27.03.2019 16:08 K dílu: mše mouchette

tohle téma mi přijde podstatné

(k tomu zpracování se ještě vrátím)

27.03.2019 15:51 K dílu: Druhá strana rovnováhy mouchette

No jo no.. Pořád se míjíme v tom, o čem mluvíme, dokonce si vymýšlíš nějaký tón.. To zase připadá přecitlivělý mně a hlavně mi připadá, že z toho vznikají nedorozumění.. Mimochodem, já o tom textu vlastně ani nemluvila (rozhodně nebyl tím stěžejním v mých odpovědích, mnohem víc mi šlo o ty banální obecné věci), nemusíš se k němu vracet a pokaždé o malinko víc vyjadřovat svůj postoj, když se ti do toho nechce. (Jen abych to shrnula - nelíbí se ti ty nekonkrétnosti, přijdou ti jako kvazihloubka a je jí tam moc. nelíbí se ti všechna místa, kde nějaký vypravěč mluví o sobě, stylizace se ti nelíbí - je příliš "hysterická", přestylizovaná, je tam příliš zahledění do jakýchsi emocí - a podobně. zjednodušuju, ať to zestručním. Jsou to některé z námitek, které bych si řekla sama. Netřeba to rozemílat. Samozřejmě, kdyby se někdo rozepsat chtěl, bylo by to fajn, to je vždycky, ale přece na nikoho neřvu "dělej, kritizuj, nebo tě umlátím papírem")

(Ne, mně se nelíbí, jak jsem to napsala.. Další příklad toho, že si nerozumíme, no ale to se stává, je možné to zkoušet.)

ani ty obecné věci, o kterých mluvím, ti nevysvětluju - jen se zkouším přiblížit tvému vidění, které neznám - byl v tom předpoklad, že ty věci považuješ taky za běžné a za nevyhnutelné, byl v tom i otazník, že to vidíš jinak. Pro mě to jsou přirozené otázky, ke kterým se může někdo, kdyby chtěl, vyjádřit, nebo si sám pro sebe zkoušet odpovídat - třeba "Jak se přiblížit nějakému tématu nebo nějakému prostředí než skrz banální fyzický rozměr" - někdo (si pro sebe) může otevřít otázku subjektu v textu, "subjektu za textem", otázku hranice subjekt/objekt, nebo se může zastavit nad tím, kdy pro něj funguje nějaká výpověď jako osobní a zároveň se dotýkající něčeho obecnějšího.. Nebo se ptát sám sebe, jestli je pro něj jako pro čtenáře přínosné se tím zabývat, nebo se chce jaksi "nechat unášet četbou" a nechat ji na sebe působit spíš podvědomě. Nebo, jestli bere čtení jako vztahující se k "vnitřnímu" a potřebuje se identifikovat, nebo jako vztahující se k "vnějšímu" a potřebuje se odtrhnout.. nebo se identifikovat s "vnějším", "vzdáleným".. Nebo, jestli, když sám píše, je pro něj vědomější se stylizovat, nebo "být autentický", a co ta autenticita vlastně pro něj představuje (a jestli je vůbec možná).. A jestli věří, že je možné skrz psaní nějaká "proměna" ("stát se prostorem, který se píše"). A jestli je pro něj psaní spíš únik, nebo spíš ukotvení se "právě tady". Nebo jestli je pro něj psaní víc sebepotvrzující, nebo sebezpochybňující, jak pracuje s nějakou podvratnou linkou, a další věci. Myslím, že je spousta vzájemně se provazujících otázek, co pro člověka, kterej něco píše a něco čte, jsou přirozené a nutné, byť banální. nemusí na ně odpovídat a už vůbec nemusí odpovídat mně, ale možná se mu těma mýma nástinama něco připomene, nebo aktivuje. Teda, pokud je už všechny nemá dávno za sebou, ty otázky. Podle toho, jak reaguješ, to máš asi za sebou a máš jasno, moje reakce tě otravujou - tomu rozumím, nebo aspoň myslím.

mě by docela zajímalo, jak který autor/čtenář uvažuje, i když si taky říkám, že mi do toho nic není. když zmiňuju ty obecné otázky, představuju si, že pokud "obsah" vede k dalšímu "obsahu", k dalším vrstvám - což se děje u jakýhokoli textu - a nějaký "obsah/forma" v čtenáři vyvolává další myšlenky, asociace, obsahy, tak by pro čtenáře i pro autory mohlo být dobré, kdyby čtenář zkusil vyjádřit, co vidí. Tedy - vztaženo k tomu, co jsem tu na webu pročítala - že by se lidi víc bavili o psaní a víc se odvážili vyjadřovat i s rizikem, že budou mimo.. Nevím, co mají autoři z nějakých hodnocení a stručných nebo emotivních slov, kde vlastně málokdy je nějaké konkrétnější sdělení. Ale jasně, beru, že si lidi třeba nechtějí povídat o psaní ani o čtení ani o tom, jak co vidí, třeba nemají čas, ani chuť, ani je to nezajímá. Ale nepřijde mi špatné, když se čtenář občas zkusí rozepsat - může to být přínosné i pro něj, pro jeho tvorbu, něco si tím urovnává. A čím je kdo stručnější, tím je větší riziko nedorozumění, proto jsem se taky zkoušela trochu rozepsat. Ale už s tím končím, neboj, začínám nestíhat.. Ale něco jsem se dozvěděla - že si promítáš jakýsi "tón", jakýsi dojem vysvětlování, a že si moje reakce nevím proč vztahuješ k egu.. tedy, že se nevyjadřuju tak čitelně, jak bych měla. musím na tom zapracovat. dík. měj se fajn.

27.03.2019 02:17 K dílu: Druhá strana rovnováhy mouchette

Přecitlivělé reakce - v čem? Já nevím, nepromítáš si do mojí odpovědi něco, co tam není? To, že tě moje psaní nebaví, není přece žádnej problém, nemusíš se zneklidňovat.. Promiň.. atd.

Hele, mně přijde dobrý, když se věc ironizuje, jen říkám, že není snadný, aby ironie byla funkční - můj text mi přijde slabej, druhá asipůlka horší, a kdybych si ho chtěla shazovat, můžu přes spoustu věcí, třeba přes pohodlnost, nespojitost, kdy si text sám "obhajuje" rozkouskovanou strukturu tím, že na ni upozorňuje.. a další věci.. Než přes nějaký řeči o obraznosti, evokacích atd.. Ty by se hodily na něco, kde je obraznost, tajemství, metaforizování, prostě úplně jiný jazyk, jiný sdělení.. Ale to je jedno, to byla nepodstatná poznámka.

