Světelný rok je jednotka vzdálenosti, nikoliv času. 

Populárně načerchané bezobsažno, zcela v kurzu písmácké poptávky po okázalých banalitách. Poslední fragment už zklouzává do významově triviální oznamovací věty, což ale cílové skupině nemůže vadit a nevadí - Thea i Gora jásají, konečně talíř plný lehko stravitelných jednohubek, které nedráždí představivost, inelekt ani svědomí! Výtvor je nutno ocenit uznalým Vieweghovským poplácáním po ramenou - zkušený řemeslník nikdy nechodí nikdy spát s kručícím žaludkem!

Populárně načerchané bezobsažno, zcela v kurzu písmácké poptávky po okázalých banalitách. Poslední fragment už zklouzává do velmi banální oznamovací věty, což ale cílové skupině nemůže vadit a nevadí - Thea i Gora jásají, konečně talíř plný lehko stravitelných jednohubek, které nedráždí představivost, inelekt ani svědomí! Výtvor je nutno ocenit uznalým Vieweghovským poplácáním po ramenou - zkušený řemeslník nikdy nechodí nikdy spát s kručícím žaludkem!

Jadrný přístup autorčin k cepování (podle jejího mínění) rozšířeného nešvaru nemírných amatérských ambicí humorně kontrastuje s jejím vlastním nerovným zápasem se zákonitostmi vázaného verše a rytmiky jazyka obecně. Některé strofy věru připomínají narychlo balené kufry bohémských cestovatelů, do kterých našlapala dosud nejistá noha množství obsahu, které se zdá napínat již tak dosti zkoušenou strukturu veršů nad únosnou mez. Závěr však přináší radosntnou kódu v podobě ruky podané kritičkou kritizovaným ve stylu bonmotu z dnes již klasického českého filmu Limonádový Joe - "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina". 

A tak co začalo klopotnou, přerývanou litanií, končí se vesele a skotačivě, a nálada veršů se k závěru rozjasňuje jako prostá tvář pihovaté selky, která má zrovna před veselkou. A tak to má také být, neboť jak říkáme my literární kriticí - "Nemusí pršet, stačí, když kape!"

Pratizánka "mně", nikoliv "mě" (Kočkodan mě, nikoliv mně už koukám předběhl) - v daném kontextu je to významotvorné (ukazovala osobu vypravěče versus ukazovala osobě vypravěče nějaký fermentačně-laktačně-metaforický zázkrak, který zrovna obsadil básníkovu myslivnu). Z hlediska sémantického bych si dal pozor na prevalentně hypokritickou optiku, kterými místní publikum vnímá historii a mezinárodní dění (i.e. komunističtí partyzáni byli špatní, protože to byli "bolševici", islámským partizánům se říká "teroristé" a střílíme je jako vysokou zvěř z vrtulníků, a holohlavým, hajlujícím partyzánům z pluku Azov se říká "stateční Ukrajinci" a posíláme jim peníze a zbraně. Čtenář by mohl být zmaten a nevědět, zda má cítit nenávist nebo sympatie.)

Pratizánka "mně", nikoliv "mě" (Kočkodan mě, nikoliv mně už koukám předběhl) - v daném kontextu je to významotvorné (ukazovala osobu vypravěče versus ukazovala osobě vypravěče nějaký fermentačně-laktačně-metaforický zázkrak, který zrovna obsadil básníkovu myslivnu). Z hlediska sémantického bych si dal pozor na prevalentně hypokritickou optiku, kterými místní publikum vnímá historii a mezinárodní dění (i.e. komunističtí partyzáni byli špatní, protože to byli "bolševici", islámským partizánům se říká "teroristé" a střílíme je jako vysokou zvěř z vrtulníků, a holohlavým, hajlujícím partyzánům z pluku Azov se říká "stateční Ukrajinci" a posíláme jim peníze a zbraně. Čtenář by mohl být zmaten a nevědět, zda má cítit nenávist nebo sympatie.)

Pratizánka "mně", nikoliv "mě" (Kočkodan mě, nikoliv mně už koukám předběhl) - v daném kontextu je to významotvorné (ukazovala osobu vypravěče versus ukazovala osobě vypravěče nějaký fermentačně-laktačně-metaforický zázkrak, který zrovna obsadil básníkovu myslivnu). Z hlediska sémantického bych si dal pozor na prevalentny hypokritickou optiku, kterými místní publikum vnímá historii a mezinárodní dění (i.e. komunističtí partyzáni byli špatní, protože to byli "bolševici", islámským partizánům se říká "teroristé" a střílíme je jako vysokou zvěř z vrtulníků, a holohlavým, hajlujícím partyzánům z pluku Azov se říká "stateční Ukrajinci" a posíláme jim peníze a zbraně. Čtenář by mohl být zmaten a nevědět, zda má cítit nenávist nebo sympatie.)

Hlavní hrdina, ukolíbán meandry zevlujícího narativu, uprostřed děje usíná, cosi se mu zdá, následkem čehož si "uvědomuje značnou dávku dospělosti". Je vůbec možné zvolit nešťastnější a kostrbatější závěr a pointu příběhu? Kdo přemýšlí sám o sobě v podobně nucených, křečovitě knižních obratech, které jako by vypadly z pamfletu jakéhosi dvěstě let starého obrozeneckého textu?

Jistě ne malý Matěj, a jistě ani sám autor, jež se má zřejmě o elokvenci v rodném jazyce ještě mnoho co učit. I já se přiznám, že jsem při čtení usnul, cosi se mi zdálo, a po probuzení jsem si uvědomil značnou dávku opotřebovanosti. Jistou magickou moc tedy, nelze příběhu upřít; lze ovšem pochybovat, zda do příběhu pronikla skrze autorův spisovatelský um. 

