Jak lev v kleci jatý o mříže bije,

v čase zamrzlá fosílie.

Kdo mrazu vrátí příslib jara,

horník snad, co do nitra fóbií fárá?

Jezero hladké v časech jiných,

kde rákosu stinný rostl stvol;

capartů vřískot kol a kol,

jak s husami tropí skopičiny.

Obraz to prosté duše lásky,

planoucí tam, co babské vrásky!

... bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam, co slzy lásky.

Hmmm... Zdenda... Zdeněk... Zdeněk Nejedlý? Taktéž revenant?

Dámo a pánové, z celého srdce vám všem děkuji, že jsem se od vás mohl něčemu přiučit, zejména co se skladby verše týče. Teprve teď nazírám, že poezii vlastně nerozumím. Nebýt vás, zůstal by mi tento aspekt nekonečného hledání ideální formy utajen. 

I já jsem Ukrajinou býval,

s lesními obry jsem hlavou kýval...

Nocí bezednou hlína voní,

a světů cizích běh měří čas.

Kámen se chvěje a slzy roní,

a mé jméno šeptá cizí hlas.

Jedem, medem zní sykot zmije,

jako když po skle skřípe zub,

prý mrtev jsem já i poezie,

a rakví mou stal se staletý dub.

Tu bolest hlína nezabije,

ni marné lidské klevety,

vzpomínka přece dosud žije,

tak jako můj duch prokletý.

Hynku, Viléme, Jarmilo!

Za dobrou báseň se za mých časů

krví a slzami platilo!

Nocí bezednou hlína voní,

a světů cizích běh měří čas.

Kámen se chvěje a slzy roní,

a mé jméno šeptá cizí hlas.

Jedem, medem zní sykot zmije,

jako když po skle skřípe zub,

prý mrtev jsem já i poezie,

a rakví mou stal se staletý dub.

Tu bolest hlína nezabije,

ni marné lidské klevety,

vpomínka přece dosud žije,

tak jako můj duch prokletý.

Hynku, Viléme, Jarmilo!

Za dobrou báseň se za mých časů

krví a slzami platilo!

Hynku, Viléme, ... Jarmilo?!