Nimrání - to je takový zbytečný slovíčkaření.. Pořád je jedno, jestli se člověk snaží podívat na sebe, nebo na něco/někoho jinýho. A někam se podívat musíš. A vždycky vycházíš ze sebe, ze svý subjektivity. A vlastně jenom díky té subjektivitě se může dít i nějaký přesah z ní.. Když kdokoli píše o něčem, co může vyznívat osobně nebo i může vycházet z něčeho osobního, neznamená to, že to téma využívá k nějakýmu vyrovnání se s něčím a k "nimrání se v sobě" - jasně že může, ale může to být i ilustrace nějakého jevu ve společnosti, nebo se skrz jednu situaci a malé množství postav a jejich vztahů autoři dostávají do řekněme širší společenské problematiky.. To je přece běžný, ne? Přijde mi vhodný, když si to kdokoli uvědomí, když začne používat slova jako "nimrání se v sobě". Nepíšu to v souvislosti s tímhle textem ani se sebou, to jsou přece obecné věci.

27.03.2019 00:02 K dílu: Druhá strana rovnováhy mouchette

Sorry, Fruhling mě inspiroval, to není nic proti. Nenadávej mu ani v dobrém, prosím. A nemusí to číst, nikdo to nemusí číst. Jen mi přišlo vhodný sem tu reakci dát, když už jsem se donutila ji napsat, ale můžu ji samozřejmě smazat, nebo nechat jen tu poznámku nad čarou.. pokud to tu komukoli vadí. Je to jen takový zastavení nad obecným tématem pohledu, to může každý, jestli chce.. nebo může cokoli jinýho.

K tomu, co píšeš.. Obecně - je každý text v první osobě nimrání se v sobě? Kdo se nimrá v sobě, když se mění vypravěč? Psaní je přece i stylizace, póza. A jak jinak se přiblížit nějakému tématu nebo nějakému prostředí než skrz ten banální fyzický rozměr v textu? Pokud tam není, je všechno "moc daleko" (autor od toho, co píše, čtenář od toho, co čte)

Zároveň vždycky každej píše ze sebe, mně přijde zbytečný to rozlišovat na nimrání se v sobě nebo nimrání se v zelenině. Možná by se někteří lidi spíš mohli zkusit nebát se podívat do sebe. Stejně i utíkání do psaní o čemkoli a z pozice kohokoli je pořád "psaní ze sebe".

Pokud jde o tenhle text.. Nikomu to necpu, to je snad jasné. "Něco mezi literárně vědným pojednáním a seancí u cvokaře" mi přijde i docela výstižný, dík, určitě výstižnější než ty předchozí řeči o obraznosti (žádná tam není), důvěře, provokacích, evokacích, rádoby nových myšlenkách, hloubkách a tajemstvích nebo co. To všechno se s textem podle mě míjí. Je to jedno, jen si teda myslím, že ironie je fajn, když se úplně nemíjí s ironizovaným objektem.

Avízo ti posílám (nikdy nevím, komu nevadí avíza)

přeju ti samou dobrou četbu, upřímně.. (nemyslím s tímhle, pochopitelně)

26.03.2019 18:55 K dílu: Druhá strana rovnováhy mouchette

děkuju za info "text je vystavěn z výroků postrádajících smysl"

26.03.2019 18:30 K dílu: Druhá strana rovnováhy mouchette

Ahoj.. já se přiznávám, že nevím, jak číst tvou poznámku.. Jestli jako ironii, nebo jak.. Je v ní tolik prostoru. Nechceš mi třeba říct, že je to plné nicneříkajících hesel (jako třeba "neukončenost je podstatou pohledu") a protimluvů, které dohromady nevytvářejí smysluplný celek? A že závěr je takový, jaký je, aby se zašolichalo, že autor nevěděl, jak to ukončit? Líbí se mi, že mi nabízíš otázky a znejisťování.

 

____________

Když si řeknu, že podstatou pohledu není neukončenost, nabízí se mi, že podstatou pohledu je pohled. Jenže co je pohled: neukončenost. Proč: protože existuje.

(Kdybych si řekla, že podstatou pohledu je ukončenost, znamenalo by to pro mě, že to, co vidím, je jasné, definovatelné. Jakmile je vidění pevné, uzavřené, oko už nic neuvidí)

Slovo "podstata" je možná neadekvátní. Nemůžu mluvit o "podstatě pohledu", pohled prostě je. Takže se to dá modifikovat - pohled je neukončenost, nebo pohled potřebuje neukončenost, existuje z neukončenosti..

Podle mě pohled existuje, i když se člověk nedívá (dokud má možnost "nějak" vidět). Všechno viděné i způsoby vidění se do člověka nějak zapisuje a víc nebo míň vědomě ho ovlivňuje. Můžu brát pohled jako subjekt. I subjekt je neukončenost, smrt nikdy nepozná. Ale jistě se může říct, že pro toho, kdo sleduje subjekt zvenčí, je konečný, přesně vymezený, tak jako pohled. Že pohled je linka, má nějakou vzdálenost, je tedy ukončený - a když linka není, není pohled, a jakmile je po subjektu, je i po jeho pohledu.

Představa, že pohled je neukončenost.. Líbí se mi banality typu, že člověk se dívá a stále si ve viděném něco nachází. Když odejde, viděný obraz i způsob pohledu v něm stále existuje - i když se mění, nebo i když se o něm neví. A že ten viděný obraz, nějaká jeho variace, se může projevit později, nějak se na základě všelijakých jiných vlivů "sesbírá zespod".. Beru to celé jako pokračování pohledu. Pokud se člověk vrátí k pozorované "původní věci" (která mohla taky projít všelijakými změnami a vlivy), vidí ji znovu a jinak. Respektive vidí ji tak, jak je na tom jeho způsob vidění - prolíná se tam i věc sama, i projekce toho, kdo se dívá - a samozřejmě se subjekt dívá i mezitím a jinam a všechny ty vjemy se v něm mísí a dotvářejí jeho vidění. V tomhle smyslu by svět byl (mimo jiné) soustava pohledů, soustava způsobů vidění, kde pořád nějaké zanikají, jiné vznikají zase s nově narozenýma poloslepýma dětma a se všemi a vším dalším, kdo/co má nějaký vnímání. Svět jako udržování neukončenosti.

Ale jasně - pro čtenáře to může být o ničem (a pravděpodobně je) a rozepisuju se o tom, jako by to mohlo pro někoho něco znamenat.. A psát o neukončenosti může být ode mě alibismus. Je snadné nedotáhnout věc do konce a namlouvat si, že neukončenost, otevřenost, je smysluplná.

