Odmala miluju vodu. Líbí se mi. 

Litartsi, můžu mít dotaz, v čem podnikáš? 

No tady ani moc nefoukal. Jsou černé a ne a ne spadnout...věrné větvím...

Své první brýle jsem jako malá holka zahodila do trávy, přesně se pamatuju, kde. Bystřila jsem oči i bez nich, ale stejně mne jednou dohonily. No a co, dnes je to m´dní doplněk. Kupuju si schválně ty šílené a manžel se tím baví. Jinak dneska

tlustá kráva v klobouku

produsala přes louku

tvářila se jako sluka

ale byla jenom hlupák

Křížkový steh zavazuje. To bude vážné...  :o)

Hadi i prdí. 

Umím skládat jenom čepice od večerníčka a parník.

Kdysi mi řekl kamarád. Že soused získal dojem, že mu kouká přes plot po manželce. Postříkal ho  Randapem. Tedy ten plot.  :o)  Udělal životní chybu. 

Babky v lese

chlap se třese

už je vidí na pánvičce

ta lahodná chuť co klouže do krku

poslední našel     Bože         u buku

Tyhle bambulky bývají spíše medojedky. 

Když jsem byla malá holka, tak jsem při bouřce utíkala pod střechu přístřešku na zahradě. Bydleli jsme tenkrát v Jaselských kasárnách v Opavě. Byla tam v pytli sušená krev pro slepice a nářadí. Sedávala na něm a pozorovala... Když utichala, tak poslouchala zvuky :okap a stružku vymletou deštěm a pak tu zvlášní barvu oblohy. Jako byla umytá peklem. A přesně tak voněla.

A teď už si nikdo nedovolí vejít. Takže si to nechám pro sebe. 

Já jen, že jsme tu sami. 

A ty tu vidíš někoho jinýho?

Já se kdysi takhle zamilovala do okamžiku. Ten den jsme byli v metru, pršelo tak, že i tam. Byl to náš poslední den v Ny. Fotila jsem si ten svůj déšť a najednou zaznamenala zpoza sloupu nakukovat kluka. Přišel.  A řekl mi, že fotím nejstarší a nejhezčí část metra. Byl černý. A krásný. A já babička. Tenkrát jsem chtěla poprvé a naposled být zpátky holka, chytit ho za ruku a jít. nic víc 

Až tak umí?  :o)

Zlatá rybka nebo Jip ---

Viewegh kdysi napsal Vybíjenou. A ty Košíkovou ve zkrácené verzi.  Moh by být i plaváček. Kliknu si na odkaz...  :o)

Jemom další nudné písmeno v abecedě.

a že ne na kaši :)

Já mám ve verandě větev dubu. Je jako strom, až po strop. Ten blesk z ní svlékl kůru, je na jednom místě černá jeho dotekem. Chytila mne tenkrát v lese, Najednou ztichli ptáci. A po straně pěšiny jako by někdo prsty prohmatával listí. Chvělo se. Vidím to jako dneska. Zrychlila jsem krok. Pak udeřila. Psi utekli a začal mi hrát mobil. Měla jsem strach se pohnout. Pak jsem došla k tomu dubu. Bylo to kousek. 

Vzala jsem si ho domů. Teď už vím. 

Mi při čtení naskočil Anděl Páně 2

rivalů na rozdíl od tvrdých hlav ořechů i oříšků 

Je zamilovaný a nechce si to přiznat. Ještě neví, že se nevytratí. Tahle ne.

Kdysi jsem si psala ve skupině myslivců s jednou holkou. A pak mi jednou napsala, že mu slunce spálilo záda. Prořekl se. Měla jsem tenkrát podobný pocit. 

 Je to zvláštní, ta závislost na cigaretách. Zažila jsem to. 

Možná nemyslel, člověk nikdy neví. :)

Mi to nahodilo chlév a když pozorujeme narozené tele, ke které mámě patří, jak se někdy hledají. Nic hezčího neznám. Kdysi jsem v porodnici dělala kojnou. Měla jsem padesát kilo, žádná prsa a nekonečné mléko. Seděla jsem a sestřička mi nosila ty malé hladovce. A já si v duchu říkala, že nikdy nebudou vědět, kdo je krmil. To je život. 

Tady nevím, mnre zaujaly zrovna ty prsty. Přítelkyně mého syna má krásné ruce. Prsty mohou být velice silný erotický náboj. Proto si přeje, aby se rozplynuly...jen můj pocit. 

v hlavě jen křehká nit
na té visíš ty
já stojím na břitvě a
zpívám

Kdysi jsem ti poslala svoje haiku.

