Co k tvému dopisu dodat, člověk musí zažít, aby podobné sdělení pochopil. Věř, že tě vnímala do poslední chvíle. Dnes už o tom i medicína něco ví.

Vše se vrací ke svým pramenům... Ex nihilo nemohlo být nic stvořeno, protože nicota prý neexistuje, jen potencialita :-)

Přímočaré, bez servítků, bez vycpávek, přitom tak křehká poetika. Pointa v poslední je nejvýmluvnější.

Ta prostota a poetika nečekaně kontrastuje s názvem. Má to říz myšlenky, který přitom tu jemnou poetičnost nijak nenarušuje. 

Líbí se mi slova Ludvíka Armbrustera o smrti v kontextu s japosnkou filosofií. v knize Tokijské květy. Tvá báseň mi tu sílu myšlenky připomněla.

Má to silnou existenciální atmosféru. Člověk si ani neuvědomuje, že je trvale sledován, i když to je téma pro mě v textech vedlejší. Nicméně jsem si to trochu víc uvědomila při českém sci-fi filmu Důvěrný nepřítel. K třetí básni - ono je to tak trochu i naopak. Zabočíš z hlavní ulice mezi baráky a jsi v lese. Kdysi ty stromy káceli kvůli nedostatku světla a plísním v bytě, ale teď jsou ty stromy dvakrát větší a lidé jsou zřejmě rádi za kousek životodárné zeleně. 

Cítím pod rukama mokrou kůru a pod nohama zem nasáklou klidem a pokorou. Příjemné.

Nadhled a lehounká, laskavá ironie. Milé.

První živelná...

ty dvě piditanečnice - tvé vnučky? :-)

Zvláštní sled myšlenek, celé takové až surrealistické. Třetí a čtvrtou slokou to graduje, poslední se mi v hlavě proškrtala až na Je Bůh naživu nebo je mrtvý?

Ale jo, občas se objeví kvalitní film nebo pořad, ale ne náhodou se jim říká tvorba pro "menšinového diváka", stanice či kanály pro "menšinového posluchače". 

To oboustranné naslouchání, to je problém. Někdy je viník jasný. Až příliš jasný. To je podezřelé. Nikde, ani v manželství, není vina jen na jedné straně. Mrzelo mě, když se objevil tento článek a diskuse pod ním: S grázly se nestýkej, Jorge! / Christnet.eu – zpravodajství, názory, teologie, kultura

Přitom papež není jediný, podobný názor má i takový mozek jako je Noam Chomsky.

Etymologicky nevím, ale apokatastase se obecně vykládá jako všespása, mezi křesťanskými světci je pár jedinců, kteří v ni věřili. Panton jsem marně gůglila, až překladač z latiny ji vyložil jako všechno - pan=vše

Zajímavý rytmus, netušila jsem, že Poe v podobném duchu napsal speciální sloku v Havranovi. Považovala jsem to zpočátku za recesi, no závěr leccos vysvětluje

Taky souzním, možná to tam chci vidět, ale každý počátek jara mi evokuje pomíjivost, tady je taková jemná 

Taky se zabodly... vzpomínky... zvlášť když v domě po babičce už bydlí někdo jiný. Ale ty smyčce při pohledu na vlající pole slyším pořád.

Děkuji všem, black, tobě speciálně za fotku z místa činu :-)... původně jsem něco takového chtěla dát do prologu

Hanu Hegerovou, samozřejmě.

Dík za povzbuzení. To zahřeje :)

Úplně ji vidím a slyším. Vlastně i u textu Mizení.

V jednoduchosti je krása. Přátel ve smutku tu máme možná víc, než se na první pohled zdá.

Kategorie "na pokračování" mě málem odradila, prózu a Písmáka vůbec v poslední době nestíhám. Ale název mě zlákal a děj vtáhl. Díky lesu máš asi tuhý kořínek. Příměstská příroda samozřejmě les nenahradí. Ale když najdeš na území Ostravy chráněné území, kde žijí bobři..! Meandry řeky Odry. Zdraví ti samozřejmě přeju, ale ta rodina je někdy fakt víc. Ne každý má to štěstí...

Odmýšlím si poslední řádek. To osamění mluví za vše, bolest a prázdnota je silně vyjádřená už v prvních verších. Ty světlušky jako symbol světla za zemřelé, zapálené svíčky na náhrobku, pěkný nápad.

Silné.