Hlavní hrdina, ukolíbán meandry zevlujícího narativu, uprostřed děje usíná, cosi se mu zdá, následkem čehož si "uvědomuje značnou dávku dospělosti". Je vůbec možné zvolit nešťastnější a kostrbatější závěr a pointu příběhu? Kdo přemýšlí sám o sobě v podobně nucených, křečovitě knižních obratech, které jako by vypadly z pamfletu jakého si dvěstě let starého obrozeneckého textu?

Jistě ne malý Matěj, a jistě ani sám autor, jež se má zřejmě o elokvenci v rodném jazyce ještě mnoho co učit. I já se přiznám, že jsem při čtení usnul, cosi se mi zdálo, a po probuzení jsem si uvědomil značnou dávku opotřebovanosti. Jistou magickou moc tedy, nelze příběhu upřít; lze ovšem pochybovat, zda do příběhu pronikla skrze autorův spisovatelský um. 

Tento text, který mám bohužel problémy nazvat poezií, protože mu chybí nutná stručnost a odlehčenost, pro poezii charakteristická (asi jako letadlo, do kterého naskákalo na poslední chvíli příliš mnoho lidí a pilot zoufale zjišťuje, že se před koncem ranveje od země prostě neodlepí), připomíná slibně začínající, ale zcela rozpadlý britský seriál Fortitude - autoři zřejmě chtěli ohromit, tak tam kromě celkem poetického prostředí arktické přírody nacpali ještě zombie, různá vášnivá dramata, eskymácký mysticismus, zlého ruského vraha, pravěké lidožravé vosy, a výsledkem byla totální tématická kakofonie.

Neopracovaný kámen je možno přivézt na výstavu a prohlásit ho za sochu (vždyť z něj představivost návštěvníků může vytesat cokoliv, tak nač se namáhat majzlíkem a dlátem), nebo je prostě možné vystavit pisoár (a prohlásit za barbara každého, kdo "nepochopí"), ale jelikož je tvorba subjektivní záležost, musí být nutně subjektivní i její divácká/čtenářská konzumace, a v tuto chvíli se rozhoduji přidat se k té skupině, která by si přála, aby autorka věnovala svému textu stejně tolik pečlivé práce, jako svým kresbám. 

Možná by stačilo zjevně prozaický text poněkud násilně necpat do poetického korzetu - třeba by se všem dýchalo volněji... 

Ačkoliv dílu nelze upřít emotivnost, a dost možná jistou autenticitu, text podle mého názoru není poezií ze stejného důvodu, ze kterého seberychleji jedoucí závodní automobil není letadlem, protože ač může teoreticky rychlosti letadla dosáhnout, schází mu schopnost vznést se do vzduchu, a schází mu schopnost svobodného letu ve všech třech rozměrech, které náš svět pro pohyb nabízí. 

Stejně tak tento text, ač je doslova našlapán bytostně ženskými emocemi, postrádá přece jen básnické výrazové prostředky, hravost a něco navíc, co by přimělo pootevřít čtenářova ústa v němém výrazu obdivu. Nicméně co místo srazu podobně smýšlejících autorek nepochybně plní svůj účel, a tuto funkci mu rozhodně upírat nechci, neboť menhirů a gnómónů je v krajině nedostatek, a obci literární není věru zapotřebí zmateného mumraje citově rozjitřených elévek umění slovotepeckého. 

Největší výhodou haiku jako žánru stále zůstává to, že dobrou a špatnou haiku lze od sebe jen velmi těžko rozeznat. 

Největší nevýhodou haiku jako žánru stále zůstává to, že dobrou a špatnou haiku lze od sebe jen velmi těžko rozeznat. 

Obrovskou výhodou haiku je rovněž její stručnost (těžko lze cokoli kratšího nazývat ještě poezií, snad s čestnou výjimkou veršovaných nápisů na veřejných toaletách), takže pokud by počet básní za jednotku času byl preferovanou metrikou, nabízí haiku jedinečnou příležitost vyniknout prakticky každému. 

Haiku ovšem není jediným příkladem kulturní apropriace - japonci nemají problém jódlovat v tyrolských krojích , ovšem nutno podotknout, že se při tom, narozdíl od západních autorů haiku nebo hledačů nírvány v indických klášteřích, neberou příliš vážně. 

Nicméně až bude nějaký ambiciózní vývojář projít se svou AI Turingovým testem v oblasti poezie, haiku bude pravděpodobně ideální žánr pro podobné experimenty. 

Je chvályhodné, že se autor po tápavých úvahách konečně soustředil na téma, které je mu ze všech na světě nejmilejší - a to je jeho vlastní osoba. Je těžké odhadnout, kolik je na literárním trhu poptávky po čistém, uměním neředěném narcismu, ale nechme se překvapit - temná zákoutí lidské duše dokáží překvapit roztodivnými choutkami. Osobně mi je sympatičtější Charles Bukowski - je o dost upřímnější, a hlavně - umí psát!

Je chvályhodné, že se autor po tápavých úvahách konečně soustředil na téma, které je mu ze všech na světě nejmilejší - a to je jeho vlastní osoba. Je těžké odhadnout, kolik je na literárním trhu poptávky po čistém, uměním neředěném narcismu, ale nechme se představit - temná zákoutí lidské duše dokáží překvapit roztodivnými choutkami. Osobně mi je sympatičtější Charles Bukowski - je o dost upřímnější, a hlavně - umí psát!

Oceňuji, jak se písmácké postavy neodchylují od scénářů napsaných DNA na vnitřní straně své lebky.

Aru dává body za každý text, kde je zapáleno, či alespoň pobořeno vzdělávací zařízení, protagonista páchá sebevraždu, nebo je oslavována lenost. Kdybych věděl, kdy má narozeniny, napíšu mu povídku, ve které ospalá Kukýnka uhoří v lesní jednotřídce, protože je zrovna neděle a jí se nechce vstávat. 