Máš ho? 

Já měla ráda Petra. Jsem někdy povrchní.  :)

Pro tabulku:

U plotu

Pisklavé ječení dívek smočených v ledové vodě

Skaut

pro volamsa6

Děkuji.

potichu závidím 

Omluva, za přeťuk, zvláštní...  Do toho kostela jsem chodila  poslouchat varhany. Chodím pořád, teď už v Opavě. Vždycky jsem byla nejraději sama. 

...a nebyl to nakonec Pusík?  :o)

Všem povídkám, které se mi líbily, dala výběr. Ale v hlavě mi zůstala jenom jedna. U plotu. 

Kdysi vedle mne v ordinaci seděl můj první kluk, kdysi jsem na něj chvilku čekala u kostela... Dělal, že nejsem. Přišlo mi to vláštní a tak jsem nebyla. Pak umřel. 

Každý se rád miluje se smrtí

myslí si, že oddálí úmrtí ______________

Ta kancelář je nový vztah?

Abych si to mohla urovnat. :o)

Nesnáším výtahy. Naposledy snad jako malá holka v Prioru v Opavě a vždycky se mi před přistáním zhoupl žaludek. Abych mohla nadechnout pach bufetu a koberců. Pak mi jednou maminka řekla, že táta nesnášel výtahy. Mám jeho oči. 

Pšenice ozimá je nejnáročnější na předplodinu. Možná tu bude nějaká asymetrická jamka.... :)

Je to pořád stejný, jedno ristretto, prosím... .)

Já se pozpátku vracela k opakování slov jazyk vietor. Bral slova? Jejich význam, intonaci, její hlas. Bral všechno

Ta poslední strofa.

...pod dotekem deště usedly v zahradě na zdivo sluje...

Když jsem byla holka, opakovaně se mi zdávalo, že jsem se rozběhla a utíkala vzduchem po konečcích trav. Kdysi jsem o tom něco napsala...

Kdysi jsem seděla u postele kamarádky, metastázy v plicích, umírala. A za oknem kvetla třešeň. Tenkrát jsem se v noci probudila, šla dolů, podívala se na hodiny a vzala na ruce psa. 

Já bych si nechala osla s ocáskem připnutým zicherajskou. Říkali jsme mu Ijáček. Někdy Růženko. Nosí culík, krotí pod slovy kudrnatý vlasy, tak jako já. Má oči po dědovi a po dědovi a staré skále.

Mytí nohou je velice erotický obřad. 

poslední dva řádky nejvíc a něco mezi tím,chytlila mě 

Všechno, co si dokážeme představit, může být pravda. :o)

Raději si to probrečím, protože pláč je stejně nakonec smích a na ten se neumírá. Alergie se dědí. Kdysi mi maminka hlídala kluka. Píchla ho včela. Začal opuchat. Maminka byla alergik, tak mu dala Dithiaden a provolala tátu. Ten ho vezl do nemocnice, řval po vrátném a řítil se. Syn skončil na Jip. Alergie na včelu. Kdysi nám takhle odešel traktorista. Pod lesem ho píchla včela. Umřel. Ty tvý eskapády........

Kohouta už podřezali

dřevěný plot taky

naposled můj hřeben

prej že měli shodný znaky:

sveden

Líbí se mi tvůj nick.

Já ráno vyjdu na chdník , nadechnu se zlatého deště a brečím. Nepomůže nic... :)

A hladí?  :) Já spíš vidím ta křídla motýla, ty dvě fotky vedle sebe jsou geniální. 

Pozdní sběr mám ráda    i výběr z bobulí... :)

Pro K3

Zítra nafotím, jestli tam ještě kvetou...

No právě, slova jako by byly z téhle písně a odkaz na jinou, myslím, tvůj šálek čaje... :)

pro Kočkodan

Utek jsi mi. Mi všichni odmalička říkali Káča. Podle kačenky na kočárku, pak mi ji babička vyšila na cíšku na polštář, pořád ji mám i s těma dírama. A vždycky jsem chtěla do pekla... 

pro K3

Děkuji.

SHU je zkratka pro pálivost, už sis to asi načet. Opravdu ji zavařuji v rukavičkách...posílám link.

SHU

pro emme

Krásná, němá námaha vody u náplavek.

       Koncertní síń je loď až do nebe. 

       ...a on jí rozpínal ty šaty, co jsem

v máji navrhovala...ty modrý ke krku,

         jak jsem na ně byla tak pyšná.

