pohledy I

měsíc bdí
na pravém boku
pohlaď do neznáma

kámen-nůžky-papír

sladká vata citů
ve slovech jako
však je znáte
láska, miluju

od - do

dočista stačí
do očí vstát
očistit začít
tři dva jedna start

---

lehám si do tvých očních důlků místo do mechu
tvé strniště voní po jehličí
lehám si a vzpomínky -ty všechno nové zničí

sentimentolová

ráno jsem potkala
v parku
tmavomodrou
hašlerku

ránorána

rány srdce před usnutím
nejvíc raní
a pak rána bez snídání

v p(r)achu

tvá vůně tebe
vypalující
do hrudi díry
(zastavuje tep)

Khamoro

bal(k)ón pro jedno tělo
jen se převážit
a na obzoru svítá
červeně

výrazová

vráží do tlam
mezi zuby
výrazy s významy
bezrukými

happy end

co bylo nebude
blíž nebo dál
a čemu vůbec.
kdo se to ptá

nelásky a návisti

přiveď mě zpět
kapkou vody živé
než vyústím
do mrtvého moře

s(plí)nová

I.
Koráb unesl sny, za obzor noci.
Každou noc pluju, hledám, utápím .
Spím.

nám(razy)

. za oknem
teprve podzim
a na srdci námraza
projel letos poslední

---

za bílými dveřmi
černobílé vzpomínky
spojují se do filmu
pro pamětníky

Vzpomínka na Arnošta Lustiga

Středa 18. února 2009, šest patnáct večer. Sedím vaule Univerzity Palackého praskající ve švech – jev to pro mě nevídaný, na běžné přednášce tu nikdy tolik lidí nebylo. Prohlížím si několik knih vystavených na stole na pódiu, doléhají ke mně útržky hovorů – studenti si vyměňují zážitky zprvních dní semestru, jiní komentují naplnění sálu a vůbec debatují ovšemožném.

Vyrovnávání

už i mraky
se shlukují
do jediné myšlenky
očima balancuji

ubrus

u kostkovaného ubrusu
čtu Člověk
a čas
míjí okolo

s n ě ž i j!

sněží
je čas žít zasněně
čas se s něhou oženit
a nechat se zasněžit

nahoty

I.
jen tak si povívat
zakrývat
nahotu světla

n e b e z p e č í

prokoukla jsem
šedou oblohu
zachytila
jeho pohled

hra na zahřívanou

mráz mrzí
prsty prosí
zahrej v kapse

noční zdání

vysmát se
nocí i noci
sny se
zdá-(nlivě)-jí

Šálení

Vzpomínka
na modré (z) nebe
snesené oknem
oranžového pokoje

zbytky

chladnem
jako nedojedené
zbytky na talíři
přesyceni sebou

jako lípa

oloupat se zkůry
nasáklé žalem
setřepat staré smutky
a počkat až doroste

cesty I.

poslední zamávání
vlasů zvlaku
a tvůj úsměv
mě provází

cesty II.

Pruhy kolejí
utíkají
přilož ucho
krozpálenému

ve v-i/í-ně pravda

slova se slova se
rozpíjejí rozvíjejí
na jazyku na jazyku
pravda se pravda se

Po III.

Vnímám
jak
odcházíš
po špičkách

rozjasnění

Nebeské zrcadlo
se roztříštilo
na miliardu střepin
aby se každý mohl

naděje

z každého zármutku zůstane zámotek
a z toho zámotku vyletí motýl
s lehkostí bytí

žlutá

skočit si
do řepky
tentokrát
zokýnka vlaku

je-den

usínat sám
jen jeden
dech sladit
- nejde -

prvomájová

Zase hořet
Zažívat
od A do Zet
se Zamilovávat

fyzická

slunce se dere
do duše
jsem jako
vSchrödingerově krabici

sejmi...

sejmi
ze mě tíhu
sejmi
pár otisků

psí oči

vkupé
psí oči
hnědé
hned je

Jiný

Žil, byl, stál uprostřed jednoho parku košatý strom. Protože byla zima, spal. A když stromy spí, vypadají jeden jako druhý. Lidé chodí kolem a skoro si jich nevšimnou.

tvarování

opojena
jako šťávou
zjablka
uhladím ho

zážitky

tolik toho
že i na román
by bylo
ale na báseň

zákusek

Když se zakousáváš do jablka,
taky ho nelíbáš.

roz-let

několik spínačů
k řízení
bylo k mání
ale nyní

intimita závěsu

vyrovnat dohnat
chvíle za závěsem
těmi před ním
je jako opona

identita

Ruka šátrá
Kde je.
Vlastní hlava
Vzduchoprázdno

haptická

ve sprše bublina
dotkla se
slza stekla do klína
hladím se očima

Zjara

Někdy je člověk
jako strom,
na který posedá
hejno vran.

po(d)vědomá

Sepnout sponkou závěsy
aby se nikdo nedíval
aby ses Ty nedíval (do sna)
a pak se usmát ze spaní

bod zlomu

„záchranné nafukovací úsměvy“
snaha dofouknout
prasklý kruh
stále uniká

jako vločka

rozpouštím se
v dlaních
v myšlenkách
jsem rozpustilá

Záhadky

"Nedoporučuje se českým poetům choditi po cestách, které míjejí rozum. Všelijaká pokušení, všelijaké nástrahy tam přece číhají. Člověk neví, kam až by mohl zabloudit. Co kdyby do zmatků vlastního nitra.

slo-hrátky

slunce slyší slova
z noci znějí znova
zvuky zvoní
slova sluší

Nemocniční IV.