Zvláště druhá mi tím sdruženým rýmem přijde jako dětské rozpočitadlo. Tak trochu děsivé, jak někdy dětské hry dovedou být. Jinak krása talentu a šílenství - věčné téma...

Chlapi v gumákách po prsa... no ženské toho dokážou z té černé vody vytáknout víc. Vybavuju si Nerudovo O měkkém srdci paní Rusky. 

Krásné, vroucné

Než sklapne. Přemýšlím, jestli tam musí být to víko. Ale asi jo, když velká opotřebovaná krabice.

Přesně jsi pojmenovala moje povánoční pocity. 

Opožděný motiv léta. Je zrádný. Ačkoli podán hravými slovy a s lehkostí. 

Tvář Měsíce je nevyzpytatelná. Zvlášť zasazená do zimní noci. Jeden z tvých nejvýstižnějších a nejpoetičtějších sonetů.

Nespánek zplodil silné vjemy a myšlenky, překvapivé obraty, jako z polosnu

Tu podzimní atmosféru kdy "ještě včera..." miluju. A nenávidím. Hezky se mi souznělo.

Nevšední zamyšlenky inspirované možná ročním, možná životním obdobím...?

Chytře napsané, popasovala ses s těžkým břemenem...:)

Otázka je, jestli po codě nepřijde zase da capo.

Taky moc nerozumím, ale asociace navazující náladu zimní prázdnoty zapracovaly.

Někde se včerejšek a dnešek decentně snoubí, jinde méně decentně. V Praze prý nějací ochranáři chtějí zakázat fiakry. Ta metafora "pozpátku až na konečnou" text výstižně uvozuje.

Díky všem za sdílení podzimně-zimní nálady

Alenakar, to víš, že se dá komunikovat i v plodové vodě, komunikace na nevědomé úrovni má zajímavé podoby, dokonce i se zvířaty a prý i rostlinymi

Provokativní úvaha. Vybavuje se mi sv. Faustýna, která chránila děti modlitbami před Boží spravedlností. Ani se jí příliš nedivím. Nebylo by duality bez spravedlnosti...

Přesně tak, dvě strany. Mě jen štve, že vakcínu vnucují těm, kteří covid prodělali. Těch je podle statistik na JIPkách nejmíň. Věřím v promoření. Ti, kteří onemocní i po očkování, budou mít díky nemoci silnější imunitu a díky očkování lehčí průběh. Tak snad se to tak nějak šťastně zkombinuje.

Kdysi jsem četla, že hormony jsou naše šedá eminence. Teď ještě ego obranné mechanismy a sobecký gen, a je to na prášky. Nebo na meditaci, jak říká Danny...

Everest je úsměvný, závěr Po svých! vlastně taky. Přemýšlím, co mi připomněl. Možná znáš tu minimalistickou píseň Bulata Okudžavy o řidiči autobusu, který jako jediný se "musel dívat vpřed", zatímco ostatní chlapi v autobuse se ohlíželi za "krásnou ženskou". Nevím, jakým oslím můstkem jsem k tomu přirovnání došla. Obraz vlaku se zhasnutými světly trčícího uprostřed polí má v sobě spíš zvláštní magický okamžik.

Připomnělo mi večerníčkového Kluka z plakátu. Podzim, nádraží a plakáty. Jak výmluvné. Jen ty plakáty, a vůbec reklamy, například na starých domech, bývaly kdysi poetičtější.

Trochu melancholické "z lesa a kapradí". Interpunkce dělá své.  Nekompromisně uzavírá obrazy do významů a naopak. První mi připomněla suché lesy před covidem (zajímavé, že sucho ustoupilo právě při něm). Ty suché stromy tam stály jak ukřižovaní na popravčím poli. Jak pro výstrahu.

Než začnem poznávat, kdo je kdo. Kolik významů se v tom skrývá. Některé až trochu zlověstné.

Líbí se mi, že se to dá číst jako tři samostatné miniaturky i jako celek. Jen by se možná prostřední sloka líp vyjímala v přítomném čase a vidu nedokonavém... ale jen můj okamžitý dojem

Odpověď sestře byla tedy na depresivního pacienta značně asertivní. Jako příslib, že se z toho určitě vyhrabe.