Redaktor Bačkovský zas kladně hodnotí cokoliv, co není próza a obsahuje instanci úspěšného zmrtvýchvstání (populární "zombie masakr" žánr ovšem vyjímaje, protože ten je nepohodlně podařenou karikaturou křesťanského resurekčního fetiše). Pro něj mám v šuplíku naivní veršovánku zvanou "Nepolámatelný Lojzík". 

Lawenderr si zas libuje v hravé nečitelnosti, aby se vyhla pohledu do zrcadla do tváře svých strachů. 

No a Silene? Silene mluví pořád a do všeho, protože neumí psát.

Mně zas baví si vést archiv osobních složek o hříšných lidech místního prokletého vlaku, ze kterého je tak obtížné vystoupit. 

Starý dobrý Písmák. Co bychom si bez něj počali?

Hmm... ještě, že se jedná o fiktivní příběh.

Vytknul bych jistou zmatenost kulturních apropriací - na meč (gladius) nalehávali římští vojevůdci. Hagakure (napsaná ovšem v hlubokém, staletí již trvajícím míru) ukládá samurajům rozříznout vlastní břicho dvěma řezy - zleva doprava, a zezdola vzhůru. Poté jim zpravidla uťal hlavu sekundant, protože taková nechutnost je prostě příliš i pro otrlé nátury. 

Po importu amerického kapitalismu skrze válečné loďstvo admirála McArthura (počátek období Mejdži, 1868) vyšla tato nádherná, starobylá tradice definitivně z módy - vžilo se euroamerické mávnutí rukou, které je jak méně traumatizující, tak i méně náročné na lidské zdroje. 

Na druhou stranu, abych jen nekritizoval, je nutno ocenit realistické vylíčení jemných nuancí i filigránské složitosti ženské psýchy - tu autor vystihl dokonale!

Autorův problém je stále stejný. O dění na Ukrajině má spíš mlhavou představu pramenící z nemírné konzumace nevyvážené válečné propagandy, a vzhldem k současné energetické krizi se očekává do budoucna růst cen alkoholických nápojů, což se nepříznivě promítá i do kvality autorovy tvorby. 

Aru - Ideální "frajer" v Pusíkově pojetí na svatbu ani těhotenství nečeká, mizí do noci, a by požehnáním své genové sekvence obšťastňoval další a další rozdychtěné (p)anny čekající za nekonečných horkých letních nocí... na co vlastně?

Báseň skutečně poezíí není (aspoň v mém pojetí), protože není ani hravá, ani neobsahuje žádné zajímavé výrazové prostředky (a nenabízí nic zajímavého kromě obvyklého exhibicionismu, který potěší asi jen pravidelné konzumenty obvyklého exhibicionismu), ale jelikož nemá ambice definovat, co poezií je, shledávám ji snesitelnou. A to je ze strany autora obrovský pokrok.

Hodnocení: *** / ********** - "O pět čísel delší, a mohls být princem, ale o pět čísel kratší, a byl bys princeznou!"

Myslím, že i já bych byl Ukrajinou, kdyby mě mé povolání nezavazovalo k objektivitě. Ale musím ocenit situaci, kdy jeden stojí proti mnoha - to je osvědčený dramatický, a především pak tragický archetyp!

Hodně mluví, hodně jí,

obtěžuje okolí!

Silene - navíc, když mě zablokuješ, přijdeš o dalšího čtenáře! Taková Alenakar by si to dobře rozmyslela...

Umím nečůrat,

když ty umíš nekadit,

a kdo je moudřejší,

nechá si poradit.

Kdo však vždy zakopne o vlastní ego,

tomu místo psaní doporučím LEGO(TM)!

Takhle to dopadá, když se autor snaží napodobit něco, čemu sám dobře nerozumí. Výsledný efekt je hlavně a především těžkopádný a přebujelý, asi jako břečťanem zarostlá ruina, u které už není poznat, k čemu vlastně měla sloužit.

Sebekontrolu je při psaní snadné ztratit, ale nebál bych se kreativně škrtat - sice možná spadnou nějaké ty balustrády a arkýře, nicméně nakonec by mohla vegetace ustoupit něčemu konzumovatelnému. 

V tomto hrnci se toho zkrátka vaří příliš mnoho. Tak snad někdy příště!

Janina6 - kdo jiný by měl psát literární kritiky, než Literární kritik? Vznikl jsem jen a jen proto, abych se naučil psát dostatečně hluboké a pokud možno objektivní rozbory cizích děl. Jsem úzce zaměřen, protože balast osobních vztahů objektivitě škodí (viz redaktorské kliky, co si dávají tipy navzájem, podle mě si tak může člověk škodit sám, aniž by si to uvědomoval. Umělce nezabíjí diktátoři, ale stagnace a "pohodlíčko"). Moc jsem ale neuspěl - většinou mě hnali, pouze jistý "heršvec" pochopil můj záměr, a tím si získal mé sympatie. Podle mě je to nějaký profík, pár jich tu zjevně je. Mají blazeovaný nadhled, a ega frajersky čechraná nastranu, moc mi to imponuje! ;-D Ty sama ses mě jednou zeptala tak chytře, že jsem měl pocit, že jsi mě prokoukla - detektiv MajaX se na mě specializoval a odhalil hodně mých převleků, ale všechny doufám ne. Je to zábava - dokud mě hra baví, hraju. Jsem rád, že se ti recenze líbila! I recenzování se trénuje opakováním, a já se mám věru ještě co učit - ve všem...

Přicházím (jako) na zavolanou, abych se i já pokusil o pokud možno objektivní zhodnocení tohoto díla.

