Safián: Kéž by to tak bylo, ale bohužel je to odžité a stále to vidím kolem sebe. Stačí se dívat a vnímat souvislosti. Jestli ti mohu dát dobrou radu, nikdy ten svůj výrok o „psychické podstatě“ neříkej na katedře genderových studií, jinak se ti vysmějí a zametou s tebou. Já tě beru ještě s rezervou. Mimochodem, a to mě zajímá, jak bys naložil s člověkem, co není muž ani žena? Jakou „psychickou podstatu“ bys mu přiřkl? Mužskou, nebo ženskou? Nebo by si měl hodit korunou?

bříza bělokorá: Protože jsou to uměle vytvořené kategorie, které o ničem nevypovídají. V praxi není mužský/ženský princip sám o sobě něco, co by nám mělo formovat charakter nebo chování. Když se dítě narodí, prostě je. Neví, jak by se kdo měl chovat. A to je právě strašně důležité období. Ale pak začínají působit jiné faktory. Vštěpují mu to odmalička. Očekává se kluk? Nakoupí se auta, modrá bunda a pokoj se vybaví, aby odpovídal pohlaví. Očekává se holka? Nakoupí se panenky, růžová bunda a pokoj se vybaví podle pohlaví. A kolotoč se roztáčí. Ale proč dítěti neumožnit, aby si hrálo s hračkami, které samo chce? Je to kluk a chce si hrát s panenkami? Klidně. Chce se oblékat do ženských šatů? Budiž. Je to jeho volba. Začíná se tím tvarovat jeho osobnost. A ne osobnost, jaká se od ženy nebo muže očekává. (Správný kluk si přece s panenkami nehraje ani se neobléká do šatů, ten se chová jinak! To není normální, aby to ten kluk dělal!) Samozřejmě neříkám, že to tak je všude, ale děje se to a děje se to velkém.

Ideální příklad je tento. Nevím, jestli jsi zaregistrovala, že v Austrálii před pár lety uznali třetí pohlaví – neutrum (neutrální osoba). Žena. Muž. Neutrum. Dovedeš si představit situaci, kdy na dveře zaklepe někdo, kdo o sobě řekne, že je neutrum? Lidé by byli zmatení. Když vstoupí muž nebo žena, už se automaticky očekává, že se podle toho bude chovat a reagovat. Ale neutrum? Kdo to je? Co dělá? Jak se chová? Začalo by se k tomu přistupovat jako k něčemu neznámému a prozkoumávala by se osobnost.  Nepřistupovalo by se k tomu nikoliv jako k muži nebo ženě, od nichž se často něco vyžaduje.

Ale i přestože společnost vytváří umělý obraz muže nebo ženy a snaží se to do sebe různou formou (rodiče, škola, práce, média, reklama, umění apod.) nahustit, lidé stále zůstávají rozdílní. Fyzicky i svou osobností, ačkoliv se právě okolím může kvůli tomuto působení osobnost potlačovat.

Pokud se zde vytvářejí kategorie typu „ženské myšlení“-„ženské téma“-„ženská lyrika“, tak by měly mít platnost pro všechny ženy. Jenže to nikdy nebudou mít, protože to není záležitost pohlaví, ale osobnosti, takže takové kategorie je zbytečné vytvářet.

Tady nejde o rovnoprávnost (ta je ovšem neméně podstatná), ale o něco jiného. A je důležité na to upozorňovat – stačí, když vidím, že Safián píše, že „psychickou podstatu“ mají všechny ženy stejnou a je trvalá. Ty s tím můžeš nesouhlasit a považovat to za zkostnatělé (a já to respektuji), ale mám opačný názor.

qíčala: Preferuji tvé volnější věci. Někdy se mi zdá, že tě to při vázání škrtí. Ale to neznamená, že nemůže vzniknout parádní obraz („[...] řekni Sýr. / Pak ho zkus ustát.“).

To dodatečné vysvětlení ve třetí strofě pozoruji také. Obraz se sice prodlužuje, ale nijak neprohlubuje, postupně ztrácí na své účinnosti. Na začátku mlátíš do plechu, ale pak už ten plech mizí, až nakonec mlátíš do prázdna.

