Písmák Analytická
Snad tváří v tvář všem prohrám,
kdy dobré sklízí druhý,
je rezignace program
v němž sčítám všechny dluhy.
Jak?
Jak dnem se mží
a v drobných kapkách padá voda z mraků
a kane změtí úzkosti i strachu,
jež zrcadlí se v kalužích,
Rezonance
Býti viníkem vlastní neviny.
Nepoloviny.
Úsvit uvítá sílu myšlenky -
neumlčené,
Rezignační
Snad šedé mraky klamné skutečnosti
si zvolna plynou tokem každodenním.
Proč dění mění z nebylo na není.
Vždyť snění
Kam?
Když vločky tančí světlem pouličních lamp
a vůle slábne v myšlenkovém toku
i hloubkou ticha, prostou zvuku kroku,
kam
Čím?
Čím barva slov se kalí,
když hlasem zvonu odměřuje ráno,
když prozřením je cosi zaprodáno,
a psáno
Ne-cítěná
Kal teskné touhy hrotem kordu
si význam kreslí do akordu,
když kapkou krve,
ne-poprvé,
Proznělá
Zas jemným tichem v sametu
se nocí víří hvězdný prach,
když krokem jambu v sonetu
se valí strofou ve vlnách
Sonety
Mnou čas se hnul a zpřetrhal mi struny,
když zkušeností bodl do naděje -
zas, znovu, stokrát, z každé možné strany
a způsobem.
Vivat
Když mráz si k ránu stříbří černé kříže
jsme živí
přeci od nádechu blíže
těm spícím ve tmě.
V dialogu
Vzpomínko vzdálená
na křídla spálená
na popel
v mrazivém pojetí.
Tahem pera
Co tahem pera, šepot pergamenu,
mi v ostří slova větou odeznívá
a kapkou krve praví. Snadné bývá
tak sladkou lží se zpíjet. Neduživá
Mlžná
Sled tónů mlhy v jemném prstokladu
co okamžikem padá v časném chladu,
co okamžikem těžkne,
tak spěšně,
Tajemství sídla rodu Bonneli - Prolog
PROLOG
Byl to jeden z těch okamžiků, které jako by vymazaly existenci jiného prostoru, než byl ten současný. A že byl vskutku malý - kupé vlaku, jež uháněl za pravidelného klapavého zvuku po kolejích pro ně do nového a naprosto nečekaného života. Stalo se toho tolik. Vlastně ani nevěděla, jak se mohlo něco takového udát tak náhle.
Katarze
Slet snů se míhá
a tichem dní se táhle rozeznívá
a mží
v těch neznatelných kapkách sebelží,
Indigo
Zdroj inspirace: https://www. youtube. com/watch. v=n88MReEC27k
"Nejchudší ze všech lidí je ten, kdo nemá sny.
Bludná
Zas další nezdar fakty doptává se:
„Kdy vzdáš se.
Vždyť čas si letí
a rok se s rokem sešel. "
Pozastavení
Kvapná realito dění, kam ubíráš se v každodenním odříkání v němž změny jen pění příbojem bezvýsledných snah. Vždyť svět se hroutí s podobností hradu z písku do něhož příliv událostí udeřil vší silou. Jsme žilou jíž někdo pustil krve - jíž soumrak nabral barvu intenzity. Je skrytý pod chýlící se víčka všech tonoucích bez dechu.
V hlubinách lesů
V hlubinách lesů, šerem a stínem, s tajemstvím ticha snoubené v mechu spočinou věty. Mámivým klidem, míjím svým krokem šeptavé stromy. Kloní se k sobě bez kapky zloby. Kloní se.
Střepy
Dnes něžnost růže skrytá v květu se rozletěla v tisíc střepů. Kam odezněla tichá slova. Proč tříští sklem se zas a znova. Je marné hledat pravé štěstí, když realita ranou pěstí a krutou pravdou do vteřiny zas vyřkne ortel prostý viny.