Když vezmu, že pohled má nějaké konkrétní vlastnosti oka, je v tom konečnost, uzavřenost - ty vlastnosti jsou neměnné (aspoň dokud nezačíná oko degenerovat nebo pokud se nestane něco, co poruší zrak atd..) a to, že věc připadá pozorovateli proměnlivá, nemusí být pohledem a jeho aktivitou, ale věcí samotnou - a prostředím, světlem, pamětí, nemožností oka zachytit vše.. Takže neukončenost pohledu je možná založená na nedostatečnosti pohledu. Na potřebě oka někam zaostřit a nevidět to, co je jinde. (Aspoň se vracím k tématu, že vždycky musí být něco v převaze. Pohled, který nepotřebuje neukončenost, by mohl být i takový, který by obsáhl všechno, rovnovážný, vševidoucí. Nic nečekaného by nemohl uvidět. Což není slučitelný s existencí (možná snad s nějakou představou o bohu. Bůh jako setrvalá ukončenost/uzavřenost pohledu. Ale vypravěč v textu je člověk, nebo rámované zvířátko, součást umělé "ukončené" přírody. Udržovat neukončenost může být východisko z nepřirozenosti, ale taky to může být sebeklam a smysluplný může být sžít se s nepřirozeností. Zvíře k neoddělení od klece, tvář od displeje, všechno má svůj "pevný rám").

(Neukončenost jako pohled v soustavě oken)

Pohled, který nepotřebuje neukončenost, pro mě znamená, že pozorující subjekt má všechno zmapované, nic už nepotřebuje vidět, má ve všem jasno. Subjekt jako bůh sám pro sebe - ve svém rámci, který si vytváří. A kdyby se přiblížil k věcem mimo rámec, možná by zahlédl, že jeho pevný "hotový" způsob vidění nestačí.. Nebo by se mu věci zredukovaly do jeho rámce a tedy by k ničemu nedošlo? Nebo z rámce vlastně nelze vystoupit? To by zase bylo samostatný téma, asi s tím souvisí i potřeba vytrhávání se ze svýho přirozenýho prostředí, tedy i ze "zažitého" pohledu.. A je otázka, do jaké míry je to vůbec možné. Pokud si subjekt udržuje "uzavřené vidění", udržuje si ustrnutí. Kvůli potřebě bezpečí? A třeba ani ta potřeba bezpečí není naplněná, ani v bezpečný zóně, zatímco strach je pro něj paralyzující, a tedy i pro jeho způsob vidění. Kdyby se dotyčný subjekt postupně dostal do nějakého "otevření vidění", mohlo by to pro něj být v něčem přínosné.. Ale možná ne, možná je všechno, jak má být, a subjekt může být "uzavřeným viděním" nějak chráněný. Ale zřejmě existuje nějaká hranice, kde se ten pohled mění v (sebe)destruktivní. Možná tehdy, kdy už jsou fakt všechna "okna" neprůsvitná, všechno ucpané..

(V zazděné kuchyni se nevyvětrá.. a člověk nikdy neví, jestli se nestává zazděnou kuchyní. Zazděná kuchyně umí terorizovat okolí i vnitřek. Myslím si, že není zlé si to připouštět a nechtít být zazděnou kuchyní. Ale věci se dějí)

Pro mě je neukončenost pohledu vlastně paralela k "času, kdy ještě filtr (vnímání) nebyl tak zakalený" - postupně se "filtr" stále víc zakaluje a pohled se stále víc uzavírá. Člověk příliš lpí sám na sobě, příliš se bojí o "svoje hodnoty", které můžou být vykonstruované.. Možná je skutečně na místě říct, že podstatou pohledu je neukončenost (a že ta podstata se časem ztrácí, pokud o ni nebudeme pečovat)

Pohled jako neukončenost dává člověku prostor se dívat, věci ještě můžou být nové a nepoznané, a tedy se dají poznávat, člověk ještě může užasnout.. Zatímco v ukončenosti je všechno pragmatické, ohraničené, ničemu se nepodléhá. Představa, že pohled je neukončenost, je možná naivní snaha o aktivitu, o zvídavý oko.. A později to přebírají různý stereotypy, který se dostávají i do způsobu vidění.

Pořád mi z toho vychází, že pohled (způsob vidění), aby byl jaksi živý, potřebuje neukončenost.

Pokud je pohled neukončenost, je i subjekt/objekt na který se díváme, neukončenost. Nedá se chytit, nedá se zploštit.. Naše pohledy zachovávají jeho autenticitu. Zatímco když je pohled "pevný a uzavřený", subjekt už ví předem, na co se dívá, pohledem si věc "přivlastní". Těsně za pohledem si věc "přivlastní" slovem - vzdaluje se od věci samé, jde k svým předem připraveným "obrazům věci". Pohled končí, nastává jazyk.

Přeje si viděná věc být zkreslovaná nějakým "ukončeným pohledem" (a odtud slovem) a tím být vytrhávaná ze sebe do jazyka? Je jí to jedno?

Jasně, toho viděného se to netýká, týká se to jen jeho obrazu.. Nezměním strom na pařez, když ho vidím blbě.. Ale i k těm "obrazům" mám nějakou odpovědnost. A připadá mi, že s přístupem k pohledu (a k subjektu/objektu, zkreslení, ukončení, přivlastnění) souvisí i další témata, jak "osobní", tak i širší.. Přístup lidí k neznámému, práce s emocemi.. A dokud člověk potřebuje věřit, že je nutné si udržovat neukončenost, je to jako věřit, že nemá subjekty/objekty zplošťovat, nemá jim přiřkávat svoje schémata, nebo aspoň snažit se jim je nepřiřknout. Když má někdo "uzavřený vidění" a má pocit, že má jasno.. To přece nemůže být bez příčiny, tam musí být něco.. bolest, strach, neuvážené fantazie, sebestřednost, lhostejnost? A to musí mít zase nějaké další příčiny.. A někdo, třeba jeden subjekt v textu, se tomu může zkoušet přiblížit.. zkoušet pochopit něco, co ho děsí, přijímat do sebe něco, k čemu cítí nějakou vzdálenost.. nevím.

Taky nevím, asi jako kdokoli, jak moc jsem chycená ve svých schématech, a jestli není představa o neukončenosti pohledu jen toužebná, nerealizovatelná. Ve skutečnosti neustále věci nějak "ukončuju" - zplošťuju - samozřejmě i psaním.