                        Chápeš to?!

                       Až k pupku...

             Na palubě hrají Castaldo.

             Točím se po hlase --- --- ---

a přísahalabych, že ani jediná z těch dvou

                          to neřekla!

Obě mladé, pohrdavé, samy na peroně, samy

                               na světě.

        Lítací dveře za nimi se dýchavičně

                            zhouply,

          jídelní lístek na křídovém papíře.

Ano.   Žena viděna možná tisíckrát. Kýmkoli. 

         Ale spatřena jen někdy.   Někým. 

Děkuji. 

Richard Krajčo

Asi ne, protože všechny včely jsou mrtvé. I když je to medonosný strom. Dneska jsem odnášela poslední úl. Vyndávala plásty. Mrtvé včely.  A svoji bezmoc. 

Zkácela jsem ji a zasadila dřezovec trojtrnný. Někdy nevím. 

Mám jedno místo v lese. Kvetou tam narcisy. Říká se mu u Rusů. Kdysi tam byla jejich základna a střelnice. Jako holka jsem tam chodila na trávnice. Byly tam betonové nádrže a v nich utopené nafouknuté srny. Jednou na mne řval hajný, co tam dělám. Jsem Hajná. Překřičela jsem ho, co tam dělají tý utopený srny. Co tam dělají? Zasypali to. Jsem tam každý den. Je tam beton a zapomenuté  železo. Stará žídle z umělé hmoty a něčí terč. Nálet. Jsem tam tam každý den i přes noc. 

To jediné mne v textu zarazilo. Narsisky. Břízy mám ráda, jejich mízu, úrtžky kůry, ale jednou jsem tam na něco narazila. Utekla jsem. Tu na zahradě jsem zkácela. Břízy se lascivně otáčejí za větrem...

Narcisy jsou jedovaté. 

ano

pro Gora

Některé věci jsou pořád stejné.

pro Janina 

Tak jsme kousek. Znám pana Martiníka, má přítelkyni, koupil si ode mne pro ni auto. Ale to už by musela být osudová náhoda. :)

Aru, to je tak šílený, jako když mi psal Orel.  Že jel s kamarádkou do Ostravy pro psa. Val byla vysněný dalmatin. Psal mi, že dojeli a přivítala je dvoumetrová bába a když seděla naproti nim na gauči, tak neměla žádné spodní prádlo. Pak jí v transu podepsal nějakou dohodu a dostal psa. Je Orel a uviděl tam množírnu. Val byla postižená. Dala si ho na fb do přátel. Orel plachtil křídly nebe  i mraky a taky hodně mluvil do větru... A tak zjistila, že mu Val poskákal pes. Jenom pes. Žádnej rodokmen. Ani prachy. A pak nám bušila na okno a řvala. Chtěla Orla. Svou potenciální oběť co porušila smlouvu. Baba jaga z Mrazíka oproti skutečnosti procházka růžovým sadem. To byla pravá čarodéjnice. Zachránil ho manžel. Orel kulhal po asfaltce se splihlýmii křídly, na chvilku...k Val přibyla čistokrevná kočka Moemi a štěňata a koťata a ovce a jehňata a mangalice. Na Island jsme neodletěli, prože přišla korona. Holubům chyběly roušky. Poprvé jsem selhala. Nikdy mi to neodpustil.  

Já nedávno koukala na obrazy k chystané výstavě Pocta Zuzany Navarrové a peklo smíchané s anděly s názvem Čert ví proč mi zůstalo viset v hlavě.

Studoval tenkrát na Hornicko - geologické fakultě a chodil si přivydělávat, fáral, že . Ten den vyvrtali chodbu. Pak hajcmany, jeden vážil devadesát kilo a luténky...na výztuhu. Ale začal se sypat strop. Chytil toho chlapa vedle sebe a skočil. Zachránil mu život, ale chytilo mu to nohu. Možná neumím napsat dost dobře lásku, ale je tu. Děkuju všem za zastavení, taky se směju, co už. 

Slova jsou jen kapky deště a ty voláš,
ať prším ještě.
Slova jsou jen kapky deště a ty voláš.
Slova jsou jen kapky deště a ty voláš,
ať prším ještě.
Slova jsou jen kapky deště.

Nasaď si výložky a možná se tam dostaneš taky. 

