K Safiánovi - promiň, ale musím polemizovat. To, že evropské státy v minulosti držely např. země Jižní Ameriky v područí a rozvíjely se na jejich úkor, o tom žádná. Ale to neopravňuje dnešní Brazílii ke kácení pralesů, tím spíš že na tom nevydělává jen Brazílie, ale i mezinárodní těžařské společnosti. A je to stejný scénář, jakým se řídili kolonizátoři. Neničí jen plíce Země, ale i své vlastní životní prostředí, viz příklad odlesněného Haiti, který se potácí v bídě a chudobě, na rozdíl od východního souseda Dominikánské republiky. Z těžby dřeva bohatnou jen bohatí, chudí a domorodí Indiáni zůstanou bez živobytí. Rádobyvtipná odpověď prezidenta Merkelové, ať si zalesňuje u sebe, svědčí jen o aroganci, ignorantství a  hlouposti. Takže ta otázka Safiána je zcela zcestná. 

Je to velmi dobrý rozbor, i když obsahuje pár drobných chyb. Perfektně jsou vysvětleny různé stránky, historické, filosofické aj. souvislosti díla, ale řekla bych, že dílo samo nebylo úplně pozorně přečteno. Např. je tam chyba v místech, kde se píše, že Jorge toužil stát se knihovníkem a opatem - opatem snad ano, i když to nepotřeboval (byl stejně šedou eminencí opatství a opat bez něj skoro nic neudělal). Ale knihovníkem už kdysi byl, proto se v labyrintu tak dokonale vyznal, i poslepu- na to pak přišel Vilém z Baskervillu. A noví knihovníci a pomocníci byli již lidé bez patřičných jazykových znalostí, neměli tedy právo být knihovníky, viz Malachiáš, ale sloužili vlastně Jorgemu a plnili jeho pokyny. Chyba je i v popisu filosofických souvislostí - Plaón nebyl realista, ale idealista. A jeho učení bylo mj.základem církevních dogmat. 

Jinak - k dotazu cherubinky - je to v samotném díle. Adso k němu nešel do učení, ale vlastně spíš náhodou mu byl přidělen svým otcem, aby Viléma doprovázel při jeho cestě a při jeho poslání být prostředníkem při jednání císařské a papežské strany. Po odjezdu z Itálie se opět rozešli. Vilém pak zahynul někde v Německu - možná i v tomto odkazu je symbolika - i humanismus a renesance se později přežily a byli nahrazeny jiným směrem. A hlavně tazatelce uniklo, že samotné jednání františkánů s papežskými se konalo v benediktýnském opatství - zřejmě tedy není nutno hledat v tom velkou záhadu. 

Souhlasím, že i bez znalosti těchto souvislostí, se kniha přímo hltá. Ale myslím, že pravá rozkoš poznání a pravé dobrodružství nad četbou člověk zažívá teprve tehdy, když se právě tak, jako autor o dílo zajímá do hloubky.

A ještě bych doplnila - kniha má i rovinu milostnou, a právě líčení toho, co Adso prožil s onou nebohou dívkou ten jeden jediný večer, když na to jako již stařičký  mnich vzpomíná, patří k nejkrásnějším pasážím knihy. Nikdy jsem nečetla nádhernější popis spojení dvou pohlaví. Od mnicha je to sice překvapivé, ale i sám ten fakt, že to takto vnímá mnich, má určitě svůj skrytý význam.