Písmák Záchvěvy
Stáli jsme s manželem proti sobě, bez hnutí. Chtěla jsem k němu natáhnout ruku, ale už to nebyl on, i když měl stále svůj obličej. Ale já jsem věděla, že je to cizí entita a zůstala jsem přimražená na místě. Zeď místnosti byla obzorem a na jejím horizontu se vyrýsoval obrys obřího plaza.
tramal
Jsem Cézar klečící na dlažbě senátu
jsem lámaná v kole
loutka na špagátu
modlím se ke kapkám
Crush
Hlubina našeho ničeho mě volá
a já poslouchám na slovo
až na mě ze dna zakřičíš
ať skočím
Vyklikaná
prst krouží do zblbnutí po myši
dolů. dolů. dolů.
a ani v nejnižších
patrech stránky nepřichází
Bouřkočky
Boky se otírají o fasády
nabíjí inkoustovou čerň statickými výboji
mezi domy došlapují tiché kroky obřích tlapek
občas mě zkusí shodit z povrchu Brna
Přijímám do komentářů návrhy na jméno pro tuto báseň
Vítr jako ženich roztřesenou rukou
zvedne krajkoví mlhy do oblak
odhalí moje milované město
skloní se k polibku nad nevěstou
Pellicova č.p.
V létě je tu vedro a v zimě zima
brodíme se sněhovými jazyky prostěradel
závějemi neposkládaného prádla
sněhuláci na křeslech mají baculaté nožky našich dětí
Košeločka
Košeločka z bílého lna
moja duša je v ní rovná
vyšívaná tuctem květú
gombíky ti prsty pletú
Závist
V kanclu milujeme středy - to totiž v naší oblíbené italské mají na menu rybu a decku vína. Většinou moravského muškátu. A tak se každou středu vracíme z oběda v o trochu lepší náladě, než v jiné dny. A já jsem se dnes vracela skoro rozjívená, protože kolegyně abstinuje a rozhodla se svoji decku zlata věnovat mně.
Zabíjení rodných
Alqualondë
Mořský vichr nese jehel tisíce
sráží se na tvářích sveřepých
led vráží do boků veslice
Osmého jedenáctý
kolí mě lepivá, našedlá únava
nevím jak dál; nejím a nevstávám
celé dny prozírám na světlo bez tepla
mít lístek do rakve, už bych tam utekla
Středověk v nás
ten knoflík se utrhl,
když jsem za něj chytla
a místo kominíka jsem viděla smrtku
žebřík se převrhl
V plamenech
škrabavá škrtidla šedivých stuh
portály plasmy plíživě pukají
skřítci se ptají: “kde je tvůj Bůh. ”
pak na mě skočí a už se neptají
Laky Lůk
Jak je to možný, že jsem tak lucky
že mě furt miluješ a já tebe taky
že už mě nezajímaj polibky Lucky
mí srdce roztrhla na malý cucky
Thalassophobia
svou vlastní rukou mávám si jak ve snu
hlubina chladem mi olízne břicho
to šeptání, ne ticho
vitráž je rozbitá iluze vzduchu
Noc zkřehlá našimi dlaněmi
včera večer
jsi vyslídil horké krůpěje
slíbal je
tak lačně
ukolébavka
chodidlo se noří do peřin
a celé tělo s ním
těsně nad zemí se probudím
až na konci pádu
Interpunkce
Až se jednou oddámhlubině sklolaminátu a bílým kachlímbudou za to moct všechnyty nedořečené větyvšechny ty vyzývavé trojtečky;kulky, které tě prostřelískrz na skrzale ty si jich ani nevšimneš
Nakonec mě najdešnamaluji ti japonskou vlajkua v zapadajícím slunci místo skvrnse budeme v dokonalé rovnováze nebytívznášet já a otazníky.
Polednice
Tulíme se a já mu čichám k hlavě
jestli ucítím vůni mateřského mléka;
jako kdysi
nebo alespoň tok jeho myšlenek
Po rozchodu
Opustils´ mě kvůli krávě
která nemá mozek v hlavě
rozděleni bez konverze
pak že dělit nulou nelze.
Volaný účastník
Vyzváněcí melodií je zenová meditační hudba, ale ani to mě nezachrání před sevřením hrdla, když zazvoní. Neznámé číslo je zlověstná předtucha špatných zpráv. Je to exekutor. Snad si v práci konečně všimli, že jsem k ničemu.
