Janino,

 pranostika "studený máj - ve stodole ráj" má reálný základ. V květnu vytvářejí obiloviny odnože a vytvoří těch odnoží nejvíc za chladného a deštivého počasí. Více odnoží = větší úroda.

Al Jale,

jsem ráda, že se líbilo.

Zajíci,

každý básník - závislák (a že je nás tady na Písmáku hodně takových) je Sisyfos. Valí svůj balvan do kopce, zpravidla na horu Parnas, přičemž mu balvan těsně před vrcholem vyklouzne z rukou. V jistých ročních obdobích bývá tenhle balvan Poézie pro mnohé z nás neobyčejně těžký. Jiným ale připadá naopak v květnu nejlehčí. Lehce se v květnu píše těm veršotepcům, kteří si myslí, že Máchův Máj je jen taková roztomilá biedermeierová básnička. Většina lidí totiž nikdy nepochopí, že Máj je něco mezi tragédií a horrorem. Buhužel k tomu přesvědčení přispěl i sochař Myslbek, kterého jinak velmi obdivuji. Zobrazil na Petříně Máchu jako zasněného bezvousého šviháka s kyticí šeříku. Realita byla na hony vzdálená takovémuto zobrazení.

Kočkodane,

čím vřelejší komentář ke Studenému máji, tím líp.

Danny,

Narcis bere každý měsíc jako měsíc sebelásky. Narcis ovšem předpokládádá, že je hoden nejen své vlastní lásky, ale i lásky co největšího hloučku obdivovatelů. Psychologové říkají, že Narcis (v tomto případě spíše narcista) ve skutečnosti o nějakou opičí (= pečovatelskou) lásku moc nestojí. Narcista prý stojí o obdiv, úctu a závislost na své osobě - věrnost až za hrob.

supíku,

jsem ráda, když nějaká má básnička zanechá silný dojem. Takže díky.

kvaji,

už jsem tu zas... Několik lidí se mne vehementně snažilo z Písmáku vyštvat nebo obrátit na svou modernistickou víru. Proto jsem se rozhodla, že tady just zůstanu.

Budoucí jiný Písmák (staronový litweb) bude fungovat jen tehdy, pokud tu co nejvíce lidí zůstane a přidou sem noví, perspektivní autoři. Nemůžeme přece všichni všechno vzdát už předem a uprchnou na sociální sítě.

Lili,

slyšela jsem hodně básníků recitovat vlastní verše, těch dávno mrtvých i těch současných. Nevzpomínám si na nikoho, kdo by byl zároveň kvalitním básníkem i kvalitním recitátorem. Autoři své básně většinou jen četli, ti dávní poněkud pateticky, ti současní mdle a bezvýrazně, protože patos je dnes přísně zakázán. Za bývalého režimu recitovali poezii herci jako třeba Lukavský, Adamíra, Kemr, Hrušínský nebo poněkud exaltovaný Alfréd Strejček. Někdy byla tahle recitace v podání mistrů celkem zážitek. Ale to ještě poezie existovala a fungovala mezi lidmi, v rozhlase a v televizi, ne jenom na  uzavřených akcích jakýchsi "zasvěcenců".

Kvaji,

můj překlad Verlaina, pokud se na něj tedy chceš podívat, byl zveřejněn nickem Umbratica 14.4. 25 pod názvem Píseň podzimu.

babi,

musím ti na Um prozradit, že francouzsky ve skutečnosti vůbec neumí. Zná jen několik překladů téhle Verlainovy předsmrtné básničky, protože je to dílko poměrně slavné. Pokusila se z francouzské zvukové básně udělat českou zvukovou báseň, ale asi se jí to moc nepovedlo.

kvaji,

dnes jsem tu poslední den a tak (promiň mi to) nemám zrovna náladu řešit problémy, které jsi zde nastínil. Spíš by mě zajímalo, jak se mohl Písmák dostat do takového úpadku a jak je možné, že je tu najednou tolik agrese, zloby a nenávisti. Co myslíš ty? 

Zajíci,

básničku "Krása", pod kterou byla tvá kritika, jsem musela smazat, protože to byl propadák. (Jak krásně by bylo na světě, kdyby všichni malíři své neprodané obrazy naházeli na hromadu a spálili!)  

Můj problém je ten, že asi nedovedu psát tak, aby čtenáři rozlišili, co míním vážně a co míním ironicky. "Pan Básník" nejsem já, je to jen literární postava ultrakonzervativce. Já, Alenakar mám Lady Gaga velmi ráda, protože je to jedna z mála zpěvaček, které doopravdy umí zpívat. Fenomén Billie Eilish mě zajímal dokonce natolik, že jsem jednu dobu psala variace na její texty a zveřejňovala jsem je tady. To děvče se už ale tak nějak zaseklo a když se někdo opakuje, přestane mě zajímat.

Krása má mnoho podob, ale já na rozdíl od jiných (včetně Pana Básníka) respektuju speciální požadavky té které bubliny a nikomu nevnucuji právě tu svou "Krásu". 

