nezvládám
ať už je to
můj bratr, jeho dcera
má teta, jako dnes
Co je pod
balíčkem karet mých
a proč
je tak ráda pokládám na stůl
chtějíce skončit hru
Halloween
po kapkách
vycházejí můry z úkrytu
I try not to, not to.
pokud bych dnes vecer
Zlatá neděle
příští letadlouž bude mojea já zasesama seboucož není vždyckyúplně příjemnázáležitost.
Život na dluh
na barový lístekúsměv do prázdnotyzaplatí další runduna lebcepřitažlivá fasádaa za nípláč.
Co všechno odplaví moře
Milanovy očinekonečná rána v tichui tuhle kávusi musíme prožít. pády a povstánísoumrak a svítáníso poslední kapky, že.
Za soumraku
když rozžíhám druhousvíčkunení co si přátprotože všechno jsme dostaliten zbytek nepotřebujemvarhany doznělykde je tvé teplo. anebo aspoň víno.
Žijící interrupce
jeden večer(po Brně nejspíš pořád jezdí tramvaje)zaoceánská loď plujícído bezpečíse vyptáváco uděláš se svým smutkem. protože prázdnota není správné slovoprázdnota nemůže onemocnětsteskem a nemůže bolet(a čokoláda nepomáhá)jak rozpoznat rozdílmezipožadavky a vydíránímaltruismem a láskousvým egem a svým srdcem.
slova
že mlčím neznamená
že nejsem
zraněná
jenom jste mi slova někam zmizela
Když se dvě ženy rozcházejí podruhé
netesaly jsme do kamenemalovaly jsme do pískulétající rybykreslily do mořských vlnpřišel vítra zničil mozaikuchvíli jsem se zlobilana osudjenže jsem si ho napsala samaslova zase mizív propasti časumé tichéať tě tedy provází.
Mlčí
má duše mlčí
probudí se až se soumrakem
a začne plakat
tak tiše
Neděle
jako tolik jiných nedělí
volá strachem
ze dnů, které mají přijít
vzduch skrývá naději a
Kdybych teď měla po ruce barvy
vzala bych modrou
a vyznačila pobřeží
z obou stran objela světlejším odstínem
obzor
Má duše
schovaná za keři strachu
sedící na matraci v kobce
uvězněná pod všemi hodinami
které se musí prostě přetrpět
Když se dvě ženy rozcházejí
není čas pro slzy
prošla jsi kolem mě na Piccadilly
cizí žena s kabelkou
v srdci jsem věděla
Věnováno Univerzitě
FUUUUUUUUUUUUUUUUCCCCCCCCCCCKKKKKKKKUUUUUUUUUUUUUUUU.
Za všechny ty lehký i težký
Petry a petry
vykouřený a odhozený
Dva dny před
státní závěrečnou zkouškou
jsem poznala
co je to peklo.
Peklo je
Každou noc jsem si hnětla srdce
aby bylo podle mých idálů
aby bilo jen pro ty, kteří za to stojí
aby se příliš nevzrušovalo
a hlavně
Slyšíš tu píseň?
starou jako druhy breh
temnou jako druha polovina srdce
tichou a drtici
jako nocni priboj
Klekání
chceš najít svoji duši
a po cestě zvony zní
každej ví, co je na konci té cesty
proč usiluješ o trofej poslední.
Jeden den
a v něm
celý tvůj zivot
uz víš, které chvíle
budou obzvlášť bolet
Všechno co cítím...
je zmar
udělej vše, co je v tvých silách
(popřípadě ještě trochu více)
stejně budeš
Tak jsi zpátky
a jde se mnou dál
bolest v L. radost v L.
bolest v B. radost v B.
Kam jsme si odešli?
kam jsme nechali zmizet
odmocninu z nahých očí
proč do rovnice velkých citů
nezapadla absolutní konstanta svobody.