Především musím ocenit zjevnou snahu šokovat, která vychází pravděpodobně (spekulace) z autorčiny potřeby rebelovat proti určitému schématu. Dobře to znám už ze základní školy, kdy jsme měli namalovat obrázek na téma "Den československo-sovětského přátelství", a všichni (včetně mě, měl jsem opravdu strach, odkud přiletí normalizační záhlavec - to je tradice, kterou zakoušejí děti v českém vzdělávacím systému dodnes), tedy všichni jsme malovali sovětské tankisty, jak osvobozují Prahu, a jásající davy osvobozených pražanů. Všichni, až na kamaráda Jakuba, který nakreslil obraz nazvaný "Studna v poušti", na kterém byla zmíněná studna a poušť, děravé vědro, zpuchřelé provazy, evidentně nepojízdný "Gazík", pár kostí a lebek, a potom řidičovy šlépěje táhnoucí se až do dáli k obzoru. Poprask vypukl v okamžiku, kdy se spolužák zeptal opravdu zdařile sadistické učitelky "Jak se dělá bambus? (Myslel palmu, ale to už je jedno)" Následoval kulturní šok, výslech v ředitelně, a nikdo ale nedokázal přesně určit, kdo vnukl zmatenému dítěti tento zjevně buřičský a protisocialistický výjev (z toho je vidět, jak jsou si bafuňáři všech režimů vždy sami nejistí). 

Dílo, jako každé správné drama, obsahuje tři postavy - a opravdu, víc nebývá zapotřebí. Tradičního prince, princeznu a černokněžníka zde ovšem zastupuje poněkud nezvyklejší trojice:

1) Mladík jménem Matěj, který se provinil především tím, že je poměrně tuctovým, nepříliš bystrým, i když obstojně vyhlížejícím exemplářem svého druhu.

2) Krásná, dominantní, inteligentní a vzdělaná (i když možná mírně sadistická) doktorka Vaňková, která ztělesňuje archetyp Nietscheovského "übermensche" (nebo snad "überfrau", pokud bychom chtěli být za každou cenu genderově korektní?!), ba je dokonce jakýmsi trestajícím andělem (andělkou?) Páně (Paní?), tedy neviditelného imperativu prolínajícího se celým příběhem, jenž by se dal shrnout do přikázání "Nevezmeš k sobě do postele ženu oku tvému milou, pokud v akčním rádiu tvém objekt silnější potřeby a šerednosti nalézati se bude". 

3) Šeredná Blaženka, která v ostrém protikladu k silně antimaskulinnímu zaměření celého příběhu figuruje pouze v trpné, pasivní roli. Mohli bychom říci, že je pouze jakousi scénickou rekvizitou, jejíž jediným účelem je tvořit kontrast vůči krásné doktorce Vaňkové, což Blaženka tiše a pokorně po celou dobu trvání příběhu také činí. Za tuto poslušnost je nakonec i odměněna, jak uvidíme později.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Máme tedy narýsované tři body - Matěj, Überfrau Vaňková a Blaženka, a je čas konstruovat trojúhelník. Ten autorka kreslí barevně saturovanými čarami silných emocí - živočišně primitivní pud sexuální (kategorickému imperativu autorky nemilý) vedoucí od Matěje k Vaňkové, který vzbuzuje disonantní odezvu v podobě pohrdavého nesouhlasu a odporu Vaňkové vůči nedostatečně inteligentnímu, eticky nevyzrálému, a nepřiměřeně štědře fyzicky obdařenému Vaňkovi. Zdánlivá disonance dvou frustrací se tedy nakonec přece jen mění v souzvuk harmonický, i když s výrazně temným, mollovým charakterem, který je předzvěstí tragického konce celého dramatu.

Jelikož je doktorka Vaňková prototypem femíny moderní, která pasívně nečeká, až ji patriarchální společnost uvrhne do ponižujícího chomoutu tradiční submisivity, ale bere sama do rukou osud nejen vlastní, ale i osudy ostatních, rozhodne se vlastními silami zjednat nápravu tam, kde Stvořitel(ka)/Evoluce (nehodící se podle nálady a světonázoru škrtněte) pravděpodobně zaznamenal(a) lokální výpadek kreativní konzistence, a když není v silách vrátit nepřízní osudu knockoutované Božence zdraví a krásu, rozhodne se k hrůze naštěstí zesnulého Hippokrata alespoň brutálně zmrzačit nebohého Matěje (kterého dobrácké vesnické jméno a mužské pohlaví prostě předurčuje k roli oběti, podobně jako když v úvodní pětiminutovce libovolné detektivky spatříme osamělého člověka, jak se prochází v nočními ulicemi - jasný narativní kanonenfutr). 

Mám-li dílo závěrem zhodnotit, musím vyzdvihnout tradiční autorčin spisovatelský um, ambigiozitu, která ponechává místo k otázkám (vadí vypravěčce příběhu více Matěj co relikt nepřípustné patriarchální arogance zasluhující spravedlivého trestu, nebo profláklý citát svádějící k psaní levných, líbivých kýčů?), jakož i živoucí paradox v podobě "odměněné" Blaženky, které vlastně vypravěčka upírá možnost sehnat si životního partnera vlastními silami (a metodami, která nebudou čtenáře v noci budit ze sna).

Autorce tleskám, a dávám tip, protože... člověk nikdy neví! ;-)

Nelze si nepovšimnout, že čím více zakážeš čtenářů, tím méně jich potom máš.

Počin hodný nějakého náhrobku střední velkosti. 

Vzhledem ke mistrovské stručnosti této jednohubkové exprese se mohu pokyvovat hlavou a tvářit se moudře. 

"C'est la vie," jak by řekl Hercule Poirot. 

Ano, ano...

Smíšené verše? Vidím jen poněkud banální prozaický text, z nějakého důvodu zarovnaný do úzkého sloupečku (originál byl psán na roli toaletního papíru?) 

Typ textu: Prostoduchá satira

Počet básnických figur: 0

Počet rýmů: 0

Nápaditost: 1/5

Použití interpunkčních znamének: v textu žádná nejsou

Verdikt: Na vesnickou soutěž "Někteří z nás umí psát" zřejmě slušný výon, ale moc daleko za humna bych se s tím nepouštěl. 