Lili,

jsi tady už jediná a poslední, koho zvuková poezie zajímá. Vážím si toho, ale pro jednoho člověka přecejen psát nemůžu. V minulosti jsem byla zvyklá na davy a čtenost mých výtvorů šla do tisíců. Zažívám až příliš velký sešup.

Kvaji,

ta Verlainova báseň, kterou jsem ti poslala, je patrně jeho báseň poslední, předsmrtná. Poslala jsem ti ji v Holanově překladu. Taky jsem prokletá básnířka a myslím, že mnohem proklatější než Verlaine, takže jsem si dovolila jako svůj nadlouho poslední výtvor dnes zveřejnit na autorské stránce Umbratica Verlainův originál a svůj pokus o překlad. 

Nečekala bych, že právě ty budeš ten poslední, kdo se tady se mnou bude bavit za situace, kdy už jsem persona non grata. Vážím si toho a přeju ti do budoucna všechno dobré.

Kočkodane,

kdybys byl vidící, odpověděla bych ti: zadej si do Googlu: sordina, smyčcové nástroje a případně to přepni na obrázky. Ty ale nevidíš a tak ti mohu odpovědět jen tak, že sordina (dusítko) na housle nebo na violu vypadá většinou jako malý hřebínek.
Dnes jsem tu naposled. Jak jsem měla v plánu, vracím se do vyhnálovských bažin. Jsi jediný příznivec, který reagoval na tuhle mou předposlední básničku, takže ti děkuji a možná někdy v daleké budoucnosti nashledanou. Měj se tu hezky.

kvaji,

když už jsme u těch "zvukových" básní, některé si dokonce pamatuji. Třeba Verlainovu Píseň podzimní:

Sám sklon a ston

svých viol tón

podzim roní

a duši mou

rve touhou mdlou

monotónní.

Skláním se níž

a blednu když

chvíle zazní.

Vzpomenu dnů

propadlých snu,

pláču v bázni.

A odcházím

ve vichru zim,

který svistem

žene mne z cvil

jako bych byl

suchým listem.

kvaji,

máš pravdu v tom, že moje srovnání virtuósního interpreta a virtuosního tvůrce je poněkud nepatřičné. Mnozí virtuosní interpreti jako třeba Ferenc Liszt, Niccolo Paganini nebo taky Bach či Mozart byli ale zároveň i skladateli hudby, jakou jen tak někdo složit nebo zahrát neumí. Patřičnější by bylo srovnávat tedy formálně virtuosní básníky, jakým taktéž např. Hlaváček, spíše se skladateli. "Zvuková" poezie přímo svádí k recitaci, ale málokdy ji recitoval autor sám, vždy spíše profesionální herci a recitátoři. Kdysi, zvláště v devatenáctém století jistě takováto zvuková virtuosní poezie přiměla nejednoho čtenáře, aby sám sobě předčítal určité básně nahlas. Hlaváčkovým vzorem byl Paul Verlaine, konkrétně jeho Galantní slavnosti. Verlaine byl vysloveně zvukovým básníkem, což dokázal francouzštinář Hlaváček náležitě ocenit. Můj otec taky uměl skvěle frasncouzsky(nějakou dobu i ve Francii žil) a když mi někdy četl Verlaina v originále a pak v češtině, byl to obrovský rozdíl. I když ty překlady byly výborné a psali je třeba Holan nebo Hrubín. Charakter básní v galantních slavnostech je ale spíše takový rozšafný a "šprýmovní", což je poloha Hlaváčkovi zcela cizí.

Jinak ale - nějakou básničku jistě sesmolí i školák. Napsat ovšem báseň v patnáctislabičném jambu (viz Hlaváčkova Viola) je už samo o sobě natolik náročné, že tady na Písmáku by to nikdo nedokázal bez ohledu na jakoukoli zvukomalebnost. 

kvaji,

je fakt, že v oboru astrofyziky jsem jen laik, který neumí počítat, ale zabývám se jí celoživotně na základě nefalšovaného zájmu. Co se ale týče evoluce rodu homo, tou jsem se zabývala i "odborně" a měla jsem na to i potvrzení od jisté university, abych si mohla ve vědecké knihovně půjčovat knihy pro běžného občana nedostupné.

Jamardi,

bylo by skvělé, kdyby se většina lidí dokázala ztišit a vnímat vážnou hudbu nebo skutečnou poezii. Dnes ale něco takového zvládne jen málokdo. Lidé jsou nesoustředění, roztěkaní a zabývají se mnoha podněty současně. Útočí na ně dnes a denně tolik lákadel, že mají obrovský problém si z té pestré nabídky vůbec něco vybrat. S tímto skoro nesvéprávným a roztěkaným člověkem počítají nejen tvůrci reklam, ale i někteří popoví umělci a bombardují nás čímsi "ještě působivějším", "ještě chřupavějším", aby nás ulovili na výjimečnost nějaké osoby nebo produktu. Když tento marketingový hon za originalitou, přejme i současná poezie, je z toho většinou jen tragikomický paskvil.

