Písmák Cestou
Pějeme dokola tu samou píseň pro mrtvé.
Ve své hlavě.
Tak nahlas, že ve sněhu hmotné tělo nezanechává žádné stopy.
A znovu.
Nesouc vinu na křídlech
Dnes pohladivši krásnému zvířeti, do barvy modré schovala jsem mu hlavu,
a schovala jsem sebe, tu svou taktéž tak,
lehko zaniknouti v davu.
V této chvíli polkla jsem
NON-stopové souznění
Na konci města, za prapodivné záře
trháme listy z kalendáře.
V tu ránu po ránu
dýmové souznění uvězní nás -
Čím jsem...
Jsem obrácenou stranou,
jsem tělem pod hladinou.
Tmou nad obzorem,
anesplněným snem.
Čím byste mne nazvali?
Co jen ze mě padlo nazem
když začala býti jsem nevěrnou.
A když mé tělo plazilo se po jiném,
zůstala jsem v duši uzavřenou
Tehdy
Vyskočila z mé hlavy
a on ji zachytil konečky svých prstů.
Posunul ji blíže ke svému tělu
a doufal,
Zima
Ach Zimo,
ženo,
tys ležela ve vzpomínkách
lehce rozprostřena v šatech svatebních
Nebezpečně
Schovávat se pod peřinu mi nestačí.
Oni si snad zMÉ hlavy dělajíSVÉ obydlí.
Tak tiše. Hodiny tikají,
blíží se hlasy ašeptají:
Já
Nejsem tou, co bych měla být
proto mé tělo hýzdí cesty,
které už ze světa nejdou vymazat.
Černo bílé, hory doliny
On/a a já
V oblaku dýmu
z dlouhých lehkých
baletními kroky prochází se
po myšlenkách v nejisté ulici.
Já věcí
Dvě sobě vzdálené, v krabičce od sirek
o místo se dělí.
A tržné rány, ty pro cokoli,
v asfaltu umlčení
Zoufalství samotné
Chycená v sítích
schoulených mořských vln
a bílá pěna rozbouřená
z porcelánů rozbitých
Zimní tesknosti
Snáší se zase, pokrývka sněžná
a s každou vločkou níž a níž
klopím svůj zrak.
A nálada má, co štastna byla,
Vášnivá
V krabici, rozeslána do všech stran,
smotána lanem stále doutnám.
Jsem ztracená zapomenutá pouta touhy.
Obracím vlastní tmou a přemýšlím,
Nestálá
Čas. Mrcha ukrutná.
Co mi zbývá,
je touha ji zastavit
a pustit chtění dotýkat se.
Má pravda
Mámení. Jsi mé tiché mámení
zplozené z duhových odlesků,
ty, jenž vtíráš se mi pod kůži
a toužíš po dotecích, jenž měly být utajeny.
Hořká
Ďáblice mrtvolná, bledá
nesípej, nekřič, nešlehej plameny.
Bída a lži ze kterých se zvedáš
a přírazy neočekávany,
Pan profesor
Tři lehké rytmické zaklepání. Tři zvuky, jenž mi snad konečně dopomůžou změnit můj jednotvárný život. Dosud to byl jen prázdný list točící se na ulici při nepřízni počasí. Tehdy jsem si ani neuvědomovala, co se kolem mě děje.
?
Mohl by ses ke mě otočit. Odpověz: Znáš ten pocit. Když potkáš člověka a zastaví se Ti svět. Když zjistíš krutou pravdu z pár krátkých vět.
Doufat
Přebírám z mísy sůl
a znám,
jak chutná hořce
třístá lžíce medu,
Slunce
Den se pomalu chýlí ke konci,já marně vztahuji se ke slunci. Prosím a zalkávám,to tajemství, jediné co mámza sluncem odříkávám. Jako život bez konce,jako měsíc bez slunce,jako déšť do moře,jako kvítí, co suchoře. cítí se vinně duše má, bez slunce tak samotná.
Otázky
Každým dnem i každou nocí,s každým snem tuhle báseň psala jsem. Tak čti tyhle řády, prosím,ať víš, co v srdci nosím. Proč už nevím jak dál. Tak si typni.
Bez názvu
Slova šeptám do prázdna,věty šeptám do tmy, tahle noc je beze sna,ten zmizel mi jako Ty. I vždyť mě nikdo neslyší,jak mám to smutný svět. Jen to té tmy kapky šeptají,že nevrátíš se nikdy zpět. To není déšť.