Neustálá potřeba rozporů.

Neukončenost je proměnlivost. Ukončenost je pevný tvar.

Neukončenost je naděje, že od neporozumění se dá projít k bližšímu porozumění. Zároveň znamená, že neexistuje porozumění v úplnosti.

Jsou to všechno jen nějaké postoje, nástiny.. Dají se snadno zpochybnit. Slovo ukončenost, uzavřenost, se dá vzít různě.. Kdyby člověk neměl pevné stěny, ztrácel by se v možnostech.. Když si neohraničí prostor, který si chce projít/prohlédnout, nic z něj nepozná.. Potřebuje si vytvářet hranice, aby si mohl nacházet věci uvnitř a jejich vztahy. Aby mohl něco poznávat. Kdyby někdo četl neukončenost jako bezbřehost bez jakýchkoli pevných bodů, mohl by říct, že v něčem takovém nic nevznikne, v něčem takovém se nedá nic poznávat ba ani existovat, a pohled se nemá čeho chytit. To je jasný. Každý vnímá jinak, zároveň ale slova nejsou izolovaná.. Trochu doufám, že když píšu třeba že "na obraz se musíme dívat dlouho, jinak nevznikne".. (jakkoli to je věta, která vytržená působí jako nesmysl, obraz tu přece byl dávno před "našimi pohledy", atd).. a další věci.. Trochu doufám, že to může být čitelné a může to připravovat půdu té zmínce o potřebě neukončenosti pohledu.. I v kontextu s předchozím, kde máme vlastně "smršť ukončenosti", všelijakých osobních schémat a rozporů a nezvládnutých emocí jako výsledek určité uzavřenosti subjektu. Ale je tu samozřejmě pořád riziko, že je to jenom plochý, celej text.

Myslím si, že pohled, pokud trvá, je možnost odosobnění.. Po nějaké době už není "něčí", ale stává se samostatným - a ta zkušenost pak v člověku existuje, i když musí z toho módu vystoupit. Potřeba udržet si neukončenost pohledu je zároveň i potřeba udržet si možnost opouštět "já" (jakkoli to nikdy nemůže být úplně čisté).

Nevím, možná je to všechno blbě napsaný, příliš banální.. Možná je to příliš vzdálené čtenáři.. Nevím, kdo je který čtenář, jak uvažuje.. Tahle moje odpověď, to je vlastně takový deníček, omlouvám se (ostatně i ten text je takový deníček), nechci tě tou délkou vyděsit ani otrávit, nic. Jen jsem si přála odpovědět tak, aby to bylo (snad) srozumitelné.. Mě by třeba zajímalo, jak se který čtenář staví k tématu pohledu, úhlu pohledu, obrazu, způsobu vidění.. Vždycky mám s takovými tématy spojenou jakousi nepatřičnost a otázku, jestli to může vůbec k někomu mluvit, nebo je to pro čtenáře moc abstraktní a nezáživný.. Nebo moc zplošťující a omílající něco, co má čtenář v sobě dávno "odžité" a "prozkoumané" mnohem pořádněji.. Nebo, u čeho má pocit, že se ho to netýká. Nevím.

25.03.2019 19:41 K dílu: úvaha o konci rodinné oslavy mouchette

když je celý rod našrot, znamená to, že jsou vztahy ještě v pořádku, ne? kdyby byl našrot jenom jeden nebo dva.. to už by bylo horší. a co teprve, kdyby nikdo..

mimo téma, Rodinná oslava je taky dobrej film.

25.03.2019 19:28 K dílu: Sur place,-v podhubí štruktúry neidentifikujeme Leva mouchette

"je naše současná poezie schopná zobrazit dnešní svět tak, aby to zaujalo někoho jiného, než básníky samotné? Nulový  zájem veřejnosti je jasnou odpovědí."

safiáne, nízký zájem veřejnosti můžeš přičíst třeba i současnému konceptuálu nebo nekomerčnímu audiovizuálu. znamená to tedy, že je zbytečný a že nedokáže reflektovat svět? u poezie je to ještě těžší, nebo přinejmenším jiné, protože poezie je (jakkoli to zjednodušuju) "velmi tichá disciplína", a současnost je zahlcená především vizuálními informacemi. myslím si, že ve světě, který se čím dál víc technologizuje, není možné, aby měla poezie nějaký výraznější dopad. větší šanci oslovit lidi může mít třeba poezie mixlá s novými médii a i něco takového nemá skoro žádný dopad. ale nemyslím si, že je to špatně. poezie je okrajová a je to v pořádku.

problémem může být, jak to kdysi vyjádřil elsa aids, že čeští básníci jsou pořád takoví "mystici hlásek" a nedokážou vytvořit "chlad velké literatury". pak třeba nevím, jestli je, nebo není pro dnešního čtenáře problém, že básníci jsou málokdy odosobnění a málokdy se vyjadřují k nějakým "širším tématům současného světa", a že jsou častěji manýrističtí a vyjadřují se víc k sobě samým. může to být problém (určité odtržení), na druhou stranu z toho vznikají nějaké estetické hodnoty, možnost autorova vývoje, možnost čtenářovy empatie, "otevření" čtenářovy obraznosti atd atd. poezie jako záznam způsobu vidění, do kterého čtenář vchází a "proplétá ho" se sebou..

taky je nutné si přiznat, že ne každý může poezii "hloubkověji" vnímat. podle mě české školství celkem spolehlivě zabilo možný zájem o poezii u spousty lidí, praktikami typu "co tím chtěl básník říct?". a někteří lidé (nebo možná dost lidí) ani nestihli zjistit, že by mohli nějak básnicky vnímat svět a brát poezii jako způsob existence.. protože si poezii od raného mládí zprotivili, potom byli vtaženi do "víru systému" a nějaká poezie je, zcela logicky, vůbec nezajímá.

ještě mě zaujala tvá poznámka - "..v rámci toho, jak současná poezie vidí samu sebe". nuže, jak současná poezie vidí sebe? a jak to víš?

25.03.2019 19:04 K dílu: Druhá strana rovnováhy mouchette

děkuju za čtení a za názory.