kvaji,

já s tebou ve všem souhlasím. Musím ale dodat, že kromě toho, že pan Šporcl má modré housle a nosí někdy na koncerty šátek, umí i skvěle hrát na housle. A ještě i dnes je mezi námi dost lidí, kteří ocení, že houslista umí hrát na housle a že zpěvák umí zpívat. A může to být stejnětak dobře operní zpěvák jako zpěvák populární hudby. Kdysi dávno, v šeru dávných věků, byl vysoce ceněn taktéž básník - virtuos, tedy člověk, který skvěle ovládal vázaný verš. Dnes si pod pojmem "básník" většina lidí představí jen kavárenského povaleče, který produkuje tak nesrozumitelné slátaniny, že jim ani sám nerozumí. Mohl by dnes existovat nějaký "virtuosní básník"? Myslím, že takovouto roli přervzali jen někteří vtipní, šikovní a zábavní textaři a písničkáři jako Horáček, Nohavica, Plíhal nebo Radúza.  Populární (popoví) básníci jsou už pouze na sítích, hlavně na Instagramu a ti bodují svým pečlivě zkonstruovaným superegem, rozhodně ne nějakou formální "virtuositou". Chce - li tedy někdo jako básník být oblíbený, populární, ctěný a obdivovaný, nezbývá mu nic jiného, než aby si na sociální síti vytvořil marketingově propracovaný profil. Musí umět psát tak, aby uspokojil potřeby a požadavky svých čtenářů. Názory nějaké odborné kritiky, tedy např. vzdělaných akademiků, ho nemusejí vůbec zajímat. Hudebního virtuosa, tedy například pana Šporcla, názory akademiků zajímat musí. 

Antoníne,

potěšilo mě, že se někomu ještě líbí, co píšu. Díky.

Safiáne,

já už nevidím žádný důvod, proč se bavit ještě dnes na současném "novém Písmáku" o alexandrínu. Jaký by to ještě mělo smysl? V mé diskusi s panem Arthursem jsi přece viděl jasně, jaký vztah tady má většina čtenářů k vázaném, verši. Před lety jsem tady dostávala za básně psané alexandrínem značný počet tipů. Časy se ale změnily a příznivci konzervativní poezie se z Písmáku vytratili. Nezbývá mi nic jiného než už se konečně vytratit taky.

Jamardi,

na všechny otázky v dnešní době už odpovídá jen a pouze trh. Kdo má podporu lidu, ten má i pravdu. Lid kupuje písničky Billie Eilish nebo Lady Gaga, která v posledním hitu Abracadabra už silně připopmíná Marilyn Manson. Když trh říká, že tohle je krása, tak je to krása. Tečka.

gabi,

žijeme na obskurním tržišti, kterému se říká "demokracie". Váhu má jen pravda toho, kdo má dostatek hlasů. Význam a vliv má pouze ten, koho někdo volí. Já už zde nemám ani těch potřebných patnáct příznivců, abych byla takzvaně "úspěšná". Nemám ani oněch patnáct tipů které jsou potřeba k tomu, aby tu byl člověk vůbec brán vážně. Prohrála jsem a nezbývá mi nic jiného než ponížená odejít a poblahopřát svým přemožitelům. Opozici už tady nadále bude představovat jen chameleon Pusík.

Kočko,

na ošklivé komentáře jsou tady místní stalkerky a ty , naštěstí, stalkerka nejsi.

Já jsem z venkova a tak na rozdíl od tebe mezi květinami a motýli žiju. Žluťásek řešetlákový se objevuje často už v únoru, většinou v březnu. Letos mě ale počátkem dubna překvapil hojnější výskyt okáčů pýrových. Ty jsem ještě tak brzo nikldy nezažila. Na rozdíl od žluťásků nebo baboček, tedy motýlů, kteří přezimují ve stádiu dospělce, okáč pýrový přezimuje ve stadiu kukly. Znamená to něco, když se líhne tak brzy?

Kdysi jsem v jednom velkém městě viděla na ulici žebráka, který hrál na kytaru. Když vytáhl nástroj z futrálu, nechal futrál na zemi a instruktivně do něj hodil hrst drobných. Asi aby kolemjdocí věděli, co mají dělat. Pak teprv začal hrát. Tip.

Tip za první haiku. Trochu bych si ho upravila:

Přežijí květy?

Meruňku zahalil dým

z loňského listí.

Tip za první.

gabi,

díky za upozornění na chybku. Svět kašle na balady a Písmák už zase kašle na Alenakar. Takže už je vlastně totálně jedno, jestli jsou v mých básničkách chyby nebo ne.

Safiáne,

ortodoxní alexandrín by mohl vypadat třeba takto:

Byl vlahý první máj. Na pole déšť se snášel,

na černý lesklý lán, na temné moře hrud...

Kdo ale kdy psal jen takovýmto alexandrínem? Ani Otokar Březina ne. A tak jako tak: dnes už je to každému šuma fuk. 

