Souhlasím se zzlatým - tato pohádka je lepší než předešlá. Dokážu si to představit i jako Večerníček. Dávám tip.

Děkuji všem za milé přivítání na Písmáku a za komentáře. Většinu života (co umím číst a psát) jsem s žádnou svou tvorbou nešla "ven". Pokud se něco stvořilo, zůstalo to uvnitř hlavy. Asi kvůli sebekritikovi, asi kvůli přesvědčení, že mnoho lidí píše a málo čte (proč tedy psát) a že špatné, průměrné tvorby je téměř nekonečno. Tato racionalizace ale nepomáhala s pocitem, že mám mnoho vstupů, jsem přetížená tím, co vnímám a nemám žádné výstupy, kterými by to mohlo ven. Dnes ráno jsem vstala a to, co je základ té povídky, je to, co se mi na dnešek zdálo. Přibližně po větu "Jsme taková skupina..." (včetně). Zbytek je doplněk bdělého mozku. Celé to vypsat po paměti podle snu trvalo asi čtyřicet minut. Cíl měl být zachytit dojem, pocit, který setkání doprovázel i onu "snovost" - proto to, co na vás působilo jako vata. Proto ty popisy prostředí, popisy barev. Jo - popisy mi nejdou, to je pravda. A přivést do čtenářovy hlavy vnuknutí, že by to možná mohl být sen, se tím nepodařilo. Což možná bylo dobře - protože v souladu s tím nesnovým, realistickým závěrem. Původní poslední odstavec byl delší a zahrnoval interakci mužské postavy s manželkou, ale vyhodila jsem ho, rychle napsala poslední větu, protože sebekritik rostl a zase by mne přinutil si to nechat jen v hlavě. Díky za hodnocení, vážím si toho. U dalších svých reakcí už omezím tady to odkrývání vnitřností. Díky!