Báseň dále budí dojem, že je jazykově nevyrovnaná. Jako by čtenáře tím, jaká slova používáš, občas vytrhávala ze čtení. Nevím, jestli je to tvůj záměr, nebo je to něco, co vnímám pouze já. Mám na mysli třeba poslední tři řádky ve druhé strofě nebo první tři řádky ve třetí strofě (především výběr slov a jejich zakomponování do textu: „nezbyli než vtipní truchlící“-„pak ho zkus ustát“, „pant za pant, nenajdeš východ“-„jen slova, dobolím“). Vychází z toho docela zvláštní směs (nemyšleno zle).

U tvých básní mi občas přijde, že se až moc soustředíš na pointu a ne vždy ji dokáže báseň unést. Chápu, že chceš, aby byla silná a úderná, ale jak oba víme, méně někdy znamená více. Moc bych na to netlačil, spíše bych vyčkával, kroužil okolo a čekal, co báseň dovolí.

Zajímalo by mě, co je pod tou slupkou – pod tím hraním se slovy a vyvažováním naléhavosti –, protože dokážeš pořádně švihnout (citovaná pasáž se sýrem). Je otázka, jestli se toho sama chceš dotknout. Ale pokud tě baví psát tímto způsobem, tak nepřestávej.

A proč svou báseň tak haníš („čmaropis“)? Myslím, že to není na místě. Psaní ti jde, jen je potřeba jít co nejdál. Když mu nevěříš, jak mu má potom věřit čtenář? Důvěřuj mu a uvidíš, kam až tě prsty zavedou.

Gora: Zbytečně se neshazuj, píšeš básně, takže jsi básnířka. Jen asi nebudu tvou cílovou skupinou. Neuraz se, ale báseň působí jako pohlednice bez nějakého osobitého vidění. Místy se jí daří vyvolávat pocity, ale jindy kulhá. Například „krajina tone v eleganci“, to je verš, který nic neříká ani nevyvolává, navíc ti text hlodá zevnitř. Doporučuji ti, aby ses podobných „nešvarů“ zbavila a hlavně psala tak, aby bylo vidět, že to psala Gora, a nikdo jiný. Taková pohlednice se dá koupit na hodně místech. A ještě jedna věc – to, když se něco tvoří záměrně hezky (říza, mihotat, vánek, tonout, elegance, karmín), ještě neznamená, že výsledný obraz bude také hezký.

Safián: Dobře, poslední čtyři krátké poznámky. Za prvé, tuto báseň jsem nepsal já, psala ji autorka Annie123 a já s ní nemám nic společného. Mě jen zaujalo označení „ženská lyrika“ a chtěl jsem vědět, co si pod ním mám představit. Za druhé, to je přesně ono – dichotomie typu mužský/ženský princip, mužská/ženská lyrika, mužské/ženské téma, mužský/ženský styl apod. je strašně zkostnatělá a ještě navíc založená na konstruktu, takže se tím nedá moc seriózně zabývat. A pokud už se tím zabýváme, vycházejí z toho mnohdy zavádějící a pochybné závěry, které akorát budí rozpaky (viz „ženská lyrika“). Za třetí, tvrdíš, že mezi mnou a skutečností je „ideologická přehrada“, já naopak tvrdím, že „ženská lyrika“ je vyčpělé označení, které je zapotřebí revidovat. Za čtvrté, jestli míníš „psychickou podstatou“ to, co já (osobnost), tak ta je samozřejmě u každého člověka jiná, není jedna „psychická podstata“ pro ženy a jedna pro muže. Je pružná, vyvíjí se. Není jedna daná, která by se neměnila tisíc let. Je vidět, že oba stojíme úplně někde jinde a diskuze nikam nevede, takže to ukončíme. Pěkný večer.

Ale já přece nepíšu o rovnosti ani o stejnosti. Tady jde především o to, že operuješ se stereotypními představami o mužích a ženách a samotnému pohlaví přisuzuješ větší váhu, než doopravdy má. Pohlaví je, řekněme, pouze obal (povolanější lidé by ho pojmenovali přiléhavějším názvem), ale ne něco, co by nás mělo utvářet, formovat naše charakterové vlastnosti nebo podle čeho bychom se měli řídit. Píšeš, že by muž něco řekl. Ale jaký muž? Ty pouze uměle vytváříš stereotypní obraz muže. Na světe žijí miliardy mužů a žen a všichni jsou rozdílní. Muži se od sebe liší, ženy se od sebe liší, muži se liší od žen, ženy se liší od mužů. Muži se nechovají tak a tak, ženy se nechovají tak a tak. Nelze je nalít do dvou nádob. Každý člověk je svébytná, originální bytost, a ne něco, co se dá redukovat na muže, nebo na ženu... a na základě toho ještě vyvozovat nějaké závěry. Oklikou se dostávám k označení „ženská lyrika“ – už jen proto, že ženy a muži píšou o tomto tématu, je toto označení nepřesné a matoucí, a tedy nefunkční.

