Smutné, ale pravdivé. Když se někomu v domě nelíbí, nedá se nic dělat. (Ještě bych ráda věděla, o která promočená slova jde - tuhle báseň?)*

Líbí. Přípomíná mi to křížence mezi Žáčkem a Sýsem.*

bříza: ​mě vůbec nenapadlo, že by se to dalo vidět zevnitř, ale jak to nyní čtu, nic tomu nebrání, akorát fakt, že ve vlaku opravdu nikdo není. Já se na to dívala od začátku zvenčí. Pokud tě to pocitově cpe do vlaku, tak si nedělej násílí a čti to tedy zevnitř. Já nikomu nepovím, že tam jsi. :)

safián: kdyby v první strofě nebylo vysvětleno, že jsou zavřené dveře, nemuselo by být jasné, proč ve vlaku nikdo (včetně mne) nejede. Chtěla jsem, aby bylo zřejmé, že je to právě proto. Ale jinak s tebou polemizovat nechci. Verše se mohou jevit nadbytečné. Je dobré si poslechnout námitky a ověřit si to. Děkuju.

bříza: čti mezi řádky, břízo. Radovan se bojí, že mu rodiče ego zabaví, až na ně přijdou – a proč? Kdyby mu na něm nezáleželo, tak mu to bude jedno, nebo dokonce bude rád, když s ním ego – údajně – "vyjebává". Jenže titul je krycí. Radovan své ego miluje, což jako správný autor neřekne přímo, ale naznačí mezi řádky. K tomu navíc věří – naznačuje, jako správný autor – že jeho ego mu lásku oplácí. Jenže pravda je ještě o kus dál: jeho ego s ním skutečně "vyjebává". Chápeš? Báseň není tak přímočará, jak se tváří – naznačuje – ba říká ještě víc, než asi Radovan zamýšlel. Já jsem na to přišla. Kdybych byla v redakci poezie, asi bych jí pro svou rafinovanost udělila výběr. (Ale to se může změnit, až ji další redaktoři objeví.) 

Paradoxy

​(Radovanovi a jeho egu)

Nejsou vše otřesy, co se chvěje

není vše láska, co souloží.

Nedaleko Mosulu je hráz, dosti velká,

až ji ti hajzlové zbombardují,

natečou milencům slzy do očí.

Tak asi tak…

Paradoxy(Radovanovi a jeho egu)

Nejsou vše otřesy, co se chvěje,není vše láska, co souloží.Nedaleko Mosulu je hráz, dosti velká,až ji ti hajzlové zbombardují,natečou milencům slzy do očí.

Tak asi tak…

No nevím, zda lze toto vysvětlení přijmout. Mám dojem, že jednou rukou postuluješ, co nezamýšlíš, druhou to však provádíš. Pokud nastolíš výrok, který není dostatečně zpracovaný dalšími nástroji fikce, pak tam ční jako výrok, tj. jako jedna pravda o světě nahrazená jinou. Jde o formát, který ten výrok nastoluje - a ten výrok, není-li naředěný, patří do metafyzického diskurzu, jak jej chápu. Přirovnání, která následují, jej posouvají o kus dál, proto jsem to takto rozlišila.

V případě moralizování se spíš shodneme. Může být nástrojem, ale pokud by se z něj udělal cíl, dostáváme se do oblasti tzv. "literatury na tezi". To je sice také možnost, ale pro mě méněcenná. Pro někoho má literatura naplňovat předem uspořádané postoje ke světu, já však věřím, že by se to mělo dít cestou výzkumu a že by předem nemělo být nic jisté - ani ty pravdy a výroky - a mělo by se to vyvíjet z rozehrané situace. Pak nebude moralizování cílem. Myslím, že u Tvého příspěvku není cílem, že to lze číst jinak, např. jako vyvolání určité atmosféry nebo obraz prožívání člověka, k němuž ty "morální" úvahy také patří. Proto mi to nevadilo. :)

Nemohu si pomoct, ale pod veršem "zborcených plastů pláč" si vybavím spíš nějakou stárnoucí herečku než varnou konvici. Plně souhlasím s Lyrykem, že verše jako je tento, představují varování (a nejen pro začínající autory, doplňuji).

Moje poznámka bude spíš od věci: také se mi osvědčuje spojení literatury a barokní hudby.

Ve druhému příspěvku vidím náznak ke sdělení nějaké "Pravdy", byť je to vzápětí rozvolněno do odboček a naoráno. Zůstanou tedy samotné odbočky, ale takových by se dalo vymyslet nekonečno. S kognitivními výroky ve vztahu k těžce metafyzickým tématům se musí ve fikci zacházet opatrně.