Tam už jsem dlouho. Chodím tam každý den. Jako malá holka jsem vždycky chtěla ke zvířatům. Mám zemědělskou školu. Umím podojit krávu. Kdysi mě jedna kopla a pak mi šlápla na prst. Museli mi strhnout nehet. Takovou bolest jsem nikdy nezažila a ještě jsem dostala trojku z praxe. Bylo mi osmnáct. Fiasko. Takže. Chodím každý den. Je to můj život. A ty jsi sráč.

A nedávej mi tip. Řekni mi rozdíl mezi barvou známky. A pak můžeš začit plakat, jestli to umíš. Lidé přijdou do obchodu a dělají, že neví. Ale já vím. Vím to, protože je znám a pamatuju si jejich doteky. A až se prokopeš tím vším, tak možná budeš psát taky sračky. Tak jako já. Ale to uvnitř mi nikdo nevezme. Ví to. 

No jo, zato ty jen tu svou kůži, viď. Nevím, co máš pod ní, ale nějaká krev určitě zbyla a taky tělo? 

Myslíš si, že ti tu budu vykládat svůj život? To, co cítím, když se narodí tele? Když vidím barvu známky? Nevíš vůbec nic. 

Sesděla jsem v noci pod střechou stodoly. Přilétli. Divoká kachna k kačerem, Koupali se. A taky se smáli. Má nemocnou nožku. A jedno vejce. Někdy na něm sedí a někdy ne. Objednala jsem jim dům s náletem. Už si zvykli na ovesné vločky na kameni. Tak snad. 

Norsko, snažím se. Ale vychází mi to pořád nastejno. 

a visí? 

Napodruhé. Když někdo pracuje s kůží, tak i s krví a celým tělem. Jednou tě pozře   lem   měl na dně ůlu. Je jedno co. Pozře tě to, co vstoupí do tvých doteků, do tvý kůže, krve, očí, těla...a nic s tím nenaděláš. 

Nevadí. 

Je to tak. A kdybys psal víc sebe a ne ty urputné rýmy, tak by to bylo taky jiný. 

...čekajících na pohyb vody. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a víříl vodu: kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukolí nemocí. 

Já včera lezla na posed vyměnit zámek. Než jsem se vzpamatovala, tak byla nahoře i vnučka. Babičko, tady spíš? Málem mne jeblo, ale sjela dolů po žebříku jako veverka. Někdy vidím sebe...

Miluju pampelišky a taky svoje knížky, kmotry lišky, mapy a pelíšky, Elišky, věnečky z pampelišek, necky z tvých očí a šišek,  jsou jako sluníčka co je rád pohýčkáš......a nakonec, vůbec nic se  nemusí rýmovat. Bude to hezké, stačí, když upřímné. 

To že jsem napsala?  Pošli špunta do školy. Podávala peníze i na dárky. Naposledy na vánoce bylo ticho, jako bych neposlala nic.  Ani fotka, v dopise se o ničem nezmínil. Myslím si už svý.  Já, přestala jsem věřit. 

Připomnělo mi to, jak soused opaloval bužírku nebo co to bylo z drátů do sběru.... I listí ořešáků bylo černé...myslím si, tak jako jeho celá zakarpatská duše včetně stodoly a polonin. :)

My bydlíme hned vedle hranic, někdy sjedeme do první dědiny...zahradnictví. Kamarád jel v době covidu na tržnici a skončil v nemocnici na umělém dýchání, chytil to tam. Pak se učil chodit a tak...Jeho manželka se nakazila taky, ale ta byla odolnější. Hodně lidí tu k nim jezdí na nákupy, zrovna včera mi řekl jeden známý, že pojede pro gigarety.... Zoufalý přívěsek nemusíš být, když nechceš.  :)

Sny jsou naše podvědomí, řekla bych...takové potrubí pod realitou. 

Přečetla první komentář a už se smála...bezva text. 

Chodím denně po lese a pastvinách přes osm km, vystoupám zhruba 25 pater, píše chytrý mobil. A to ještě nosím Barunku, když vidím, že se hodně zadýchává. Kde jsou ty doby, kdy jsme se zamotaly do ostružiníků a já nesla obě dvě jezevčice v podpaží...už na to nemám sílu.  :o)

Všem, kdo mi napsali, děkuji. Moc. Ani se mi tu nechtělo jít, každé slovo co napíšu k textu bude zbytečné a falešné. Někdy mi to tak přijde. 

Mi při čtení naskočilo tsunami. Všechna zvířata utíkala, protože věděla. A lidé? 

Dobrou noc píšu vždycky, když se chci někoho zbavit...

Vadí mi ty růžové chryzantémy, nesnáším je. Všechny. Jinak mne to vtáhlo.