Jamardi,

čím jsem starší, tím víc se snažím přečíst si v básních všechna slova. Ve vázaném verši to ale ani jinak nejde. Kdyby nějaké slůvko z textu vypadlo, zmizel by rytmus a z básmě by se stal "zmetek". Ve volném verši nejsou slova zdaleka tak důležitá.

Kočko,

Oldo Hlaváček byl bavič a humorista, tedy něco tak akorát pro tebe. Nic pro mne, ufňukanou depresivní dekadentku. Pro mne je spřízněnou duší pouze temný estét Karel bez jakéhokoli smyslu pro humor.

kvaji,

temná hmota je pouze vědecký teoretický předpoklad. Nikdy nebylo dokázáno, že vůbec existuje. Nemůžeme tudíž vědět, zda existovala "vždycky" nebo existuje například jen posledních deset miliard let. Čím víc toho o vesmíru víme, tím víc zjišťujeme, jak málo mu rozumíme. Vždyť lidstvo nerozumí ani své vlastní evoluci, tak jak by mohlo rozumět vesmíru? Teorie o tom, jak vznikl člověk, se za poslední desetiletí měnily tolikrát, že je to až tragikomické. Astrofyzika má aspoň tu výhodu, že se opírá o matematiku. Ale k čemu je nám matematika, pokud jsou případně všechny naše vědecké premisy špatné?

Kočkodane,

dokonalost už "neletí", ani krása už "neletí", ale humor letí stále. To znamená, že ty tady máš ještě šanci, já už ne.

K3,

Hlaváček, na kterého sázím já, příliš strohý nebyl. Používal často melmi dlouhý verš, tedy např. alexandrín nebo jamb o patnácti slabikách. Jeho básně, jako kupříkladu četné sonety, byly dlouhé "tradičně", tedy přesně tak dlouhé, jak dlouhé měly být. Já nemám nic proti krásným extrémně krátným básničkám, stejně jako nemám nic proti krásným extrémně dlouhým básničkám. Otázkou ovšem je, zda dnešní trh, co je poezie týče, vůbec ještě o krásu stojí. Já se obávám že ne, právětak jako nestojí o dokonalost..  Tak proč tedy vůbec ještě psát poezii?

Radovane,

básničku o Kráse jsem zveřejnila dnes. Je v dílně.

Jamardi,

ne vždy bývá in pouze přítomnost. Celé devatenácté století bylo částečně ponořené do dob dávno minulých: novogotika, neorenesance, prerafaelismus...  I sám Hlaváček byl staromilec a přenášel se v duchu do dob Ludvíka IV. Tehdy to ještě šlo. Pokud to už dnes nejde, pak je to jen další důvod, abych se definitivně odmlčela. Stále doufám, že mě Písmák konečně odnaučí psát. Nyní jsou mé výsledky najednou tak katastrofální, že už bude asi snadné pověsit poezii na hřebík. Že pro přítomnopst už je "sexy" zase jenom přítomnost? Krutější rozsudek nad skutečnou poezií, tedy jen a jen poezií minulosti si ani neumím představit.

Kvaji,

a čím láká rovněž poměrně četné posluchače a diváky Pavel Šporcl? Že by modrými houslemi a šátkem na hlavě?  Částečně. Rozhodně je to popularizátor vážné hudby a ať jsou jeho metody jakékoli, jsou účinné.

Můj otec byl náruživý milovník vážné hudby a populární hudbu nesnášel. Jednou se stalo, že v rádiu hrál symfonický orchestr "jakési" krásné melodie. Otec zpozorněl a pustil to víc nahlas. Já jsem se v duchu smála a bála jsem se, že vyprsknu. Když orchestr dohrál, řekla jsem tátovi vítězně: A víš, co to bylo? Byly to písničky Beatles v úpravě pro smyčce. Otec zaváhal a řekl "objektivně": I tak to bylo krásné.

Samozřejmě, že když mluví o "melodiích" Hlaváček, myslí tím vázané verše. Jednak ty své, jednak určitě Verainovy a možná ještě nějaké jiné. - Ale zabraly by takové verše ještě i v dnešní době? Když se podívám na to, jak katastrofálně dopadly mé hlaváčkovské variace, myslím si, že dnešní doba už dávno není na melodické hudební verše zvědavá. Ale možné taky je, že to jenom já píšu špatně, ale Hlaváček sám by se svěle uplatnil i dnes. Co myslíš ty?  

Kvaji,

jde ale o to, kolik mají "řvouni" příznivců. V dnešní době jich mají tak obrovské kvantum jako nikdy v minulosti.  To, co by v minulosti bylo jen záležitostí spodiny, (například rap), to dnes lačně poslouchají masy.

Mladí byli v každé době rebelové, dělali ramena a stavěli se do opozice proti generaci svých otců. Ale ještě nikdy se neidentifikovali s kriminální spodinou jako dnes někteří punkeři a rappeři. Kdybys dnes vedle sebe postavil skupinu Beatles v podobě ze šedesátých let a dnešní skupinu Marilyn manson, pak teprve bys viděl, jak "doba pokročila".