18.10.2016 15:58 K dílu: O pohledu. Případ Careful mouchette

už končím, nechci to tu zahlcovat, ale ještě k tomu, careful, že se to musí líbit všem -- to přece nikdo netvrdí. jde o to, abys vůbec byla ochotná do textu proniknout. já ani tak neobhajuju movsarovy texty, spíš mě fascinuje tvoje neuvěřitelná neochota číst, jít textem -- tvůj boj za pohled bude asi boj za takový svět, ve kterém careful nebude vnímaná jako žena, která má i tělo, ale jako žena, kde všichni obdivují její "vnitřní krásu". myslím si, že bys nakonec i to začala nesnášet a křičet "zase nějaký vůl mi opěvuje vnitřní krásu!" ty to asi bereš tak, že spousta žen je ze svého těla zoufalých, a v "ideálním světě" by na tělo nikdo nehleděl. a "zoufalým lidem" by vzrosto sebevědomí. no nevím. přijde mi to jako nesmysl. vlastně svým bojem za pohled jednak demonstruješ vlastní strachy, jednak to, že jsi uvázlá v černobílém rozlišování tělo vs. netělo a jsi uvázlá v měřítkách, jak má tělo vypadat, jak má vypadat "krása" atd. takže pod vlivem nějakých měřítek říkáš, že to je ten "zlý svět", který tohle propaguje a proti kterému je třeba bojovat. jenže ten svět jsou i lidé, kteří tohle vůbec neřeší, vůbec neuvažují stylem "krása vs. ošklivost", mohou si najít krásu i v něčem, co by zase někdo jiný považoval za ošklivé, nebo krásu v detailu, nebo krásu v art brut obraze.. a co třeba obraz těla, které by bylo "obecnými měřítky" brané jako neatraktivní, ale ten obraz může být krásný. a myslím si, že pohled v movsarových textech na ženy taky není svázaný žádnými měřítky ani sterilní "krásou", je to spíš výraz zájmu o život v různých podobách a takový ho zachycuje.

18.10.2016 15:29 K dílu: O pohledu. Případ Careful mouchette

careful, mluvím o čtenářské pohodlnosti, že se na text díváš apriori s předsudky, které nechceš změnit, naopak se v nich utvrzuješ -- a potom jakmile je v textu zadek, prsa., hned vyskakuješ, aniž bys je viděla v kontextu, uvažovala o "novém významu" těch slov, o tom, co všechno mohou představovat, uvažovala o nich jako o jazyce -- protože text je především jazyk, který "ožívá", "tvoří svět".

tím, co jsem ti psala, jsem ti pokládala nějaké otázky, na které jsi nijak nereagovala, pořád si omíláš to svoje --  že "je to uslintané", fuj tělo, "povrchní společnost" -- vždyť to jsou jen prázdné výkřiky, neříkáš tím o textech nic a hlavně tím přiznáváš jednu věc -- že něco v nich (co sis tam možná dosadila vlastní projekcí) tě vělmi zasahuje. takže tím křikem jdeš sama proti sobě. kdybys chtěla něco skutečně zkritizovat, musela bys na to hledět s odstupem, oprostit se od předsudků atd.

další problém je, že hned v textech "vidíš" autora (kterého ani neznáš) -- nečteš texty nezávisle. o autora vůbec nejde, můžeš vypozorovat společné rysy textů, ale nemůžeš z toho vyvozovat nějaké rysy autorovy osobnosti a hlavně tohle vyvozování čehokoli o autorovi jde úplně proti smyslu literatury.

ještě jedna drobnost: nemůžeš třeba vědět, jestli ta něha v movsarových textech není i snahou o překonání vlastního vidění, hledání východiska (ve světě), podobně jako ironie atd. jestli ta citová zabarvování slov (třeba vemínka) zároveň i nereflektují nadměrné zdrobňování slov, jakési zabíjení řeči -- kdy autor může uvažovat: dá se oživit řeč takovým výrazem, který by ji v jiném kontextu ničil? kde jsou hranice přirozenosti? a na základě toho to tak napíše, protože dojde k závěru, že to slovo "tam patří" (včetně svého "provokačního" potenciálu) může tím jít proti "běžnému" jazyku a tím se zároveň snažit přiblížit světu s jeho rozpory, hledat jiné vrstvy -- ano, na povrchu, movsar nevrtá do skály, ale chodí městem, to je prostě třeba přijmout jako fakt. pokud chceš číst o vrtání do skály (respektive o životech v jejich "hloubkách"), musíš číst něco jiného. navíc v takovýchhle črtách může být vyjádřeno hodně, nejen jejich přesností, ale i tím, co je mimo popis. a dokážou vytvořit výsek skutečnosti, která - v nepsaném - dál pokračuje.

mně pořád přijde, že ti o žádnou hloubku vlastně nejde, že vlastně text nenacházíš, nevidíš v něm jeho schopnost žít ve slovech i mimo slova a neuznáváš čtenářovu svobodu text "znovunalézat" a tvořit si čtením novou skutečnost. předem se vymezuješ, přitom nevíš, do jaké míry je v movsarových textech i hra, ironie atd. -- tyhle a jiné možnosti přehlížíš a mě zajímá proč.

17.10.2016 21:19 K dílu: O pohledu. Případ Careful mouchette

careful, tady nejde o žádnou objektivizaci, tady jde o konkrétní lidi a jejich zachycení tak, aby to neublížilo ani jim, ani pozorovateli (tj. aby se nevzdálil svému vnímání)

já tvrdím, že z tebe mluví hlavně vlastní pohodlnost a strach (protože "tělo je proměnlivé, tělo nejsem já, co když mě budou vnímat jen jako tělo..?" atd) -- místo toho, abys připustila, že movsarovy texty tu proměnlivost a stárnutí a rozmanitost přijímají. nestaví se proti nikomu.

a co ten odkaz? taky ti to psaní přijde "nevhodné"? a kde vlastně leží hranice "nevhodnosti"?

a moje otázky: v čem je tělesnost mimo svět? proč ji cenzurovat?

