Písmák Pomněnka
Pomněnka
„Byla jako pomněnkový květ. Tak krásná a křehká, že bys měl strach na ni sáhnout, abys ji tím dotekem nespálil. Potkal jsem ji náhodou a ona se na mě tak zvláštně podívala, zahřálo mě to,“ rozpovídal se.
„Co to povídáš, člověče,“ ozvalo se zdruhé strany místnosti.
Volek
Volek
„Neutíkejte mi. Neutíkejte mi. “ křičel spláčem vhlase ten nejmenší znich.
A celá skupinka dětí směřujících přes louku k lesu na něho volala: „Pospíchej Volku, pospíchej, kdo bude poslední, prohrál.
Obyčejná balada
Obyčejná balada
Míjeli kostel. Tak jak se na řádné procesí sluší a patří. Kněz a za ním jeho farníci. Na kostelní věži zvonil zvon a do celého údolí se rozhléhalo, že dnes je neděle, že dnes je den procesí Panny Marie a že ta malá křesťanská komunita žijící uprostřed hor má dnes svůj velký svátek.
Doubek
Doubek
Ano, vzpomínám si na to jasně. Vždycky o dědovi říkali, že je trochu blázen. Ale oni to neříkali zle, pouze tím mysleli, že děda dělal věci jinak, zvláštně a nepochopitelně, pro ostatní neuchopitelně vtěch významech, které ON vtom cítil, a tak se pro něj ustálilo označení podivín.
Když jsem byl ještě opravdu malý, vzal mě jednoho dne do svého náručí, nechal mě přičichnout k vůni mýdla, které používal kholení, a odnesl mě do aleje.
Dítě
Dítě
Dívala se na svět svýma očima. Ne jinýma. Svýma. Svýma dětskýma.
Osamělost
Osamělost
Viděl jsem divoké koně. Za úsvitu se přehnali mým snem. Velcí, silní jako vítr nad hladinou moře. Nezkrotní a krásní.
Dítě Země
Dítě Země
Seděli na svahu a mlčeli.
„Podívej, pan Dowson vypustil koně. “ zavýskala najednou Jane a rozběhla se kohradě dole vúdolí. „Koukni, jak krásně běží.
Slavkov 1805
Slavkov 1805
„Janku, Janku, utíkej přes zadní branku, utíkej do polí, nebo tě dohoní sousedův pes,“ přeříkával několikrát dětskou říkanku. Otevřel oči a rozhlédl se. Jankovu dětskou postavu viděl na začátku pole. „Jako koroptev třepetající se před lesníkem,“ pomyslel si a rozběhl se za ním.
Omyl
Omyl
Zahlédl jsem ji vdavu. Ulice byla plná, a přesto jsem ji zahlédl. Stála tam jakoby osvobozená od všeho toho spěchu. Skoro se zdálo, že vyšla do ulic vnepravou dobu.
Dneska je moc krásně, že ....
Dneska je moc krásně, že ……
Když se tak dnes zamyslím nad tím, co se tenkrát stalo, když si uvědomím, co bylo před tímto příběhem, co bylo v pravěku mé mysli, co bylo ve mně, co pocitů, co chtění, co přání jsem cítil, jak jsem běžel a honil se za nekonečnem, padal únavou a vyčerpáním, cítil, že to „vše“ mám a hned zase nemám, tak se mohu jen pousmát, nazvat se bláznem, vyčíst si vše a zároveň nic, protože udělat to jinak by znamenalo nevyprávět vám ho. A to by byla škoda.
Vraz si do hlavy tisíce jehel, otáčej snimi, ohni se a nech bolavět záda, nech spadnout na zem všechny své sny, stárni a pociťuj to, nech dorůst děti a nech je odejít, začni cítit, že ti dochází dech, nech si ubrat síly, měj strach, že tě další dohání, ba co, i předhání, vnímej své soky a nepřátele, jak se ktobě ze všech stran blíží, nech si jimi ubližovat, v noci nespi, jez prášky a propadej depresi. Přidej podzimní vítr, první sníh a zamračenou oblohu, nech si tu trpkou pachuť denní šedi a nočních zlých snů.
