Písmák momenty
můj milý chlapče
řekls "neboj, spolu to zvládneme"
(když sem jen tak naházela prádlo na sušák než přijdeš z práce)
a tys mě 23:15 učil, jak se to dělá, aby správně uschlo
untitled
dneska je to právě měsíc
dneska je to právě měsíc, co se známe
za tu dobu sme toho stihli spoustu
ale ještě toho máme hodně před sebou
POV : happy
je konec července
a mně je pro změnu absolutně krásně
kdo by to byl řekl.
pár dní a je to všechno jinak
kámo
kámo
budeš muj life guru.
zeptala sem se tě takhle v neděli
v tvym artsy bytě
zas ta Praha
mám ráda kafe v Kofárně na Újezdě
bloumat po Podolí
anebo si dát berlínskej kebab na Dvorcích
miluju Meetfactory vibe
nevím už
poslouchám tu ty největší vánoční odrhovačky
a je mi ze sebe nanic
vím jak nejrychleji z hovoru o počasí a jak se máš.
sklouznout k hovoru o sexu
nejsmutnější je
nejsmutnější je ten song od Maroon 5
u kterýho brečim
Vždycky
včera další ghostnutí-
zatraceně krásnej kretén
není nad to
bejt v pět ráno vyhoštěná ze tvý postele
řekls:nesahej na mně.
a taky, že už se nikdy neuvidíme
osamělost je
osamělost je.
osamělost je
jako třeba mít jen pár kamarádů
a třicet zablokovanejch čísel v telefonu
jenom podělanej sen
další den
další ráno
probuzená v posteli dalšího muže
(kterýho sem poslední dva dny budila ze spaní)
vánoční
nejspíš bych taky měla napsat něco o tom
že Vánoce sou už za dveřma
který zase strávim sama
(ale ne jenom tak ze zvyku, chápete)
tohle nesnášim
fakt bytostně nesnášim jenom pár věcí
jako třeba když lidi říkaj "meníčko" a "kafíčko" a že "přijdou dýl" místo aby řekli "pozdějc"
nesnášim když se nechávaj utěšovat jen tak ze sportu
utopený v louži sebelítosti
óda na kámoše
mít nějaký ty kámoše
co tě podržej a tak vůbec
chytí ti vlasy
když leješ a pak bleješ na akci
úterý před pondělkem
je úterý před pondělkem
a já
furt dokola poslouchám Surround me od Léon
a taky chvilkama myslim na to pondělí
aspoň je furt o čem psát
před třema rokama sme se viděli
setkání jak v blbym filmu
lacině romantický,
trochu
druhá (o nic míň) zmatená pražská
znáš takový ty dobře nervozní pocity, když se na něco těšíš.
jo, tak přesně tohle se mi už dlouho nestalo
místo toho sem uprostřed dalšího fuckupu
jak je tohle sakra možný.
něco si přej
něco si přej.
padaj sociální sítě
Facebook a Instagram a Whatsapp
a Vodafon má taky nějakej problém
první zmatená pražská
můj pokoj je můj soukromej vesmír
vylejzám jen tak trochu
obezřetně
čas zabíjím bezduchejma smalltalkama na Tinderu
věci
když se mý město vpíjí do deště
zmoknu a pak se tomu směju jako blázen
ten poslední nesnězenej dílek čokolády
a když maj lidi zajímavý hlasy
chce se mi
chce se mi napsat patetickou báseň
o tom, že mi všecko najednou zapadlo do sebe
že všechno je jak má bejt
a nevyměnila bych ani jednu chvíli
nefiltrovanej sen
zírám do obrazovky
přes filtr
a do cizích obličejů
přes okna šalin
první ranní šalina
vajgly na chodníku, nonstop obchod s flaškou za dvě sta
a štěstí v prášku kdekoliv v centru
-vracím se-
tím vším obklopená
tinderování
hele holka.
swajpuješ jak divá
doleva doprava
honíš svoje ego.
je to pořád dokola
vyhledáváš půlnoční lásky
v prvnim druhym třetim baru
zlomený duše na cestě za objetím
je to pořád dokola
odcházení
ve vlakovym kupé
směr kolem srdce a nazpátek
za libovolnej počet dní
táhneš za brzdu
...
a přesně v tý chvíli jí to bylo naprosto jasný
karty jsou na stole, prohrává
tak. a teď to přijde
srdce jí buší jako kdyby ji viděla poprvý
kamarádi
začalo to normálně
parta, pár piv na místě bez bližšího určení
jak to bejvá
nervozní rozhovor o banalitách
starý známí
ztichlá ulice a já
mám rande s městem
kolem padá temně modrá obloha
jen tak dumám
samota
jako by mě snad bavilo
se naklánět přes okraj
a čekat na volnej pád
bezbranně
se milujem
tak nějak blbnu
poslední dobou
já
-malá velká holka
Nebáseň
Tohle není báseň
Je to probulenej kapesník vkoši
Tohle není píseň
Je to vopilosti poslaná esemeska
sebedestrukce
šplhem přes blátivý dny
nedostanu se vůbec nikam
došla sem pozpátku zase až ke tvejm dveřím
jak je tohle sakra možný.
do propasti
co to je za kec
jakože můžeš bejt, co chceš
konina
sakra tohle přežívání
bez(sou)citně
mám
Ozvěny výdechů v hlavě
-mlčím
Sou čtyři ráno vcizí posteli
bláznivosti
natřu si svět namodro
a z oblaku se zhoupnu dolů
dám ti to, co nemáš vidět
nebe upletený ve spánku
předprázdninová
je to tady
konečně.
čas udělat pár kravin a nebát se toho
sme volní
jen takovej pocit
je to
jako bych neměla vůbec nic jinýho
než tuhle chvíli
mně
optimistická?
je to zvláštní
jak jedna jediná maličkost může "parádně"
vyvést z míry
proč lidi
kouzlo okamžiku?
sedím tu
se směšně hlubokym výstřihem
a vínem
-v dobrý společnosti
Jarní zamyšlení
Hmmmmm
Je jaro
Cítíte to.
Ty nový šance. Ten pročištěnej vzduch. Ty výzvy každodennosti.
dvojúhelník
vím to
čekáš tam
slova sou ověnčený steskem
proježděný stopy za tebou
ne takhle
v hlavě ti doznívá
tahleta pitomá nerozhodnost
něco, co ani nedokážeš vysvětlit
protože.
Dost možná
pár setřenejch slz
nevvyřčenejch přání
je vzdálenost mezi tím, co bychom oba chtěli
můžu ji skoro nahmatat
něco
sedím v prázdnym pokoji
čekajíc na kdovíco, kdovíkoho
má to smysl (to ale tuším jen matně)
čekám na zázrak jako každej
na dálku
pojďme se ztratit
jen tak, naposled
ne, že by to mělo nějakej smysl
snažit se z toho nic vykřesat něco