17.10.2016 17:05 K dílu: O pohledu. Případ Careful mouchette

careful, nechceš si přiznat, že ti jde o vnucení svého pohledu druhému člověku? a není to opravdu vlastní pohodlnost? protože by ses spíš (jako kterýkoli čtenář) měla snažit svůj pohled rozšířit, neutvrzovat se v "mrtvém bodě".

mně vadí jedna věc - ty rýmy, které se místy vnášejí do textů, mi někdy přijdou násilné, že bortí tu skutečnost, nebo to kouzlo okamžiku.. zároveň je v nich hra, která sama o sobě je hodnotou.. ve mně pak vzniká rozpor, ale nakonec je to dobře. jinak, rozhodně nemám pocit, že by texty byly nějak za hranou (za hranou, co to vlastně je?), je to citlivé (to už se opakuju), zároveň ta citlivost přináší riziko: co když se čtenář bojí hloubky citu.

careful, nevadí ti nakonec to, že někdo může mít "vztah k neznámému" hluboký? neděsí tě samotná hloubka? mně přijde, že sice brojíš proti povrchnosti, ale vlastně tím maskuješ nějaký strach z hloubky vnímání, strach ze skutečnosti v jejích dimenzích. povrchnost by pro tebe byla snazší.. v povrchnosti by ses mohla dobře schovat..

tobě vadí slovo zadek? a proč? proč to prostě nemůžeš přijmout jako součást člověka, třeba ten zadek znamená úplně něco jiného.. ono je to i o tom, že se někdo dívá na věci z nečekaných úhlů.. a může tím i ukázat, že se cítí být přesycen nějakými věcmi (tabulkovou tělesností) a posunout je jinam..

smysl není tělesnost odmítnout.. smysl je ji přimout a nacházet v ní i jiné skutečnosti, netělesné, které vedou dál (třeba právě k hloubce něhy, jak tu zmiňuje movsar)

a co třeba tohle?

 http://www.totem.cz/enda1.php?a=328806

 

16.10.2016 19:28 K dílu: O pohledu. Případ Careful mouchette

careful, ono to tak bývá, že se všichni díváme na zevnějšek těch druhých, když jdeme po ulici, protože kromě zevnějšku nám na té cestě nic nezbývá -- cesta je cesta, během cesty nemůžeš dělat "hlubinnou sondu" -- takže vidíme z člověka tělo, tvář, pohyby, hlas, a všechny ty věci, které můžeme vnímat pomocí smyslů -- a všechno to je smíchané do té vnímané bytosti, která mizí -- to je prostě dáno cestou. ale další věc: když se podíváš na movsarovy texty, on se nespokojí se smyslovými vjemy, ale tvoří si i životy těch lidí "mimo obraz", uvažuje o nich -- sice zkráceně, ale to je dáno tím, že jsou to skici. uvažuje o propojení toho "viděného" s tím, co může být v jejich realitách. -- naopak se to ve většině případů snaží být k těm ženám tak shovívavé a citlivé a jaksi souznící, že by mu někdo mohl vyčítat právě to. ("kdo by unesl tak nesmírnou lásku! xaver cítil, jak jeho ruce slábnou, jak nejsou s to nadzvednout ten těžký huňatý svetr ... ") 

16.10.2016 18:50 K dílu: O pohledu. Případ Careful mouchette

..respektive tělo se tam neobjevuje jako izolovaná "hmota", ale jako součást celku.

16.10.2016 18:46 K dílu: O pohledu. Případ Careful mouchette

napadá mě, že ten "křik proti tělesnosti" nad tvými texty může být ukázkou jakési slepé cesty, kdy žena-čtenářka věří, že bude svobodná, pokud odmítne své tělo a nepřizná tělu vědomí a smysl. může to být důsledek přílišného zahlcení tělem, řečmi o těle, od okolí atd. dál v tom může být i touha, aby muž nevnímal tělo, protože její tělo, i když je (třeba) mladé a atraktivní, postupně stárne -- může to demonstrovat strach ze stáří, z vlastního odmítnutí, z nemohoucnosti a dalších věcí. myslím si, že máš pravdu, že je to jakýsi boj za pohled. právě za takový pohled, ve kterém čtenář(ka) nebude vnímat své vlastní strachy. je to vlastně boj za pohodlnost čtenáře. mimochodem v tom "křiku proti" je i strach ze slov, která se njak dotýkají blízkosti - protože nakládáš se slovem tak, že mu přisuzuješ určité vlastnosti, přibližuješ se pomocí slova k oné skutečnosti -- což je vlastně běžné a nutné, ale na někoho to může působit násilně a nepříjemně, pokud je v tom módu "sebeodmítání"-- pokud je čtenář takhle citlivý k otázce blízkosti v textu, zřejmě by ji neunesl ani v náznacích.

předpokládám, že tvé texty jsou určeny čtenářům, kteří jsou ochotni vnímat tvé skici a postřehy bez předsudků, a jsou otevření k jazyku, k jeho možné proměně, k jeho nepředvídatelnosti. o tělo ve skutečnosti vůbec nejde. takový přístup (jak ho vidím, třeba ho vidím špatně) mi přijde důvěryhodný a smysluplný.

15.10.2016 18:20 K dílu: Devatenáct měst /včetně ukázek/ mouchette

gratuluju! a moc se těším! juch

20.05.2016 01:28 K dílu: all rights reserved mouchette

Našel jsem ho v hlavě

A teraz ho tu fackám a stláčam mu hrudník.

„Uvolněte se, prosím.“

A pod ním ležel jiný, mladší, neznámý chlapík.

byli úpně omotaní pásy, které svázali k sobě

fotříka jsem mrskla mobilem do kašny

žvejkala aby se zavděčila hedvábným rukám

domy chodily skvrnami světla

zčervenat

A čo ja? Ja stále nie a nie zomrieť.

I žumpu jsem vynosil

podříznu ve větvích

gotické věže a komíny

prstom potom ostane ticho

nemyslím tím peníze

20.05.2016 01:00 K dílu: mouchette

~~Našel jsem ho v hlavě

~~A teraz ho tu fackám a stláčam mu hrudník.

~~„Uvolněte se, prosím.“

~~A pod ním ležel jiný, mladší, neznámý chlapík.

~~byli úpně omotaní pásy, které svázali k sobě.

 

~~fotříka jsem mrskla mobilem do kašny

~~žvejkala aby se zavděčila hedvábným rukám

 

~~domy chodily skvrnami světla

~~zčervenat

~~A čo ja? Ja stále nie a nie zomrieť.

~~I žumpu jsem vynosil.

~~   podříznu ve větvích

~~gotické věže a komíny

 

~~prstom potom ostane ticho

~~nemyslím tím peníze

24.02.2016 17:31 K dílu: Mapa Sylvie mouchette

díky všem za čtení.

snad jen pozn. ke vzniklé "debatě o mazání" - to, že jsem předchozí texty smazala, nebylo samozřejmě kvůli žádnému názoru na ně. "mouchette" je koneckonců krátkodobá záležitost. a já se musím soustředit zase na jiné věci. pěkné dny přeju.

21.02.2016 15:19 K dílu: Eduardo Pitta: z Neposlušnosti mouchette

je to jen překlad. snažila jsem se jen zachovat "původní hlas" a co nejméně ho deformovat "tím svým". díky za čtení.