To je pěkný penta... penta... pentákl ne. Prostě máš tam pět slabik (na začátku, pak už ti to je málo). To ti chválím! 

Rum. Už ho nikdy nebudu pít.

Ode dneška je z rumem "Ut-Rum"!

Fiala, Fiala.... není on premiérem? Ale nějakou písničku jsem od něj v dětství slyšel v jednom večerníčku:

"Tralala, tralala,

mé jméno je Fiala!"

Což je slušný (asi) daktylský verš, takže by se autorství dalo zjistit daktyloskopií. 

Pak by ten Fiala musel pěkně řádně platit tomu popěvku alimenty, jak se na konzervativce sluší, a neměl by čas blbnout v premiérském křesle!

No vidíte, Alenko, v tom je ta Vaše zoufalá, sladkobolná tragédie mládí. Vy si myslíte, podobně jako jistá zlá královna z jedné pohádky, že když vymažete konkurenci, tak budete nejlepší na celém světě, a budou vám tleskat nejen hvězdy a planety, ale dokonce celá souhvězdí a galaxie. Já se tomu ale mohu jen usmát protože jsem o hodně starší než Vy, a tak vím že nejlepší je ten, kdo nemusí mazat vůbec nikoho, protože to nepotřebuje a dobře ví, jak je to zbytečné. Komunisté se také snažili "vymazat" disent, a jak dopadli. Ve svém profilu píšete, že nechcete patřit do zlého snu, a ani jste nepostřehla, že se vám už jeden zdá. 

Na vnější podobě nezáleží, milá Silene. S lampou si na mě nepřijdeš, můry světlo přitahuje, takže můj přílet je zákonitý, a rovněž i předvídatelný. Mám to chápat tak, že byl tento skvost určen tajně pro mě? Ó... kdo by si to byl pomyslel!

Moli nebo můry,

vlci, ba i ovce,

když zatroubí shůry

chovají se krotce!

Privátní básničky piš na stránky vytržené ze sešitu, tohle je vznešený, a hlavně veřejný literární server! Vše, co napíšeš, je majetkem obecného lidu, který tvoje kolegyně Alena nazývá hanlivě "plebsem", což mi prostě pořád připadá legrační. Tvorbě zdar!

Alenko, zlatíčko, co to proboha povídáte? Vy přece nejste žádný rebel, protože rebelové se nestarají, kolik uživatelů přečte za jednotku času jejich báseň, ani nezaměstnávají tiskového mluvčího a bodyguardy, kteří k němu pustí jen z novináře ze "spolehlivých" médií s dobře prolustrovaným seznamem schválených otázek. Rebel, Alenko, to je přírodní živel, vy jste naopak taková zlatá rybka - rozkošná, schopná plnit některá přání obecenstva, ale dokonale a zoufale krotká. Vypustit vás do řeky, tak je do pěti minut po vás (a byl by to taky hřích). 

Ahoj!

Název díla evokuje ve čtenáři očekávání dobře položených otázek (clickbait ?!), po otevření však nachází pouze lehký, hravý balónek s logem slavné firmy, lapený do tlustých konopných lan, na které jsou navěšeny girlandy poněkud rozmazaných, přerozkvětnatělinkovatělých obrazů. Že se celá ta těžkopádná konstrukce od země neodlepí, a květmotýlí let nenapodobí, to je nabíledni. Materiál je solidní, komplikovanost krajkoví a ornamentace uspokojivá, jen je to prostě celé moc hmotné, takže to slavného předkapelníka synergicky nedoprovází, ale ke vlastní škodě působí jako nechtěný protiklad. 

Co s tím?

To je hádanka pro změnu určená autorce díla, se kterou jí nikdo poradit nemůže, neboť by ji připravil o radost z tvorby, sebezdokonalování, a ladění strun její osobní klece - a proto je čas skončit. 

Název díla evokuje ve čtenáři očekávání dobře položených otázek (clickbait ?!), po otevření však nachází pouze lehký, hravý balónek s logem slavné firmy, lapený do tlustých konopných lan, na které jsou navěšeny girlandy poněkud rozmazaných, přerozkvětnatělinkovatělých obrazů. Že se celá ta těžkopádná konstrukce od země neodletí, a květmotýlí let nenapodobí, to je nabíledni. Materiál je solidní, komplikovanost krajkoví a ornamentace uspokojivá, jen je to prostě celé moc hmotné, takže to slavného předkapelníka synergicky nedoprovází, ale ke vlastní škodě působí jako nechtěný protiklad. 

Co s tím?

To je hádanka pro změnu určená autorce díla, se kterou jí nikdo poradit nemůže, neboť by ji připravil o radost z tvorby, sebezdokonalování, a ladění strun její osobní klece - a proto je čas skončit. 

Aru zřejmě nikdy nepochopí, že hranice chápavosti ostatních jsou principiálně trvale mimo hranice jeho potenciální chápavosti, což platí naprosto obecně nejen pro Arua. 

Osobně podobné hloupé vtipy na adresu starších generací neschvaluji (pamatujte si, že v mnoha kulturách je úcta ke stáří základním kamenem společenské stability), nicméně báseň je tvořena dvěma čtyřveršími s přesně osmi slabikami na řádek, díky čemuž splňuje podle ČSN82026 kritéria pro označení "dokonalá báseň". Dokonalým básním je nutno dát tip, stejně jako je nutno flekovat stovku v mariáši, pokud má hráč v ruce trháka a jen trochu slušnou kartu.

Osobně podobné hloupé vtipy na adresu starších generací neschvaluji (pamatujte si, že v mnoha kulturách je úcta ke stáří základním kamenem společenské stability), nicméně báseň je tvořena dvěma čtyřveršími s přesně osmi slabikami na řádek, díky čemuž splňuje podle ČSN82026 kritéria pro označení "dokonalá báseň". Dokonalým básním je nutno dát tip, stejně jako je nutno flekovat stovku v mariáši, pokud má hráč v ruce trháka a jen trochu slušnou kartu.