Big_George: Patnáctiletému chlapci řekni, že literatura není sport, tudíž žádná nejlepší díla nejsou. Samozřejmě mu můžeš něco doporučit, ale vytváření nějakých žebříčků... jistě, někdy mohou být inspirativní, ale často se stává, že se točí v kruhu a omílají se v nich stále stejná jména, takže v tomto ohledu mohou být dost omezující a paradoxně mohou nadělat víc škody než užitku. Ale také záleží na tom, jaký ten chlapec je, co má rád a k čemu inklinuje. Pumpovat do něj v patnácti letech třeba Kafku, když vím, že podobná témata nesnáší, by bylo nejspíš nerozumné a mohlo by se to projevit na jeho vztahu k literatuře. Takže doporučuji být s výběrem opatrný a přemýšlet nad tím, jestli to pro něj může být zajímavé a jestli mu to může něco přinést.

Jenže to označení je vágní, zavádějící a pro někoho jistě pobuřující. Ano, tímto tématem se některé básnířky zaobírají, ale pozornost mu věnují i někteří básníci. Nemusí se chodit daleko, stačí se porozhlédnout na několika webech, které se zaměřují na amatérskou tvorbu. Netýká se to samozřejmě jen jich, toto téma reflektují také básníci publikující časopisecky nebo knižně, ale tam se většinou volí rafinovanější způsob vyjádření. Jsou básnířky, které o tom píšou, není to však typicky ženské téma, a odmítám tvrzení, že toto téma mají všechny básnířky společné. To, co píšeš, je značně problematické. Kde bereš jistotu, že to mají všechny básnířky společné? Typické pro ženy? Pro jaké? Když například několik básnířek podobně zareaguje na rozchod a vypíše se jako Annie123, znamená to, že několik dalších básnířek s podobnou zkušeností bude reagovat obdobně a bude mít potřebu o tom psát? O jakém muži hovoříš? Není přece žádný jeden model muže. Podle mě žádné ženské psaní (ženská poezie, témata, styl apod.) neexistuje. Vždy záleží na konkrétní osobnosti a od toho se pak ty jednotlivé aspekty odvíjejí, není podstatné, jestli je někdo žena, nebo muž. Určovat je pouze na základě pohlaví se mi zdá scestné.

Safián: Prosím, vysvětli mi, co znamená „ženské téma“ a „ženská lyrika“. O tom, o čem píše Annie123, píše řada mužů, a to dokonce velmi podobně.

jolana.

(+ whispermoonlite, ale už není třeba. Dobrá zpráva.)

Umbratica: Píšeš, že ti je „tato doba z duše odporná“ a že „poezie nebyla nikdy ve větším úpadku, než je dnes.“ To jsou silná tvrzení. Nevím, jestli máš na mysli českou, nebo tím míníš zahraniční poezii, ale budu předpokládat, že myslíš českou poezii. Zajímalo by mě, na základě čeho vynášíš takto tvrdé soudy. Ty jsi přečetla všechny sbírky, které vyšly během posledních pěti deseti patnácti let, že si něco takového dovolíš tvrdit? Jaké autory a autorky jsi četla? Z čeho tak usuzuješ? O co se opíráš? Jsem zvědavý, protože podle mě stále vychází dostatek kvalitních a zajímavých sbírek. Pokud tě egilova tvorba neoslovuje, jsou tu jiní básníci a jiné básnířky, jejichž tvorba by tě mohla zaujmout, stačí se lépe dívat.

