Písmák La Nuit remue
po boji
všípkové krajině
zlomeným paprskem mi vykroužíš stružku
papírově průsvitnou jak kapesník
řeřavění
okno jak příliš mnohokrát umyté
trápení
nikdy ne pro kříž ale pro vitráž
je přes něj vidět hora
mělčina
plnit cizí přání
je jak jízda na kolotoči
občas zvracím a točí se mi hlava
přesto dál dýchám pod vodou
skřípoty
vlak tu jen zaskřípe a nestaví
tak píšu o dýmu
když pálím letošní nádherně nečitelné listí
které jsem předtím vydrhla
světelní
zírání do slunce přes zakalený svět
průsvitné děti vyrostlé ze střepů
rozbitého okna
lámou si světlo na chleba
hranice zapomnění
opatrné dýchání do oken
a do starých míst
minulost se zasekla hned pod jezem
prokřehlý les přes vitráž vratkého slunce
přísluní
na následky trvalého konejšení stesku
pro výbuch světla vodzátkované paměti
polární rovnítko dvou stop
co listopad zasel barevně pomatený
zimní slunovrat
zápraží rozdrobené do stop
modlitba za krok
to že tu chodím; kam padne volba; nedávných lidí
spasitel slov a studna
bezejmenná
vánočka jak zaplétání příliš volných konců
oratorium kočičích střech
milencům na rozestlanou dobu
teď dýchat na sebe dáváš
stvolínky
není co vynášet --jen šeptat třtinám jak snadné je obejít rybník a skálu kdysi nazvanou smrtkase sněženkami v očích byl teprve únor na břehu ledňáček ulovil duhu a v dálce popel volavky prosvítilo mléčné slunce
to podstatné znovu propojovaly vyhloubené skalní průrvy přesto jsme zůstali na půli cesty jakoby bylo možné se sem vracet.