Osobně podobné hloupé vtipy na adresu starších generací neschvaluji (pamatujte si, že v mnoha kulturách je úcta ke stáří základním kamenem společenské stability), nicméně báseň má je tvořena dvěma čtyřveršími s přesně osmi slabikami, díky čemuž splňuje podle ČSN82026 kritéria pro označení "dokonalá báseň". Dokonalým básním je nutno dát tip, stejně jako je nutno flekovat stovku v mariáši, pokud má hráč v ruce trháka a jen trochu slušnou kartu.

Tahle báseň asi dostane hodně ohlasů, protože dobře cílí na obecnou lidskou vlastnost - čtenář se v básni nepozná, a zahřeje ho u srdíčka, jak to autor "těm sviním" pěkně nandal. Autor, bohužel, se v básni také nepoznal, což je důvod k melancholii. Melancholie má jedinou výhodu - racionalizuje konzumaci alkoholu. Tedy na zdraví!

Dobrá poezie je vždy nedoceněná, annnie, ze stejného důvodu, z jakého televizní zábavě vládne seriálový škvár, kde se stále stejné postavy snaží trefit stále stejnými manýrismy do průniku množin individuálních diváckých vkusů, takže zdálky to vypadá jako impresionistická malba malíře s uříznutým uchem (který je tentokrát portrétem, nikoliv portrétistou). 

Dobrá poezie je vždy nedocenění, annnie, ze stejného důvodu, z jakého televizní zábavě vládne seriálový škvár, kde stále stejné postavy snaží trefit stále stejnými manýrismy do průniku množin individuálních diváckých vkusů, takže zdálky to vypadá jako impresionistická malba malíře s uříznutým uchem (který je tentokrát portrétem, nikoliv portrétistou). 

   Milník milované pomýlenosti, jako malovaný! Myju si ruce, Miloši, Mildrede, Kamilo, miliardu světelných mil milířem omylů (0.4 promile). 

Dávám za pravdu Aruovi, forma zcela zastiňuje obsah. Předělat!

Spícím v pevnosti srdce bych doporučil pravidelný pohyb, nejlépe na zdravém vzduchu, jinak hrozí proleženiny, trombózy, embólie a další zdravotní komplikace. Felčarem Blanických rytířů bych být rozhodně nechtěl. Autorovi bych doporučil, ať píše dál, docela mu to jde. Ještě se stavím, zatím páček shledáček!

Mylíš se, Delfíne, dobré poezie jsem vám ukázal dostatek, minimálně na zdejší poměry se nemám co stydět (jsem stabilně mezi "nejoblíbenějšími autory"), jak to místní AI nazývá. To, žes moje verše nepoznal(a) není rozhodně moje chyba. Kup si lepší okuláry, nebo si zaplať kurz retrográdní analýzy u Sherlocka Holmese. Bydlí v Londýně, Baker Street, 22/B, pokud mě paměť neklame. 

Ano, já říkám ano, ale s výhradami. Pokud bychom parafrázovali parafrázi jistého amerického státníka v podání jistého kanadského humoristy: "Pánové (a dámy), jsem ochoten akceptovat báseň, která obětuje vnější formu v zájmu zachycení nějakého výjimečného, autentického prožitku, a jsem ochoten zároveň respektovat i jinou báseň, která zvysoka kašle na nějaké pocity a úhly pohledu, a exhibuje formalistickou dokonalostí verše tak strojově přesného, že by ho dnes klidně mohl napsat robot, nebo samoveršující cloudový systém Google Artificial Inspiration (G-AI). Co ale nejsem ochoten je tleskat básni mizerné obsahem i formou, která by udělala lépe, kdyby zůstala v autorově hlavě."

Což naštěstí není tento případ, a proto se tentokrát zříkám okázalých projevů autentické výjimečnosti, a připojuji se k všeobecnému aplausu - ovšem neplácám jako nějaký Venca od koní, že, ale decentně, dvěma prsty na střed dlaně, téměř tlesknutí jedné ruky, jak by zajisté řekli autoři haiku, v hojných počtech se v tomto klimatickém pásu vyskytující. 

Bravo, madmoiselle, bravissimo!"

Pozor na to, aby líbivý grafický design nezastínil sdělení básně. Buď se překvalifikuj na ilustrátora, nebo zapracuj na básni samotné. 

Je to pořád dokola to samé - snaha trefit se do obecného (ne)vkusu poměrně otrocky komponovaným veršem (jistou rudimentární techniku nechci autorce upírat, ale není zdaleka tak dobrá, jak si o sobě myslí), pompézní obrazy, které si autorka vybírá hlavně proto, že přitahují pozornost davů a pomáhají jí sbírat "tipy", což mi připadá jako pošetilost, protože ze stagnace jí obdiv nekritického fanklubu rozhodně nevytrhne. Chce-li se ambiciozní autor propracovat na úroveň, kdy bude schopen konkurovat novým médiím a novým trendům, musí se neustále rozvíjet a být na sebe velmi přísný. V tomto kontextu je pospávání na vavřínech sebeuspokojení dost nebezpečná kratochvíle.

Nic proti špatné poezii, protože každý ji na začátku píše, a bez desítek a stovek nepovedených pokusů se prostě nic dobrého napsat nedá. Dobrého a špatného autora odlišuje především vnitřní autocenurní filtr. Jenže jak má člověk prosít zrno mezi plevami vlastní produkce, když postrádá vkus, zkušenosti, a rozhled, protože neumí jazyky, nečte, a pohybuje se pouze v uzavřené názorové bublině české xenofobní kotlinky?