Jahody
ruce v hlíně; pak jako Mojžíš
rozdělím moře potu černým hřbetem ruky
druhý hřbet; ohnutý k vůni rozkladu natáhnu na skřipec
zachraňuji;
Sítě
luk zad se napíná k prasknutí
tělem prochází horkost, ve vlnách
ale i když tětiva praskne
nic se nestane
Důkazy lásky
Plácnutí, když se skláním nad okurkami
záclony opisují vítr na nové garnýži
polibek, když se ocitneme sami
dřevěné regály ve spíži
Hořkost
Teď bydlí sama ve studeném bytě, schovaná před ostrým sluncem a šílenými teplotami. Ale není jí dobře, nikdo totiž není v doslechu. Když bydlela s námi, stěžovala si sama pro sebe tak, ať ji slyšíme. Na to, jak ji bolí nohy, jak děti křičí, jaký je bordel; ale ve skutečnosti se nechtěla odstěhovat.
babička
Chtěla jsem napsat báseň,teď, co babička zemřela
měla být krásná, melancholická a se špetkou naděje na závěr
o smrti, ale plná života
Byla krásná, když tam ležela s rukama složenýma
Návštěvní hodiny u moře
žluklý škraloup mořské pěny
lepí se mi na paty
plivu na sloup chrámu změny
nezřízeně nahatý
Prokrastinace
Oknem je oprátka s rámečkem z konopí
poslední výdech mi v hrdle drhne
kdy moje hlava konečně pochopí
že před sebou samotnou ne vždycky zdrhne
V zahradě
nevím nic a neznám svoje děti
nechci už dýchat tenhle prach
kdo se v něj obrátil, šátral po paměti
pak skončil s kořeny v zahradách
Dneska
Dneska jsem sama
“Máma. Máma. Máma. ”
čas letí jako splašený
dávno si nehraju s panenkama
Zapomněls tu tričko
objímám tvoje tričko
mazlím se s představou
a zatím Alfred Hitchcock
zve ptáky nad hlavou
Ty mi...my
borovou kůrou zdrsnělých prstů
jezdíš mi po páteři
obratel po obratli
nemůžeš se nabažit měkkého zlata mých chloupků
Geometrické vyjádření lásky
Já, čtverec vklíněný ve čtverci
Ty vkliňuješ se do mne
jak klínovým písmem vepsáni
v množině-nekonečné řadě zklamání a pláčů
Ainulindalë
Souzvuk hlasů stoupá a padá
ohýbá stvořené, sám sebe skládá
Jasný i hluboký, mnohohlasý zpěv
burácí, vypráví příběhy všech
Ladův podzim
Dým, jako chuchvalec šedivých stuh stoupá z polí
a děti se švihají vrbovými proutky do tváří
do krve válčí o brambory
Stařenky se vzpomínkami zalkly
Hledám skladatele, zn.
Chci to slyšet
-melodii sprostých slov
-prasečinky z mojí hlavy
chci to cítit
Okoralá životem
Drobíš mě kachnám
do neklidných kruhů
půlka klesá ke dnu
nasáklá
Klíč k odpuštění
Až konečně najdeš mě, pak ti odpustím
Až z mého vědomí zbude jenom stín
Protrhne se přehrada a zmáčkneš spoušť
A bude zahrada kde byla jen poušť
Národní obrození
Po léta kvetla tu magnólie
vůni nes vítr, nepoznán
neuschla, ale smutno mi je
že teď tady roste šácholán.
Kraken
náš zápas o smrt končí remízou
paže se zaklesnou a uvíznou
dech se ti sráží
stojím na stráži
Rozhodovací paralýza
Bílé plátno křičí:
Potřísni mě.
Ale
Kytara visí na zdi tak provinile tiše
Sestra
Z papíru duše po kouscích utrženo
roztřepené okraje jak křídla motýlů
posílám je do větru s rukou nataženou
slzy nepřichází, když mizí ve víru
Déšť očištění
Bože, to je taková úleva, venku se spustil déšť
a smyl všechen prach ze saharských cest
Bože, díky za ty proudy, co slyším bubnovat
na plech a na tašky, dáváš ten koncert hrát
Provazochodkyně
Palcem ohmatávám napětí
svaly vibrují jako kůň ve stáji
před závodem
Křik davu se slévá v šum