Ve srovnání s tím mi konstatování v závěru třetího příspěvku zní přijatelně civilně. Celek sice vypadá načichlý moralizováním, ale také lze poznat, že je to posunuté, že nemá jít jen o strohý odsudek. Tak tomu bych ráda udělila * :).

Ještě aby nedošlo k omylu, Tvá poznámka mi přijde docela vtipná. Dívala jsem se na to trojverší a pamatuji si i Mečiarův výstup, který byl přeci jen zábavnější. Ale to je dané i rozdílem úrovní, na kterých se zde pohybujeme.

Dobře, s metaforami pořád zápasím, movsare. Ale myslím si toto: odchod z literárního serveru leckdy připomíná letovou dráhu bumerangu. I tak by se to dalo chápat... :DD

Jsem si jístá, že příspěvek požadavkům žánru haiku vůbec neodpovídá.

Z literárního serveru nelze odejít. To je kategorický paradox.

agáta5

Umbratica  (bude-li mít čas)

Můra73 (bude-li se na to cítit)

jinak 

1. náhradník - Miroslawek

2. náhradník - Oldjerry

Oprava: knihu nevydal Malvern (můj oblíbený vydavatel), nýbrž Pavel Mervart. Tak to alespoň tvrdí Kosmas. Na stránkách Malvernu jsem tu knihu ani nenašla. A myslím, že pokud je to blbina, jak se zde naznačuje, Malvern by to ani nevydal. ;)

pěkné, různotvaré, nenudila jsem se. například, jak se žehná pivy, ale i jména a teď, co tam vyvádějí a co se vyvádí s nimi, tak všelijak z různých stran. člověk u toho opravdu neusne. mám pouze chuť vyplivnout verš s dukátem na uřknutí, ten je moc folkloristický na můj jemnocit. :) *

"kde láska bolí / nádherně beze stop" – tohle mi teď bude trochu vrtat hlavou… :)

:DD – Ty mě neskromně rajcuješ, Radovane.

CHT: bacha, abys taky někam nezahučel… :) kdo se moc ptá, moc cestuje.

Safián: mám pocit, že popisuješ přesně ten proces mutace, který mi leží na srdci, včetně onoho zpětného mstivého efektu. postmoderna si ale nikdy nedělala nárok na to, aby staré systémy nahradila. – bez ní by nebylo možné ani to odmaskování, ke kterému byly staré systémy přinuceny. – všechny ty neduhy, které zmiňuješ, v nich už byly, ale nebylo na ně vidět. to, co se ti jeví jako nová diktatura, je stará diktatura, která se zbavila povrchové ideologické úpravy, kterou postmoderna nutně znemožnila. když si staré systémy uvědomily, že tento způsob přetvářky není dál použitelný, začaly vystupovat bez skrupulí, což se zpětně jeví jako chyba postmoderny.

tak se např. mohlo stát, že na uprázdněné místo po znemožněných absolutních literárních kritériích nastoupila kritéria neliterární. v tom se s Tebou rád shodnu. ovšem, ten krok byl nevyhnutný. nelze nahradit jedna absolutní kritéria jinými absolutními kritérii, s vírou, že jsou pravdivější, tam, kde pro absolutní kritéria neexistuje žádný předpoklad. díky postmoderně to víme, ale původ tohoto zjištění není její vina. to je pořád nutné rozlišovat.

podobně v dalších případech. tam, kde sílu hlasu přestala podporovat ideologie, nastoupily jiné prostředky. situace se pochopitelně jeví nežádoucí z pohledu člověka, který trvá na normativním uspořádání hodnot závazném pro všechny. zapomíná se při tom však na to, že ideologická demise uvolnila nespočet kanálů pro individuální výzkum, který se nemusí nechat společenským zesilovačem ovlivňovat. Když se ti nelíbí lit.časopisy, tak je nečti. z podstaty budou vždy nějak sponzorovány státem, co se v nich píše, je na tom nezávislé. i kdyby šla jejich literární hodnota do záporných čísel, vždy je bude stát uskutečňovat. pro tebe jako individuum se však otevírají další cesty, jak jejich úroveň ovlivňovat.

možná je dobré si uvědomit, že Ty sám coby individuum máš nyní prostředky, jakkoliv limitované – ovšem to je na Tvých schopnostech, na tom, jakou hru chceš hrát –, kterými můžeš nebo přímo musíš zasahovat do znovuutváření oné hierarchizace, na jejíž ztrátu žehráš. čím se při tom budeš řídit, je jen na Tobě.  

v mých očích je toto rozhodnutí a zodpovědnost, která je provází, dostatečným motivem společenské realizace. i kdyby jí měla být naprostá izolace, odmítnutí apod. pořád jsi v prostředí, které ti umožňuje zaujmout postoj.