Zřejmě musí bít jako lev o mříže, jak lev v kleci vlastní omezenosti jatý, jinak bude do smrti psát špatné básně (což ještě není tak nejhorší, protože špatné básně jsou de facto industry standard), ale co je horší, nikdy si neuvědomí, že špatné básně píše (kdyby si to byl schopen uvědomit, zřejmě by špatně naladěnou klec vlastní omezenosti rozbil, a stal by se lepším autorem, a už by dávno lomcoval n-tými mřížemi multiverza do sebe vnořených klecí). 

Vývoj, pohyb a jejich protiklad - stagnace, pomalé umírání v přátelském pelíšku dobře zabydlené jeskyňky názorově spřízněného kmene, tančícího kolem stále stejného vampetru/totemu (v tomto případě je jím zřejmě hebrejský IHVH, Hospodin, nebo kdovíjak se ještě jmenuje). 

Ovšem - nic proti špatným básním, byly, jsou a budou, a nějaké množství jich musí napsat každý, to je jasné. Nic proti bublinám, ať si každý postaví jakýkoliv bunkr z hadrů pod stolem, aby ho hrůza z inherentní nesnesitelné nesmyslnosti bytí nevrhla vstříc branám blázince nebo hřbitova - mazleme se s imaginárními plyšovými medvídky, vyprávějme si ty nejroztodivěnjší zkazky; koneckonců, pravidla neexistují, a vše, co umožňují přírodní zákony, je povoleno. Jsem ten poslední, kdo by něco takového kritizoval. 

Ale ruku na srdce, je třeba tomu říkat zrovna "Poezie roku?" Co třeba nějaký skromnější, přiléhavější název - navrhuji třeba "Interní festival uzavřeného kabalu spřízněných křesťanských autorů na českém serveru Písmák.cz", co říkáte? V tom případě bych nenamítal, neřekl bych ani popel a celý tento můj příspěvek by byl zbytečný. Na serveru je podle jeho vlastních statistik kolik... 51 tisíc autorů plus nějaké drobné, as hlasů se zde sešlo tolik, že by se to dalo spočítat na prstech obou rukou. Vás tahle diskrepance nechává chladnými? 

Hm... Pětkrát je už docela dost, plus rytmus, ale jo, šlo by to. 

Vidím, že kritiku snášíš skutenčně špatně, a že jsem se nemýlil v tom, že je zbytečné se o ní pokoušet. Naposledy ti zopakuji to opravdu podstatné:

Když sama víš (a dáváš to jasně najevo), že tvoje tvorba je špatná, proč chceš po ostatních, aby ti říkali, že je dobrá?

Mimochodem - není náhodou ID "Luzz" a "Majaks" ta samá osoba? Ta podobnost ve vyjadřování, ve způsobu myšlení... zvláštní. A teď mě prosím omluv, jak už jsem říkal Janině, osobními výlevy frustrovaných autorů se zabývat nechci, protože to je práce pro psychologa nebo psychiatra, a já jsem, jak sis možná všimla, literární kritik.

Přeji ti též příjemné prožití Vánočních svátků, a bohatého Ježíška. 

Zboro, nejsem si jistý, ty znáš někoho, kdo umí čarovat nebo konat zázraky? Pokud vím, hledal někoho takového už Adolf Hitler, ale nikoho nenašel. Což neznamená, že neexistují. Což neznamená, že by se "Áda" nesnažil. 

------------------------------------

Díky, Majaksi, že jsi přišel podle očekávání podpořit mou věc. Na své literární přátele a obecně uživatele ryzího, nezkaženého charakteru, vybranných mravů, obdařené rétorickými dovednostmi vytříbenými vlastní častou a kvalitní literární tvorbou je prostě možné se  vždy spolehnout. 

------------------------------------

A co se tebe, týká, Luzz, je zbytečné psát pod tvá díla kritiky, nebo "kritiky" (kuriózní záliba v uvozovkách, jsi si jistá, že je používáš vždy správně?), protože nejlepší kritiku sis už napsala sama, dovol, abych tě citoval:

"... nevím, jestli je úplně šťastné přistupovat k mé tvorbě s tím, že je "výtečná..."

Bingo! To je příklad geniálního záblesku jasnozřivé sebereflexe, toho bych se držel, protože na tom se rozhodně dá stavět. Jen tak dál, jednou dokonce možná napíšeš i ono literární dílo hodné toho názvu (všichni to jistě poznáme i podle toho, že nebude pro změnu zařazeno v kategorii "MIMO"). Osobně se těším, až si ho budu moci přečíst a napsat na něj pokud možno objektivní a kvalitní kritiku - to je totiž má funkce, mé poslání, a má profese (nebo "profese"?)

Přeji vám všem, mí drazí literární přátelé, ničím nerušené prožití Vánočních svátků, hodně dárečků od Ježíška pod stromečkem, a jen velmi mírné následky tradiční novoroční veselice!

Tak vidíš, Janino, že mi i Luzz dává za pravdu, a to ještě na své první literární dílo hodné toho jména sama teprve čeká. Jestli něco může nebo nemůže fungovat lze zjistit jediným způsobem, a to tak, že to zkusíme. Proto například věda funguje, zatímco magie a zázraky nikoliv - síla kritického myšlení a ochota experimentovat a odhazovat experimenty vyvrácené hypotézy a nefunkční postupy je to, co žene vývoj kupředu. 

Tak vidíš, Janino, že mi i Luzz dává za pravdu, a to ještě na své první literární dílo hodné toho jména sama teprve čeká. 

Koš suvenýrů po dědečkovi vysypaný na podlahu. Dojemné, ale někdo to bude muset uklidit. Poezie je víc než jen klubko dojmů bez struktury a řádu - měla by mít rytmus, náboj, dynamiku, a to i přesto, že se jedná o volný verš (začínající autor by měl volit podle mého názoru verš vázaný, protože je pro začátečníka méně zrádný). 