Dokážeš své postavičky čtenáři přiblížit pár črtami

Poslední trojverší v Rapsodii mě trochu vytrhlo ze zamyšlené podzimní atmosféry. Dnes mi ironie nedělá dobře. Vychutnávám si poetickou slzící svíci na skořápce. A unikám z tvrze, ačkoli mám pomlky ráda. 

Krajina stojí ako kríž v poli. To je tak výstižné... že nechápu, proč to nenapadlo mě

Připomíná mi to asanaci Žižkova. Ach jo.

Mnohovýznamové poslední dva verše, hádám, který význam je ten pravý

oslovilo

Zarámování. Hodí se k podzimní atmosféře, podtrhuje ten dojem bezvýchodnosti.

Měsíc jako jednooký král...

Třetí.

Taky zdravím a děkuji všem za pár milých slov:)

Druhá mě hodně oslovila, pořád jsme součástí jedné pevniny, i když rozděleni. Působivé metafory ve stylu "jak nahoře, tak dole", i když nahoře je to Hra s velkým H

Dobrý nápad, hrát si v pochmurné podzimní atmosféře s verši, je to jako povídat si se starou dobrou společnicí, kterou umí ocenit ti, kteří vědí své

To jsou opravdu básně - obrazy. Co říkáš o té refrénové poezii, zaručeně funguje i dnes. Tzv. rám, v závěru se opakující úvodní věta, sloka, verš - je to až hypnotické. Zvláštní, že v písňových textech to takto nefunguje.

Druhá báseň by se hodila i do dětské knihy. I poezie pro děti může být náročná.

Věčné téma "nedokonalého" světa a původu oné nedokonalosti. Je docela těžké přijmout myšlenku, že zlo je nutným předpokladem svobodné vůle. Nebo přesněji svobodné volby.

Kéž by ho nepřibylo ani neubylo - nikdy

Provokativní přirovnání zasazené do zádumčivé noční atmosféry

Taky si občas předstírám...    marně

Druhá a čtvrtá nejvíc

Už jsi zanechala...

lehké, hravé, podzimně mlhavé..

Nebo bezedná propast. Cože to k propasti volá..?

Takový prodloužený epigram, jakoby. Mohlo by být fajn brát takto s nadhledem život, včetně vlastního. Život je tragédie pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí. Řekl prý Swift.

Děkuji všem za zastavení a pár milých slov.

Pavle, ten autor je dobrý, ale věčně zapomínám jeho jméno. teď ho díky tvému odkazu na YT snadno najdu.

law, díky, i za báseň budu... dobře si ji pamatuju, i když bez interpunkce, nevím proč

Musaši, tvá Svítilna by se Agátě určitě líbila

Už tam budem nebo už jsme byli - jako by to bylo jedno a totéž v nedefinovatelných obměnách...     tatík ať se brzo uzdraví

Klasika ti sluší, i když bych to při prvním čtení na tebe netipla

Hezky ses vtělila. Jen ta bříza - její schopnost uchytit se všude působí někdy dost tragicky. Roste na střeše nějaké industriální trosky do nebývalých rozměrů, člověk si říká, jak dlouho to ještě vydrží (ta troska samozřejmě)

Až po verš o budoucích semínkách, která tam ve vesmírném někde vidím i bez něj, se mi z toho točí hlava jak na nejvyšším bodu kamenné hradby. Zbytek mi hlava připojila k prologu. Působivé propojení osobního a univerzálního vesmíru. 

Je to divadlo - někdy mám pocit, že Indově vědí, co mluví, když považují život za iluzi, závoj Májin, ale možná to myslíš jinak

Osmý verš - rysů - by mi ani nechyběl. Minimalistické, krásné. Mám už svoje metody, techniky, jak rozdýchat každé nové ráno. Tobě se to daří poezií.

Já se na podzim taky těším, a zároveň ho prožívám stejně, jak sděluje tvá báseň. Tedy tak trochu schizofrenně.

Nebýt těch snů, že přijel........?

Pěkné obě sloky. Ta druhá je takové dodechnutí

Nejvíc první dvě. Ta Nádej mi přijde jako něco naivního, na co už každý neskočí... nevím, jestli to byl záměr nebo jen můj úhel pohledu

Tohle dítě bohužel nikdy nedospěje. Jen v nás roste, mohu potvrdit:(

být či Nebýt - jak někdy posune význam jedno velké písmeno:)

My jsme naštěstí civilizovaní upíři. Nebo si to aspoň naivně myslíme. Ti televizní jsou daleko. Měsíc taky. Naštěstí.