Tóny
Tóny
Byla to taková ta módní vlna, kdy vyplníš prázdný prostor něčím zvláštním, něčím, co bys vtom místě nečekal, něčím, co se tam vlastně ani nehodí, působí nepatřičně a podivně, necháš to tam a necháš to působit na všechny lidi, kteří kolem toho chodí a neví, jak stím mají zacházet.
Nádražní budova a klavír…
Místo odchodů a příchodů, průchozí bod, křižovatka, ale nikdy ne cíl cesty. Místo sezvláštním tepem, místo neustálého pohybu sem a tam, nedočkavosti, očekávání, neklidu, nervozity, těšení i strachu.
Cesta
Cesta
Seděla na té stráni nad cestou snad každý večer a dívala se upřeně do dálky. Seděla jako vytesaný artefakt, strnule, bez zjevných známek pohybu. Kolemjdoucí ji již brali jako samozřejmost toho místa. Vždyť tu podle nich sedávala odjakživa.
Balda
Balda
Zdálky to vypadalo jako krocení mořské příšery. Jako zápas sobludou vynořenou náhle na hladině. To víření vodní tříště, to hučení, ten mohutný skřek, který vydávala, a on jediný lovec, jediný spasitel, který je odhodlám ji spoutat a nepustit dál. Ukotvený trajekt připoutaný pevnými lany u velkého přístavního mola.
Mořská víla
Mořská víla
Slunce se dotklo hladiny moře a nechalo ji samotnou uprostřed velké prázdné pláže. Obchodníci už zavřeli své obchůdky, slunečníky strnuly jako květy slunečnic v nočním tichu a turisté, líní a hluční jako města, ve kterých žijí, uzavřeli svůj den vkomfortních hotelových pokojích.
Vítr se proháněl opuštěnou pláží, hrál si sjemným pískem, tříštil vlny o strmá skaliska, vlétl jí do vlasů, nadzdvihl je jako chlapec dívčí sukýnku, zvědavě a nedočkavě, rozfoukl je a uspokojen letěl dál.
Seděla blízko břehu a stavěla si písečný hrad.
Neobyčejně obyčejný příběh
Neobyčejně obyčejný příběh
„Dědo, dědo,“ křičel udýchaně už zdálky. „Dala mi pusu. Vylezl jsem na největší strom vlese výš než ostatní a ona na mě volala, že se bojí, ať slezu, ale já se jí smál a říkal jsem jí, ať si zavře oči a nebojí se, že tak vysoko vylezu jen já, protože jsem jako veverka. Šplhal jsem a šplhal, až nebylo kam.
Dole
Dole
Uspali ho a odešli za svým.
Dětský pokoj, zakletá komnata plná tmavých koutů, barevných světel, fantastických obrazců, okno do jiného světa. Oči dokořán, hlava plná zmatků, strach a zvědavost. Poházené hračky, změť tvarů, lákavých nápadů a myšlenek jinde.
Bylo to JEN PŘÁNÍ
Bylo to JEN Přání
„Přeji si být neviditelný,“ zasmál se malý chlapec a odběhl se schovat za lesní cestičku.
„Ty kluku jeden,“ pomyslel si děda. „Jak to udělat, abych tě neviděl,“ usmál se a sledoval tu malou hlavičku vykukující zpoza stromu.
„Kdepak asi ten kluk je.
Obyčejný příběh
Obyčejný příběh
„Je tam“, vypískla „a zase se dívá“, dodala se smíchem a trochu hýbla se záclonou. „Vždycky chodí tudy a dívá se do mých oken“, mluvila nahlas, aby jí babička slyšela.
„Tak vidíš, že zase přišel“, odpovídal jí babiččin hlas. „Je ze sousedství, od Malinů, přijel zase na prázdniny.
Příběhy starých fotografií
Příběhy starých fotografií
„Psst. Psssst. Nechte toho. Přestaňte se pošťuchovat, vy tam dole a vy tam nahoře, nechte těch hádek.
Kostka má přeci jen šest stran
Kostka má přeci jen šest stran
„Dědo, dědo, ty si vymýšlíš,“ smála se a oči měla plné slz ztoho smíchu. „Kostka a sedm stran. Chodil ty jsi vůbec do školy. A víš ty, jak vypadá kostka.