17.01.2016 19:01 K dílu: Nejlepší? české básně 2015 potřetí mouchette

Lyryku, (a nevykejme si prosím), pochopitelně ti nic nevnucuji, jen jsem nabídla svůj pohled. Nevím, co tě vede k tvrzení, že maso je řečeno s despektem. Je prostě řečeno. V mých očích ten "val masa" spíš zdůrazňuje marnost, kterou může pociťovat žena v básni a koneckonců i pozorovatel/tvůrce jejího (současně svého) světa (nemůže nijak zasáhnout, než ten svět napsat co možná nejvěrněji a to i v případě, že by šlo o kompletní fabulaci). Dál mě pak vede k otázce, zda si na "druhém konci města" může ona připadat šťastná, nebo je ten druhý konec nedosažitelný podobně jako její štěstí.

Nečtu tu pasáž jako Královo obecné nahlížení na ženy, ta žena není zástupce všech žen. (a u jiného autora by něco podobného klidně mohlo být maskou, hovorem k sobě). Pro mě je podstatné, že je vyobrazena jako živá bytost, zrcadlí své prostředí, (zároveň je součástí obrazu (člověka), který se vine celou básní - z jakési nutnosti/sebezáchovy hledat smysl v náhodných fragmentech, hledat vlastní úplnost, vzájemně komunikující detaily ji nabízejí a současně zpochybňují. Přičemž "spíchnutý, jak se dá" mi odráží mnoho z koloběhu dnů a ztrácející se vůle k němu, na druhou stranu "jak se dá" je široká škála, od nedbalosti na hranici možností). Ani "mírně vzkypělá blondýna" mi nepřijde jen jako popis zevnějšku.  Obraz rození šuplete přímo útočí na smysly, ukazuje mi až bolestnou hrůzu z toho, že možná nedokáže svůj život změnit. že navěky bude "rodit šuple", nedostane se ven ze stereotypu, naléhavost je vystupňovaná právě tím, že jde o věc tak "bytostně ženskou", že proti ní nelze nic postavit. Vitrinka s bonbony, co vrůstá do tváře, zas jako by nabízela alespoň dostupné štěstí nebo i jeho ironizaci v té snadnosti a prchavosti, zatímco člověk je skutečný a bez retuší. Nemusím hned vidět na pozadí jejího života nemoci nebo násilí. Ale jakýsi pocit skleslosti, který se tím táhne (a únava dne, stopa konců) je myslím obecně srozumitelný. (Jako kdyby si žena-matka řekla: "já jsem jen doufala, že toho bude víc" - třeba poté, co nejmladší dítě odroste a odstěhuje se a jí najednou přijde, že je po všem - to už se ale vzdaluji, ta báseň nechává příběhy nedopovězené, rozehrané)

Chci tedy jen říct, že to, že v popisu ženy zřetelněji vystupuje tělo, neznamená podle mě vykreslit ženu jen jako tělo. Do jaké míry je popsána "nevhodně", to už závisí na různých osobních hranicích a interpretacích, otázka je, co je to "vhodně" v poezii. Nemyslím, že by básně měly být jen ohleduplné a příjemné, o báseň se můžeš i spálit, co třeba Cédric Demangeot? copak je pravda vždy ohleduplná a nezraňující?

Jakmile autor cokoli postaví do básně (třeba dům), tak mu tím přiřkne něco svého v tom smyslu, že to pochází z jeho subjektivního vnímání/prožívání, o čemž můžeš říct, že nemá nic společného (s domem). Že jde jen o představu. Podle tohoto modelu by pak nebylo možné napsat nic. I viděné a zažité může být zpochybněno, natož to, co jde nad rámec viděného.

15.01.2016 19:32 K dílu: Nejlepší? české básně 2015 potřetí mouchette

Z mého pohledu citovaná báseň realisticky vhlíží do prostoru, kde se následně z viditelného, z pouhého povrchu, rozvíjí příběh do své nevyslovitelnosti. Situace, kdy se na místě zaplivaném tolika klišé vynoří skutečnosti, které jej přesahují, to přeci není cosi, co lze odbýt mávnutím ruky. I závěrečné "úplný svět" je možné číst buď definitivně, nebo v tom vidět nadhled.

Nepřipadá mi, že by text mluvil o ženě jako o kusu masa, jde po údělu ženství, jde po tenkém ledě - i slova úděl a ženství jsou tenké ledy, je snadné se tomu vyhýbat, vytvářet si falešnou korektnost - ale poezie se snad nesmí bát vzít věci do slov. Pro mě zmiňovaná část hledá podstatu způsobem od těla k prožívání, k odhalení nepříjemně lidského - maso, chlupy, vzdechy, noci jako jedna odvrácená strana jejího života, a dny, které jsou samy ohraničeným, nalinkovaným prostorem. Ten pohled čtenáři nepodsouvá žádnou kýčovitou "lítost" ani kýčovité "odvržení",  ale prostou realitu světa, který vidí a zároveň vytváří, možná s lehce pousmátým povzdechem, který se ale nevypustí.

Pokud k textu přistoupím s předem utvořeným postojem "jak má být vykreslena žena v poezii", dobrovolně tím omezím vnímání, unikne mi jedinečnost jazyka, nezkusím dohlédnout za obraz, ale uvíznu jen ve vnějškovém popisu. Beru to za deformaci čtení.

Ještě poznámka k Aids: myslím, že prožívanou temnotu místy i ironizuje, každopádně ji reflektuje. Je to ono "blížení se prozření", když nahlíží na věci z jejich rubu? (necítím se být natolik daleko, abych se mohla vyjadřovat k tvorbě kohokoli v tak silných slovech jako je prozření)

Je pravda, že mi připadá vydávání ročenky zbytečné pro ty, kteří poezii čtou, a zavádějící pro ty, kteří ji primárně nečtou a označení za nejlepší je může vést k domnění, že půjde o jakýsi současný klenot - ale takové uvažování nemá racionální jádro. Myšlenka jakéhokoli nej-výběru, jakékoli soutěžení, je myšlenka poezii vzdálená. Existuje celá škála různých poetik/způsobů vidění světa, které jsou platné ve "svých jazycích" a nelze je porovnávat - podle nějaké iluzorní užitné hodnoty. Je to horší než absurdní - pokud bychom se na slovo nejlepší dívali takto absolutně. Snad ale čtenář chápe, že "nejlepší" v překladu znamená "výběr z čb 2015 podle Borkovce a Gabriela" a je nutně prosáklý jejich subjektivním vnímáním poezie, jejich čtenářskými, kritickými i autorskými zkušenostmi. Požadavky na Gabriela, aby nčb použil k propagaci písmáka mi připadají naprosto nesmyslné. Už samotný výběr básní z tištěných zdrojů musí být těžký a nevděčný úkol, těžké musí být i hledání konceptu - jestli ukázat co největší rozmanitost, nebo hledat styčné body, nebo zda je podstatné pro báseň zapamatovatelnost, schopnost něčím utkvět, atd. Nevyhnutelně dochází k vytržení básní z kontextu sbírky a k jejich sestavení do jiného celku, kde kusy "silné" ve sbírce mohou být náhle o "zbytek svého já" ochuzeny. Ale je na čtenáři, aby se s tím vyrovnal. Možná je jeden z přínosů nčb právě rozporuplnost, nesourodost celku a diskuze nad ním. Otázkou zůstává, jestli má ročenka ambice oživit poezii pro ty, kteří ji primárně nečtou, nebo spíš naopak.