schováváš za vlasy
bolestnou grimasu
jsme spolu
každý však sám

Nemocniční III.

nad nemocniční budovou
kroužíte jak černé vločky
já pod váma
kreslím anděla

Nemocniční II.

vrána vrká
holoubek kráká
oba jsou (z toho) na větvi

až přiletí vlaštovky

pár rozsypaných jáhel -
spočítám je všechny,
až se pro ně sehnu
až si zase sednu

oči bezemné

Jak bolí
když vidím
bezejmenné
v tvých očích

Háďata

Hádáme,
co bude dál
hádáme
se stále dál

rozpolcenost

Tolikrát vedený sporsrdce s hlavou. zůstaňodejdipočkejvrať se otoč se a běž. až v nás zůstal průvan.

deštivá

Kapka na okněobkresluje slznou trajektoriiSvět se roztéká.

důvěrně

Cítím z konečkůtvých prstůmandarinkunačínáme zimuchci tě zahřát na dálku.

protipóly

Jen zasyčela slza skáplá na jeho kůži. Na její přimrzla. Oheň a led snaží se překročit hraniceseverního pólu.

2. podzimní

poslední dvakaštany upadly pod (moje) hradbyzůstalyhlubokona dnědušeházíme po sobě(tázavé) pohledy .

Bez(d)uchá

Neslyšela modlitbynevnímala prosbyBYLA (jsem) bez(d)uchá.

1. podzimní

Dnes mám oči spíše dohnědavzpomínám a sbírámkaštanynamístotvých pohledů.

půl

měsíc je polovičníi mě je jen půlkatřeba srostem.

Na sklonku léta

Léto pláčehruškySbírat slzy- chce se -brečet sladce.

koupání

Spadlo mi srdcez pod okapu do loužechtěla jsem vícechtělo do moře.

Ztraceni

Stále hledámespolečnou řeč. Do ztracena. Zatraceně.

zaplétání

přála bych sinaladit Tě na svou vlnuupletu ti svetr z mých vlasůpřidám řasua slzu z ní na krajícsi namažudoťukalzvuk jehlicuž nemůžu.

Úplnoc

Půlnoc odbilaMěsíční ciferník se ukazuje úplně(k)Začala úplnoc.

(a)roma(n)tická I.

cítím z ručníkujak voníkdyž hladíš voduzpívám si ódu na malou nočnísamotu.

Naše nedokonalosti II

nestačila masožravka. (na)naše mouchypožraly žábyteď vedem žabo-myší válkyaž odletí čápi,pořídímekočičku.

Mlčím

Vyjadřujismutkybásněmis radostíto neumímmlčím.

Hlad

Hladíš hladinudo hloubkypovrchně prohlubněnitraříkáššeptemmilujia ve mě to křičířvehladem.

dotek vzpomínek

sametištěvzpomínekhladíme.

Hra doteků

*Dějství první*DOTEKY plaché -když potkaly sekonečky v kapse*Dějství druhé*DOTEKY lehké - vlasy protkanévětrem, co vane*Dějství třetí*DOTEKY hebké -tělo vtisknuté do dlaně,kreslíš, kouzlíš jimi na ně*Dějství čtvrté*DOTEKY křehké do mě tesanéaž kůže plane.

Sen

Ve snu jazzová písničkaa čalouněné křeslo. Probouzím se z erotiky.

ne-smyslná

Na dobrou noc
si dávám bebe
dobré ráno
a tak vůbec

Cituji

Připínáš kolíček na nos, abych necítila bolestjenže já nejsem bezcitnástále mi voníš v paměti.

Snídaně

Snídám zbytky svých pocitů,co budu večeřet.

Přítomínka

Budoucínkyutíkajípřed našimi vzpomínkamiPřihlížíme nepřítomně.

Lehčí

nedozralá třešeň
kterou shodils
ze své koruny
tak se cítím

r-O-z-(D)-P-U-S-Ť

Snažil ses
hrát si na
sněhuláka
Studíš

Olomoucká zima

Chomáčky vaty
shazují andělé
Padají jim zpátky
na hlavy

za...

začínáme
zažíváme
zavíráme
zapomínáme

odloučení

samotou
klepem se
společně
KONEČNĚ.

Menzování

Student po dopoledním bloku seminářů – mozek nasycen vědomostmi, žaludek prázdný. Tedy pokud neukusoval tajně pod lavicí svačinu. Ve chvíli, kdy se fyziologická potřeba ohlásí, je hladovec nucen jednat pudově – jako lovec, případně sběrač – a vydat se za potravou.
Kroky těch, kteří se již odtrhli od matčina prsu, míří většinou do Menzy.

Kolotoč

Bláznění

Bláznění s Tebou jemilejší než z Tebe.

Uzavřená

Uzavírám se do krabičky od sirekaž mě zapálíš rozhoříš rozpálíš rozohníšpak ti udělámohňostroj.

přání

Protkal jsi měštěstímještě prosímněco ušij.

o-b/d-ehnání

Obháníš se
ostnatým drátem
odháníš mě
a já čekám,

Drobnůstka

Pod drobnohledem
nacházím drobnosti.
Dalekohledem
bez podrobností.

Hříšný tanec

Stopy po Tvé hříchuzáři,utkvěly jí na polštáři. S maskou anděla na tvářiteď sám tančíš ku oltáři.

Píseň slzy

Kapuz mraku svého trápeníztrácím zázemí. (slzného kanálku).

Naše nedokonalosti

Mám svoje
mouchy
jako i Ty nějakou tu
masařku.

Cítění

Chytám.
(Tvé srdce loviště)
Proudím.
(Tvé rty řečiště)