Hanko,

na tahací harmoniku hrál náš soused za mého dětství. Byla to pro mě velká exotika. Mám ale ráda i foukací harmoniku (varhánky). Ta se krásně hodí k blues. I k velmi smutnému blues. 

Hanko,

zatím nic nemažu, nechám to ještě chvíli kvasit. Dík za podporu a přeju pěkný víkend.

Hanko,

souvislosti, o kterých píšeš, jsou velmi zvláštní. Teď jsem si na internetu našla heligonky Hlaváček, které skutečně vypadají jako z doby Karla Hlaváčka. A jak asi musely znít!  Jak možná víš, napsala jsem i básničku o harmonice. Taky mám ten nástroj ráda a jsem šťastná, když se mé veršíky dostávají do tak až záhadných souvislostí. 

Hanko,

já vidím Krásu asi nějak tak podobně jako Platón. I pro mě existuje idea ženy, idea muže, idea koně a tak podobně. Jak se ale liší platónská Krása od Dokonalosti? Není to v podstatě to samé? A často bývá tak nějak dojemné to, co má k dokonalosti hodně daleko. Sympatičtější nám bývá zábavný dobromyslný ošklivý tlouštík než namyšlený krásný manekýn, který všemi "obyčejnými lidmi" pohrdá.

Krása určitě souvisí i s dobrem a zlem.

kvaji,

temná hmota má s fyzikálními zákony na zemi společné například to, že bez její existence by se všechny galaxie ve vesmíru okamžitě rozpadly. To, že galaxie jako celek drží pohromadě kolem obří černé díry, to je záležitost temné hmoty, nikoli té viditelné.

Zajíci,

v osmnáctém století, kdy se má básnička v souladu s Hlaváčkem odehrává, bylo už velmi nápadné, když jezdil šlechtic na tajné schůzky na bělouši. V době starých pověstí českých se to ještě nějak "vsáklo".

Kočkodane,

zatím nevím, jestlitohle dílko vůbec zveřejním. Čas letí a já mám jen pět míst v hlavním seznamu. Jsem neúspěšná. Píšu saamé propadáky.

Lili,

co je "vysoko" a co je "hluboko" je velmi relativní. Velmi obtížné je už samotné dosažení souladu obsahu a formy. Ale jaký obsah závažný? Jaký obsah je obecně platný?

Janino,

je příznačné, že Hlaváček si za své imaginární hudební nástroje zvolil hoboj a violu (nejspíše violu da gamba), tedy nástroje, které vyžadují dokonalý hudební sluch, neboť na nich musí hráč dotvářet čistotu tónů sluchem. I "hudební poezie" je záležitostí jakéhosi "literárního sluchu", tedy speciálního druhu tvůrčí intuice. Za svého života Hlaváček moc populární nebyl. Po smrti jej ale někteří literární kritici oceňovali jako přímého pokračovatele K.H. Máchy právě díky jeho výrazné hudebnosti spočívající v dokonalém rytmu dokonalých rýmech a nápadité eufonii. Co je ale doopravdy "dokonalé"? O tom je ta moje dnešní básnička.

Al Jale,

 já jsem hrávala za mlada na flétnu a na klarinet. Teď už roky a roky zkouším hrát na slova, ale pořád se mi to moc nedaří.

vesuvanko,

já mám ve skutečnosti bubeníky moc ráda. Na Prvním místě je u mne Phil Collins. Jen těch bubnů nesmí být až moc.

Goro,

díky za upozornění na chybku.

Nami,

jsem ráda, že se ti to líbí, i když to není zrovna k popukání.

kvaji,

tou básní chci říct asi to, že dnes je vnímán většinou jen ten, kdo křičí nejhlasitěji. Často jsou nejznámějšími umělci skandalisté jako byl třeba Jan Saudek, nebo jako je dnes David Černý. Jen zřídka se stane že do vědomí širokých mas pronikne někdo nesmělý, jemný a úzkostlivý jako byl třeba Hlaváček. Hudbě vládnou bubny a elektrické kytary. Kdepak viola. Přesto to s violou zkouším. 

Jamardi,

podle mého soukromého názoru, když píše Hlaváček o viole, nemá vůbec na mysli onen nám všem dobře známý hudební nástroj na který hrál v orchestru třeba Antonín Dvořák. Nejspíš jde o violu da gamba, tedy nástroj podobný spíše dnešnímu violoncelu. Hlaváček se ve sbírce Pozdě k ránu často stylizoval do postavy šlechtice z doby Ludvíka XIV, zvaného "Kral Slunce". Právě v té době (17. a 18. století) hráli i šlechtici na violu da gamba. Ano - tehdy byla v módě, dnes už tento nástroj nikdo nezná.  Hlaváček ale nechtěl "být v módě" a svou poezií často unikal do dávné minulosti.

Kočkodane,

melodie jsou jedním z nejzáhadnějších výtvorů lidského ducha. Proč si stovek a stovek melodií nikdo ani nevšimne a pak se z jedné jediné hrstky not stane hit? Hrozně ráda bych byla hitmaker, leč zatím se mi to moc nedaří.