Dále mě zaujal tvůj výrok: „Já poetično neustále jen ironizuji a zpochybňuji – a co mi také zbývá jiného, když musím ‚tvořit‘ v dnešní přeskvělé postmoderní době?“ Z toho výroku skoro vyplývá, že to, jak píšeš, nebylo vlastní autorské rozhodnutí, ale že jsi tou „přeskvělou postmoderní dobou“ byla v podstatě donucena, a tak ti ve svých básních nezbývá nic jiného, než ironizovat, zpochybňovat a často se vůči něčemu nebo někomu kriticky vymezovat. Nejsem si jistý, jestli jsi zareagovala správně. Jako čtenář bych spíše uvítal, kdybys mapovala svůj vlastní prostor a nabízela nějaký osobitý pohled na cokoliv, co je pro tebe důležité, aniž bys používala tuto „manýru“, která právě před tím prostorem zavírá dveře.

Na závěr tě mohu ujistit, že existují lidé, kteří čtou egilovy sbírky a kteří zároveň čtou i tvoje básně, ale třeba nemají důvod, proč by měli na tvou báseň reagovat, ačkoliv bys o to stála. Nebyla natolik silná, aby vyvolala požadovanou reakci. A nechápu, proč používáš ten sarkastický tón („pane profesore“; „Dokonce jsi poznala, že je má ironie křečovitá? - Děláš úžasné pokroky!“). Myslím, že bys měla být ráda, že se někdo snaží tvou tvorbou zabývat. Egil a jolana. ti dávají užitečnou zpětnou vazbu a díky ní se můžeš posunout dál. A růst musí nejen básníci a básnířky, co publikují knižně, ale také básníci a básnířky, co umisťují své texty sem na web, protože jinak hrozí, že se zakuklí a ustrnou na mrtvém bodě.

Zaujal mě prolog, mohl by fungovat jako samostatná báseň, i když bych měl k tomu jisté výhrady (například „monotónně“ – proč to pojmenovávat, když to z toho textu může samo vyplynout). Nesekáš jeden obraz za druhým, ale jsi umírněná a vybíráš. Zajímavá odbočka od „tvého“ psaní.

Doufal jsem, že se o něm nebo o někom podobném zmíníš. Tarrovy filmy znám, a právě proto jsem se tě na to ptal, jestli neusiluješ o něco podobného jako on. Pro něj je důležité, aby diváci viděli jeho filmy celé, bez žádného dělení na několik částí, bez přestávek, protože jakákoliv pauza může narušit to, co se mu pomocí délky záběrů a dalších prostředků daří navozovat. To se samozřejmě obecně vztahuje na každý film, ale na tento typ filmu obzvlášť, protože dokáže diváka uvrhnout do velmi specifického stavu, což „běžný“ film jen tak nedokáže. Byl jsem zvědavý, jestli je pro tebe také důležité, aby čtenář od textu nikam neutíkal a nedělal si žádné přestávky, že by se tím třeba narušilo to, co v textu buduješ, ale jak plyne z tvého úvodu, zřejmě to tak nebude. Nicméně zavádíš čtenáře hned na začátku textu někam a provázíš ho tudy až do konce, přičemž volíš docela neobvyklé prostředky (délka a strukturace textu, osobité nakládání s jazykem apod.), z toho pohledu mě to zajímalo. A ještě k tvrzení, že se divák může vracet k dílčím částem: ano, může, scény fungují, ale fungují jinak, nefungují úplně stejně, jako když se film vidí v celku, ačkoliv už se zná kontext. Tam je právě podstatný ten stav, do jakého se divák dostává v průběhu filmu a do jakého se nakonec probourá, do něj se nemůže dostat hned první scénou nebo jen některými ukázkami, respektive může se k němu přiblížit, ale nikoliv do něj okamžitě vstoupit.

Báseň může pracovat s délkou záběrů, ale nejdřív by bylo potřeba definovat, co je vlastně v básni záběr. Jestli je to verš, strofa, celá báseň, nebo se záběry od sebe oddělují přímo v textu. Ve filmu je to jasně ohraničené střihem, v básni nikoliv, tam je to pokaždé jinak. Pokud by například nějaký autor pracoval tak, že by strofu pokaždé považoval za jeden záběr (a čtenář by o tom věděl), pak by se tomu dalo přizpůsobit i čtení a text by mohl vyjevovat nové kvality.