Za druhou

Díky všem za postřehy, ten závěr je patvar, to je fakt

Strž nevědomí má velkou moc, jak vidím... tedy čtu

Edgar Allan objímající chlapečka Allena, to je velmi silný, živý obraz modlitby. 

Možná úplně nerozumím, tma a světlo jsou neoddělitelné stejně jako člověk a zvíře v jednom těle... poeticky lehce vyjádřený věčný boj protikladů, bez kterého by asi (bohužel) nebyl žádný růst možný...

Je to zvláštní, nevím, jestli je to tvou oblibou ruské klasiky, na kterou jsem u tebe natolik zvyklá, že mi úvodní Ginsbergův text přijde jak z pera nějakého ruského myslitele (ptám se všech na co se ptají/v nekonečném jinotaji) a tvá báseň jako z ruské putyky - Těch Velkých Otázek! - ruské duše, která se pak pro ně jde střílet do třeskuté ruské zimy. Ale tanec jako jazyk beze slov - pěkný nápad, ať už v ruském nebo našem Vyhnálově.

Tak ses Ginsbergovi za jeho "nenávist ke klasikům" pomstil tím, že ho tady vytrvale propaguješ :-) Hodně se mi líbí ta jeho miniatura s haikuovitou atmosférou, koho by napadlo spojovat tak přírodní a nepřírodní motiv

V tvém sonetu se mi tentokrát víc líbí ta poetika měsíčního světla coby oděvu zasněně bezbranných figurín, než probleskující ironie v druhé půli

Z beatniků znám jen Corsa a Ferlinghettiho, ale to, co tu zatím uvádíš z Ginsberga, se mi aspoň osobně nezdá vůbec špatné. A ten kontrast - dvě Edgarovské inspirace, každá v jiném duchu, přesto je spojuje téma, obraz, neodbytný pocit. 

Znám. A té hře na draka a trhání lidských hlav se v daném kontextu vůbec nedivím :-(

Stručnost veršů, strohost obrázku... a je řečeno vše

Ta druhá se zdá být aktuální... ve vzduchu je cítit závěr léta, na rozbřesk si počkáme

i chaos má svůj řád:)

Milá blbůstka

Fyzik Lawrence Krauss prohlásil, že „v našem odchodu do nicoty je cosi majestátního“. Ve filmu Matrix Smith v podobném duchu potvrzuje, že „smyslem života je smrt“. Tedy už z toho důvodu se nezdá, že by šlo o tak nesmyslnou otázku. Pyšnou – to ano. My sami dáváme životu smysl? Opravdu? Smysl dává životu přece ona nicota, smrt. Jak jinak bychom si bez ní tu „krátkou zastávku“ vůbec uvědomili jakožto život? Zvíře si tento fakt nedokáže tolik vychutnat, proto i ta pyšná nadřazenost tázajícího se člověka má své opodstatnění.

O dalších egocentrických komplikacích otázky, jakože „v člověku vesmír reflektuje sám sebe“ a „bez člověka by se divadlo vesmíru odehrávalo před prázdným hledištěm“ (Páral) raději nemluvě.

Pro mě nebytí není nebytí, ale Zdroj. Ostatně nicota prý ani neexistuje, snad jen potencialita. Hezky se ti povedl návrat, zarámování v závěru. Báseň dýchá nadějí a smířením zároveň.

Taky pamatuju parní lokomotivy. Pěkný text i báseň, škoda, že mi nenaskočily obrázky. Jo. Nákladové nádraží už není, co bývalo. Šla jsem přes bývalý železniční most na Husitské. Ten pocit, že si z něj přelezeš rovnou na pavlače. Z kolejnic mezi Koněvovu a Vítkovem je teď cyklostezka. Aspoň něco. Nákladové nádraží se změní k nepoznání. Byť jde o funkcionalistickou památku, bude obestavěna luxusními byly a kancelářemi. Na internetu už koluje petice s názvem "Chceme lepší nákladové nádraží". Bohužel byl schválen nový stavební zákon, jestli jsi o tom neslyšela. Teď budou moci developeři stavět i v chráněných krajinných lokalitách. Kéž by to šlo zasravit.

Mámráda lhotákovskou krajinu.

Skvělá báseň, i předloha. Popsáno bez popisu. Jen čistá esence. Takovým dojmem na mě ten sonet působí. A vůbec tvé texty.