Jinak to ale není špatné, vlastně je to docela dobré, abych pořád jen nekritizoval. 

Lpění na osvědčených vzorech mívá na umělce stejný účinek, jako pohled strašlivé Gorgony Medúzy - kamennou sochu lze sice obdivovat pro harmonii anatomických detailů nebo obsah sdělení, které vyjadřuje svým postojem či výrazem tváře, ale už nikdy nám neřekne nic nového. Manželé také dokáží po třiceti letech často napodobit toho druhého tak věrně, že nakonec zjistí, že si každý z nich vlastně vystačí sám - a možná proto je tak vysoká rozvodovost. 

Oč lepší je napodobit čarodějova učně Krabata, protože když proměna stíhá proměnu, je starý, vypelichaný "Mistr" vždy o krok pozadu, až mu nakonec dojdou síly. 

Neboť klasik praví: "Co je poddajné a proměnlivé, to směřuje k životu, co je tvrdé a nehybné, to směřuje ke smrti."

Hravých autorů potřebuje dnešní kulturní scéna jako soli. Prodavač by se sice samozřejmě dovtípil, o co jde, zvláště v kulturně a etnicky pestrobarevné Anglii, která byla kdysi centrem obrovské koloniální říše, nicméně do roztomile českému, často až komicky národoveckému publiku je tato báseň šitá doslova na míru. 

Kvalitní, decentní pornografie je dnes jako šafránu. 

Janina6 - abych pravdu řekl, na internetu se nějak moc nikoho nebojím, protože až na pár šílenců nejde většina uživatelů přes slovní hrozby. Nicméně bagáž osobních vztahů (přátelských i nepřátelských) člověku brání vidět ostatní nezaujatě - přátelům máme tendenci nadržovat, a k nepřátelům býváme nespravedliví - nově příchozímu stačí, aby chvíli sledoval, jak se používají místní "tipy", a dojde ke stejnému závěru. Soudce má soudit nezaujatě, proto má kudrnatou paruku a nesmí podnikat, a stejně tak by měl literární kritik psát kritiky bez ohledu na to, jestli je autor jeho kamarád, nebo zavilý nepřítel. OK?

Já to samozřejmě vím, zajímá mě, jestli to víte jako autor i vy. Je to podstatná součást mé předběžné analýzy, ve které se rozhoduji, jestli dané dílo vůbec otevřu. 

Na autorovi oceňuji především to, čemu se v západních korporacích říká CX, neboli "customer experience", tedy prostě to, jak se po interakci cítí člověk, pro kterého vyvíjíte nějakou činnost, pokud jste s ním ovšem vůbec v kontaktu (zakázkový obuvník jistě ano, autor politických sloganů nikoliv). 

A MilanH si za své CX zaslouží rozhodně pochvalu, každého čtenáře pozdraví, hezky mu poděkuje za návštěvu (i když nedostane tip), a zdvořile se s ním rozloučí, čímž podstatně zvyšuje šanci, že se takový návštěvník díky pozitivnímu CX znovu vrátí. Mnozí by si z něj měli vzít příklad, a to nejen zde na Písmáku. 

A jaký?

Technická poznámka - při uvádění hypertextových odkazů je lépe neuvádět URL, protože zhoršuje čitelnost textu, a místo toho definovat jako odkaz přímo relevantní část textu.

V třetím odstavci je na začátku malé písmeno, má být velké.

Je to celé dost šroubované, pompézní, a upřímně řečeno, nudné. Je zajímavé, že skutečně dobří autoři dokáží psát o malých, zdánlivě bezvýznamných věcech, zatímco leckterý zbytečně ambiciózní amatér se hned hrne na "velká" témata jako Bůh, věčnost, nekonečno, smrt, a podobně, a zhusta k tomu potřebuje nákladné rekvizity jako konce světa, požáry, plačící děcka, Hamlety, lebky, a podobnou veteš. 

Upřímnost. To je to slovo. Schází tomu upřímnost. 

Jestli to nevíš ty, neví to nikdo, ani ten pámbíček, a to je údajně vševědoucí. Snad džob pro kartářku, pro faráře, doktora, anebo funebráka. V každém případě půjde HDP nahoru!

BTW prdí, smrdí, strdí, hrdí jsou strašné verše. Přípustné pouze jako satira, a to ještě jen v případě, že se jedná o satiru hrubozrnnou, prodávanou na váhu. 

Rádio a prádlo

jedno jsou.

Rozumí každý, komu hráblo.

Ehm... pardon, nechtěl jsem vám autorům fušovat do řemesla. Už mizím, mám tu beztak spoustu vážné práce. 

Má vůbec smysl vydávat tištěné knihy, když je zaprvé téměř nikdo už nečte, a za druhé se dá publikovat na Internetu a šetřit tak naše lesy a korby nákladních automobilů?

... třeba tě nakonec přejde i ta slinivka. 

Správně. Zavři okno a pořádně se vyspi, zdraví máme jenom jedno. Konečně rozumná řeč. 

Pompa, gesta, jinak řídká substance. Doporučuji zahustit poctivějším přístupem jak vlastní tvorbě, tak k sobě samému (vyjde to nastejno). 

Zas ten Bůh, kam se tu člověk vrtne, zakopne o nějaký ten panteon. Sice příjemná změna oproti Perlovce, kde je to buď psí hovínečíčko, nebo sexuální zaměstnankyně, ale ne o moc. Co takhle nějaké originálnější téma? Nemohl bys přemýšlet pro změnu chvíli třeba o květáku, a pak se zase vrátit k nadpřirozencům, když už si zjevně nemůžeš pomoci? Jen takový nápad, samozřejmě, jinak si piš, co chceš. 

Já to pojmenovat umím. Je to slovní drť. Velká gesta s malým výsledkem. Přidat!

Tohle vypadá nadějně, dělám si poznámku do seshitku.