Čtenář je důležitý, ale není nejdůležitější. Báseň pro mě vzniká přímo v prostoru, kde se rodí, ukotvuje a dokáže fungovat sama, aniž by potřebovala čtenáře. Čtenář ji pak uchopuje, pokouší se do ní pronikat, objevuje nové vrstvy a hlavně – transformuje ji v něco nového. Začíná být něčím, čím dříve nebyla, ale neoživuje se, neboť žila již předtím. Je to takový vývoz a každý s ní nakládá podle svého uvážení.

Poznámka o absenci statických míst je zajímavá, protože sám mám občas pocit, že tvůj text je plný pohybu a skoků, ale přitom to tak vůbec nemusí být, text se ve skutečnosti může plížit. Je to dáno tím, jaká slova používáš a jak je k sobě skládáš, tento dojem potom může vznikat.

Myslím, že by ti slušela role redaktorky poezie zde na Písmáku, máš co říct a tvé komentáře jsou přínosné.

Když píšeš něco na zeď, musí to být kvalitou srovnatelné s tím, na co píšeš, v tomhle případě to musí být zatraceně dobré. Zeď se trhá a praská roky a nelze na ni vylít jen tak něco. A poslední řádek si rozhodně nezaslouží. Piš, trénuj písmo, přemýšlej o prostoru kolem sebe a ke zdi jdi, až budeš připravený. Jistě to někdy přijde.

Díky za objasnění. Upřímně, tvůj přístup k psaní obdivuji víc než to, jak potom samotný text vypadá. Každý by měl mít svůj přístup a vědět, co, jak a proč píše. Konstruuješ vlastní prostor, který, jak lze vidět, je postaven na pevných teoretických základech, a to se mi moc líbí. Zajímavé a přínosné je také to, když je začínáš poodhalovat a nabídneš čtenáři další možnost, jak se v textu může pohybovat. Nemyslím přímo vodítka, která vysvětlují, kudy by měl jít, ale možnosti, kam až se v textu dá dostat.

Zborův komentář mi připomněl ještě jednu věc, na kterou jsem zapomněl. Jak jsem četl tvé básně, najednou mi začaly splývat v jednu báseň, v jeden nepřetržitý tok. Ano, na začátku může být čtenář okouzlen tím, jak je tento prostor jiný, neznámý, neokoukaný, ale jak řádky plynou, začne se do tohoto prostoru čím dál více propadat a začne se stávat jedním prostorem, i když už dávno prochází další básní. Otázka je, čím to je, jestli za to může třeba nekoncentrované čtení, nebo to, co s sebou může přinášet takto stylisticky sevřený text. Možná by to vyřešilo čtení po částech, pomalu dávkovat a postupně pronikávat, a nikoliv číst na jeden zátah. Je to pro tebe důležité? Chceš, aby to čtenář četl na jeden zátah, čili tak, jak je to publikované, nebo si to může rozložit do několika dní? Záleží ti i na způsobu čtení, nebo je ti to jedno? Mám pocit, že tím rozkouskováním se o něco – speciálně u tohoto textu – přichází. Přirovnal bych to k filmu, který má třeba čtyři hodiny. Není náhoda, že je film tak dlouhý a samozřejmě se tím něco sleduje. Když se film zastaví a dokouká se druhý den, už je potom těžké dostat se do modu, v jakém se divák nacházel předchozí den. Uvažuješ podobně, když to publikuješ dohromady, nebo způsob čtení nehraje roli?

Jinak se mým komentářem nenech nijak znechutit, je tu pořád dost lidí, které tvá tvorba oslovuje. Piš, jak je ti blízké, jdi za tím a na čtenáře nehleď. Zatím se mi líbí pouze fragmenty tvých básní, jako celek ke mně nedokážou promlouvat. Ale třeba se to jednou změní.

Jo, občas se rozpovídat je také fajn. Přesně tenhle útvar je toho důkazem. Má to hloubku, hezky plyne a všechny obrazy mám zřetelně před sebou. A ještě si tomu dala takovou formu. Líbí se mi, že do každého fragmentu dokážeš vměstnat důležité detaily, které pak v člověku rezonují. Ani v próze by ses určitě neztratila.

Oceňuji nezaměnitelnou poetiku a velmi osobitý jazyk. Líbí se mi, že máš svůj přístup, který v básních důsledně naplňuješ, a neslevuješ z něj. Tak by to mělo být.