Hanko,

myslím, že hudbě nemusíme rozumět. Hlavně když ji skutečně slyšíme, skutečně vnímáme a jsme schopní se jí poddat. A stejné by to mohlo být i s "hudební" poezií.

Hlaváček žil v době výtvarného i literárního impresionismu (ten v české poezii představoval hlavně Antonín Sova). Byl svým způsobem také impresionistou, ale on své pocity změnil skoro až v existenciální postoje. Zejména pocity tísně, úzkosti a nejistoty.

Hanko,

já se často pokouším o to, aby moje verše byly krásné. Ale co je to Krása? Já to vlastně tak docela nevím. O tom bude jedna z mých dalších etud pro violu.

Radovane,

myslím, že z Hlaváčkova díla jsou stále živé hlavně dvě básně: "Hrál kdosi na hoboj" a "Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji". Té první básni jsem se na Písmáku věnovala už v minulosti, s tou druhou si opovážlivě pohrávám teď. Chci tak nějak komunikovat s tímto Hlaváčkovým hudebním dílem prostřednictvím dalších a dalších etud pro violu.

Radovane,

dnešní svět se zcela rozpadl do sociálních bublin. Nejen na internetu si hledáme jen takové přátelé, kteří s námi souzní. S tím ale souvisí bohužel i to, že jednotlivé sociální bubliny útočí na své odpůrce, protože "pravda je prý jenom jedna". (Samozřejmě ta pravda útočníků.) Tady na Písmáku útočí modernisté na nás zaostalé konzervativce. Jen ať si útočí a zbaví se tak svých přebytečných emocí. Je to lepší, než kdyby si něco píchali. Ale diskutovat s těmi lidmi? Proč by měl konzervativec přesvědčovat liberály, že nemají ten správný světový názor?

dadi, Radovane,

Phil je velmi emocionální člověk a když bude potřebovat své emoce na někoho vychrstnout, jsem tady pro ni. Nemohu přece kritizovat jiné za to, že nejsou odolní a sama taky odolná nebýt. Za těch jedenáct let, co jsem tady, jsem už zažila tolik útočníků, že bych o tom mohla napsat román.(A třeba ho taky jednou napíšu.)

Básně by se prý neměly vysvětlovat, ale když tahle etuda nikomu nic neříká, pár slov na vysvětlenou si dovolím. Všechny své básničky v následujícím hlaváčkovském období budu odvozovat od jeho jednotlivých děl. Tento můj výtvor se vztahuje k sonetu "Podmořské pralesy se ani nezachvěly", vlastně spíš jen k jednomu verši z tohoto sonetu: z měst zatopených zvony slabě vodou zněly. Připomnělo mi to Atlantidu, samozřejmě taky tu od Miroslava Žbirky (Zem pradávných sĺnk v chlanom tieni tajomstiev. Na mapách jej dávno niet...)  Celá skutečná poezie, tedy vše, co existovalo před současným básnickým ghettem už se stává víc a víc zapomenutou Atlantidou. 

Hlaváčkův sonet, který mě inspiroval, je ale na svou dobu (rok 1896) až extrémně moderní básní, proto možná stojí za to jej tu pro místní modernisty zveřejnit:

Podmořské pralesy se ani nezachvěly

Podmořské pralesy se ani nezachvěly,

po cestách neschůdných jen táhlý bloudil Vzdech,

z měst zatopených zvony slabě vodou zněly:

vše ve tmách zíralo na Zaslíbený Břeh.

Lilie klekaly v své nezprzněné běli,

půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech,

a černí delfíni, již na návrších bděli,

při ohních zmírali v svých němých bolestech.

Až teprv pozdě k ránu nad břehy když vyšel

za zpěvu zástupů, za slávy korouhví,

stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel

v dalekých vodách moře, v mysech Tajemství...

A v sadech korálů, jež slabě zrůžověly,

se černé stíny nedočkavě tísnily a chvěly...

Radovane,

já ale nevím, jaký alexandrín je skutečně kvalitní. Možná bych byla i schopná napsat zcela ortodoxní alexandrín podle všech pravidel, ale znělo by to asi příliš škrobeně a strojově. I největší mistři alexandrínu jako Hlaváček a především Březina (nebo taky třeba Jiří Orten) se "dopouštěli chyb" třeba v tom, že používali tříslabičná slova. Jde ale o to, jak ty neortodoxní alexandrínové básně zněly. U mistrů zněly výborně. A u mně?  To ať posoudí jiní.

Kočkodane,

Osud nás všechny nakonec potrestá Zapomněním, takže bychom si měli užívat toho, že aspoň zaživa na nás někdo myslí. Ty na mně myslíš a já jsem ti za to vděčná. Díky. A budu na tebe nejspíš vděčně vzpomínat i pod sutinami své soukromé Atlantidy.