06.01.2016 22:58 K dílu: NČB 2015 podruhé mouchette

mně připadá tělesnost básní E.A. jen jako první vrstva sdělení, a nikdy jsem v nich neviděla nic šokujícího. hodně na mě působila jejich semknutost, stísněnost prostoru ("tma je plná větví"), který přitom (jakkoli je uzavřen do těla) otvírá "jiné světy", jiné způsoby čtení, a zároveň se provrtává do nitra okamžiku, bezohledně ke čtenáři i k sobě. a většinou mi to připadalo velmi pečlivě vystavěno. třeba Trojjediný prst považuju za výjimečnou knížku.

spíš si říkám, že jestli mi něco na některých z jeho básní vadilo, tak snaha dovést ji k pointě (snaha "zaseknout se"). což v této básni není, tam to končí nevyhnutelně. samozřejmě je dobře, že to kdekdo vidí jinak.

25.05.2015 18:54 K dílu: Eduardo Pitta: z Neposlušnosti mouchette

děkuju za čtení.

13.01.2015 22:44 K dílu: Inés Fonseca Santos: Věci I. mouchette

neměnila jsem nic. v názvu uvádím autora vždy.

06.01.2015 22:25 K dílu: Inés Fonseca Santos: Věci I. mouchette

nepřipadá mi, že by to snad bylo nejasné - viz název, "prolog", texty v originále dole.. mimochodem, nic jiného než překlady tu nemám. (kategorii ale měnit nechci, je to víc "jen tak pro radost" než jakákoli jiná možnost)

16.12.2014 18:59 K dílu: Forugh Farrokhzad: Zůstává jen hlas mouchette

taky zdravíme a děkujem za čtení.

06.12.2014 15:17 K dílu: Forugh Farrokhzad: Zůstává jen hlas mouchette

تنها صداست که مي ماند

 

 چرا توقف کنم،چرا؟

 پرنده ها به ستوي جانب آبي رفته اند

 افق عمودي است

 افق عمودي است و حرکت : فواره وار

 و در حدود بينش

 سياره هاي نوراني ميچرخند

 زمين در ارتفاع به تکرار ميرسد

 و چاههاي هوايي

 به نقب هاي رابطه تبديل ميشوند

 و روز وسعتي است

 که در مخيله ي تنگ کرم روزنامه نميگنجد

 چرا توقف کنم؟

 راه از ميان مويرگ هاي حيات مي گذرد

 کيفيت محيط کشتي زهدان  ماه

 سلول هاي فاسد را خواهد کشت

 و در فضاي شيميايي بعد از طلوع

 تنها صداست

 صدا که ذوب ذره هاي زمان خواهد شد .

 چرا توقف کنم؟

 

  چه مي تواند باشد مرداب

 چه مي تواند باشد جز جاي تخم ريزي حشرات فاسد

 افکار سردخانه را جنازه هاي باد کرده رقم مي زنند .

 نامرد ، در سياهي

 فقدان مرديش را پنهان کرده است

 و سوسک ....آه

 وقتي که سوسک سخن مي گويد .

  چرا توقف کنم؟

   همکاري حروف سربي بيهوده ست .

   همکاري حروف سربي

 انديشه ي حقير را نجات خواهد داد .

 من از لاله ي درختانم

 تنفس هواي مانده ملولم ميکند

 پرنده اي که مرده بود به من پند داد که پرواز را بخاطر

  بسپارم

 

  نهايت تمامي نيروها پيوستن است ، پيوستن

 به اصل روشن خورشيد

 و ريختن به شعور نور

 طبيعي است

 که آسياب هاي  بادي ميپوسند

 چرا توقف کنم؟

 من خوشه هاي نارس گندم را

 به زير پستان ميگيرم

 و شير مي دهم

 صدا ،  صدا ،  تنها صدا

 صداي خواهش شفاف آب به جاري شدن

 صداي ريزش نور ستاره بر جدار مادگي خاک

 صداي انعقاد نطفه ي معني

 و بسط ذهن مشترک عشق

 صدا ، صدا ، صدا ، تنها صداست که ميماند

 

 در سرزمين قد کوتاهان

 معيارهاي سنجش

 هميشه بر مدار صفر سفر کرده‌اند

 چرا توقف کنم؟

 من از عناصر چهارگانه اطاعت ميکنم

 و کار تدوين نظامنامه نيست

 

 مرا به زوزه ي دراز توحش

  درعضو جنسي حيوان چکار

 مرا به حرکت حقير کرم در خلاء گوشتي چکار

 مرا تبار خوني گل ها به زيستن متعهد کرده است

 تبار خوني گل ها ميدانيد ؟

04.12.2014 21:44 K dílu: Inés Fonseca Santos: Věci I. mouchette

samozřejmě, že jde o překlad textů I.F.S. (je to mladá portugalská básnířka a nikdo "ji" zatím nepřeložil), záměrně jsem volila texty tak, aby mezi nimi byla jakási návaznost.

21.11.2014 23:04 K dílu: Pedro Mexia: Strom a jiné básně mouchette

připadalo mi to nejvhodnější.. aspoň zatím

havran:

Todas as idades têm um corvo. //

Este é o corvo dos meus vinte e cinco anos. / Dá-me, corvo, a luz extinta que sobrevoas, / o entendimento obscuro, a verdade imprevista, / dá-me o corvo camuflado, / a memória entrecortada de luzes contrárias. //

Asa de corvo, janela de corvo, memória de corvo.

17.11.2014 22:47 K dílu: Pedro Mexia: dvě lisabonské mouchette

R.L., opraveno, dík za upozornění.

15.11.2014 18:18 K dílu: mouchette

<iframe width="420" height="315" src="//www.youtube.com/embed/dJqUZFunBsk" frameborder="0" allowfullscreen></iframe>

Nahoru