"Reálný mrtvý" není pro mě stejně reálný jako pro někoho jiného. Například v tom, že jsem o jeho dřívější existenci vůbec nic netušila; prostě neexistoval, na jeho stavu se v mých očích nic nezměnilo.

Příklad ukazuje na jádro problému. Lidé, kteří postmodernu obviňují z manipulativních, skrytě vládnoucích apod. úmyslů nesprávně předpokládají, že vymezuje pojmy "fakt", "realita", "pravda", "morálka" apod. podle jejich měřítek. 

Jde o kritické nepochopení podstaty postmoderního myšlení. Zvyk je nutí hledat substanci tam, kde žádná není, vyrábějí z postmoderny něco jiného, než ve skutečnosti je (resp. "není" – postmoderna může mít ve svém hypotetickém substančním jádru jedině znak nebytí).

Derrida opakovaně poukazuje na nesubstanční podstatu reference. Nesubstance přitom není žádný rozmar, je to důsledek, k němuž všechno směřuje – ani tento výrok však zde není proto, aby vládl a potíral jiné neslučitelné výroky. je zde jako možnost, která se stává skutečností ve chvíli, kdy ji někdo přijme. to je podstata oné "tyranie", kterou zastánci substančního myšlení nedokáží přijmout.

Přijetí totiž vyžaduje individuální zodpovědnost. Pokud vnímatel trvá na přenášení této odpovědnosti mimo hranice vlastního (s)vědomí, potřebuje k tomu zastřešující ideologii a celý soubor normativních pravd, fakt a morálních příkazů… Je charakteristické, že zastánci normativních ideologií individuální zodpovědnost znehodnocují a přenášejí ji na systém.

Pokud se na postmoderní rovnice naroubují předsudky substančního myšlení, vyjde zcela přirozeně stvůra, a postmoderna se vyjeví jako viník. – přitom reálným přínosem postmoderny je, že díky dekonstrukci starých systémů byla schopna poukázat na skryté "zlo" v jejich jádru – stala se zrcadlem jejich nemorálnosti podle jejich vlastních morálních předpisů.

Prakticky je proto postmoderní ideologie protimluv, nelze ji nijak realizovat, postmoderna si k tomu odnímá nástroje. Nevnucuje se do mocenské pozice – její zmocnění je vždy na straně vnímatele. 

Spíš se děje to, že staré substanční systémy mutují, vzpamatovávají se z dekonstrukce a vytvářejí méně průhledné hybridy, které jsou mylně připisovány postmoderně – pod tlakem zažitého myšlení a v duchu rčení "pro dobrotu na žebrotu" si z postmoderny berou, co se jim hodí, a vinu pak přenášejí na ni.

Jde o ránu ze msty, pochopitelně. Zneužívají svobodný prostor, který postmoderna a dekonstrukce otevřely, a pokoušejí se proti nim "bojovat" jejich vlastními nástroji. Ovšem nikdy se jim nepodaří zcela zakrýt vlastní substanční podstatu, která je usvědčuje z pokryteckého maskování.

Budiž jim připsáno ke cti, že bez nich by to nešlo. Neomezená pluralita nikdy nenahradí normu, která bude v praxi společenských systémů přítomna, jak uznává i Krytyk. Nicméně, útok na postmodernu jako jejich permanentní korektivní prostředek je krokem zpátky. 

Tak jsem se zase rozpovídala :) Osobně si vystačím se sloganem "Higg's boson for my bosom!" – nevadilo by mi, kdyby gravitace nahradila substanci, a myslím, že k tomu stvoření stejně směřuje.

dark matters: poslední věta se mi zavrtala do hlavy. Z mého pohledu by to znamenalo vytvořit nikoliv jednosměrný, nýbrž obousměrný soubor kritérií, podobně jako nelze s F1 jezdit autokros, zatímco s hypotetickým "auto-convertible" ano. Nebo se takového kritického "vehikulu" docela vzdát, což nechci.

A potom je zde ona kvantová naděje, že jedna entita se může vyskytovat zároveň na několika místech (v několika podobách, významech atd.). Jsem naprostý laik ve fyzice, ale mezioborové paralely z posledních desetiletí mi přijdou nápadné.