Lili,

vždycky mi to nejde lehce, nenuceně a přirozeně. Jen někdy se básnička tak nějak napíše sama. Jsou ale taky dny, kdy se mořím třeba s jedním jediným veršem nebo rýmem. Sešit s rozepsanou básničkou si dávám do chodby na lednici a vždycky, když jdu kolem, zjišťuju, jestli už to konečně zvládnu napsat. Někdy to nedokážu napsat nikdy a básničku raději zahodím.

Na naší zahradě vždy závody mezi listnáči vyhrává zimolez. Tip.

kvaji,

myslím, že za padesát let budou i fyzikální zákonitosti na planetě Zemi pojímány dost jinak než dnes. Jestli astrofyzika pokročí natolik, abychom už aspoň tušili, co je "temná hmota" a co je "temná energie", které dohromady tvoří asi devadesát pět procent našeho vesmíru, to je opravdu "ve hvězdách" . Pokud se potvrdí teorie, že náš vesmír je opravdu jen výplň obří černé díry, bude to znamenat ztrátu možnosti dovědět se, co je "tam venku", tedy v onom "nadvesmíru", který naši černou díru obklopuje. Každou černou díru totiž obklopuje tzv. "horizont událostí", ve kterém neplatí nám známé fyzikální zákony, takže se nikdy nemůžeme dozvědět, co se děje uvnitř černých děr a jsme-li tam uvnitř, pak se nemůžeme dovědět, co se děje venku. 

Čtu právě povídky od Bukowskiho. Ten by to nejspíš vyřešil tak, že potměšilý děda se jako oběsí, pak kopne babičku do zadku a babičku z toho klepne pepka. A nebo by povídka mohla mít pointu v tom, že se děda aprílově oběsí a když ho babička najde, řekne: konečně mám od tebe pokoj ty zatracenej grázle.

Většina lidí si nikdy ani nedokáže přiznat, že jejich chování ovládá nějaké "id", jak nás učil jistý Sigmund Freud už víc než před sto lety. Kdo si dokáže přiznat, že ho ovládá něco v něm, udělal první vratký krůček k sebepoznání.

Synek byl asi po tátovi...

Bílé kočky mají tu výhodu, že jsou špatně vidět na sněhu, takže se jim v zimě asi dobře loví. Bílí kocouři mívají jedno oko žluté a druhé modré. Někdy bývají hluší. Jenoho takového máme. Tip.

...Když ti přeběhne přes cestu bílá kočka, znamená to štěstí?

A hned je všechno jasné... Tip.

Jednoduché jako nějaká Reynkova suchá jehla. Tip.

Webbův kosmický teleskop nedávno objevil možnost, že celý náš vesmír se nachází uprostřed obří černé díry. Vědci tuto eventualitu právě ověřují...  O čem se asi budou učit děti ve fyzice za padesát let?

Třeba je to jen taková "aprílová" sebevražda... Třeba děda zas 2.dubna přicupitá a bude se šibalsky usmívat.

Al Jale,

škoda, že Bukowski už tady nemá žádné příznivce a já jich mám ještě míň...

Janino,

pohoda "na cestách" (Bukowski se živil různě, někdy taky jako řidič.) byla u Ch.B. opravdu jen dočasná. V mládí trpěl depresemi a pil, aby se těch depresí zbavil. Znovu a znovu píše o tom, že od rána do večera myslí na sebevraždu. O sebevraždách psal i povídky. Ch.B. jako básník a spisovatel opravdu nebyl žádný "pohodář". Z "pozitivních lidí" si naopak dělal často legraci. Nejhorší jsou podle něj vyléčení alkoholici, kteří chodí pravidelně do kostela.

Lili,

Bukowski se často oprošťoval úplně od všeho. Jen od alkoholu se nikdy oprostit nedokázal. Od sexu ho oprostil vysoký věk jako většinu mužů.

Danny,

jsem ráda, že "oslovilo".  Bukowskiho básně a povídky se snad nejvíc podobají filmovým scénářům. Už proto, že často převažuje přímá řeč. Jindy ale skutečně mohou inspirovat k napsání blues nebo nějaké country písničky.

K3,

odpovím ti dvěma citáty z filozofa Lao ć :

Jít nejdál znamená se vracet.

Kdo došel nejdál, vidí svá záda.

Kočkodane,

kritika klidně může být sžíravá jako kyselina solná. Hlavě když není nenávistná.

Jamardi,

každý básník je tak trochu podvodník a ten, kdo tvrdí, že podvodník není, je podvodník největší. Poezie se poněkud podobá herně v Las Vegas.

Neu,

dokonce "skvělý"? Díky. Nadšeného čtenáře už jsem dlouho nepotkala.

Al Jale,

jsem ráda, když se líbí i mé textíky.

Kočkodane,

třeba se jednou všichni sejdeme v bluesovém klubu. Už si ladím svou bluesovou violu.