Nicméně mám z tvé tvorby rozporuplné pocity. Na jednu stranu je mi sympatické to, co jsem popsal výše, ale na druhou stranu mám s tímto typem psaní určité problémy. Nemůžu se zbavit dojmu, že je tam plno zbytečných „krokodýlů z plastelíny“, které slouží pouze jako obrazová vata. Jenže v textu se také ukrývá plno funkčních obrazů, které se vždy prolínají s nějakou nosnou myšlenkou, a právě tato místa stojí za to objevovat a vstupovat do nich. Jako by sis připravovala půdu pro něco velkého – ledabyle mapuješ terén a potom vytasíš své zbraně, se kterými umíš zacházet. Pak to ale vypadá dost rozháraně. Uvítal bych spíše funkční (a hlavně střídmější) práci s obrazy, ale otázka je, jestli o něco takového stojíš.

Egil píše, že tvoje básně „nemá smysl jakkoli luštit“ a že je potřeba „cítit, vnímat jejich hudbu, barvy [...].“ Jednak si tím  tvrzením nejsem úplně jistý a jednak je něco takového dost obtížné, protože už samotná konstrukce některých obrazů tomu moc nedovoluje. Nejsou to obrazy, které znesnadňují čtení, ale ty obrazy jsou komponovány takovým způsobem, že to vytrhává ze čtení a silně ruší. A je to škoda, protože tu opravdu někde „bydlí poezie“

Plyne dobře, jen mě zastavuje poslední slovo a přemýšlím, jestli by se nedalo nahradit něčím jiným. Každopádně další kvalitní úder, EditEm („už zase cítím v kloubech / jak se tma štosuje“!).

Mám raději tvé málomluvné básně, ale tato není špatná. Líbí se mi, jak je to ohraničené, ty tři vnitřní strofy docela dobře komunikují se začátkem a koncem básně. Autokemp má skoro až hororový nádech. A také za „šoférka s kšiltem dozadu / netečně pozoruje / ubíhající asfalt / plné a přerývané čáry / zvlhlou krajinu“ tip.

Líbí se mi ta jednoduchost a přímočarost. Žádné složité opisy nebo slova, která by báseň brzdila. Poslední řádek první strofy svědčí o tom, že umíš vybírat vhodná slova. Jednak zapadají do obrazu a jednak ho dokážou pořádně nakopnout. „Všechno bylo mokré / a nedalo se tvarovat, / a byla jsem za to vděčná.“ „Blízkost byla najednou jasná, hmatatelná. / - Ten, kdo zůstal, tu je.“ Skvělá báseň.

Zbora: Moje oblíbená báseň, ale našly by se další (namátkou Sumasumárum, Busty, Obaly). Začátek („Tloustne noc / v dvojitém okně“) a konec („Dvojité okno / s tmou uprostřed“) drtivý. Nemůžu se ale stále vyrovnat s tím pavoukem – myslím, že tato informace text oslabuje a je zbytečně návodná. Líbí se mi, když do svých básní občas pustíš tmu, to je potom jízda (viz Busty – „nelze je zastavit / ani zpomalit / jen tmou odstínit“). Umíš to s ní. Tvůj styl psaní je mi velice blízký (civilní jazyk, důraz na každodennost, minimalismus). Prostor a za ním se otevírá další prostor. Poezie. Trochu mi připomínáš Petra Hrušku, ale asi nejsem první, kdo ti to píše. Vydal jsi něco knižně? Pokud ne, vážně bych o tom uvažoval.

Hypnotická báseň s úžasnou gradací. Poslední tři řádky jsou v kontextu předchozích veršů extrémně silné. Tnou. Do oblíbených.

nascheanou: Píšeš dobře. Na malé ploše drama podávané nedramaticky, zkratkovité psaní, umíš volit správná slova a přiřadit je k sobě, aby to mělo potřebný účinek. Rád tě čtu a ještě se v některých básních svezu vlakem.

Agibail: Přečetl jsem si všechny tvé texty a líbí se mi hlavně ty nové. Báseň Pokaždé je suverénní – bez balastu; drama na pár řádcích (tolik rozdílného pohybu!); neotřelé obrazy („cuknout asfaltem“, „rolovat vzdálenost“), které jednak do básně zapadají a jednak mají další důležité funkce; rytmicky velmi zdařilé. Skvělá báseň je také Calais a především způsob, jak dokážeš zachytit atmosféru místa („lze nahmátnout neklid / než se lodím prohnou hřbety / než dojde k odčervení“). Těším se na další básně.