Zajímavá poznámka, nečekala jsem, že na něco takového na Písmáku narazím (možná jsem zbytečně předpojatá :D). Napadá mě hned několik bodů k diskuzi.

Mám k názorům Karla Pioreckého podobně rozporuplný vztah. Obvykle souhlasím s jeho popisem situace, ale rozcházím se v tom, jaké důsledky vyvozuje.

Například zde: proti vymezení souboru kritérií coby předpokladu ke kritice nelze nic namítat. Pokud jím však chce potírat jiné možné synchronně existující soubory (to nevím, nečetla jsem jeho článek), pak je to důvod ke znepokojení.

Stačí si však lépe všimnout háčku v citované větě: vytváří dojem, jako by vytváření souboru kritérií vylučovalo jejich pluralitu, a to je evidentní zkrat.

Co bude Piorecký říkat, až se k němu donese, že žijeme v multivesmíru s jedenácti dimezemi? :) – anebo je na cestě k literárně kritické "teorii všeho", ovšem jaksi pozpátku?

Kde je hranice synchronního aplikování přijatého souboru kritérií, aby uvedený kritik nemusel po vzoru kulturní revoluce likvidovat díla z nedávné minulosti, která tomuto souboru nevyhovují a nemají proto žádnou hodnotu?

Na druhou stranu souhlasím, že stratifikace různě kriticky motivovaných (oprávněných, fundovaných) názorů ve vztahu k jejich výpovědní hodnotě není na škodu. Pohybujeme se však v oblasti, která neposkytuje absolutní měřítka; každá taková stratifikace bude narážet na subjektivní výběr kritérií – věčný pohyb v kruhu, charakteristický pro umění, obávám se.

Člověk, pro nějž je známkou literární (potažmo společenské) hodnoty prodejnost či počet literárních ocenění se neshodne s někým, kdo hledá hodnotu imanentně obsaženou v literárním procesu apod., –nemluvě o různých estetických východiscích, budeme-li se zabývat pouze dílem v literárním procesu.

Demokratizace literatury probíhá na několika úrovních, které nelze házet do jednoho pytle. Odtabuizování témat nebo literárních postupů je v mých očích prospěšné, zaměňování diletantské a informované kritiky nebezpečné. To ovšem neznamená, že "naivní kritika" nemá v literatuře místo; jde o jeho určení (a následné vnímání) ve vztahu k jiným kritickým přístupům.

(Mám dnes kazatelskou náladu, pardon :))

To mě sice nenapadlo, ale teď nevím, zda by to zapadlo do střídání časů, jak se proměňuje "vypravěčská" perspektiva. V každém případě díky za nápady. :) 

Pravda, na zvuku budu muset ještě zapracovat. Opakovaná "jsem se" kumulují neobratnost. Sloveso bych ráda udržela, ale teď jak udělat podmět z "dimenze", aby to neznělo příliš vyfabulovaně? Například: "Rázem mě pohltila jiná dimeze" je přesně to, čemu se chci vyhnout. Nejde o pohlcování (ani lusknutí, nakonec). Je potřeba najít správné sloveso. - Ona se tam zkrátka ocitla a součástí nezjeveného tajemství má být, jak k tomu došlo. Může to být brnknutí struny nebo skok kvantové částice, jak navrhuješ, přesně ten nevypočitatelný pohyb. Blbé je, že dimeze sama je pasivní, takže jak z ní udělat aktivní podmět-činitele? :)) - Snad něco vymyslím. :D

Ostrich: možná je to klička navíc. Jsem teď na pochybách. :) - Přidám tam "j" na zkoušku, co to udělá.

Ostrich: o překlep nejde. Měla jsem pocit, že změna patří k napětí oné chvíle. V mých očích je to správně, ale můžeš to cítit jinak.

Nesmrtelná, vlastní krásou opilá duše se stárnutí bát nemusí. Tělo je klam, stejně jako pozorovatelný vesmír. Skutečného metafyzického básníka zajímá teprve to, co je za touto hranicí. Já jsem její překonání ze Tvých veršů vycítila. Díky, Ráďo. TIP!

Ještě věcná poznámka: mentolokový dech není úplně 100% žádoucí. Například mně máta nevoní.

"na návštěvě se zouvají jen ti, co si zoufají, servilní nicky a nuly pseudoumělci bez kulí" - TIP!

mám však věcnou poznámku: skuteční básníci na návštěvy ani nechodí. svět se cpe k nim a oni před ním zavírají dveře. poezie, která prochází zdí stejně jako radiové vlny, dveře nepotřebuje, tak je to v pořádku.

(také jsem se nedávno zamilovala)