Janino,

když jsem se tady kdysi v roce 2014 objevila, zarazilo mě, že pro velké množství lidí na Písmáku byl nejoblíbenějším básníkem Charles Bukowski. Přiznám se, že jsem ho v té době moc neznala a že jsem ho vlastně začala číst až kvůli písmáckým epigonům. Jeho pornografické sbírky z mládí jsem musela záhy odložit, ani jsem je nedočetla celé. Zaujala mě teprve tvorba staršího pána, např. sbírky "Příliš blízko jatek" a "Tvrdej chleba", ve kterých už vulgární a rozjívený erotoman, alkoholik a rebel přecejen získává jakýsi nadhled a z misantropa a misogyna se stává spisovatel schopný soucitu. Doufala jsem, že tady budu moci polemizovat s příznivci mladého Bukowskiho, ale bohužel tu žádní nezůstali. Až na pár vyjímek, jako jsi ty, už tady nikdo ani neví, že nějaký Bukowski existuje, ač to byl už v devadesátých letech vyloženě módní básník a pojmenovala se podle něho i populární hudební skupina "Chinaski". ( V autobiografických povídkách sám sobě říká Ch.B. Harry Chinaski.)  Doufala jsem v diskusi o fenoménu Bukowski a dočkala jsem se jen útoků zuřivých modernistů, kteří nejspíš z Ch. B. nikdy nic nečetli, zato vedou svůj nesmiřitelný boj za volný verš a za medernistické doktríny.

Přiznám se, že už jsem se na Písmák ani moc nechtěla vracet a vrací mě sem vlastně hlavně ta nenávist některých místních autorů k vázanému verši. Třeba se mi podaří navázat svou pavučinku na předčasně přetrženou nit tvorby Karla Hlaváčka.

Jamardi, díky. Třeba se někdy sejdeme v mé bluesové kavárně. 

gabi,

jsem moc ráda, že se líbilo a že máš smysl i pro bluesový rytmus.

Debbi,

jsem ráda, že jsi mě našla. Máme společné to, že nás nadnášejí křídla vázaného verše.

Že by tu zase ožíval vázaný verš i v době, kdy já jsem nad ním zlomila hůl?

Krásně zvukové a krásně patetické!  Tip.

Já už si teď píšu vázané verše jen sama pro sebe. Mohu tvořit docela dlouhé básně a nikdo mi za to nenadává, mohu psát krásně "šroubovaně" a užívat si to:

Snít s milencem, jenž tiše v dešti čeká

sám pod poloubím smokrou kyticí

a nedočká se, přesto zírá někam

do nenávratna?   V listí šustící

déšť bičuje dál pouliční lípy

i lucerny i okna zavřená...

Co s důvěřivcem, když se nedovtípí,

že drama končí, nezanevře na

lži, plané sliby, které žena dává,

ač ví už předem, že nic nesplní?

Déšť neustává, kalná řeka dravá

se valí městem... Sbohem výsluní...  Atd. atd.

Teď píšu kvůli čtenářům už jen volné verše. Škoda, že člověk nemůže psát to, co ho baví a navíc ještě být úspěšný.

Samota může být prostorem k setkáváni se sebou samým... Konečně! Protože někteří z nás nemají kvůli těm druhým - bližním na sebe prakticky nikdy čas.

V mém případě se někdy sen prolne do sobotní a nedělní nálady. Ve všední den musí mysl rychle přepnout na jiný režim.

Nejlíp jsou na tom ryby z brakické vody. Znají hned tři světy. Tip.

Pařezy listnáčů nebo třeba i tisu mohou ožít a zahájit svůj nový život. Kdyby to tak bylo dáno i lidem! Tip.

Jako text písničky bych to brala, jako životní kredo určitě ne. Jsou lidé, kteří jdou s dobou a lidé, kteří setrvávají v minulosti, protože se budoucnosti bojí. Já jsem velmi konzervativní, ale jsem taky aktivní a myslím, že je lepší být bojovník jako třeba Don Quijote a "padnout" raději v boji s větrnými mlýny než jen vzdychat někde v závětří.  Tip.

Jinysi,

to, že Halík "opisuje" od Holana, jsem myslela spíš ironicky. Předpokládala jsem, že asi Holana jako zdroj uvedl. 

gakaxi,

takovýchto literárně historických prací o "opisování" biblických autorů ze starších děl je celá řada už od 19.století. Z hlavy ti ale žádnou takovou práci neporadím. Hledej na internetu. Evangelia byla také studována z hlediska vývoje jazyka. Z těchto rozborů vyšlo, že synoptická evangelia (Matoušovo, Lukášovo a Markovo) vznikla mnohem později, než se traduje ,a že pouze evangelium Janovo může být autentické v tom smyslu, že je napsal očitý svědek popisovaných událostí.

A ještě kdybych k tomu uměla zpívat a hrát na harmoniku jako Radůza!

Šedesát čtyřko,

je to spíš textík. Škoda, že tu není někdo, kdo by ho zhudebnil.

Al Jale,

ale - není žebrák jako žebrák. O jednom takovém lepším žebrákovi napsal Neruda povídku "Přivedla žebráka na mizinu".

kočkodane,

pařezové se vyskytují všeude. V New Yorku i ve Vyhnálově. A těm venkovským navíc ještě čouhá sláma z bot. (Nebo z kořenů?)