Píšu si přes dvacet let....deníkovou formou a převážně pro sebe...myšlenky, pocity, postřehy, slova, která chtějí být zachycena v divokém neutuchajícím monologu mé hlavy. Je to prostě určitá forma terapie a patří to k mé osobě... ten, kdo je mi blízký, to o mně ví....

Není podivín ten, kdo píše, šije, plave, běhá, čte, hraje na kytaru, posiluje, zpívá, háčkuje, tancuje, vyřezává..... jsme to prostě MY. Každý po svém, každý sám a všichni spolu ....V činnostech, co dělají stereotyp některých dní snesitelnější...Nebo v činnostech, co dávají naprostý smysl a není třeba o nich vlastně ani duskutovat  :-) 

Lakrov.... děkuji moc za pochvalu... někdy možná i patetické přemílání nenaplněné lásky vyčistí tu změť slov, která potřebuje být vyčerpána, aby se uvolnila a zmizela... a třeba je to tak i v tomto případě... Přesto jsou emoce a skutečnosti, která z nás nikdy nevyprchají...

Děkuji všem "kritikům a kritičkám" za názor z jejich pohledu a zkušenosti. Je to podnětné, ispirace pro příště...s tím příběhem.

Není to o mně, ale o kamarádce...představa toho, jak to má, vžít se do toho, první pokus o souvislé psaní...