Všechno, co cítím...
je zmar
udělej vše, co je v tvých silách
(popřípadě ještě trochu víc)
stejně budeš
Chci při tobě stát
navzdory všem špatným koncům
románů
a mých dějin
navzdory
Kde jsi, můj příteli?
znovu a znovu
volám do temnoty
vyvolávám přízraky
zaprášených diapozitivů
Poněkud prodloužené 'haiku'
jela jsem se koupat
seděla jsi mi
za zády
celou cestu
'Děkuji'
děkuji
že se mi staráš o linii
že mi nezapomeneš připomenout
zlo EXISTUJE
Ačkoliv
zůstalo ve mně to,
co tam nikdy nebývalo
jsi němá výčitka
jemnického parku
Já, Š. a P.
přála bych si
aby život dal rozhřešení
tak rozdílným představám
o štěstí
Slunce vychází nad Walesem
připomíná
můžem jen věřit
že jednou zastavíš tenhle šílený kolotoč
jménem osud
Nikdy se nedá říct...
jaký bonbon si vytáhneš
dnešní den
v kolika očích zahřeje teplo
a o kolik zrcadel se
Mnoho povyku pro nic
už to vypuklo
a kráčí za tebou
150 osamělých nocí
hlas o síle 3. stupně Richterovy škály
Nikdy se neptej
proč Tě slunce spálía les zničía voda ztopíTy sám jsi svá smrtživot i láskacestuješ staletímina chvíli ses zastavilchtěla jsem Tě pozdravitprotože až se potkámev příštím vesmírunebuduuž nosit puntíkované pyžamonebudu se snažit psát básničkya nebudu se věnovatstudiu značek cigaretjak doufámchtěla jsem Tě jen pozdravitco jsem nemohlasnad Ti dopoví hvězdy.
Království za koně
a koně za královstvínevím, kde začala ta hrozivá spirálana jejímž konci leželase mnou v postelimísto prince Prázdnotaměla bych ji nenávidětale vímkde se vzalamoje paní Hydovávyskočila mi z dušekáže o životěaž druzí žasnoupokud si ovšem šlehnedostatečnou dávku iluzí.
Méně tekel
co můžeš odložvyhýbej se dotekům světlaa všem majákůmco by Ti mohlyposvítitpěkně do očíukryj se do názoru svých přátelmají Tě přeci tak v úctěa hlavněnikdy si nepřiznejže bys roky a rokymohl chybovatvždyť jsi jen oběťnešťastné shody náhodrodina, tohle století, technikamáš nakonec skoro všekroměsám sebecož ale nikdy nezjistíš(takže máš vlastně vše. ).
Prostě frajer
zírám na tebe
z ofocené fotografie
vždy půl míle před tebou
když se hrabeš z postele, já už
Farewell blues
pár lží
a spousta polopravd
deprese, deprex, deziluze
slzy
(Job) seeking
Jediné místo na světě
kde by mi teď bylo dobře
je na hony vzdálené
jediná náruč na světě
Dnes
se mnou plakal celý les
ptali jsme se vody
kde jsi vzal tolik lží.
už vím, kolik váží
Bolest má sto tváří
Poznávám tě v té jediné
v té, která potmě na oltáři
šeptá
umíraj všichni, my dva ne
Druhá píseň pro brněnskou přehradu
jak přesně chutná Samota.
jako náraz letadla po přistání
je cítit jarem
jeko dnešní vzduch
Tajemný muži se šálou
pořád stojíš v rohu té místnosti
příšel jsi vzkázat mi, že
nejsme jen těla otročící duchu
nejsme jen duchové plížící se minulostí
Až si jednou utřídím papíry....
a všechny ostatní složky své duše
napíšu si tam: SVOBODA JE HODNOTA NEJVYŠŠÏ. (a samota hned za ní)
jen na bolest a utrpení není žádná šablona, a kdyby byla, nikdo by ji nekoupil.
Tak připíjím na nebeskou bránu.
22.4.2006
Někdy ti v očích vidím moře
a Bůh na nebesích
se usmívá
"neboť to největší se vykoupí
Já taky
chodím po světě s opicí na rameni
čeká na den
kdy se mi nepozorovaně zahryzne
do míchy
Má duše zvrací
a v odpadcích své minulosti
znovu vidí
všechny zrady na lásku
pohodlná odpoledne