Mince
Dvě různé strany mince,
tak padni, která padne,
v svém negativu kladné,
ve skutečnosti žádné,
Bouřná
Dvě marná slova utonulá v pěně
se valí hřmotem vlna za vlnou
a tříští do skal, bouří bezozvěně,
vstříc útesům, jež vždy je rozetnou.
Spavá
Mráz klamnou změtí namaloval květy
si na skle vlivem venkovního chladu
a ostří rána stíná bez odvety.
I noc se krátí. Krokem slovosledu
Statické blues
Ustálená v táhlé nečinnosti,
propálenou dírou vzácloně,
vidím další součást skutečnosti.
Prostou pravdu. Život v šabloně.
V bezmoci
Utichlá v náznaku občasné radosti.
Snoubená v smuteční závoji. Neznámé
krajiny vzdálené… Samotná. V malosti
drcená stěnami.
Sluneční
Součástí mocné galaxie, prastaré hvězdné spirály. Sálavý zdroji energie, příteli známě neznámý. Měnivá sílo reaktoru, přeměnou jádra hélia v rozličné těžší prvky kovů, teplem jsi Zemi zalila. Planetám záři tepem k tanci, barevným spektrem frekvence.
Vítr ve vlasech zimy
Možná taje mrazivého světa,
možná touhy průzračného ledu…
Slyšíš. Chladem dýchá každá věta -
mezihlasem vzájemného sledu.
Vzpomínková
Blednoucí vzpomínky stříbrných kadeří,mizící úsměvy spojené s radostí,ukryté pod zemí, spočinou v příšeří. Kamenem nehybné, kalené do zlosti. Ty ruce vrásčité, slabé a prosící,k dětem se vzpínaly pro krátkou návštěvu,dnes nejspíš rozpadlé, pod hlínou tlející,pod žulou netknutou stran mého pohledu.
VZKAZ
Klam teskných stínů před úsvitemi výdech mrtvých nadějímým šerem prázdna, silou vžitém,se vzájemností míjejí. A čas si prostě pokračujei bezohledným tikáním. Co ztráta – co ji ulehčuje. Co vrátí dávné.
ODRAZ
Stálým dechem každodenním
ustrnulým mlžně na skle
za zrcadlem, léta prasklém,
marně doufám ve znamení.
Jen tak
Co z básníka.
Vždyť pro někoho, kdo se liší,
ani miliarda veršů bolest neutiší,
když slyší
Bez...
Proč oči neklíží se,
když den ukládá se k spánku
a šeptá deštěm všechna nesplněná přání,
jimiž odráží se od stěn tikot hodin,
JED
Dej kapku jedu do vína
a vnímej příchuť zrady.
Je pryč – a přeci tady
vzpomínka lživě nevinná
Povzdech
Krátká chvíle odvanulá
stopa kdesi v nitru těla,
záchvěv touhy vyprchává…
Ano, to se také stává.
(Z)tesklivá
Hned vedle skutečnosti,
jen malý kousek za ní,
mám mlčenlivé přání.
Jak patetické… Ani
Splynulá
Pozbylá radosti domněle neměnné
kam jsi se ztratila z objetí snění.
Uběhla vteřina… Tvrdostí kamene
bezstopě splynulas dopadem změny.
Okamžik
Jak letmý dotek větru, něhou chladu,
zní táhlé tóny tiché melodie.
Snad provanulý z náhlé harmonie
mi hladí lehce tváře. Prosím: „Zaduj
SOSUE - SUPERJEŽIŠ
Svatoslovným souslovím
Oslepivše oslovím
Staniž snad se samozvaní
Ukřižujíúdy ra(n)ní(m)
Tajemství
Perlivé radosti šeptají, zdá se mi,
tajemství vnaději - mlčením neznělé.
Doteku vzdálená, hladím tě dlaněmi.
Vteřinou odvěká, přicházíš nesměle.
Maliny
Maliny dozrají ovocné sladkosti.
V objetí listoví keříky zdobí.
Sbírám je do hrsti. Ve svojí křehkosti,
rozličné drobnosti drobně se drobí.