Zatím jedna z tvých nejlepších, ale pořád bych čistil a upravoval. Pokaždé se zaseknu na pátém řádku („tak skoro“). Chtělo by to nahradit něčím jiným, nebo úplně vypustit. První strofu bych ukončil – „dotýkala bych se / ale něčí ruce / nelze jen tak uchopit“ a druhá strofa by byla třířádková („jako by mezi námi / překáželo / něco většího“). Nelíbí se mi, že „něco většího“ stojí samostatně, i když je tam zřejmá motivace, ale ten přechod je moc veliký a bohužel ruší. Tip.

Já vím, že je obtížné dávat kus svého textu pryč, ale je to jen další úroveň v psaní. Hodně štěstí v další tvorbě.

Verš „o škváře v nesedřených nohách“ – to jsou dvě mimořádně tvrdá slova postavená hned vedle sebe. Vždy se ptej, jestli to verš unese, jestli slova spolu kooperují, nebo se mezi sebou bijí. Stejně tak následující verš („maličkosti vyplouvaly z vodovodních trubek s vykrákanými vlasy“). Proč vykrákané? Když něco vyplouvá z vodovodních trubek, to je samo o sobě dost silné, výraz vykrákaný tomu ubližuje. Samozřejmě nic ve zlém. Vím, že jsi zde oblíbená autorka. Z mého komentáře mělo vyplynout, že ten způsob psaní může být pro někoho kontraproduktivní. A také jsem chtěl naznačit, kam se eventuálně můžeš (a nemusíš) v budoucnu posunout.

Trochu mi to připomíná honbu za neobvyklými obrazy. V básni jsou zajímavé nápady, které ovšem v záplavě obrazů nemůžou zcela vyniknout. Uvedu příklad: 1. „a tak jsem začala mluvit sama se sebou“ – skvělý verš, a přitom docela obyčejný, 2. „po nocích na jehlách“ – stále dobré, 3. „o škváře v nesedřených nohách“ – tady se to láme, 4. „maličkosti vyplouvaly z vodovodních trubek s vykrákanými vlasy“ – to už je mimo.  Autorka zřejmě chtěla zakončit strofu nejsilnějším obrazem, ale paradoxně je nejslabší. Tvrdá slova ještě nedělají tvrdý a kompaktní obraz. Doporučoval bych zvolnit a nesnažit se za každou cenu o nějaký pozoruhodný obraz. Spíš s ním lépe (uvážlivě) pracovat a udeřit jím. Jemně dávkovat. Ale chápu, každý má svou strategii.

Promenlivynick: Je v pořádku, že každý vnímá báseň jinak. Ty jsi s ní byl spokojený, já k ní měl připomínky. Autor si z toho buď něco vezme, nebo to zahodí do koše. To je celé.

Dost rozkolísaný text. Jsou tam zajímavá místa („a v ústech je chuť kovu / jako když jedeš starým rychlíkem / a za špinavými okny, skrze které ani není moc vidět / se míhají šmouhy a jen co je daleko je stálé / jako to, čeho nikdy nedosáhneme“), ale také pasáže, které báseň srážejí do kolen (hlavně závěr). Některé verše by mohly sloužit jako samostatná báseň („viděl jsem včera bílé břicho krásné holky / neměla víc než patnáct / vyhrnula si tričko / a píchla si injekci inzulínu / a kluk, kterej stál u ní se jí přitom díval očí / třeba spolu zůstanou celej život / říkal jsem si a moc jim to přál / protože to nebudou mít jednoduchý“). A byla by skvělá. Doporučoval bych výrazně krátit, sledovat linii, po které půjdeš, a volit jen ta nejdůležitější slova. Pozor na interpunkci („a kluk, kterej stál u ní se jí přitom díval očí“) – buď ji používat důsledně, nebo ji vypustit. Také je na zvážení míchání spisovné češtiny s nespisovnou, někdy to nezní dobře („a to nemyslím na její krajkované černé kalhotky / který se jí zařezávaly ani nechci vědět kam“).

Báseň je skvělá, jen bych ještě škrtal. Silný začátek, potom několik nadbytečných slov a poslední strofa je moc dlouhá. Také si nejsem jistý tím názvem. Tip.